Novinky v histopatologické diagnostice kolorektálního karcinomu

Přednáška se ve své první části věnuje různým molekulárně patologickým podtypům a způsobům vzniku kolorektálního karcinomu. Druhá část přináší přehled problematiky biologické léčby zaměřené na blokádu EGFR a věnuje se úloze patologa při detekci molekulárních změn. Přednášející se také věnuje novince v patologii, tekuté biopsii a heterogenitě nádorové populace.  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dámy a pánové, pro mě je to velká čest být pozván na toto tradiční setkání, které je pro mě tedy novinkou. Já bych vám chtěl ukázat, v jak turbulentní době žijeme a jak hodně se patologie změnila, jak patologové vylezli z těch svých nor ve sklepeních a stali se skutečně součástí týmů a velmi intenzivně spolupracují se všemi dalšími klinickými odbornostmi. Ta moje přednáška se jmenuje Co je nového v patologii karcinomu kolorekta. Když se podíváme na kolorektum, tak možná je to jaksi politicky korektní nerozlišovat pravici a levici, ale je to biologicky zcela špatně, protože samozřejmě všichni víme, že pravostranné a levostranné nádory se naprosto zásadně liší klinicky a liší se také, řekněme, etiopatogeneticky nebo tedy molekulárně patogeneticky. Ale ten problém je ještě daleko složitější, protože karcinom tlustého střeva, včetně tedy rekta, není jednou biologickou entitou, ale je to celá řada relativně poměrně dost rozličných nádorů. Tak jako všichni chápeme, že něco jako nemalobuněčný karcinom plic neexistuje, že to je celá řada různě se vyvíjejících nádorů, které mají naprosto rozdílné biologické chování, prognózu, jako karcinom prsu není jedno onemocnění, ale je to celá řada různých nádorů s různými biologickými vlastnostmi a také naprosto rozlišným terapeutickým přístupem, tak není překvapivé, že i u karcinomu kolorekta existuje celá řada různých molekulárně patologických podtypů, které, jak se budu snažit ukázat, mají také různý dopad potom do svého biologického chování a velmi pravděpodobně velmi brzo ji do dalšího terapeutického přístupu. Většina karcinomů tlustého střeva vzniká tím, co definoval Vogelstein, tedy sekvencí adenom- karcinom, tak jak to všichni známe, to znamená, že z tubulárního, tubulovilózního nebo vilózního adenomu cestou high-grade dysplázie vzniká klasický tubulární intestinální karcinom, tak jak jej všichni známe. Ale to zdaleka není jediná cesta, byť je tedy majoritní. Těch molekulárních drah je celá řada. V současnosti jsou obecně přijaty cesty 3 a já se tady zaměřím na cestu, která se označuje jako serrated pathway, tedy pilovitá dráha. To jsou nádory, které vznikají cestou takzvaných pilovitých lézí. To je něco, v čem patologové ještě před 5 lety hodně tápali, my v tom ještě trochu tápeme teď, ale už se konečně ustálila nějaká klasifikace, že jsme schopni ty léze nějakým způsobem klasifikovat. Tyto nádory vznikají nikoli cestou adenom-karcinom, ale vznikají cestou takzvaného serrated adenomu nebo pilovitého adenomu, někteří dokonce používají termín serrated lesion jako léze, nikoli adenom, protože to nejsou takové ty tradiční právě adenomy, je to něco trochu jiného a ty se ještě rozdělují do 2 skupin: takzvané tradiční serrated adenomy a takzvané sesilní serrated adenomy. Tradiční to jsou skutečně polypovité léze, které vypadají mikroskopicky něco mezi adenomem a hyperplastickým polypem. Vidíte, ale vy neznáte jak vypadá hyperplastický polyp, ale na průřezu, nebo možná znáte, já se omlouvám tedy, na průřezu