Nursing across Borders: promoting compassionate nursing practice

Přednáška zazněla v rámci XXVIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky v roce 2014, v bloku Interkultuní aspekty v ošetřovatelství. Přednáška je opatřena českými titulky (k zapnutí pod videem).

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Děkuji, dobrý den. Pro ty z vás, kteří tu nebyli dnes dopoledne, mé jméno je Tony Warne, jsem z University Salford ve Spojeném Království. Podpora milosrdného ošetřovatelství bez hranic. O jakých hranicích hovoříme? Já začnu s hranicemi, které nám všem jsou dobře známé. Takhle svět vypadá, to je obrázek, který nám je blízký ještě od školy. Je to teritoriální rozložení a velikost zemí, které velmi dobře známe. Vypadá to trochu odlišně, když si nakreslíme stejnou mapu, se stejným typem hranic, ale která nám ukazuje podíl peněz, které jdou do veřejných zdravotních služeb v každé z těchto odlišných zemí. Jak vidíte, Afrika se nám znatelně srazila. Když si ty hranice překreslíme, do obrázku, který reprezentuje lidi žijící s HIV, opět dostaneme velmi odlišný obrázek toho, jak svět vypadá. A opět vidíme, že obraz Afriky je kompletně překroucený. Vzhledem k tomu, že v auditoriu sedí zdravotní sestry – takhle by vypadala mapa, která by zobrazovala podíl zdravotních sester pracujících v té dané zemi, vůči zbytku obecné populace. Tedy hranice mohou být dány geograficky, mohou být dány ekonomicky, mohou být dány naším přístupem a našimi hodnotami. Toto jsou zásadní otázky, se kterými si myslím, že většina rozvinutých zemí se snaží vypořádat různými způsoby. Toto jsou dva příklady prací, které jsou k dostání ve Spojeném Království, ale jsou aplikovatelné i kdekoli jinde na světě, to je jen náhoda, že jsem si vybral tyto. Jsou to výzkumné projekty, které se snaží dát dohromady témata, o kterých smýšlí vláda, zdravotníci i obecná populace: demografické změny, sociální a kulturní složení společnosti. Jak smýšlíme o systému sociální a zdravotní péče a kde by tato péče měla být poskytována. Kvalita a produktivita. A opět finance a ekonomika. Svět se stále různými způsoby potýká s ekonomickým poklesem. Vyvstává zde řada úkolů, kterých je potřeba se zhostit. Myslím, že většina z nás se jim určitým způsobem věnuje. Víme, že máme stárnoucí populaci. A se stárnoucí populací máme i stárnoucí pracovní sílu. A tito lidé tady nebudou navždy. Na škole, kde já učím, je okolo 230 akademiků. Tři čtvrtiny z nich by mohli jít do důchodu zítra. Rozhodně nechci, aby tak učinili a doufám, že s námi zůstanou, jelikož mají dovednosti, znalosti a zkušenosti, které naši studenti potřebují, aby mohli být připravováni pro klinickou praxi. Obrovskou výzvou je poptávka, kterou my všichni vytváříme po léčbě. To co vyžadujeme, když onemocníme, nebo zažijeme nějaké trauma. Je to lehce odlišné oproti předchozím generacím, které byli mnohem více poddajné a ochotné zkrátka naslouchat tomu, co jim bylo řečeno. Nyní jsou lidé mnohem náročnější, společnost je mnohem více konzumní. Očekávání veřejnosti se znatelně zvedla. Poptávka po léčbě a vyléčení vzrostla ještě výrazněji. Stává se nemožné udržet to, co je dle mého názoru vysoce nepotřebné, a to arteficiální rozdělení zdravotních a sociálních služeb. Tyto dva systému opravdu potřebují být integrovány, tak aby byly schopny tyto výzvy pokrýt. Moje osobní specializace je v oblasti duševního zdraví a mou celoživotní ambicí je, aby se