Sociální potřeby a možnosti sociální pomoci - praxe v MOÚ

Jaké jsou možnosti sociální péče, jaká je spolupráce sociálního pracovníka s pacientem a jeho rodinou a jakou roli hraje sociální pracovník v týmu při plánování následné péče a poskytování sociálního poradenství? Na tyto a další otázky odpovídá přednáška, která odezněla v rámci edukačního semináře pro praktické lékaře.  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den, tak já bych vám ráda pověděla více o možnostech sociální péče, o tom, jak spolupracuji s pacienty v Masarykově onkologickém ústavu a jakou roli hraje sociální pracovník v týmu při plánování další následné péče a poskytování sociální poradenství. Takže nejprve bych řekla, abyste si jako praktičtí lékaři třeba udělali představu, kdy je sociální pracovnice oslovována, aby pacienta navštívila. Je to na základě elektronické dokumentace, kdy sociální pracovnice si každý den ráno otevře elektronickou dokumentaci a zjistí, který pacient má ze strany zdravotnického personálu právě označenou návštěvu a je tam vzniklá potřeba návštěvy. Dále aktivně docházíme na svá oddělení, každá sociální pracovnice, jsme tři, máme rozdělená svá klinická a jiná neklinická oddělení a také komunikujeme telefonickým a osobním kontaktem. Tady bych ráda upozornila na to, že sociální pracovnice není součástí jakoby týmu na tom daném konkrétním oddělení, to znamená, že fyzicky tam na tom oddělení není stále, ale dochází právě na ta různá pracoviště, proto funguje formou konsilia, oslovení právě ze strany zdravotnického personálu anebo ze strany rodin pacientů, kterým je při příjmu ze strany příjmové sestry nabídnuta tato možnost. Teď abyste si možná udělali představu, tak vlastně jakou taková sociální pracovnice plní roli, co může zdravotnický personál očekávat. Tady bych i ráda upozornila, že sociální pracovník pacienta nenavštěvuje až, když už je potřeba právě zajistit další péči, ale může v podstatě už s pacientem, s rodinou i s týmem navázat spolupráci ihned třeba na začátku hospitalizace, kdy už ošetřující lékař zná, jaký třeba bude vývoj té hospitalizace, průběh a případně už máme představu, jakou případnou další péči, ať už paliativní či jinou specializovanou, budeme moci zajišťovat. Určitě jako takové prioritní bych ráda zdůraznila, že vnímáme hlavně navázání kontaktu, navázání kontaktu a dalšího nějakého pracovního vztahu s pacientem, s rodinou, zjištění možností, možností ze strany rodiny pacienta. Je to velmi důležité a ten prvotní kontakt je především nezbytný právě pro získání důvěry a zajišťování například i hospicové péče, sdělení možností a reality. Takže sociální pracovník může být ošetřujícímu lékaři i celému zdravotnickému týmu nápomocen v tom, že informuje po rozhovoru s nemocným o nějaké sociální rodinné anamnéze, o tom, jaké vztahy jsou pro pacienta důležité, s kým nemocný žije, kdo nejvíce s ním tráví času, kdo je jeho nejbližší osobou a také důležité - koho vlastně můžeme my informovat, koho lékař může informovat z rodiny o zdravotním stavu a s kým můžeme komunikovat a plánovat právě další průběh třeba i péče doma. Často nemocný, když už získáme nějakou tu prvopočáteční důvěru, tak už se zmíní například o tom, jak nemoc ovlivnila jejich rodinný systém, jak jakoby reagují i ostatní členové rodiny, jaká se aktuálně nemocnému nabízí podpora. Tam se potom určitě prolíná i další nejen takový ten rodinný systém, ale i další pracovní role, kdo s pacientem může být, jaké tam jsou vztahy. Důležité je hodně nejen to seznámení a ten první kontakt v průběžné spolupráci, ale zmapování takové té přirozené sociální opory může pak i pomoci právě třeba v poradenství pro pozůstalé a další komunikaci. Sociální pracovník navštěvuje pacienta průběžně. To neznamená, že péčí, seznámení a nabídku možností zajistíme během jediné návštěvy, i když také je to možnost právě při ambulantních návštěvách. Takže mapujeme i možnosti a možnosti rodiny a představy, jakou třeba má pacient a rodina představu o další následné péči. Já se proto zajímám, například i když pacient je informován od lékaře pravě třeba o zdravotním stavu, o prognóze a je mu nabídnuta jakákoli péče, ať už mobilní či lůžkový hospic, tak se ptám třeba nemocného, co si představuje pod pojmem lůžkový hospic, jakou má představu o té následné péči. A ve vzájemném rozhovoru si potom můžu právě i zjistit nějaké možnosti, jaké má pacient potřeby, přání, jak to vidí rodina a dále. Takže tam se mohou často i představy lišit. Pacient má představu o tom, že například půjde do hospice a bude tam rehabilitovat, cvičit, aby se mohl vrátit s rodinou domů a trávit víkendy doma. Rodina má představu, že péči doma zvládnou, pacient může být odlišnou představu. Často se mi právě stává, že, dám příklad: rodina si přeje pečovat o nemocného doma, nemocný má obavy, ale je to především z toho, že nejsou edukováni, neznají možnosti té další péče, neznají podrobně informace, kdo jim například může v mobilní hospicové péči pomoci, jaké je personální zajištění, jaká je dostupnost, jaká je místní časová organizační možnost. Takže pozitiva: