Přednášky s problematikou psychiatrické péče o onkologické pacienty přednesly na 1. Psychoonkologickém sympóziu v žáří 2010 v Brně PhDr. Hana Čápová, klinická psycholožka z Radioterapeutické onkologické kliniky FN Motol a MUDr. Lila Janáková, odborná lékařka z Psychiatrické léčebny Kosmonosy.

Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka pod videem)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já bych Vás ráda pozdravila. S kolegyní jsme si připravily příspěvek nazvaný Psychiatrická péče o onkologické pacienty. A já bych teď ráda pronesla krátký psychologický úvod. Jsem psycholožkou, která pracuje celý život na psychiatrii, v léčebně i na ambulanci a poslední necelé tři roky jsem začala pracovat na onkologickém oddělení s dospělými pacienty. Jistě si dovedete představit, že na psychiatrickém oddělení se duševnímu zdraví našich pacientů věnujeme velice komplexně a důkladně. Sledujeme každé drobné hnutí jejich mysli, každou událost v jejich životě, neustále měníme medikaci, reagujeme psychoterapií, hospitalizujeme, předepisujeme lázně i invalidní důchody. Proto jsem byla velice překvapená, když jsem začala pracovat na onkologickém oddělení a viděla jsem typického onkologického pacienta. To znamená člověka, který je svou nemocí ohrožený na životě, který kvůli ní přichází o svojí milovanou práci, zájmy, sociální okolí, často o rodinu, který je svojí nemocí devastovaný tělesně, duševně a často i intelektuálně. A po tomto pacientovi my chceme víceméně, aby po krátkém období takového šoku ze sdělené diagnózy se stal velice rychle spolupracujícím a klidným pacientem, protože to prostě vyžaduje léčba, která se musí rychle odvíjet. Chceme po něm, aby ležel v klidu na lůžku na oddělení, aby spolupracoval s lékaři a sestrami a reagoval racionálně. Když se tak neděje, je tento pacient často nazýván přinejmenším přecitlivělým, je k němu volán psycholog a pokud jsou nějaké známky deprese nebo úzkosti, většinou medikuje sám onkolog. Jeho volbou bývá nejčastěji antidepresivum Citalec v nejnižším dávkování plus nějaký lék, který rozvolní úzkost, nejčastěji to bývá Neurol nebo Lexaurin. Lepší volbou potom je povolání konziliárního psychiatra, který sice medikuje přesněji, ale další kontrola těchto pacientů potom je stejně většinou nulová. Pacient většinou ani nepochopí, že antidepresivum je lék, který musí brát pravidelně, aby se udržela jeho hladina. A buď sám není schopen dojít na psychiatrii, bojí se toho, nebo prostě další kontrola neexistuje. Ráda bych v této souvislosti předeslala, že na oddělení, kde pracuji, jsou většinou mladší onkologové, lékaři, kteří jsou lidé velice na úrovni, já si jich moc vážím. Jsou to lidé, kteří opravdu s úctou přistupují k našim pacientům, dbají na to, aby pacienti neměli projevy bolesti, aby co nejméně trpěli vedlejšími účinky onkologické léčby... Takže to, co popisuji, není nějaké selhání lidského faktoru, ale prostě fakt, jak se pracuje s psychickým zdravím dospělých onkologických pacientů. A když mluvím se svými kolegy, tak je tomu tak podobně na všech pracovištích. Velkou měrou se na tom podílí sám onkologický pacient, kterého dobře známe jako člověka trpělivého, zvyklého celý život sám bojovat se všemi strastmi, které se mu postavily do cesty, a ani neví, že projevy, které pociťuje, to, jak je mu špatně, že je to nemoc, že si může říct o pomoc a že mu může být pomoženo. Proto bych ráda se na Vás obrátila dnes tady v tom příspěvku s prosbou o pomoc v takové edukaci jak pacientů, lékařů, tak celé veřejnosti - v tom, že problémy, které pociťuje pacient, jsou závažným onemocněním, které je třeba léčit a může být léčeno. Je potřeba, podle mé zkušenosti, zejména edukovat pacienty. O tom, že opravdu mají velké problémy, že léky jim můžou pomoci, odstraňovat jejich strach z psychiatrů, z toho, aby si nechali pomoct. Já jsem chtěla původně tento příspěvek pojmout velice vědecky a vytvořila jsem takový dotazník, který jsem rozeslala řadě svých známých psychiatrů. Je velice těžké zobecnit výsledky tady toho dotazníku. Je z něj jasné, že psychiatři mají obrovské možnosti nám pomoci a jsou k tomu ochotni, ale co z něj trčí, je také to, že pro psychiatrii je zatím onkologický pacient trošku neznámou, že někteří z nich se trošku obávají a cítí se ohroženi ještě touto nemocí samozřejmě, která ohrožuje i je, a nemají ještě postavenou takovou tu obrannou bariéru, kterou mají vůči psychiatrickým pacientům. Takže jsem tady napsala, že je potřeba prošlapat ale také cestičku mezi psychiatrickými pacienty a psychiatry vzájemně. Z tohoto důvodu jsem dnes přizvala svojí milou kolegyni z léčebny i z ambulance, paní doktorku Janákovou, která pracuje s onkologickými pacienty velice pěkně, a poprosila jsem ji, aby nám lidskými slovy trošku přiblížila, co může nabídnout psychiatr onkologickému pacientovi a jak to dělá. A aby přitom zodpověděla nepřímo tři nejčastější námitky onkologických pacientů proti psychiatrické léčbě. Oni většinou říkají, že celý život byli dostatečně silní, aby všechno zvládli sami, a teď si nenechají pomáhat psychiatrickými léky, přičemž samozřejmě léky jiných odborností si nechávají pomáhat. Že nechtějí být utlumení, ale chtějí vnímat a být tady, dokud jsou tady, dokud se léčí. A za třetí, že už tak přijímají onkologickou léčbou tolik chemie do organismu, že si nechtějí přibírat další. A já si myslím, že paní doktorka Janáková to tak jakoby nepřímo odpoví tím, co bude o lécích a psychiatrické léčbě povídat. Děkuji Vám za pozornost.

