30 let dětské onkologie (a já…)

Pokroky v dětské onkologii v posledních 30 letech očima lékařky, která se po celou tuto dobu věnuje dětské onkologii. Vztah onkologa a nemocného dítěte, vztah onkologa a rodiny nemocného dítěte, prevence syndromu vyhoření a další témata z oblasti péče o dětského onkologického pacienta.  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Já děkuji za pozvání na Vaše pracovní setkání, na Vaše sympozium. Já jsem dlouho nevěděla, jak pojmout toto povídání, protože poučovat Vás o dětské onkologii... Vy se nevěnujete primárně léčbě nádorů, Vy se věnujete primárně psyché. Takže vzhledem k délce trvání, kolik let už jsem v té dětské onkologii, tak Vám to řeknu ze svého osobního úhlu pohledu, jak jsem to prožívala, formovala se, jestli k lepšímu, k horšímu nebo už jen stagnuji, to je těžké říct. Jak jsem těch 30 let vnímala já a jak tu celou dětskou onkologii za ta dlouhá léta vnímám. Jak jsem se dostala k onkologii nebo proč mě napadlo, že bych mohla začít dělat dětskou onkologii? První dotek s touto disciplínou jsem měla v podstatě v 6. ročníku medicíny, kde na chirurgii leželo malé miminko, které umíralo (poměrně dost rychle) na pokročilý nádor jater, protože tenkrát, bylo to v roce 1983, ty výsledky nebyly takové jako dnes. Chemoterapie nebyla tak rozsáhlá jak dnes, operační možnosti a všechno bylo jiné. Takže ten chlapeček umíral. A možná jsem to vnímala tak citlivě právě proto, že jsem byla taková aktivní, že už jsem v 6. ročníku měla dvouleté dítě. Takže jsem měla také toho chlapce a možná jsem byla citlivější. A samozřejmě pocity mladého člověka, že "to přece nejde, aby dítě umíralo a takhle a tak rychle. Vždyť se přece musí dát něco udělat!" To byl můj první dotek s dětskou onkologií a tenkrát jsem se rozhodla, jak každý mladý, "změníme svět", takže jsem plná entuziasmu nastoupila - snad si ještě někteří pamatujete seriál Nemocnice na kraji města - já jsem také nastoupila také do takové "na kraji města" v Banské Bystrici na Slovensku, kde se tenkrát formovala dětská onkologie. Na Slovensku byly a jsou 3 pracoviště dětské onkologie a ta bystrická klinika byla poměrně velmi akční. Byla to i nejlepší pediatrická klinika. Tam jsem se začala věnovat dětské onkologii záhy po nastoupení. Samozřejmě plná optimismu. Všichni mladí, kteří nastoupí, bez ohledu na to, jestli jsou to lékaři nebo psychologové nebo inženýři, chtějí změnit svět, protože mají své představy o světě trošku jiné než generace předchozí. Tam jsem dělala 14 let. A za toto období jsou dokladovatelné mnohé změny. Jednak přišly nové možnosti léčby, nové druhy chemoterapie, nová cytostatika. Boom byla vysokodávkovaná chemoterapie s transplantací. Obrazně řečeno, koho jste odchytli na ulici, ten se transplantoval. Pak to samozřejmě bylo přehodnocováno. Nicméně byly to nové věci. Velmi zásadní pokroky v chirurgii, v radioterapii, v ozařování. To je jedna věc, co se týká základní léčby těch nádorů, a pak samozřejmě nesmíme zapomenout na podpůrnou léčbu, protože ta je minimálně stejně důležitá jako primární protinádorová léčba. Nová antiemetika, to jsou léky proti zvracení. Dnes standardně Zofran. Nikdy nezapomenu na chlapečka, byl to neuroblastom, který strašně zvracel. Ty děti zvracely v podstatě kontinuálně. A on byl první, který u nás dostal ten Zofran a pořád ho mám před očima, jak sedí na té postýlce, drží pod sebou emitku a čeká, kdy začne zvracet. A nezvracel. Dnes je to možná směšné, my si to možná neuvědomujeme, ale pro ty děti to byl zásadní zvrat v průběhu léčby a kvality života. Za těch 14 let se mně osobně přihodilo několik věcí, jednak se mi povedlo