jednotlivé žlázky u hyperplastických polypů mají tvar takové kytičky, jsou takové zubaté. A tady vidíte, že jsou také ta lumina taková zubatá, ale přesto jsou tady jádra, která jsou protažená, tak jak to vídáme v tradičních nebo klasických adenomech. Takže to je takzvaný tradiční serrated adenom. To je věc, která jaksi mikroskopicky vypadá trochu jinak, ale klinicky to není velký problém, je to prostě polyp, který se uřízne, tak jako se uřízne kterýkoli jiný polyp. Problém je s takzvanými sesilními pilovitými adenomy, které vidíte, že endoskopicky jsou takřka neviditelné. Tady máme takový poměrně rozsáhlý, laterálně se šířící tumor, který má charakter sesilního pilovitého adenomu a donedávna tyto nádory byly kliniky přehlíženými, protože prostě on není na první pohled vidět a s rozvojem endoskopických metod, Narrow Band Imagingu a tak dále prostě jsou tyto nádory lépe odhalitelné. A oni vypadají velmi podobně právě jako ty hyperplastické polypy, zase vidíte ty kytičky, takový ten klasický průřez, ale trošku se liší, jednak jsou velikánské a jednak ty kryty se dole tak jakoby lahvovitě rozšiřují. Pokud endoskopista vezme vzorek někde z této oblasti nebo i vezme vzorek z celé oblasti, ale špatně ho orientuje, že my ho nevidíme jakoby na průřezu odshora až dolů, ale vidíme ho takto, tak nejsme schopni rozlišit, jestli se jedná o vzorek z hyperplastického polypu, tedy to, co dodnes chápeme jako zcela banální, neprekancerózní lézi, anebo je to vzorek ze sesilního pilovitého adenomu, z kterého může dokonce častěji než z tradičního adenomu vzniknout karcinom cestou dysplázie. Tady už vidíme vlastně sesilní pilovitý adenom s high-grade dysplázií ve spodině a dokonce už s počínajícím invazivním karcinomem, který prorůstá přes lamina muscularis mukózu. Nádory, které vznikají touto cestou, vykazují častěji takzvanou mikrosatelitní nestabilitu. Vzniká v důsledku toho, že tam je porucha genů, které opravují mutace. Jak se buňky dělí, tak se prostě vždycky tam vyskytne nějaká mutace a máme takzvané mismatch repair geny, tedy geny, které nám zaručují, že se nám ta chyba, která se tam prostě čas od času objeví, opraví. Pokud tyto selhávají selhávají, ať už v důsledku vrozené dispozice jako je tomu u Lynchova syndromu, nebo v důsledku metylace těchto genů, tedy vlastně během života získaného defektu, tak dochází k hromadění mutací a pořád se sčítají další a další mutace, až nějaká ta mutace je natolik kritická, že kvůli tomu vznikne karcinom. Takovéto karcinomy vypadají mikroskopický úplně jinak než ty tradiční klasické karcinomy. Vidíte, že mohou být často mucinózní nebo s prstenčitou komponentou nebo bývají takové medulární, to znamená, že mají velké množství zánětlivého infiltrátu, lymfocytů a často jsou spíše solidní, než aby byly nějaké tedy tubulární nebo aby měly větší množství vaziva. To je první téma, kterému jsem se chtěl věnovat. Druhé téma se dotkne toho, o čem se mluví často, jenom bych chtěl připomenout to, co už dneska je pomaličku v podstatě standardem a myslím, že už to všichni chápeme - a to je problematika biologické léčby zaměřené na blokádu EGFR signální dráhy a úlohy patologa při zjišťování nebo detekci těch jednotlivých molekulárních změn. Inhibice signální dráhy EGFR slouží k tomu, že se zablokuje signalizace, tím se zabrzdí růst nádoru, sníží se jeho invazivita, zvýší se odumírání buněk a tak dále. Ty protilátky, které jsou cílené proti EGFR receptoru, fungují jedině tehdy, pokud ten pacient nemá