Stáhněte si prezentaci ve formě podcastu (formát MP3, velikost 6,1 MB)

Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka pod videem)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Jmenuji se Janáková, pracuji v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích - oddělení Sadská a mám svoji privátní praxi. Všechno na částečný úvazek. S onkologickými pacienty pracuji dá se říct okrajově, a to s takovými, kteří se dostanou do mé ambulance, a nebo přímo k nám na lůžko. Tady bych chtěla podotknout a navázat vlastně na ty přednášky, které byly přede mnou. Psycholog hraje neuvěřitelně důležitou roli, je takový spojovatel mezi onkologem jako lékařem, mezi dalším personálem na onkologickém oddělení a mezi pacientem samotným. Je důležitou součástí v rozpoznávání onemocnění, v rozpoznávání příznaků, které je potřeba léčit a které pacienta obtěžují v jeho další spolupráci v léčbě v rámci onkologického onemocnění. Já jsem svojí přednášku rozdělila do několika bodů a chtěla bych k Vám mluvit velice jednoduše, téměř jako k laické veřejnosti. Zaprvé je potřeba si říct, co je potřeba léčit. O příznacích už tady bylo přede mnou mnoho řečeno, nicméně pak se jim ještě budu chvíli věnovat. Pak jak farmakologicky působit, jak v podstatě pacientovi pomoct, aby dál mohl se svou nemocí žít, a nakonec uvedu příkladem jednu kazuistiku. Co je tedy potřeba léčit. Zaprvé je to úzkost, za druhé deprese a pak vlivem přímo onkologické léčby mohou vzniknout psychotické symptomy, organický syndrom s delíriem. Psychotické symptomy a organický syndrom s delíriem většinou jsou velice dobře rozpoznatelné. Na oddělení často bývá přivolán psychiatr konziliář a dobře bývají zaléčené. To, co není zaléčeno, to co dodneška jakoby není dost dobře pochopené jako nemoc, bývá úzkost a deprese. Musím říct, že se mi do ambulance dostávají pacienti, kteří fungují s onkologickým onemocněním půl roku, rok, dokonce se mi dostala pacientka, která fungovala sedm let, mladá žena. Nevěděla, že to co prožívá, je nemoc, nevěděla, že jí lze nějak pomoct. Úzkost, napětí, třes, neklid, bušení srdce, pocity dušnosti, nevolnost, zvracení, průjem, mražení, horkost, strach, neschopnost se uvolnit, nespavost, to všechno jsou příznaky úzkosti a jak vidíte, hodně jich je a dotýká se právě těla. Deprese, jak už bylo řečeno, je patologicky pokleslá nálada, smutek, neschopnost se radovat, neschopnost mít svoji vlastní vůli, bojovat. Těžce depresivní pacient pro laické pohledy vypadá jako líný, jako člověk, který nechce, nechce nic. Často mu okolí říká musíš, musíš, to zvládneš, ale on nemůže. Pocity selhání, často se pacienti sebeobviňují, mají pocity beznaděje, přemýšlí o sebevraždě. Postupně si třeba nashromáždí léky, nebo připraví nějaký jiný způsob sebevraždy, a dokonce se o něj i pokusí. Často s depresí je spojené nechutenství, hubnutí a nespavost. Tady bych řekla, že u úzkosti se jedná většinou o nespavost typu nemůžu usnout, v hlavě se mi honí různé myšlenky, nemůžu vypnout hlavu, nemůžu vypnout to, co se mi v hlavě honí, nemůžu se uvolnit. Kdežto u deprese bývá spíš terminální nespavost, to znamená brzo ráno se probudím, už nedospím, mám takové pesimum, přemýšlím o sebevraždě, o tom, že život je zbytečný, že nemám síly dále bojovat. Jak můžeme farmakologicky onkologickému pacientovi pomoct. V podstatě když si uvědomíme, že dané symptomy jsou nemocí, pak můžeme si odpovědět na to, že nemoc lze