tolik peněz, kolik jen je možné, dávalo do prevence duševních chorob a neduhů, než je dávat do léčby již nemocných lidí. Ale napříč hranicemi je potřeba dělat mnohem více práce ve smyslu prevence a podpory zdraví; to, co děláme v léčbě. Finanční problémy neodejdou a nezmizí. Budeme muset být schopni najít způsob, jak dělat více, s pravděpodobně méně finančními zdroji v budoucnosti. Nové technologie nám v mnoha ohledech pomáhají a my musíme najít způsoby, jak si je více osvojit. A ukončit to, co jsme dělali po dlouhou dobu, a začít přemýšlet nad tím, co můžeme udělat jinak. Toto je trochu o mě a já považuji za důležité vám to říci, protože něco z toho co vám řeknu, můžete vnímat stejně a může být výzvou i pro vás. Myslím, že jsme byli svedeni všelékem nazývaným Medicína založená na důkazech. Všechno co děláme, musíme být podloženo randomizovanými studiemi nebo mít experimentální podklad. Je jasné, že toto má své opodstatněné místo, ale nepředstavuje to veškerý podíl našich znalostí a informací, které bychom měli brát na zřetel. Rétorické preskripce profesionální praxe – my předpokládáme, že veškerá profesionální praxe může být popsána, a my ji pak všichni budeme schopni rozpoznat, když ji uvidíme. Máme multioborový přístup ke všemu, ale někdy se u toho ztrácí, kdo tu od čeho je. Kalibrované organizace – to je něco, co mě opravdu rozčiluje; to, že se někdo snaží zcela zaujmout, zachytit, co jak se v dané instituci má dít. Proto ve Spojeném Království platí celonárodní ustanovení pro Emergency, že pacient, který tam vstoupí, musí být vyšetřen, zaléčen a předán či propuštěn do 4 hodin. V 98 % případů, které projdou Emergency, by to tak mělo být. Vůbec toto nařízení nebere v potaz, s čím ten pacient přichází, nebere v potaz okolí, změny počasí… A co se stane, když nějaké instituce selže, ve smyslu, že nedodrží těch 98 % - přijde tým takzvaných expertů a veškeré úsilí je soustředěno na to, aby byl plán splněn – čili aby se dodrželo těch 98 %. Je to velmi perverzní způsob práce. Rituály verifikace – já strávím neobvykle velké množství času mé pracovní doby neužitečně vyplňováním formulářů pro Radu ošetřovatelství a porodní asistence ve Spojeném Království. To je skupina, která schvaluje naše programy. Je důležité, aby oni schopni vydat své vyjádření o kvalitě a přitom se vzdálili od systému věčného vyplňování formulářů, a přišli a sami se zeptali studentů a pacientů, kteří byli s našimi studenty v kontaktu, na to, jaké jsou jejich zkušenosti. Já tady cítím jistou tenzi. Je to napětí mezi ekonomií výkonu – tu můžeme poměrně snadno měřit, ta je černá a bílá, a tou ekologií každodenní praxe, kterou už není tak snadné kvantifikovat; není tak snadné popsat, co je součástí naší každodenní praxe – někdo to nazývá tradicí, já preferuji říkat tomu zkušenosti. Je to zkrátka to, že vstoupíte na oddělení a už pouhým pohledem, aniž byste udělali cokoli dalšího, jste schopni zhodnotit, že s tímto člověkem není něco v pořádku a je třeba to pozorněji vyšetřit. A to pramení ze zkušeností. Je pro organizace velmi obtížné vypořádat se s tím napětím mezi ekonomií výkonu a ekologií každodenní praxe. A tady platí takový zákon, a ten říká, že čím rozmanitější, nepředvídatelnější a rozporuplná vaše profesionální práce je, tím budou legislativní nároky a tlak vedení více trvat na její homogenitě, universálnosti, a budou vás nutit specifikovat. Zjednodušeně řečeno to znamená tu starou