dvakrát atestovat a jednak se mě povedl i druhý syn. Takže ve 30 jsem měla 2 atestace, 2 děti, což bohužel dnes ta mladá generace má trošku složitější. Tady, abyste viděli, jak se v průběhu let ty výsledky zlepšovaly v jednotlivých typech nádorů. Co je důležité si zapamatovat, že v současnosti vyléčíme více jak 85 procent pacientů. Čili dětská onkologie není depresivní obor. Je to sice těžký obor a vyžaduje to hodně úsilí od všech zainteresovaných, od pacienta, jeho rodiny, přes všechny profesionální pracovníky. Nicméně v málokterém oboru si můžete říct, že z 20 a nebo 10 procent jsme se vypracovali na 85 a víc. Abyste viděli, že nelžu, tak toto jsou křivky přežití v Čechách, kterého jsme dosáhli a které jsme zpracovali. Takže vidíte, že ta křivka je nad těch 0,8, nad těch 80 procent. V Čechách máme dětskou onkologii na velmi vysoké úrovni srovnatelné se světem. Tak jak je teď ta reklama s tím anglickým chlapcem, což mě trošku rozčiluje. A to z toho důvodu, že takových dětí máme stovky. A o těch se nepíše. A pak přijde jeden a teď "hurá". Ale samozřejmě je to věc reklamy. Kdekoliv pracujete, tak vždycky záleží na pracovním prostředí. Ale to, co Vás nejvíce ovlivňuje, jsou vztahy na tom pracovišti. A pokud si to vememe z úhlu pohledu lékaře, tak musíme pracovat s ostatními kolegy, jak lékaři, tak sestrami, středním zdravotnickým personálem, ostatními kolegy jiných oborů a podobně. Nejdůležitější vztah je samozřejmě s pacientem a s jeho rodinou. Ale co nás ještě může ovlivňovat, tak samozřejmě nadřízení, kteří Vás velmi striktně limitují, hlavně v dnešní době. Pod společností myslím třeba zdravotní pojišťovny, které se výrazně podílejí na frustraci zdravotnických pracovníků. A samozřejmě z té druhé strany mé zaměstnání výrazně ovlivňuje i moji vlastní rodinu, jak děti, tak i partnera. Abych se trošku více věnovala vztahu onkologa a nemocného dítěte, zásadní pro něj není diagnóza, ale zásadní je věk pacienta. Pokud jsou to malé děti, ty vůbec netuší, že jsou na onkologii, neví, co se s nimi děje. Pro ně je podstatné, že tam mají maminku nebo někoho blízkého. A je podstatné, že když jim zavedeme centrální katetr, že je nepícháme. Protože čeho se děti bojí? Bolesti. A nejenom děti. Děti kolikrát vydrží a tatínek odpadne. Takže toto je důležitý faktor. Školní věk, mladší, starší. U těch starších dětí, ty už samozřejmě vnímají, kde jsou. Ještě nemají rozum z toho, třeba jakou mají diagnózu. Ale už vědí, že něco je špatně. Tím spíš, že vidí, že třeba mamina pláče nebo plakala vedle a vidí, že je uplakaná. Ty děti to velmi citlivě vnímají. A ví a potom mají samozřejmě strach. Dnes v éře internetu si všechno najdou, takže částečně už rozumí. A dnes, když zahajujeme novou léčbu, tak informujeme nejenom rodiče, ale i ty děti. Protože existují informované souhlasy, které jsou přizpůsobené danému věku. A měla jsem možnost být na jednom semináři, který dělali Švédové. A tam se mi strašně líbilo, jak informují ty děti. Oni mají takovou otevírací panenku. Panenka, teď se otevře, kůže, pod ní jsou svaly, otevře se, pod nimi je bříško, břišní orgány. Že to těm dětem krásně názorně vysvětlí. Takže už informujeme i školní děti. A myslím, že nejsložitější jednání a ty nejsložitější vztahy jsou s dospívajícími, protože samozřejmě ti už ví úplně všechno. I o diagnóze si načtou, ví, co to pro ně znamená. Ví, co to znamená onkologie. Nejdřív samozřejmě o tom nechtějí mluvit, ale je nesmírně důležité těm dětem nelhat, vždycky jim říct pravdu přiměřeným způsobem samozřejmě. Každý to vnímá jinak. Ale nelhat, protože oni k Vám musí mít důvěru. X rodičů chce: "Neříkejte mu, co mu je." My