Odpovědnost za škodu na zdraví v medicínsko-právních sporech

Přednáška zazněla v rámci sekce Právo a onkologie na Brněnských onkologických dnech  21. dubna 2011.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já děkuji za pozvání a za možnost tady prezentovat některé věci, které se týkají právní odpovědnosti. Zejména v těch medicínsko-právních sporech. Samozřejmě ta věc je z právního hlediska poměrně složitá a z Vašeho pohledu je to věc, která se Vás také bytostně dotýká. Proto v podstatě místo úvodu je tady takové upozornění, které do jisté míry bohužel vyplývá už i z těch všech sdělení mých předřečníků. To znamená, v okamžiku, kdy činíte ať již odborný úkon, nebo administrativní, vždy ho musíte činit s tím vědomím, že ten úkon bude mít určité důsledky. A v řadě případů samozřejmě má ty důsledky právní. S tím že pokud není učiněn tak, jak má být, tak může mít ty právní důsledky velmi nepříjemné. A to zejména ve formě tedy možné v úvahu přicházející právní odpovědnosti. Je zřejmé, že pro lékaře jsou soudní pře poměrně nepříjemnou záležitostí. Vzhledem k tomu, že v řadě případů jsem lékaře také zastupoval, tak vím, že to není jen otázka tedy řekněme přezkoumávání postupu lege artis nebo non lege artis, ale je s tím spíše spojena jakási psychická zátěž toho lékaře, který v tom sporu vystupuje. A je poměrně hodnověrně prokázáno - a těch studií je celá řada, zejména v Americe se ty studie vedou, kde se říká, že je zřejmé, že v podstatě každý soudní spor, který je s lékařem veden, určitým způsobem modifikuje jeho přístup k pacientovi. A v řadě případů dochází k tomu, že ten lékař samozřejmě je opatrnější ve svých přístupech. Do jisté míry také více přemýšlí, co by se mohlo stát a jaké právě právní důsledky by ten postup mohl přinést. A v podstatě vede to dost často k tomu, že dochází k nějakému zbytečnému hromadění odborných úkonů, dost často těch pomocných vyšetření. A nejenom to vede k tomu, že je nadměrně zatěžován systém, a to z hlediska ekonomických důsledků, ale samozřejmě to vede i k možným nepříjemným důsledkům, jak pro pacienta, tak v řadě případů to může i lékař. Ten postup je znám jako takzvaná defenzivní medicína. Na druhou stranu, všichni Vás tady děsíme. A já si myslím, že ono to není tak strašné. Jak já to vnímám, tak Vy spíše potřebujete povzbuzení než ten děs tady vzbuzovat z těch právních důsledků. To znamená, že v zásadě se dá říct, že ačkoli ta právní odpovědnost je samozřejmě obrovský problém, jak pro lékaře samotné, tak pro zdravotnická zařízení, tak na druhou stranu těch žalob a těch trestních oznámení, která jsou podávána, není zdaleka takové množství. Je zřejmé, že v posledních 20 letech, a zejména v těch posledních 10 letech ten trend vzrůstající trend je naprosto zjevný. To znamená, čím dál tím častěji jsou žalována zdravotnická zařízení. A vytvářejí se různé mediální kauzy, kdy v těch novinách jsou prezentovány spíše vždycky jenom ty začátky těch kauz. Ale v řadě případů už neslyšíte ty konce. A já bych tedy řekl, a to je pro lékaře poměrně pozitivní zpráva, že řada těch sporů, které jsou proti nemocnicím nebo v tomto případě já hovořím o těch civilně-právních žalobách, kdy jsou ty spory vedeny, tak končí neúspěšně. A samozřejmě já tady nechci mluvit o nějakém procentuálním vyčíslení, protože u nás žádné takové statistiky nejsou. To znamená, že se víceméně jedná o jakési osobní zkušenosti advokátů nebo právníků, kteří tady obhajují zdravotnická zařízení. Ale v některých západních zemích se ty statistiky vedou. A je zřejmé, že i v Americe, kde se hovoří o tom největším problému právní odpovědnosti pro ta zdravotnická zařízení, tak i v tomto případě ta úspěšnost