tenzi mezi státem a profesionály. Jakmile stát nabyde dojmu, že se profesionálové stali příliš velkými pro své boty, přijde a nastaví limity. A to mě přivádí k mému druhému zákonu: čím exaktněji specifikujeme své profesní úkony, tím snazší je to změřit a těžší je motivovat lidi pro takovouto profesní aktivitu. Tohle je Virginia Henderson, která psala o ošetřovatelství v roce 1966. Běžte a přečtěte si její práce, dá se to vygooglovat. Mě to velmi zaujalo, co ona psala: myslím, že je velmi jednoduché pro řadu sester, vzhledem k jejich každodenní vytíženosti sklouznout k prostému „dělání ošetřovatelství“ namísto „býti ošetřovatelkou“. Název i té mé první práce byl „Being and Doing,“ Bytí a dělání. My učíme naše sestry technickým aspektům práce, základním teoriím, tak aby porozuměly symptomům, tak aby rozuměly nemocem, tak aby rozuměly léčbě, která probíhá… Ale to je jenom část příběhu o tom, býti dobrou sestrou. Je to o tom, jak tyto znalosti pak aplikujete. A co se mě týče, já jsem vcelku šťasten, když sestra řekne: „Já nevím“. Já mám tyto znalosti, tyto zkušenosti z praxe, vím jak to aplikovat, ale nemám vaše zkušenosti s touto konkrétní nemocí či traumatem. Na tomto obrázku mám 1200 pacientů, kteří zemřeli v Mid Stafordshire nemocnici, a zemřít nemuseli. Zemřeli proto, že základní péče nebyla pro ně dostupná. Byli to ti nejzranitelnější v našem zdravotním systému, ti staří a ti mladí, kteří se dostali na Emergency. Zemřeli na příčiny jako dehydratace, protože setra jim postavila sklenici vody na stolek, ale to bylo mimo jejich dosah. A nikdo si nevšiml, že pacient tu vodu nevypil, nikdo nepřišel a nenabídl pomoc. To jsou šokující věci, které se dějí. Ze záznamů vlády vyplynulo, že z pěti nemocnic, v letech 2010 a 2012, 3063 úmrtí bylo preventabilních. Vedlo to k soudním procesům s těmito nemocnicemi a všechny z nich jsou nyní pod speciálním dohledem. Ale to se děje v systému, který se pyšní tím, že umí vychovávat profesionály a odborníky. Tady mám někoho, jehož hlas si myslím, že byl zapomenut. Simona Roach, opět, zkuste si najít nějaké její práce. Ona byla jedním z prvních lidí, kteří přivedli naši pozornost k tomu, zamyslet se nad tím, jak péče je poskytována. Popsala ji jako ten nejautentičtější aspekt lidskosti. Říkala, že každý, jehož prací je výuka zdravotnických profesionálů, jako jsem třeba já, měl by mít péči a milosrdenství za součást vzdělávacího programu. Přišla s něčím, čemu se (v angličtině) říká šest „C“: Soucit (compassion), kompetence (competence), důvěra (confidence). Důvěra, to je velmi zajímavý bod. Morálka (coscience); mravní přesvědčení znamená, že když vidíme, nebo jsme požádáni, abychom udělali něco, o čem víme, že není úplně v pořádku, zvedneme ruku a řekneme: „Tohle není úplně v pořádku a je třeba s tím něco udělat.“ Odevzdání se (commitment) a comportment – to je staroanglické vyjádření, něco jako býti profesionál a ona tím myslela býti profesionálem pořád, v každé situaci. Já se k těmto bodům za chvilku vrátím. Vzdělávání všeobecných sester ve Spojeném Království není stejné jako tady. Je to tříletý pregraduální obor, z čehož 50 % je teorie a 50 % praxe, to je dáno statutárně. Tak to bylo schváleno Radou pro ošetřovatelství a porodní asistenci – regulačním úřadem, který dává osvědčení a o sesterské kvalifikaci. V podstatě máme teď ve Spojeném Království jeden program na kvalifikaci zdravotní sestra, a tři pole působnosti v