pozitivum je hlavně edukace, edukace komunikace a vzájemné vyjasňování představ a potřeb. Také je důležité, abychom právě posílili tu přirozenou sociální oporu. To znamená, když zjistím, že se rodina setkala už s podobnou situací, i když to bylo několik měsíců nebo několik let dozadu, a měli právě při pečování například o svoji maminku nebo o někoho jiného z rodiny ty a ty potíže anebo tohle jim scházelo, tak právě adekvátně tu pomoc přiléhavě nabízíme, nabízíme konkrétně, nabízíme podle možností - ať už bytové, ať už podle místa bydliště, časové učitelé časové a další - už konkrétní zdravotní péče. A opět je to zase edukace a vzájemná komunikace nejen s pacientem, ale i s rodinou a průběžně. Ta nabídka poradenství a další sociální péče se tedy nejedná ze vztahu jednostranně, kdy nemocnému sdělíme veškeré možnosti, ale naopak flexibilně aplikujeme na jejich potřeby a komunikujeme a plánujeme dále. Takže vždycky se snažím nabídnout nemocnému v rodině více možností, že existuje v místě bydliště domácí péče, jaký rozdíl mezi domácí péčí, mobilním hospicem, že existuje v místě lůžkový hospic a dáme informace, že v těchto službách následné péče jsou takové možnosti a dáme možnost výběru a volby, pokud je to možné, pokud opravdu ta reálná péče v místě bydliště pacienta se nachází. A potom už konkrétně po nějakém sociálním plánu provádíme sociální intervenci. To znamená: jednáme. A už prakticky telefonuji do těch dalších zařízení, služeb, zasíláme zprávy, zasíláme žádosti, vyjednáváme s rodinou a s dalšími poskytovateli péče. Proto je zde jakoby okruh spolupráce mezi pacientem, rodinou, zdravotnickým personálem u nás v Masarykově onkologickém ústavu a dalším poskytovatelem sociální a zdravotní péče. Zmínila jsem se, že hodně důležité je vycházet z potřeb nemocného a z potřeb rodiny. Mnohdy vidíme, že v podstatě pacient má potřebu, nám zdravotníkům to může být jasné, potřeba je dosažení nějaké kvality života, může být potřeba tlumení bolesti, může být potřeba zvládnutí potíží s výživou, s nechutenstvím, ale ty potřeby se odvíjí z více oblastí. Pacient se hodně i s rodinou mohou obracet a prolínat do oblasti pracovní, do oblasti finanční, oblasti bytové a společenské roli. A je důležité, abychom tyto potřeby a tyto oblasti zahrnuli do nějakého komplexního plánu při plánování další péče. To znamená, když bude pacient hovořit o práci a o tom, že zastává nějakou pracovní činnost, tak zase adekvátní sociální pracovnice nabízí poradenství - co se týče pracovních neschopností, invalidních důchodů, s tím souvisí další finanční a snažíme se také, pokud je to možné a pacient si přeje pracovat, i případně z domu, tak právě ve spolupráci s ním a s rodinou posilovat jeho kompetenci a přirozenost, aby měl dále i nějakou činnost, záliby a i v té práci třeba mohl v nějakých možnostech pokračovat. V rámci finanční oblasti se hodně rodině ptají právě na podporu. Ne všechny rodiny si mohou například dovolit zanechat zaměstnání a jít pečovat o svého blízkého domů, byť s pomocí třeba mobilního hospice. Proto dáváme opravdu nejenom poradenství a edukaci, například co je to příspěvek na péči, jaké jsou možnosti příspěvku na mobilitu. Často se k nám dostávají i nemocní v hmotné nouzi. To znamená, že nemají žádné finanční prostředky, nemají ani možnosti, jak si dál tu další následnou péči hradit a uvědomme si to, že pacient, který, ať už má invalidní důchod nebo má nějakou pracovní neschopnost, tak ty výdaje na zdravotní péči, ať už to je za půjčení kompenzačních pomůcek, ať už je to úhrada následné péče, tak ty výdaje jsou najednou vyšší a příjmy nižší. Proto adekvátně opět nabízíme podporu například při vypisování žádosti o příspěvky na péči, ale i o příspěvky státní sociální podpory, hmotné nouze a adekvátně vzhledem k finanční situaci nemocného. Hodně se na vás obrací také rodiny a mladí pacienti malými dětmi nezaopatřenými a těm například nabízíme i spolupráci a zaslání zpráv, případně informovanost o nadaci Dobrý anděl. Bytová oblast - na tu nesmíme zapomínat, především při rozhovoru například při plánování právě péče i doma. Bytová oblast je hodně důležitá, co se týče bezbariérovosti a dále toho nabízení kompenzačních pomůcek. To znamená, že se o pacienty zajímáme, kde bydlí, zda v rodinném domku, s kým bydlí, jak žijí, zda je v daném bytě výtah a následně na to opět nabízíme například invalidní vozíček, pomůcky. I takový ten plán, kdy opravdu pacient se potom ptá: plánujeme už třeba péči doma a máme zajištěné, rezervované kompenzační pomůcky, ať už od polohovacího lůžka po invalidní vozíček, ale potom vymýšlet s rodinou a plánovat, kde ty pomůcky budou uložené v bytě třeba 2+1 nebo 1+1, hodně se od toho také odvíjí potom vlastně rozhodnutí, zda třeba budou chtít a moci jít domů. A v tom všem nesmíme zapomínat na pacienta jako člověka se svou individualitou, to znamená se svou jedinečností, hodnotou, zajímat se i o to přirozené, o to pozitivní, z čeho může profitovat, probudit zájem o nějakou společenskou činnost, o setkávání s přáteli, o pokračování společenského života, činností. A co