nějak léčit. Na prvním místě bych uvedla antidepresiva, protože mají široké spektrum účinku a v podstatě dá se říct, že vhodná kombinace antidepresiv nám může pomoct vyřešit i jiné symptomy a zároveň nahradit i jiné léky, které bychom museli dále používat. Já je takhle ještě tam přidám. Takže na prvním místě bych tedy podotkla, že antidepresiva nejsou pouze lékem, který léčí depresi. To jest tu špatnou náladu a tu neschopnost dále bojovat. Mají i účinek proti úzkosti, dále mají účinek na spánek, můžou nám pomoct v řešení bolesti a také nám můžou pomoct v zlepšení chuti k jídlu pacienta. Lze antidepresiva kombinovat, kombinovat je tak, že taková stimulační antidepresiva s větším podílem na řešení úzkostí dáváme ráno a pak taková antidepresiva, která mají zase ten hypnosedativní účinek, můžeme podat navečer. Výhody antidepresiv. Jak už jsem řekla, v podstatě nám můžou dobře nakombinovaná antidepresiva pokrýt ještě ty další léky s tím, že pak by se nemusely používat. A jak pacient si v podstatě nepřeje být utlumen, většina antidepresiv ten útlum nedělá. Dále do kombinace s antidepresivy, jak už kolegyně tady řekla, se používají anxiolytika. Jsou to léky na rychlé rozpuštění úzkosti. U nás se tedy většinou podávají přechodně. Pokud jsou podávány dlouhodobě, může vzniknout závislost. Ovšem u onemocnění s infaustní prognózou v podstatě o závislosti nemá smysl vůbec mluvit. Řekla jsem, že rychle rozpouštějí úzkost. Často pacienti volí právě anxiolytika, protože ta se podávají jenom když úzkost je, teď hned, nemusí je třeba brát ani pravidelně. Kdežto u antidepresiv je nutné brát je pravidelně, dlouhodobě. Nevýhodou antidepresiv je dlouhodobý nástup účinku. Ta novější antidepresiva samozřejmě už mají nějaký efekt léčby i do týdne, kdežto ta starší antidepresiva čtrnáct dní, tři týdny. A tam právě jako vhodná kombinace přicházejí v úvahu anxiolytika. Tady vidíme další léky, které v podstatě lze využít do kombinace s antidepresivy, a nebo v podstatě jenom jako podpůrnou chvilkovou léčbu. Hypnotika znáte všichni, jsou to léky, které navozují spánek. Lze je nahradit antidepresivem a lze je nahradit antihistaminiky. To jsou léky, které v podstatě působí při léčení alergií. My je používáme na navození spánku, ale ve dne je lze použít i pro celkové zklidnění. Tyto léky pro celkové zklidnění ve dne se často používají při řešení odvykacích stavů. Neuroleptika jsou léky pro rychlé zklidnění, pro zlepšení pacientova kontaktu s realitou a také se používají na úpravu spánku. To, co jsem tam nenapsala, je, že některá neuroleptika můžou zase pomáhat i v řešení bolesti. Nakonec jsem zařadila jednu kazuistiku. Bohužel musela jsem vybrat kvůli časové tísni jenom jednu, takže jsem vybrala padesátiletého muže, ženatého, s jedním dospělým synem, vyučeného. Pacient, než se dostal ke mně do ordinace, byl v podstatě zcela tělesně zdráv. V únoru letošního roku si došel na ORL s tím, že má angínu. Tak ho odesílala praktická lékařka. Bohužel se ukázalo, že diagnózou je oropharyngeom. Bylo nutno chirurgicky řešit, takže resekce jazyka, tváře, nosohltanu, mandle i spodní čelisti. To všechno ukazuje na významnou deformitu v obličeji i na krku. Proběhla chemoterapie, proběhla radioterapie, byla léčena samozřejmě bolest - náplastěmi Durogesic a Zaldiarem podle potřeby. Od počátku tedy tento pacient byl (výjimečně téměř, z těch, co se ke mně dostávají) zaléčen už antidepresivem i anxiolytikem. Tak