mutovaný gen nebo donedávna se myslelo, že to funguje pouze tehdy, pokud ten pacient nemá mutovaný gen KRAS. Gen KRAS si můžeme představit jako druhého poslíčka. První signál přijde na EGFR, přidá se signál dál na KRAS. Pokud ten KRAS je mutovaný, tak je to jako když položíte cihlu na plyn a bez ohledu na to, jestli tam sedí nebo nesedí řidič, tak to auto prostě pojede dopředu. Pokud je ten gen KRAS nemutovaný, tak tam je šance, že ta terapie může zabrat. Ukázalo se však, že gen KRAS není jediným hráčem, byť je hráčem nejčastějším. Existují další geny, které jsou vysoce homologní s genem KRAS, a to geny NRAS a HRAS. Jejich mutace se vyskytují v různých nádorech s různou frekvencí. Vidíte, že například HRAS se nejčastěji vyskytuje u karcinomu močového traktu a tlustého střeva se nevyskytuje prakticky nikdy. Geny KRAS nejčastěji mutované jsou, jak víte dobře, u pankreatického karcinomu tlustého střeva, také u žlučových cest. Naopak NRAS víte, že mohou být buďto u endokrinních tumorů, anebo, jak se nedávno ukázalo, také u maligního melanomu. Mutace kteréhokoli z těchto genů má podobný efekt jako ty již dříve známé mutace genu KRAS. My jsme donedávna vyšetřovali pouze mutace v exonu 2, ale ukázalo se, že stejný efekt na neúspěch anti-EGFR léčby mají také mutace v exonu 3 a 4 a v týž exonech, dokonce v týž kodonech u genu NRAS. Samostatnou kapitolu tvoří gen BRAF, kdy nádory, které mají mutovaný gen BRAF, což je třetí poslíček v té cestě, mají velmi špatnou prognózu, zpravidla ty nádory jsou velmi agresivní a nemůžeme říct, že by gen BRAF sloužil jako prediktivní marker pro terapii anti-EGFR, je to spíše negativní prognostický marker, který nám ukazuje, že ten nádor má špatnou prognózu tak jako tak. Začali jsme tedy vyšetřovat nejenom ty mutace genu KRAS v exonu 2, ale i ty další mutace a otázka zní, jestli to bylo tak strašně nutné, jestli prostě by nestačilo zůstat u toho, u čeho jsme byli dříve. Já tady na těch 2 diapozitivech ukážu, že rozhodně nestačilo. Tady vidíte výsledky studie PRIME, která používala panitumumab s FOLFOXEM versus FOLFOX samotný a vidíte tedy, že pacienti, kteří mají wild type RAS, to znamená všech těch 6 exonů mají wild type, nemutovaných, tak pokud dostanou kombinovanou anti-EGFR plus chemoterapii léčbu, mají zřetelně o půl roku další celkové přežití. To je ta pozitivní stránka věci, ale to, proč, alespoň v mých očích, je ještě daleko důležitější, abychom detekovali všechny tyto mutace, spočívá v tom, že pokud pacienti mají některou z těch hledaných mutací, tak nejenom že z té léčby v tomto případě panitumumabem neprofitují, ale oni jsou dokonce tou biologickou léčbou poškození, oni se potom dožívají vlastně kratší doby, než kdyby byli léčeni samotnou chemoterapií. Takže nejenom, že hledáme pacienty jaksi selekčně tak, abychom jim řekli, že tato terapie by pro ně mohla být vhodná, ale my hledáme defacto pacienty, pro které rozhodně vhodná není a která by je naopak mohla poškodit. V České republice, jak asi víte, funguje síť referenčních laboratoří, které tato vyšetření provádějí a pojišťovna proplácí následně terapii pouze tehdy, pokud jsou ty mutace vyšetřeny v jedné z těchto laboratoří. Teď jsem dostal asi předevčírem e-mail, že nějaká mikrobiologická laboratoř začala vyšetřovat mutace genu RAS, že po někom chtějí, aby to tam posílal, tak jen prosím vás nikam to neposílejte do žádných mikro biologických laboratoří, protože pak vám pojišťovna nezaplatí tu léčbu. To jen tak na okraj. Toto