mu musíme říct, co mu je, protože když mu to neřekneme, tak si to najde na internetu. A pak když bude mít problém, tak za mnou nepřijde, protože si řekne: "Však mně stejně lže." Důvěra, důvěra, důvěra. A samozřejmě ono to není snadné. Iniciální diagnóza není problém, protože máte těm lidem co nabídnout. Úplně nejhorší jsou dialogy, když se ta choroba vrátí nebo když léčba nezabírá a Vy už víte, že se de facto nedá nic dělat. Doteď si pamatuji jednoho mladého kluka, úžasného, který se mě tak díval do očí: "Dobře, tak budeme dělat toto." Pak se choroba vrátila, zase se díval z očí do očí: "Dobře, paní doktorko. A co to znamená? Co budeme dělat teď?" Tak ještě jsme měli nějaké možnosti. A pak, když to nešlo, třetí sezení a zase z očí do očí: "Tak co budeme dělat teď?" A já už jsem věděla, že se nedá dělat nic. Ale nikdy jim nesmíte brát naději. A moje osobní zkušenost je taková, že oni se ptají, ptají, ptají a pak se přestanou ptát a je jim jasné, o co jde. Pak mají spíše tendence chránit před tou informací rodiče. A drtivá většina mladých lidí, ale i menších dětí, které nám odešly, tak jsem opakovaně zažila, že to cítily, že věděly, že se blíží konec. Některé to verbalizovaly, některé se vyjadřovaly jinak, všechny to cítily a věděly. Jaký je risk v tomto vztahu pro nás? Nepříliš si někoho oblíbit, což je samozřejmě velmi těžké a z vlastní zkušenosti vím, že to nelze. Protože prostě jsou děti, které Vás něčím osloví. Máte 10 dětí, z toho všichni fajn, o všechny se staráte naprosto stejně, ale jeden Vás osloví, je Vašemu srdci blízký. A pak, když takové dítě nejde tak, jak by člověk chtěl, a nedopadá to dobře, tak s tím člověkem ztrácíte kus ze sebe. Třeba Vojtíšek. Toho jsem tam dala, protože to bylo naše klinické oddělenecké dítě bohužel z rodinných důvodů. Zemřel, když měl 3 roky. Z toho 2 a půl strávil u nás. To byl náš miláček. Ta fotka nalevo, to oslavoval ty 3 roky, to jsme mu udělali velikánskou oslavu, dostal tříkolku, plno dárků. A to vedle, to je abyste viděli, jak se ty děti přizpůsobí. On si hrál dvěma způsoby. Buď běhal s fonendoskopem a hrál doktora, a nebo si vzal nějakou prachovku, hadr a začal leštit ten sesterský stůl, protože viděl uklízečky. Nic víc dospělé lidi neviděl dělat. Máme takovéto miláčky, naštěstí ne všichni moji miláčci jsou někde jinde, ale žijí. Už mají děti. Zvláště ty menší děti, které ještě z toho nemají rozum, těm se to snažíme nějakým způsobem přibližovat. A je úžasné, jak se ta batolátka naučí toho medvídka opečovávat, ten centrální venózní katetr, lépe než kdekoliv na obvodě. Ta děcka to zvládnou, jak to mají okoukané naprosto do detailu. Co se týká našeho vztahu s rodinou a s rodiči, opět prvořadým faktorem je důvěra. Proč lidi odmítají léčbu někde jinde? V případě třeba nás, dětských onkologů, odmítnou léčbu v Praze, přijdou sem. A nebo opačně, i to se stává. Vždycky je zásadním problémem ne poskytovaná onkologická péče, protože tomu laici nerozumí a víceméně je stejná jak u nás, tak v Praze. Ale jde o komunikaci a o nedostatek v této komunikaci, protože prostě ten lékař si nezískal jejich důvěru. Kdysi ze začátku, před těmi x lety to skutečně bylo tak, že my jsme těm rodičům informativně řekli: "Máte takovou diagnózu, budete se léčit takhle a takhle." A nezajímal nás jejich názor, bylo to prostě tak zavedené. Dnes to naprosto nelze. Vždycky si sedneme, ideálně jsou tam ti rodiče oba dva, aby jeden z nich v tom velkém stresu a bolu, který je potkal, nemusel ještě vysvětlovat tomu druhému. A ten když má otázky, tak samozřejmě ten druhý rodič neumí odpovídat. Prostředí, kde nás nikdo neruší, kde neběhají, nezvoní