těch pacientů je poměrně mizivá. Na druhou stranu to samozřejmě neznamená to, že to není obrovská zátěž pro to zdravotnické zařízení. A jak jsem říkal, nejenom pro lékaře psychická, ale pro zdravotnické zařízení také finanční. Protože vedení takového sporu a v řadě případů i to pojištění, které je spjato s tou profesní odpovědností, je opravdu nákladná záležitost. My máme takovou zvláštní výjimku v těch sporech, a to je paragraf 421a občanského zákoníku, který je v podstatě taková zvláštní výjimka z té možnosti té odpovědnosti toho zdravotnického zařízení za postup non lege artis. V tomto případě hovořím o takzvané objektivní odpovědnosti, kdy se dá říct, že to zdravotnické zařízení může, respektive odpovídá v řadě případů i v okamžiku, kdy v podstatě postupovalo lege artis. To do jisté komplikuje danou situaci, a proto v řadě případů je snaha právních zástupců těch pacientů používat tohoto paragrafu, aby právě nemuseli složitě prokazovat v řízeních postup non lege artis, respektive zavinění. A dochází k tomu, že se točí na tomto paragrafu. Já myslím, že nemá cenu Vám tady nějak složitě vyprávět o té odpovědnosti. Ta moje přednáška by se měla týkat zejména té občansko-právní odpovědnosti. To je odpovědnost, jak říkal pan kolega Prudil, odpovědnost, kdy se jedná o peníze. To znamená není to otázka toho, zda ten lékař bude zavřen sám, ale kdy se řeší otázka, zda zdravotnické zařízení tomu pacientovi zaplatí nějaké odškodnění, nebo nezaplatí. To znamená, je to věc poměrně veselejší oproti tomu trestnímu řízení, na druhou stranu je zřejmé, že ty postihy v řadě případů jsou poměrně citelné. A donedávna byly známy případy, kdy ta zdravotnická zařízení v podstatě, ačkoli byla pojištěna, přesto tu odpovědnost, respektive ty následky do jisté míry pociťovala, protože byla podpojištěna. Já bych řekl, že v současné době se ta situace poměrně změnila, a to i v důsledku různých seminářů, kde se nabádají ta zdravotnická zařízení, a i vzhledem k větší důslednosti právníků těch zdravotnických zařízení, v tom, že prostě je potřeba to pojištění si sjednat správně, v té výši, která pokryje ty náklady. S tím, že samozřejmě je tady třeba učinit nějakou úvahu a odpíchnout se od toho, kolik činí taková průměrná odškodnění. V rámci té občansko-právní odpovědnosti rozeznáváme 2 typy. To je to, o čem tady kolegové často mluví. Jednak to zdravotnické zařízení může být žalováno za to, že v podstatě způsobilo nějak škodu, nejčastěji je tedy žalováno za to, že způsobilo škodu na zdraví tomu pacientovi. Ale vedle toho může být žalováno i za to, že tím určitým úkonem nebo jednáním toho lékaře zasáhlo do práva na ochranu osobnosti nebo do osobnostních práv toho pacienta. Pro řadu lékařů je tento souběh poměrně těžko pochopitelný, protože někdy mají pocit, že je odškodněn jeden nárok a najednou přijde žaloba na něco úplně jiného. A cítí se tím do jisté míry podrazeni, protože si mysleli, že už je všechno za nimi a že tedy uhradili to, co měli. Ale je třeba na tuto řekněme dvojkolejnost dávat pozor. A v podstatě se to týká i otázek pojištění, protože v řadě případů ta pojištění jsou řešena sice v jedné smlouvě, ale separátně. To znamená, ty částky jsou různě odstupňovány a je třeba se opravdu dobře podívat na to, aby to zdravotnické zařízení finálně bylo pojištěno i na ten neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Já bych řekl, že to co Vám v případě té odpovědnosti vznikne, tak vznikne tady určitá povinnost. A to je ve většině případů právě ta povinnost uhradit (a to v rámci nějaké peněžní formy) škodu na zdraví. S tím, že u té ochrany osobnosti hovoříme o tom, že vzniká povinnost uhradit takzvanou nemateriální