jsou výsledky z jednotlivých laboratoří, kde vidíte, modré jsou RAS wild type, zelené jsou RAS mutované a nejzajímavější pro mě z této analýzy, kdy jsme sesbírali čísla z většiny referenčních laboratoří, jsou ty červené vzorky nebo ty červené proužky, které ukazují, že v některých laboratořích dost válčí s nekvalitní DNA, tedy že vzorky, které tam dostávají, jsou špatně fixovány a dochází k tomu, že ta DNA se fragmentuje a vzorky jsou nevyšetřitelné, nediagnostické. Tady bych chtěl jenom apelovat na chirurgy, že stačí, aby resekát, který je zastaplerovaný, nebyl řádně ošetřen a buďto tedy, pokud se tam nehodnotí mezorektální nebo cirkumferenční okraj, to znamená třeba, pokud je to kolický nádor, tak že není otevřen a je prostě hozen do toho formalínu a ten plave pěkně navrchu, je nafouklý tím plynem, který je vevnitř, zadělán je tím staplerem a ten formalín se k tomu nádoru, který je v centru, vůbec nedostane a dochází tam velmi rychle autolýze, která je ještě podpořena těmi bakteriemi, které jsou ve střevě, a tím pádem velmi rychle může dojít k tomu, že ten nádor totálně degraduje a je nepoužitelný pro molekulárně genetické, ale leckdy i pro histopatologické vyšetření. Takže prosím je potřeba zajistit to, aby se ten formalín dostal až do centra toho resekátu, až k tomu nádoru. To znamená ho rozstřihnout, ano, správně. Ale to rozstřižení by měl dělat, pokud možno, patolog, aby věděl kde rozstřihnout, nebudu to dále otvírat, myslím, že jsme to už slyšeli. Z analýzy, kterou my jsme si dělali za loňský rok, se ukázalo, že k těm 37% nádorů, které vykazovaly tu starou mutací KRAS, přibylo dalších 11% pacientů, kteří dříve vlastně byly kandidáty pro léčbu anti-EGFR, nyní, protože víme, že mají ty v uvozovkách nové mutace, tak pro tuto léčbu indikování nejsou. Samozřejmě to nové testování s sebou přináší nové náklady, které jdou kompletně na vrub těch laboratoří a tady bych chtěl, abyste poděkovali těm svým laboratořím, které pro vás vyšetřují, protože my jsme od pojišťovny nedostali ani p korunu víc, přestože jsme v podstatě zšestinásobili množství exonů, které nyní musíme vyšetřovat. Řešení, které to umožňuje, spočívá v tom, že nesekvenujeme nebo nehledáme ty mutace jednu po druhé, ale hledáme je všechny najednou pomocí metody, která se jmenuje Next generation sequencing, tedy sekvenování příští generace, tedy už ta současná generace, ale je to sekvenování, které je založené na úplně jiném principu, které krátké kousíčky DNA čte mnohatisíckrát, každý ten kousíček a pak pomocí strašně složitého softwaru se to celé spojí do toho dlouhého řádku písmene, které udává vlastně pořadí jednotlivých bází. Je to metoda z mého pohledu člověka, který rád kouká do mikroskopu, tak trochu ezoterická, nicméně funguje. Třetím tématem, které bych rád zmínil, je problematika takzvané tekuté biopsie. Spousta onkologů vkládá do tekuté biopsie velké nadšení a nejradši by to začala dělat zítra. Myslím, že situace pro to ještě není úplně zralá, byť lze očekávat, že v horizontu několika málo, opravdu málo let k tomu pravděpodobně dojde. Co to je tekutá biopsie? Je to analýza DNA, která cirkuluje v krevní plazmě jako volná cirkulující DNA nebo z cirkulujících nádorových, buněk které jsou jaksi shazovány nebo uvolňovány do řečiště. Pravděpodobně zvítězí ta metodika, která detekuje tu cirkulující DNA, protože je podstatně metodicky jednodušší. Jak se tam ta DNA vůbec dostane? Jednak ty buňky odumírají, ať už nekrózou nebo apoptózou a tím se