klinické praxi. Ošetřování dospělých, dětí a mentálních onemocnění. Zajímavé je, že curriculum bylo trochu přetvořeno v roce 2011 a je více založeno na kompetencích. Tady jsou domény těch kompetencí: odborné hodnoty – z jakých odborných hodnot v praxi čerpáme; jak dobří jsme v komunikaci, jaké jsou naše dovednosti v interpersonálním jednání; co znamená ošetřovatelská praxe a jak autonomní jsme v našem rozhodovacím procesu; a pak něco k leadershipu, managementu a týmové práci. Takže celé curriculum je postaveno z těchto čtyř kompetenčních domén. A přesto si myslím, že okolo je mnoho prostoru, který bychom měli věnovat soucitu, milosrdenství. Ale je to obtížné. Milosrdenství dovedou zpravidla nejlépe definovat ti, kteří ho zažili; že někdo byl soucitný k nim. Je to o interpersonálním procesu, to co se odehrává. Je to jedna ze součástí té ekologie každodenní praxe, která je velmi obtížně uchopitelná a měřitelná na nějakých vahách. Vy ve skutečnosti musíte jít a zeptat se někoho, na to, co zažil. A pak je to trochu uchopitelný předmět. Zcela jistě soucit v sobě zahrnuje uvědomovat si něčí zranitelnost; takže ta osoba, co nemůže dosáhnout na tu sklenici vody, ta je zranitelná. Je to o tom povšimnout si toho stresu a obtíží, ve kterých ten člověk je a jednat tak, že pomůžeme tomu člověku tu obtíž zvládat. Jednat soucitným způsobem, a mnoho jiných věcí, to není jen o interpersonálních vztazích. Existují důkazy o tom, že soucitné chování redukuje chyby, zvyšuje compliance pacienta, má pozitivní vliv na pocit pracovního uspokojení personálu, zesiluje to tu chuť dělat správnou věc, ve správnou chvíli a se správným člověkem, a zcela jistě to zlepšuje péči o pacienty. V Anglii máme něco, čemu říkáme: Test Přátelé a rodina. Dáváme ho lidem, když přijdou pro pacienta v den propuštění. Je v něm asi 5 otázek. Jedna z nich se týká soucitu; další je: "Řekli byste své matce, nebo členovi rodiny, že toto je dobrá nemocnice, tohle je to místo, kam by měli přijít za péčí či léčbou?" To, co my se snažíme udělat, to, na čem pracujeme v našem výzkumu, to je mnoho věcí. Jednou z nich je zplnomocnění organizací. Zplnomocněnou organizaci charakterizuje několik věcí: základním stavebním kamenem je zaměření na pacienta, nebo osobu. Čili že všechno, co děláte, se točí okolo jednotlivé osoby. A toto zaměření na osobu jste zavzali do všeho; ať už to jsou papírové a formální podklady, výkony, ať už je to přístup k vývoji organizace. Dále, že ta organizace našla způsoby, jak aktivně podporovat, aby se její personál cítil dobře. A to může být cokoli. Od zajišťování zdravého jídla, přes natírání stěn v kancelářích do barev, či že zaměstnancům dovolíte, aby si přivedli psa do kanceláře… Na tom v jádru nezáleží. Je jen potřeba být trochu kreativní. Je to o pochopení toho, že různí lidé v organizaci dovedou dělat různé věci. Je-li v pracovním kolektivu dobrý pocit, dá se s těmi lidmi udělat mnohem více. Konstantní a konzistentní informování o péči a o zaměření na člověka. To je velmi obtížné, zejména pokud pracujete ve velkých institucích, jako jsou třeba nemocnice, nebo university, kde ta komunikace probíhá přes nějaké vedoucí oddělení, kteří vám jsou vzdáleni. Ale je to o tom se ujistit, že máte možnost tyto informace si pochytat a posílit tento přístup. Používání pochvalného jazyka. To není o tom, říci: „Tohle se ti moc nepovedlo.“ Je to o tom říci: „Co pro tebe mohu udělat, až příště budeš čelit stejnému typu problému?