újmu. Odpovědnost v rámci práva je samozřejmě poměrně složitý komplex různých spolu navzájem působících podmínek, ale to co je pro nás - a zejména pro Vás to nejpodstatnější je, že se samozřejmě v rámci té občanské odpovědnosti (zejména pokud budeme hovořit o té odpovědnosti za škodu způsobené porušením právní povinnosti podle paragrafu 420 občanského zákoníku) je vyžadován postup takzvaně non lege artis, to znamená porušení té právní povinnosti, ale co je podstatné - je vyžadováno to, aby mezi tím porušením právní povinnosti, tím postupem non lege artis a tím výsledný vznikem škody byla takzvaná příčinná souvislost. Já to uvádím proto, že v řadě případů prokázat v rámci řízení u soudu tu příčinnou souvislosti je strašně obtížné. A dá se říct, že většinou když hovoříme o té neúspěšnosti těch pacientů u nás v České republice v těchto řízeních, tak ta je z mého pohledu alespoň a z mých zkušeností dána především tím, že ti pacienti nejsou schopni v tom řízení prokázat tu příčinou souvislost mezi postupem non lege artis a tou vzniklou škodou. A to z důvodu toho, že ten, kdo tu příčinnou souvislost stanoví, je znalec v rámci znaleckého posudku. Ale zejména v důsledku toho, že soudy kladou poměrně vysoké nároky na to, jak tu příčinnou souvislost prokazovat. To znamená, naše soudy v podstatě hovoří o tom, že ta příčinná souvislost musí být postavena najisto. Nechci to úplně zlehčovat, ale říkají v podstatě "na 100 procent". My jsme si vědomi, že v rámci těch medicínsko-právních sporů je to téměř nemožné. Respektive je to úplně nemožné. To znamená, že v řadě případů ty soudy tu laťku trošku snižují. Na druhou stranu je v České republice zatím poměrně zjevná neochota tu laťku snižovat příliš nízko. To znamená jít na nějakou třeba 60 nebo 50procentní pravděpodobnost. Proto ten pacient je poměrně v nevýhodném postavení. Jednak protože musí velmi hodnověrně prokázat, že tam opravdu je ta souvislost, a jednak protože je to on, kdo všechny tyto věci prokazuje, což je samozřejmě z jeho pohledu také poměrně složitější. Tady jsou určité kazuistiky. Já myslím, že ta kazuistika má v podstatě jenom poukázat na skutečnost, že ne vždycky, když tady máme určitý škodlivý následek, to znamená, když tady vznikne ublížení na zdraví nebo když dokonce ten pacient zemře, tak ne vždycky se dá - a je tady dokonce i shledán postup non lege artis - tak ne vždycky se dá právě mezi tím na postupem non lege artis a tím finálním poškozením toho pacienta shledat ta příčinná souvislost. Protože tam mohou být různé jiné faktory, které jsou velmi složité a mohou ten výsledek poměrně ovlivnit. O postupu lege artis tady hovořili kolegové předtím. Já mám pocit, že je důležité si zopakovat to, že postupy lege artis v podstatě nemáme nijak stanoveny. To znamená, v těch řízeních dochází k tomu, že to co je či má být postupem lege artis, samozřejmě s ohledem na určitá doporučení, v podstatě stanoví ten znalec nebo ten znalecký ústav. V řadě případů ta doporučení ani nemáme. To znamená, někdy se velmi špatně odhaduje, zda a jakým způsobem ten znalec ten postup toho zdravotnického zařízení vyhodnotí. A proto se také dost často může stát, že v jednom řízení máte několik znaleckých posudků, které dochází k úplně opačným závěrům. Poslední věc v souvislosti s tou odpovědností je řekněme odpovědnost za porušení. A to je situace, kdy zdravotnické zařízení nebo kdy lékař použije určitý přístroj nebo nástroj v rámci plnění své povinnosti. A v důsledku takového zvláštního paragrafu v občanském zákoníku dochází k tomu, že jakmile bylo použito tohoto přístroje nebo tohoto nástroje, tak v podstatě přestáváme zkoumat to porušení povinnosti v tomto