uvolňuje DNA do krve. Případně se uvolní nádorová buňka do krve, kde je zabita imunitním systémem, rozpadne se a zase ta její DNA se uvolní. Případně se uvažuje i o tom, že přímo nádory aktivně secernují tu DNA do krve. Ať už je tomu jakkoli, tak různé nádory vykazují tu sekreci nebo tu přítomnost cirkulující DNA v různém procentu. Výhodou je, že kolorektální karcinom, jak vidíte v této práci, vykazuje přítomnost cirkulující DNA ve velkém počtu případů nebo ve velkém procentu případů. Je to pravděpodobně dáno mimo jiné také tím, že ty nádory jsou často relativně objemné, když to srovnáme s nádory jinými., ale není to jistě jaksi jediný důvod. Tedy výborně, 100% nádorů takřka nám to shazuje, takže bychom to mohli detekovat a bude budoucnost velmi růžová. Bohužel jsou tam drobné závady, které doposud nám brání v zavedení této metody. Ta DNA skutečně není u všech pacientů a když si uvědomíme, že hledáme marker, v případě kolorektálního karcinomu mutace RAS, které mají vlastně ochránit toho pacienta před tím, aby dostal nevhodnou léčbu, tak bychom čekali, že bude ta metoda pokud možno stoprocentní senzitivitu. To znamená, že nám se najde skutečně všechny pacienty, které bychom neměli tou léčbou poškodit. A to je v tuto chvíli zatím nereálné. Zkušenosti s kolorektálním karcinomem tak velké nejsou. Největší zkušenosti jsou s nemalobuněčným karcinomem plic, protože tam samozřejmě získat tkáňový vzorek je podstatně obtížnější než u toho kolorektálního karcinomu. V této práci mezinárodní se ukázalo, že senzitivita té detekce, v tomto případě EGFR mutací jako prediktoru pro TK inhibitorovou léčbu karcinomu plic je pouhých 65%. Zpětná analýza studie IPASS, což byli pacienti s adenokarcinomem asijští, kteří byli léčeni v jednom rameni gefitinibem, v druhém rameni chemoterapií, tak senzitivita té tekuté biopsie byla pouhých 43%. Takže stále ještě nejsme tam, kde bychom chtěli být. Zatímco u těch plic, kde hledáme pozitivní marker, který nám má pomoci vybrat pacienta pro daný typ léčby, tak tam každý nově zachycený pacient samozřejmě je benefitem, tak tady je to vlastně přesně naopak. Takže zatím čekáme, ty technologie se vyvíjí strašně rychle a lze očekávat, že během roku, maximálně dvou, budou k dispozici kity, jejichž senzitivita bude někde kolem 95% a bude se zhruba shodovat se senzitivitou našeho vyšetření ze tkáně. I tak jsem pevně přesvědčen o tom a je to tak všude v zemích, kde se to testuje, že nadále toto testování zůstane v rukou patologů, kteří vždy budou korelovat to, co najdou v krevní plasmě s tím, co najdou v nádoru a nebude to tak, že se to přesune do nějakých biochemických nebo mikrobiologických laboratoří. Posledním tématem, které bych rád zmínil, je to, co už zde pan profesor Kala otevřel a to je problematika heterogenity nádorové populace. To je téma, které je naprosto fascinující. A pokud se do těch článků, které se tomu věnují, trošku začtete, tak propadnete absolutní skepsi, protože nádor je strašně plastický organismus, který si žije svým vlastním životem. Toto je nádherná studie, všem vám doporučuji, abyste si přečetli. To je práce ze skupiny profesora Swantona z Velké Británie, který se dlouhodobě této záležitosti věnuje, kde udělali naprosto primitivní pokus, že vzali více vzorků z různých partií renálního karcinomu, z primárního nádoru a potom z několika metastáz. A u každého z nich udělali kompletní osekvenování celé DNA v tom daném kousíčku toho nádoru a ukázalo se, že jsou nádorové mutace, které