“ Je to o takových drobnostech, jak se dají věci dělat odlišně, až tím dosáhnete takových věcí, jakože navýšíte soucitný projev. Absolutně oslavovat úspěch. Chci tím říci, my máme party na všechno. Ale podporovat úspěch můžete mnoha odlišnými způsoby. Zmínil jsem twitter. Naši studenti jsou věčně na twitteru. A jsou velmi pyšní na to, že jsou součástí školy. Jsou velmi pyšní a nadšeně se účastní oslav jakéhokoliv úspěchu; jako: "Dosáhl jsem 90 % na zkoušce!" Nebo to může být: "Dal jsem svou první injekci!" Nemusí to být jen velká, zásadní událost, která ti mění život, kterou budeme slavit. Zcela jistě potřebujete užít nějakých měřítek, k hodnocení vývoje, než jen známkovat konkrétní výsledek. Snažíme se dělat také něco ohledně vedení. Kam bychom chtěli naše studenty a kolegy dostat – to je tady vypsáno, celá taková cesta. Od takového transakčního jednání: "Ty budeš dělat toto, protože já mám vyšší pozici než ty, já jsem tvůj šéf a říkám ti, ty budeš dělat toto, tak běž a udělej to," přes takový transformační způsob, kde lidé cítí: "Ano, tohle je dobré místo, kde pracovat, udělám to, protože se mi opravdu líbí, co dělám," až k transcendentálnímu způsobu. Transcendentální, to je úplně jiný prostor, kam se dostat. To je jako přemýšlet o sobě, jako o vůdci, který je služebníkem. Co mohu já, jakožto šéf udělat pro někoho jiného, abych mu napomohl dělat jeho práci efektivněji. Je to sdílený proces. Vy sami nevíte všechny odpovědi, protože vy jste jen na vrchu, šéf, ředitel… Je to o tom uznání, že znalosti jsou i všude okolo vás. Je to velmi mnoho o otevřenosti, o tom vyvolat zvídavost. Aby lidé chodili a říkali: "Nebylo by to dobré, kdybychom…?" A já řeknu: "Ano! Běžte a vyzkoušejte to! A když budete něco k tomu potřebovat, přijďte a budeme hovořit o tom, jak bychom to mohli zajistit." Tenhle způsob otevřených dveří je velmi mnoho o neskrývanosti… Uveřejňujete vše, co děláte. Takže výkonná jednání naší rady jsou přístupná každému. Nic neskrýváme. Je to o tom podmanit si každého jednotlivce. A podmanit si celou organizaci. Celý tým, kterého jsme se stali součástí. Je to o tom najít způsoby, jak můžeme vše posunout kupředu společně. A zejména je potřeba nepřemýšlet o sobě jako o jednotlivé entitě nebo o jednotlivé organizaci. Je potřeba spolupracovat s ostatními organizacemi, s ostatními lidmi. Je to o tom podmanit si i je a vzít je s sebou na cestu. Absolutně jistě je to o osobních kvalitách a vlastnostech a vážení si jádra příznivců. Před minutkou jsem zmínil twitter nebo facebook. Mnoho z mých studentů si myslí, že když si zvolí privátní nastavení, nikdo neuvidí, o čem hovoří… A občas je jim potřeba připomenout, že i když zrovna nejsou ve službě, nebo ještě nejsou kvalifikovanými sestrami, mají již tu profesní zodpovědnost názorně předvést ty hodnoty tak, jak to očekáváme od všech profesionálů. Myslím, že tento slide je pro vás, abyste si ho vzali domů a podívali se na něj… na některé ty elementy. Poslední slide je o tom, jak jsme přijali těch „6C“, základních hodnot a způsobů chování a udělali z nich jádro toho, co ve škole tvoříme. Simona Roach položila svých „6C“. My tady máme trochu updatovanou verzi. A je důležité, aby těchto 6 základních hodnot každá sestra ve Spojeném Království měla jako základ své klinické praxe. Žádáme každého člena pracovního týmu na universitě, aby používal těchto „6C“ k položení základů svých