je důležité - vždy plánovat činnost i ve vztahu s rodinou. A opět - ten plán péče a další, ať už plán péče v nemocnici nebo dále doma, v lůžkovém hospici se vždy by měl odvíjet ve spolupráci nejen s pacientem, ale právě i s příbuznými a s návštěvami. Proto sociální pracovník by nemocného měl seznamovat s další následnou péčí na základě jeho potřeb. Vnímáme pacienta takového, jaký je. Každý nemocný, dovedete si představit, je jiný, každý má jiný životní příběh, jiné dovedností, zkušenosti a jiné sociální, rodinné a další zázemí. Reagujeme podle potřeb a ten rozhovor - snažíme se, aby nebyl jednostranný, aby to opravdu byla vzájemná spolupráce a komunikace, aktivní naslouchání. Tady je hodně důležité, když se pacientů zeptám: opravdu, tak teď hovoříme například o péči v lůžkovém hospici, jak vnímáte tady tento hovor, jakou máte představu dál? A zpětně reflektovat a parafrázovat, zda pacient rozumí, jak rozumí danému tématu. Takže aktivní naslouchání není jenom o pasívním průvodci a o pasivním sezení vedle lůžka nemocného a rodiny, ale opravdu o aktivní komunikaci, o edukaci, edukaci, edukaci a naslouchání. A potom vzájemné diskuse, pokud pacient i rodina zná možnosti, co bude dále, jaké mají možnosti péče, jaká je realita a vědí, co by si přáli a jak, tak teprve potom můžeme plánovat a vytvářet sociální plán a plánovat další péči. Zmínila jsem se, že je velmi důležité nejen s pacientem, ale ve spolupráci s rodinou, to znamená, že ten rozhovor by měl probíhat ve vzájemné linii. A už praktické otázky - do jaké míry se může rodina uvolnit ze zaměstnání, jakou konkrétní pomoc by rádi využili, ne všichni, ne každá rodina a ne každý pacient bude potřebovat celé spektrum péče, ať už je to o zajištění konkrétních kompenzačních pomůcek, o návštěvě zdravotní sestry, o návštěvě pečovatelky, o návštěvě lékaře. Každý má nějakou svoji představu a možnost. Poradenství v oblasti finanční a praktické záležitosti. Když je pacient hospitalizován, prakticky se zajímáme, kdo vám přebírá poštu, jestli nepotřebujete zprostředkovat návštěvu. Právě mnohdy nemocní i v nemocnici mají potřebu například zprostředkovat návštěvu notáře a urovnat si nějaké své finanční záležitostí i před tím, než se třeba dostanu domů nebo do hospice. Takže praktická moc sociálního pracovníka pro rodinu se odvíjí nejenom od dodání konkrétních poskytovatelů další péče, ale zprostředkování telefonického hovoru, zprostředkování návštěvy. Mnohdy si rodina právě přeje dozvědět se více o té dané službě a chtějí například hospic nebo přímo charitní ošetřovatelskou zdravotní péči navštívit a domluvit se konkrétně právě s lidmi, kteří budou o jejich blízké pečovat. Sociální plán už je potom dlouhodobý, nebo krátkodobý. Rozlišujeme krátkodobou, dlouhodobou intervenci. Ta krátkodobá spočívá v tom, že například zprostředkujeme nemocnému zapůjčení pomůcky, telefonický hovor vyřídíme, napíšeme nějakou žádost, často je to jednorázový kontakt. Ale právě při plánování další péče se hodně odvíjíme od dlouhodobé sociální intervence, to znamená od dlouhodobější spolupráce a zajišťování konkrétních dalších poskytovatelů služeb, ať už jsou to další lůžkové, pobytové či domácí služby. Na závěr bych určitě ráda pověděla, že i když sociální pracovník navštěvuje nemocné v Masarykově onkologickém ústavu na základě konsilia, to znamená požadavku ze strany zdravotnického personálu, tak přece jenom může a měl by komunikovat s dalšími poskytovateli, s dalšími lidmi v tom týmu. To znamená nejen s pacientem a s rodinou, ale s ošetřujícím lékařem, od které právě může získat, do jaké míry byl pacient informován o svém zdravotním stavu, do jaké míry pacient přijal tuto zprávu, jak mu byla nabídnuta třeba péče v hospici. Můžeme také hovořit se staniční sestrou, ostatním zdravotnickým personálem, kdy zjišťují možnosti návštěv, kdo za nemocný dochází, jak nemocný vnímá hospitalizaci, jaké má ošetřovatelské a zdravotní potíže, o zvládání, o tom, jak pacient zvládá celý svůj zdravotní stav, o hospitalizaci, o tom, jaké má plány a jak vůbec je psychicky třeba vyrovnaný nebo nesmířený a co jej aktuálně trápí. Můžeme hovořit s psychologem a v týmu poskytující péče, když už nemocného navštěvuje duchovní, ať už řádová sestra či kněz, tak můžeme v podstatě i hovořit s nimi, protože i tam může ze strany pastorační asistentky, případně kněze a jiných, vlastně psychologa sestry vzniknout právě: dnes jsem hovořil s pacientem, má takový problém, nemyslíte, mohla byste se za ním zastavit? Je velmi důležitá právě úzká spolupráce. Spolupráci s pacientem a průběžné záznamy by měl sociální pracovník ten den i zaznamenávat do elektronické dokumentace. To znamená, když přijde zdravotní sestra na další službu nebo lékař, který v té době slouží, tak se může kdykoliv podívat do záznam a zpětně reflektovat, v jaké fázi je třeba plánování další péče a jak pacient přijímá další nabídku. Tak a já bych se s vámi rozloučila a poděkovala vám za pozornost. Na shledanou.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Brněnské onkologické dny 2015 - přehled natočených přednášek.