jsou ubikvitní pro všechny ty vzorečky, že jsou takové, které jsou pouze v primárním nádoru, že jsou mutace, které jsou pouze v metastázách a pak jsou takové, které jsou v jednotlivých metastázách, ale v jiných nikoli. Takže se ukazuje, že ten nádor se vyvíjí podobným způsobem, jako Charles Darwin popsal, jak se vyvíjí druhy, že se prostě postupně větví, dokonce to lze zpětně počítačové zrekonstruovat, co byl ten primární nádor a jak ty mutace postupně tam přibývaly, jak se ten nádor vlastně postupně rozjíždí a začíná se měnit. Tedy pokud my budeme mít lék a teď prosím omluvte toto zjednodušení, který nás zastaví nebo který blokovat, dejme tomu, tuto mutaci, tak zablokujeme všechny potomky tohoto ramene, ale toto rameno si bude žít dál vlastním životem čili ta naše cílená léčba asi tak úplně stoprocentně cílená nikdy nebude. Měli bychom se tedy oprostit od toho pohledu na nádor jako populaci nádorových buněk a měli bychom se spíše dívat na nádor v tom širším slova smyslu, tedy že jde o populaci neoplastických elementů, cév, imunitních elementů, podpůrného stromatu a tak dále. Začnu u cév. Cévy hrají zásadní roli nejen pro výživu nádoru, kdy přivádějí tedy kyslík, živiny a tak dále a odvádějí na druhou stranu zplodiny, ale také jsou branou pro metastazování na jedné straně a přivádějí elementy imunitního systému na druhé straně. Nelze tedy brát cévy pouze jako pouhé zásobování, kdy prostě když Napoleon táhl do Ruska a jaksi zásobování nefungovalo, tak víte, jak dopadl před Moskvou, tak to je jistě jeden z efektů dejme tomu antiangiogenní léčby, ale některé efekty tímto způsobem vysvětlitelné nejsou, například když se dělá analýza vzorku tkáně nádorů, které byly s nebyly léčeny pomocí antiangiogenní terapie, tak se ukazuje, že hustota kapilár je tam úplně stejná. Čili ta naše představa, že se zastaví růst cév, asi nebude tak jednoduše funkční a zřejmě ten efekt té antiangiogenní léčby bude daleko komplexnější. Já se ještě vrátím k těm již zmiňovaným mutacím, které v nádoru postupně vznikají. Různé typy nádorů mají různé množství mutací na jednu nádorovou buňku. Nejméně mutované jsou některé dětské nádory, nejvíce mutované jsou nádory, které vznikají dlouhodobou masivní expozicí kancerogenům, jako je třeba nemalobuněčný karcinom plic v důsledku kouření nebo maligní melanom v důsledku dlouhodobé expozice slunečnímu záření. Kolorektální karcinom je také relativně hodně mutovaným nádorem, což má zásadní efekt. Když si představíme, že každý gen kóduje nějaký protein, tedy že výplodem, když to zjednoduším, daného genu je nějaký znak, v tomto případě znak, který si může představit jako želvu, tak co se stane v důsledku mutace. Nemusí se stát vůbec nic, protože dojde k záměně jedné báze a nezmění se pořadí aminokyselin a tím pádem se syntetizuje zcela stejný protein a nijak se to neprojeví. Nebo dojde k tomu, že se zastaví syntéza toho proteinu a tím pádem ten protein vůbec nebude v té buňce přítomen. Anebo vzniká mutantní protein, tento mutantní protein je neznámý pro náš imunitní systém a vybudí imunitní reakci, lze tedy předpokládat, že čím více bude mutantních proteinů v dané buňce, tím více ta buňka bude pro imunitní systém cizorodou a ten imunitní systém se na ní bude snažit zaútočit, což je velmi dobře vidět. Toto je z práce o karcinomu prsu, kterou jsme dělali s profesorem Melicharem před několika lety, kdy vidíte. že do ostrůvků nádorových buněk vnikají jednotlivé lymfocyty, které tam pronikají takovým jako