vztahů. Vztahů mezi sebou, vztahů ke studentům, vztahu s okolním světem. Je to charakteristika naší školy. To, že pečujeme jeden o druhého. Je to velmi staromódní formulace, já si to uvědomuji, ale my pečujeme jeden o druhého. Lidé se starají, a když vidí, že někdo se potýká s obtížemi, jdou a něco s tím dělají. Myslím, že u nás pracují jedni z nejdůvěryhodnějších lidí, jaké byste jen mohli najít. Ale neusínáme na vavřínech. Investujeme mnoho peněz do pokračování profesního rozvoje. Například se investuje dosti peněz do někoho, aby se stal registrovanou sestrou, a pak velmi málo po té, co se stanou registrovanými sestrami. Tady tento vývoj – my si myslíme, že by to mělo být naopak. Udržovat lidi v sebejistotě, ve chvíli, kdy se stanou kvalifikovanými. Je to o tom býti odvážný. Je to o tom pocitu, že pracujete v organizaci, kde můžete říci někomu, kdo v té organizaci má mnohem vyšší pozici než vy: "Tohle mě pohoršuje, to bychom dělat neměli." Velmi složité toto zařídit. Ti z vás, které pracují na operačních sálech, asi vědí, jak je těžké postavit se chirurgovi a říci, že by něco radši měl udělat, nebo neměl udělat… Vyjádřit svůj postoj k někomu, kdo se nezachoval úplně jako profesionál. Skutečně, přihlásit se a říci: "Tohle není akceptovatelné," nebo "toto nedělejte," to vyžaduje hodně odvahy. Pokud takovéto chování budete podporovat na škole, musíte přemýšlet i o tom, jak budete podporovat lidi v tom, aby se takto odvážně přihlásili. To je opravdu těžká věc. Soucit a sounáležitost je o tom, jak vyvážíme ty vztahy mezi sebou. Stále si musíme naprosto vědomě připomínat tu potřebu porozumění, pozitivní odezvy, toho být zde pro někoho… A to je všechno, co jsem chtěl říci, o tom co děláme. Je to cesta. Musíme se krok po kroku dostávat tam, kde chceme být. Doufám, že z toho, jak byla prezentace rozpoložena, jste pochopili, že nemáme vždy všechno tak, jak bychom chtěli mít… V tom smyslu, jakým způsobem jsou služby poskytovány. Ale zcela jistě zde jsou příležitosti ke změně, jak se posunout dopředu. Děkuji velmi mnoho za pozornost, také překladatelům, že se mnou zůstali. Velmi si toho cením, děkuji.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Interkultuní aspekty v ošetřovatelství - přednášky pro NZLP.

Související články

Co by měl praktický lékař vědět o nejčastějších karcinomech

Letos si diagnózu karcinomu vyslechne z úst svých lékařů přes 77 tisíc našich občanů. Na konci roku tak u nás bude s karcinomem žít a bojovat celkem 450 tisíc pacientů. Když toto číslo převedeme na počet rodin, bude každá šestá rodina řešit tuto závažnou nemoc u některého ze svých členů.

Osteonekróza čelisti: Potřebujeme aktualizaci Modré knihy?

Léčba bisfosfonáty tvoří nedílnou součást komplexní onkologické péče u řady pokročilých zhoubných nádorů. Obávanou, avšak do značné míry preventabilní komplikací této terapie je osteonekróza čelisti. Diskuse o tom, jak její výskyt a případné dopady na nemocného minimalizovat, byla náplní odborného sympozia, které v rámci letošních Brněnských onkologických dnů podpořila společnost MEDONET Pharma s. r. o.

Přednáška zazněla v rámci XXVIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky v roce 2014, v bloku Péče o pacienty v závěru života a přináší pohled na společnou práci s kolegy v šesti evropských zemích (Británie, Francie, Irsko, Itálie, Finsko a Maďarsko). Přednáška je opatřena českými titulky (zapínají se ikonkou pod videem).