Vám telefon a podobně. A samozřejmě laicky srozumitelně. Mně se velmi osvědčilo (ukážu Vám, že jsem byla i venku, kde byli lidé, kteří nemají ani základní vzdělání, neumí číst a psát, takže netuší, kde je třeba ledvina) - já jsem to těm lidem kreslila. A u nás sice analfabety nemáme, ale když na toho laika vybafnete diagnózu: "Vaše dítě má zhoubný nádor," tak v tu ránu je to jedna velká tma a vůbec neví, kde co je a jak to je. Takže se mi hrozně osvědčilo jim to jednak ukázat na CT, ty snímky, a nebo jim to nakreslit. Oni musí pochopit, o co jde. Oni musí pochopit, že Vy chcete pro to dítě to nejlepší, samozřejmě v součinnosti s nimi. A dokonce dnes se role rodiny výrazně zvyšuje v tom, že samozřejmě naše léčba může mít i závažné pozdní následky. A tam, kde je toto riziko velké, zvláště po ozařování, tak vždycky do toho rozhodování o modalitách léčby mají co mluvit i rodiče. Vždycky musí podepsat informovaný souhlas. A je široká diskuse, pokud by s danou léčbou nesouhlasili. Musí vědět rizika, která to obnáší. Jestli existují jiné modality a podobně. Že se věnujeme rodinám, protože skutečně je nemocná celá rodina, to je jasné. Rodiče si vytvořili svoje rodičovské organizace, které fungují. A ještě bych chtěla říct k tomuto bodu jednu věc. A to tu, že skutečně s každým dítětem je většinou rodič, většinou maminka, ale máme i tatínky a nebo sourozence, to je jedno. A samozřejmě tato situace je výrazně náročnější pro zdravotnický personál, protože každý na Vás hledí kritickým okem. Ale někdy to může být i problém, pokud odmítají nějakou léčbu nebo vůbec odmítají onkologickou léčbu a chtějí pouze alternativní, což je neslučitelné s danou diagnózou. A nebo třeba svědci Jehovovi, jako je ten anglický klučík - což bude ještě velký problém, když mu dali chemoterapii a radioterapii. Takže s tím může být velký problém. Musím říct, nevím, jestli je z Vás někdo svědek Jehovův, ale vidím změnu i v tom, že před pár lety to bylo skutečně na nože. To bylo hrozně nepříjemné pro všechny zúčastněné. Ale musím říct, že teď, jak oni mají (alespoň v Brně) takový ten výbor a chodí 2 zástupci, nechodí jich tam 15, agresivních lidí, ale chodí zástupci, vzdělaní lidé, se kterými se dá diskutovat. Jistě, mají svoje přesvědčení, ale dá se s nimi diskutovat, nejsou tak torpidní. A snaží se nějak s námi společně najít nějaké východisko. Ale je to vždy problém. Vztah k vlastní rodině. Můžu říct z vlastní zkušenosti. Je to časově, emočně velmi náročné. Někdy ty vztahy v rodině trpí. Hlavně tím, pokud máte děti. Dnes už se slouží lépe, ale léta letoucí jsme sloužili tak, že jsme byli 32 hodin v práci. V pondělí jsem ráno odešla, v úterý večer se vrátila, unavená, nevyspalá. Teď mě čekaly doma 2 děcka, vařit a všechno, co každý z Vás zná. A mně moji 2 kluci dali úžasnou lekci, za kterou jsem jim nesmírně vděčná. Jeden měl 10, jeden 4. A ten starší přišel za mnou do kuchyně, jak jsem tam byla taková vyexcitovaná po té službě, a začal mi něco říkat, ty svoje dětské problémy. A já jsem na něho vylítla, ať mi dá pokoj, že jsem unavená... A on zůstal ticho, tak se na mě díval, pak se oni dva chytli za ruce, zavřeli dveře do kuchyně a řekli mně: "Ty máš ty děti v nemocnici raději než nás." A zavřeli dveře, odešli do děcáku a zavřeli se tam. Už jsou dospělý. Já mám zimnici vždycky, když si na to vzpomenu, protože to byl takový šok, uvědomění: "Sakra, vždyť oni mají pravdu. Vždyť já těm druhým děckám, které sice jsou bohužel nemocné, ale mají také svojí vlastní rodinu, tak já vlastně okrádám ty moje vlastní děti, které jinou matku už mít nebudou!" A jsem jim za to hrozně vděčná, protože pak