jako kolegyně říkala, většinou je volen Citalopram s neurolem, s Alprazolamem. Bohužel ta dávka rozhodně nestačila. Postupně v průběhu toho půl roku, po kterém se dostal ke mně do ambulance, vzrůstalo jeho napětí, vzrůstala deprese a poslední kapkou v té sklenici vody bylo to, když mu lékař sdělil, že toto je konečný stav a už dál to lepší nebude a bude se muset naučit s tímto stavem žít. Ještě to, co jsem tam nenapsala a je důležité, pacient velice špatně polykal, měl stomii žaludku, takže v podstatě se krmil ještě přímo do žaludku. Samozřejmě to vedlo k významnému neklidu, k masivní úzkosti, napětí, nespavosti, bušení srdce, sevření na hrudi, pocitu dušnosti. Ubyl deset kilo na váze v průběhu čtrnácti dnů, což zase pro onkologického pacienta je další minus. Měl těžkou depresi, dokonce i myšlenky na sebevraždu. Tady jsem využila už hladinu Citalopramu, nasadila jsem silnější Escitalopram. Už v plné dávce, protože ten stav pacienta opravdu nebyl uspokojivý ani po týdnu. Takže jsem šla ještě na vyšší dávku, pětadvacet miligramů. Od začátku léčby u mě v ambulanci byl přidán místo neurolu rivotril, třikrát denně nula pět miligramů plus jeden miligram na noc. A na lůžku pak jsme provedli k této medikaci ještě apaurinovou kůru, což pro střední zdravotní personál je zcela jasná záležitost. V podstatě do měsíce došlo k ústupu příznaků, pak jsme mohli postupně snižovat benzodiazepiny a když bylo potřeba vlastně upravovat spánek, byl přidán Prothazin, antihistaminikum, na kterém ten pacient velice dobře spal. A v závěru fungoval pouze na antidepresivní medikaci. Co nám vlastně dobrá medikace pacienta může přinést. Přinese nám to, že lépe, s důvěrou spolupracuje. Musíme vždycky myslet na to, že tělo a duše jsou spojité nádoby. Když není v pohodě tělo, není v pohodě duše. A platí to i obráceně. Často ty naše duševní nemoce, jak už kolegyně říkala, se projevují v těle, tou psychosomatickou symptomatikou. Když už diagnostikujeme úzkost a depresi, je nutné je léčit. A to v účinné dávce. Jak jsem říkala, často se ke mně dostají pacienti na nízkých dávkách antidepresiv, v podstatě na startovní dávce, kdy na ní fungují půl roku, tři čtvrtě roku a nikdo jim tu medikaci neupraví. Při účinné medikaci je větší důvěra pacienta v lékaře, v léčbu samotnou, a tím samozřejmě i lepší spolupráce, lepší prognóza a v neposlední řadě lepší kvalita života. Já Vám děkuji za pozornost.

Stáhněte si prezentaci ve formě podcastu (formát MP3, velikost 13,5 MB)

Portál MojeMedicína.cz přináší i další přednášky, které zazněly na 1. psychoonkologickém sympóziu

Další články

  1. Přednášky z 1. psychoonkologického sympózia - webcast

    28. 9. 2010 -

    Přednášky k dospělé a dětské psychoonkologii, sesterské péči a k sociální problematice, které zazněly na 1. Psychoonkologickém sympóziu v ČR.

  2. Práce psychologa s ženami na mamologické komisi

    15. 9. 2010 -

    Přednáška PhDr. Šporcrové zazněla na 1. Psychoonkologickém sympóziu v září 2010 v Brně a věnuje se úloze psychologa při práci s pacientkami na mamární komisi, prožívání diagnózy pacientkami a průběhu psychologické intervence.

  3. Klinický psycholog na dětské onkologii

    15. 9. 2010 -

    Přednáška Mgr. Tóthové, klinické psycholožky Kliniky dětské onkologie FN a LF MU Brno zazněla na 1. Psychoonkologickém sympóziu v září 2010 v Brně a věnuje se  cílům a organizaci psychologické péče na onkologických klinikách.