Podívejte se i na další přednášky webcastu Vzdělávací program pro praktické lékaře - webcast.

Související články

Co by měl praktický lékař vědět o nejčastějších karcinomech

Letos si diagnózu karcinomu vyslechne z úst svých lékařů přes 77 tisíc našich občanů. Na konci roku tak u nás bude s karcinomem žít a bojovat celkem 450 tisíc pacientů. Když toto číslo převedeme na počet rodin, bude každá šestá rodina řešit tuto závažnou nemoc u některého ze svých členů.

Osteonekróza čelisti: Potřebujeme aktualizaci Modré knihy?

Léčba bisfosfonáty tvoří nedílnou součást komplexní onkologické péče u řady pokročilých zhoubných nádorů. Obávanou, avšak do značné míry preventabilní komplikací této terapie je osteonekróza čelisti. Diskuse o tom, jak její výskyt a případné dopady na nemocného minimalizovat, byla náplní odborného sympozia, které v rámci letošních Brněnských onkologických dnů podpořila společnost MEDONET Pharma s. r. o.

Přednáška zazněla v rámci XXVIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky v roce 2014, v bloku Péče o pacienty v závěru života a přináší pohled na společnou práci s kolegy v šesti evropských zemích (Británie, Francie, Irsko, Itálie, Finsko a Maďarsko). Přednáška je opatřena českými titulky (zapínají se ikonkou pod videem).