jsme si samozřejmě pobrečeli celá famílie. Ale od té doby jsem si vždycky našla čas, že jsem si řekla, že ať bude cokoli, musím se jim věnovat. A doteď máme tedy velmi dobré vztahy, takže jsem jim za tu lekci vděčná, že neodešli beze slova. A já bych si to nebyla uvědomila. A byli ještě naštěstí předpubertální, takže pak jsme to všechno přeskákali úplně v pohodě. Pak jsem dostala nabídku jít do teplých krajů do naprosto odlišné kultury a všeho, což byla velmi dobrá zkušenost a hodnotím to velmi pozitivně. Pracovali jsme v Národním onkologickém ústavu v Kuvajtu. A tam je skutečně všechno jiné. Když jsem tam přišla, tak kliniku dělali většinou muži. Já jsem byla první žena, co dělala kliniku. Byly tam lékařky, ale třeba na ultrazvuku, v laboratoři, na rentgenu a podobně. A já jsem byla první. Vidíte, že jsem trošku objemově jiná než dnes, ale to se nedá nic dělat. A byla to úžasná zkušenost, protože ve světě, který není úplně ženám nakloněný, já jsem si dokázala prosadit jednak svoje a jednak jsem získala poměrně velký respekt. My jsme tam s profesorem Štěrbou zakládali dětskou onkologii. Předtím tam dětská onkologie nebyla. A vidíte, že tam s těmi nemocnými dětmi - tam nebyly nějaké ubytovny pro rodiče. Ten Kuvajt je malý. Tam je v podstatě jedno hlavní velikánské město a pak už jen poušť a pak nic. Takže oni si tam donesli koberec, na ten se usadila celá rodina. Spali tam, vařili si tam a všechno. Ale co tam bylo pozitivní, tam se nestalo, že by byl někdo sám. A to se netýkalo jen dětí, to se týkalo i starých lidí, nemocných. Celá jejich společnost je založena na rodinném životě. Ty rodinné vazby jsou tam velmi silné a v té onkologii to bylo výrazně pozitivní. Jak vidíte, toto je mamina. Já jsem už takový morbidní člověk z té onkologie, že na druhé straně té fotografie mám, že to byla dívenka, která měla Wilmsův nádor, a toto je fotka týden před tím, než umřela. Ale vidíte, že ta rodina je velmi pozitivní a i to děťátko to vnímá velmi pozitivně, pokud není samo a je v kolektivu rodiny. Tam jsem zažila něco, co se tady zažít nedá. Zase to byl takový okamžik, kdy jsem si to uvědomila. Seděla jsem tam, něco psala a ty maminy si tam vařily a hrály si s těmi dětmi. A najednou se nám setkaly pohledy a ony mi začaly nabízet. A já jsem si uvědomila, že ony mě potřebují, protože nikdo druhý tu není, ale na druhé straně já potřebuji je. Já na to, abych byla šťastná a spokojená v práci, tak já potřebuji mít ten pocit, že někdo mě potřebuje a já jsem schopná tu jeho potřebu naplnit. To je velmi zvláštní pocit, který tady, jak je to všechno hektické, nezažijete. A pak jsem tam ještě měla pocit, kdy dnes už chápu Doktory bez hranic. Zažila jsem okamžik, kdy jsem se cítila jak Matka Tereza. I v Indii jsou muslimové, ale trošku jiná odnož. A všechny jejich ženy jsou oblečené do bleděmodrého, do bleděrůžového, do bleděžlutého, takové barvy. A jednou mě tam zavolali, že mají oslavu nějakého imáma. A kolega měl na starost sehnat pediatra. Já jsem tam tedy přišla. Po cestě si říkám: "Na všechno kývneš..." Pak jsem tam přišla do takového obrovského sálu. Ten vypadal jak rozkvetlá louka, protože byli všichni barevní. A oni mi nosili ty miminka a byli úplně šokovaní, protože já jsem každé to mimino chytila, vyšetřila, pohladila. A teď když se na Vás 500 lidí dívá jak na boha, doslova a do písmene. Tak to je pocit, že neděláte svou práci, ale že to je poslání. Takže chápu lidi, kteří chodí do takových konfliktních oblastí, protože oni tam jsou jediní, kteří můžou nějakým způsobem pomoct. A toto je přesně ten pocit. A bohužel u nás, když každý na Vás hledí: "Však je to tvoje práce