případě a budeme postupovat podle toho paragrafu 421a, který nám stanoví jakousi přísnější formu té odpovědnosti, kdy to zdravotnické zařízení kuriózně v řadě případů podléhá té odpovědnosti i v těch situacích, kdy bylo všechno dobře. Tady je taková poměrně zaběhaná judikatura, kdy se říká, že v určitý případech - když se podíváte na ten druhý případ, tak dokonce i to, že je jehla ostrá, může být řekněme příčinou vzniku škody. A je to právě v tomto případě posuzováno podle toho paragrafu 421a. Standardně se podle tohoto paragrafu posuzují také účinky léčiv, a to často i vedlejší účinky, které nejsou známy. V řadě případů máme to zdravotnické zařízení v situaci, kdy ono neví, že ty vedlejší účinky mohou nastat. A přesto bude za ty vedlejší účinky odpovědné, právě z titulu toho paragrafu. Té judikatury je poměrně dost, ale je to takové zvláštní ustanovení z mého pohledu, kdy v podstatě dochází k tomu, že lékař, který koná lege artis s nejlepším vědomím a svědomím, tak přesto je finálně povinen pacientovi nahradit určitou škodu. A z mého pohledu je toto ustanovení poměrně chybné a kompenzuje nějaké jiné mechanismy, které by se měly promítat v rovině nějakého sociálního zabezpečení. A ta poslední věc, kterou si myslím, že je třeba zdůraznit, je otázka toho neoprávněného zásahu do toho práva na ochranu osobnosti. To je totiž věc, která se čím dál tím častěji množí. A dá se říct, že pacienti mají pocit, že v podstatě když dostanou poměrně nízké odškodnění v tom jednom řízení, tak se obrací na soud i v rámci té ochrany osobnosti. Dost často dochází k tomu, že jsou ty žaloby podávány souběžně, což je kuriózní. Někdy, když ty soudy spolu komunikují, tak v řadě případů to pro řízení přeruší, to jedno a počkají na výsledek toho druhého, ale v řadě případů také dochází úplně ke kuriózní situaci, kdy můžete dospět k tomu, že ten výsledek je úplně opačný v těch řízeních. Ono to samozřejmě z právního hlediska někdy přichází v úvahu, ale z hlediska řekněme nějakého běžného chápání spravedlnosti je to poměrně složité. To je asi všechno k té odpovědnosti. Já chápu, že ve většině případů v té onkologii se budete pohybovat spíše v rovině zaměstnanecké, takže tam ta odpovědnost pro Vás není tak palčivá. Na druhou stranu, když jsou to zdravotnická zařízení, která jsou menší, a zejména lékaři, kteří jsou sami zdravotnickým zařízením, tak tam je problém té odpovědnosti poměrně palčivý. A samozřejmě jedna z těch hlavních možností, jak to řešit, je se dobře pojistit. Děkuji.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Brněnské onkologické dny 2011 - webcast.

Související články

Přednáška shrnuje pomocí dat z lékových registrů celkové přežití a přežití bez známek progrese u hlavních onkologických diagnóz a srovnává reálný stav léčených pacientů s polulačními predikcemi České onkologické společnosti v letech 2011 a 2012.  V druhé části se přednášející zamýšlí na otázkou, zda by neměl regulátor rozlišovat mezi pojmy VILP (Vysoce inovativní léčebné prostředky) a oprhan drugs. 

Přednáška ekonoma diskutuje několik otázek, které budou muset zdravotnická zařízení v souvislosti s novým Občanským zákoníkem a úhradovou vyhláškou 2014 v příštím roce řešit.  

Je povinností lékaře podat pacientovi léčivý přípravek, je-li indikovaný, je-li optimální léčbou, avšak ví, že jej pojišťovna neuhradí? Jaké je právní postavení lékaře ve vztahu k pacientovi, zaměstnavateli a zdravotní pojišťovně? Jaké sankce mohou lékaře a zdravotnické zařízení postihnout v souvislosti s podáním nebo podáním léčby? Na tyto otázky odpovídá na satelitním sympóziu v rámci Jihočeských onkologických dnů 13. října 2011 v Českém Krumlově Mgr. Policar.