Bálintovské skupiny – málo využívaný „nástroj“

Často se píše a mluví o přetíženosti lékařů a sester, o náročnosti jejich práce o stresujících faktorech v jejich práci o nutnosti je proškolovat v komunikaci s pacienty , s příbuznými pacientů, ve zvládání emocionálně zátěžových situacích. Méně už se mluví o tom, že tu je jedna relativně jednoduchá metoda, která by „chránila strážce“, „pomáhala pomáhajícím“. Jak vypadá praxe balintovských skupin a jak mohou pomoci? 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já jsem k tomuto tématu přišla nikoli jako odborník na balintovské skupiny, ale jako slepý k houslím, protože když jsme se bavili o tom tématu vlastně celé naší konference, tak jsem vznesla takový řečnický, myslela jsem si, že to byl řečnický, dotaz: mě by zajímalo, jak na našich pracovištích v Čechách fungují balintovské skupiny. A vedoucí naší sekce říká: dobře, tak to téma bude tvoje, ty to odpřednášíš. Takže kdybyste se mě zeptali, jestli do nějaké skupiny chodím - nechodím, jestli s nimi mám nějakou zkušenost - minimální, tu jsem zažila ještě během studia, kdy jsme to měli jako část zážitkového výcviku. Pak jsem se s drzostí mládí pokusila na bývalém pracovišti o jednu balintovskou skupinu, která dopadla naprosto katastrofálně. Takže jsem toto téma úplně odsunula, ale vlastně postupem svého času, jak jsem začala pracovat a sama jsem měla potřebu prostě sdílet nějaké pracovní zážitky, tak chodím na individuální supervizi, což se s balintovskými skupinami nedá srovnat, ale přišlo mi, že to je velice dobrý nástroj, který tady existuje už strašně dlouho a který právě můžeme využít všichni my, co jsme v pomáhajících profesích, ať už jsme lékaři, zdravotníci, duchovní, psychologové, terapeuti, je to úplně jedno. Tak jsem se do toho pustila a zažrala jsem se do toho trošku hlouběji, co vlastně ty balintovské skupiny jsou, jak by měly fungovat, kolik jich tady u nás funguje, nevím, jestli jsem se sehnala všechny, ale nějaké typy tam pak budete mít, kdyby vás moje přednáška nadchla a chtěli jste se do toho pustit. A na začátku bych se jenom chtěla úplně zeptat tady v kolegiu, jestli to někdo z vás zažil nebo pravidelně někam dochází, jestli můžete zvednutou ruku, na balintovskou skupinu. Kolegyně, to jsem předpokládala, závidím jí to. Ano, tamhle také kolegyně. Proto mně přijde, že je to teď hodně rozšířené právě u terapeutů, psychologů, protože my jsme takoví ti, co si povídáme, sdělujeme a známe to a přitom původně je tato metoda pro zdravotnický personál, nikoli pro psychoterapeuty. A to je prostě báječné, že něco takového bylo vyvinuto, ale bohužel se to nepoužívá. Jak už kolegyně zmínily, opravdu mluví se o té přetíženosti, o tom, jak je nutné komunikovat, jak ten pacient chudák je vystrašený, emočně reaguje, nepřiměřeně a tak dále. Často se o tom mluví, dokonce velice známá tvář onkopsychologie, která tak úplně s námi nespolupracuje, ale tak si jako na tom udělala vlastně i takové jméno, že je potřeba všechny znova proškolovat, chtěla zakládat i školu. Myslím si, že v tom to není, proškolovat stále jako zdravotnický personál k tomu, aby komunikoval s pacientem, myslím si, že tohle není ta cesta. Ale pořád se o tom mluví, jak vlastně je to zátěžové, jak to ten zdravotnický personál občas nezvládá, jak to nezvládáme my jako pomáhající obecně. A právě méně už se mluví o tom, že tady existuje ta metoda, už strašně dlouho, která je poměrně jednoduchá, není to žádné kouzlo, prostě není to ani organizačně nějak náročné, ale zkrátka se nepoužívá. Ta metoda byla původně, ještě do toho vstupuji, správně bych měla začít o tom, kdo byl