a když to nebude, tak na tebe podám stížnost" a všichni Vás jen cepují, tak bohužel u nás tenhle pocit nikdy nezažijete. Za těch 30 let jsem to tady nikdy nezažila. Já na to vzpomínám velice dobře a byla to velmi dobrá škola do života. Po 6 letech jsem odešla, to jsou skutečně moje stopy. A octla jsem se v Brně, téměř doma. Jenom okrajově - burnout. To je Vaše parketa, takže víte. My to jenom prožíváme. Vy se o to staráte. Jenom řeknu, že jsem četla velmi hezkou studii o dětských onkolozích v Americe, jak to řeší, aby nevyhořeli. Někteří začnou chlastat, nejdřív potají, pak už ve velké míře. Nebo jsou sexuálně promiskuitní a dělají, co to jde. A nebo začnou být extrémně nábožensky založení a všechny ty svoje stresy upnou ve víru v boha. A nebo sportují a nebo mají jiné koníčky. Zahradničení, rybaření a podobně. Nebo píšou beletrii nebo ten stres a to všechno vybijí v bungee-jumpingu a takových adrenalinových sportech. Samozřejmě teambuilding, teď je to moderní. "Brainstorming, teambuilding..." Hlavně že čechismy, abychom nepoužívali anglikanismy, ale teambuilding používá každý. Co se týká organizace, nemocnice to moc neorganizuje, protože na to nejsou peníze. Takže si to organizujeme sami, i když tomu neříkáme teambuilding, ale řekneme si: "Jdeme do sklípku." Nebo: "Jdeme na pivo." Nebo se povedlo dvakrát třikrát udělat, že jsme opékali selátko, celá klinika včetně sester. A nebo já dělám na Vánoce kapustnici pro celou kliniku, 3 velké kastroly, abychom měli prostě nějaký pocit, že jsme pořád tým. Jak by tedy měl vypadat dětský onkolog? V první řadě si myslím, že by to měl být člověk empatický, který by se uměl vcítit do pocitů druhých. Ale hlavně by to měl chtít dělat. Protože byly etapy vývoje, kdy se k nám dostali mladí lidé, kteří skončili fakultu. S tím, že se nedostali na chirurgii nebo na internu, ale chtěl zůstat v Brně. Tak šel tedy na tu dětskou onkologii. Ale že by to chtěl dělat, to moc ne. Samozřejmě ti u nás ani dlouho nevydrželi. Takže to, že to chce dělat, je nesmírně důležité. Ty informace, to už jsem říkala. A kdybych mluvila sama za sebe, co mně vzala dětská onkologie - spoustu času, léta. Nikdy nekončící studium, protože furt je něco nového, ani to nestihnete, celou tu oblast kompletně pokrýt. A samozřejmě starosti nekončí s tím, že zavřu dveře a přijdu domů. To Vám stále vrtá v hlavě, když máte děti, se kterými je nějaký problém, které nejdou. To prostě neskončí zavřením dveří. Co mi naopak dala? Myslím si, že jsem výrazně pozitivní člověk, že se jinak dívám na problémy všedního dne. Já mám radost, když je ráno krásně. Když prší, tak si řeknu: "Aspoň se mi hezky zalije trávník." Ze všeho se snažím dostat to pozitivní. Samozřejmě změnil se trošku žebříček životních hodnot a jinak vnímám mezilidské vztahy. Nikdy nezapomenu těm klukům říkat, protože už jsou dospělí a nevidíme se denně, protože nikdy nevíte, co se stane, že je mám ráda, že ví, že můžou za mnou přijít... A vím, že jsem svůj život nežila zbytečně, protože když vidím pár lidí, kteří jsou už dnes dospělí, přijdou mi ukázat děti nebo mi přijde svatební nebo promoční oznámení, to je něco, z čeho si skutečně řeknu: "Fakt je po mě něco vidět, nežila jsem zbytečně." A samozřejmě fakt, že nejdůležitější věci v životě vůbec nejsou věci. Já to skončím takovým citátem, že "Se smrtí každého dítěte odchází kousek z nás." A to je pravda. Ty, které zemřely, ty si mnohokrát vybavíte. Nikdy neodešly úplně, ale vždycky s nimi odešel kousek z nás. To je všechno. Děkuji Vám pěkně.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 5. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.