plazivým způsobem, říká se tomu tumor infiltrující lymfocyty. Tady je to lépe vidět, když si to ozřejmíme pomocí imunohistochemie. Všechny ty hnědé jsou lymfocyty, jednak jsou ve stromatu, což je toto, ale jednak jako lezou mezi ty jednotlivé nádorové buňky, které zabíjejí. Totéž se pak nám podařilo zopakovat třeba u endometroidního karcinomu, karcinomu ovaria. A kdo z vás byl na minulých, předminulých Onkologických dnech brněnských, tak víte, že tam byl profesor Galon, který se tomuto dlouhodobě mě u kolorektálního karcinomu, který ukazoval svůj princip takzvaného imunoskóre, kdy vlastně pomocí hodnocení imunitní odpovědi organismu proti nádoru je schopen stanovit velmi přesně prognózu pro ten daný nádor. A zde se vracím zpátky k té serrated pathway, o které jsem mluvil na začátku, a říkal jsem, že některé z těch nádorů, ty, které vykazují ten defekt těch mismatch repair proteinů, tak akumulují hodně mutací a v důsledku toho se stávají právě hodně imunogenními. V letošním červnu byla na ASCU publikována nádherná maličká studie, která ukázala, že pacienti, kteří měli deficientní ten mismatch repair systém v kolorektálním karcinomu nebo v jiných karcinomech než kolorektálním, tak pokud byli léčeni pembrolizumabem, tedy protilátkou proti PD1 receptoru, což je jeden z regulačních takzvaných check point inhibitorů v imunitním systému, tak tito pacienti měli vynikající odpověď na tu imunitní terapii. Jinými slovy - pokud u pacientů, kteří mají nádor, který je vysoce imunogenní, odblokujeme ten imunitní systém, tak u nich velmi dobře začne ten imunitní systém sám zvládat vlastně ten nádor a dokáže ho eliminovat. Na rozdíl od toho pacienti, kteří měli proficientní neboli tedy funkční ten mismatch repair systém, tak vidíte, že objektivní odpověď byla 0% versus tedy 60% u těch s tím deficientním systémem. Čili imunoterapie je teď největším hitem a největším boomem, my se to zatím snažíme tak jako pomaličku ohmatávat, zatím není úplně jasně, jaké budou prediktory pro úspěch toho imunitního systému, že zdaleka ne každý pacient z té imunoterapie profituje. Takže to je kapitola, která v současné době je asi úplně nejnovější v patologii, ale moc vám o tom nemohu říct, protože jsme na úplném začátku a snažíme se tomu porozumět, ale bude to v každém případě velká jízda. Děkuji vám za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu VII. Pracovní multidisciplinární setkání - webcast.

Související články

Přednáška se věnuje skutečné praxi v používání zobrazovacích metod u nemocných s jaterními metastázami v České republice i oficiálním doporučením léčebných guidelinů v této oblasti.

Přednáška shrnuje zkušenosti s kvalitou a možnostmi vyšetřování totální mezorektální excize získané na Fingerlandově ústavu patologie LF UK a FN v Hradci Králové. Odovídá na otázky, jaký je význam TME, jaké podmínky patolog potřebuje a co patologové požadují od chirurgů, jaký je postup zpracování resekátu, k čemu slouží fotodokumentace, jak probíhá hodnocení kvality TME a CRM (cirkulární resekční okraje) a jaká jsou úskalí při vyšetřování resekátu. 

Cílem zobrazovacích metod je včas zachytit metastázy kolorektálního karcinomu a pomoci k tomu, aby se u pacientů, kteří nejsou operabilní, dosáhlo jejich operability. Se zobrazovacími metodami a jejich možnostmi a úskalími seznamuje ve své přednášce, která zazněla na satelitním sympóziu společnosti Roche 13. října 2011 v Českém Krumlově, prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc.,MBA.