Michael Balint, odkud byl, jak to vymyslel a tak, ale protože je po obědě a je tady takové příjemné přítmí a znám sebe, jakmile se začne mluvit o té historii, tak mně prostě vypíná mozek. Takže já jsem přistoupila k tomu tak, že vám to řeknu až nakonec, takže kdo udržíte pozornost, tak na konci se dozvíte o tom, kdo byl Michael Balint. Ta jeho metoda, kterou on vlastně vyvinul na základě svého výzkumu, kdy pracoval s lékaři a se zdravotnickým personálem, vlastně pojímá nejčastěji nebo nejvíc neuchopitelnou část té terapie nebo léčby, která probíhá - a to je vztah lékař-pacient nebo dnes už rozšířeně pomáhající-pacient, ať už je to sestra, sociální pracovník, kdokoliv. A to je to, co nás na tom pracovišti často trápí, neumíme to uchopit, neumíme se k tomu postavit a je to proto, že do toho vstupují nejenom ty pacientovy strachy a jeho historie, ale i naše. A vlastně ta původní metoda byla vyvinuta k tomu, jak postřehnout ty věci, které se dějí. Dneska už to není jenom vztah pacient- lékař, ale třeba opravdu se jedná i o ty vztahy na pracovišti, které také samozřejmě vstupují do všech věcí, co se týče léčby, co se týče našeho fungování. Kdyby mělo být všechno ideální, tak opravdu bychom se měli setkávat s pacientem, který je věcný, věcně řekne, co mu je, co potřebuje, přichází naladěn pro přijímání té naší pomoci a spolupracuje. Opak bývá pravdou, coš všichni chápeme, ale prostě je to tak, že pacienti jsou úzkostní, někdy nespolupracují, někdy zakrývají svoje pocity, zakrývají svoje příznaky, naopak je někdy agravují, jsou netrpěliví, vnímají zkresleně a tak dále. Přichází s obrovským očekávání a často i s idealizací toho, jak bude všechno probíhat a jak my jim pomůžeme jako pomáhající, ať už jsme kdokoli. Očekávají od sester, že budou vlídné, pohladí, přiběhnou kdykoliv, od lékaře, že jim všechno srozumitelně vysvětlí a od psychologa, že prostě s nimi popláče třeba. Takže s tím tam ten pacient jde a od lékaře, od pomáhajícího, od sestry se zkrátka předpokládá, že všechen tento balík, ten batoh, se kterým přichází ten pacient, on dokáže pojmout profesionálně, prostě udělá nejen svoji práci, ale ještě to zvládne komunikačně, bez nároku na to, aniž by on sám projevil, jak se u toho cítí. Protože jak nám tady vysvětlil kolega Hrstka, opravdu ty emoce na to pracoviště nebo do toho vztahu jakože nepatří, ale ony tam jsou. A Michael Balint právě tvrdil, že nejdůležitějším lékem je sám lékař, zase si tam dosaďte sestra, pomáhající, psychoterapeut, on tedy mluvil o těch lékařích, protože původně to bylo pro ně. A mluvil i o té atmosféře, že je to určitě jiné, než když předepíše ten lék nebo ho podáte jen tak se strohou tváří, bez ničeho, než když do toho vnesete ještě něco něco svého osobního. Takže proto tady je ten nadpis "nejdůležitějším lékem je lékař" nebo pomáhající v tu chvíli. Je třeba si uvědomit, že opravdu ten proces toho pomáhání a zároveň přijímání té pomoci, je opravdu ambivalentní a emoční vyčerpávající pro obě strany, nejenom pro toho lékaře nebo terapeuta nebo sestru, která je v té práci, ale i pro toho člověka, který se ocitl v té situaci, že tu pomoc potřebuje. Většinou, co pozoruji já a většina z vás určitě také, že je pro nás nebo zdá se nám nejlepší to tedy vydržet, že pacient zlobí, že nespolupracuje, že kolegyně mi podráží nohy, já to prostě vydržím, snesu to a jdu domů. Tam tedy v lepším případě nějak odpočívám nebo si jdu zaběhat, někdo jde na skleničku, ale vlastně už se pokud možno k tomu nevracím a už nehledám k tomu prostě další vodítka, stává se mi to často a není to už třeba podesáté, kdy stejná věc mě takhle vytočila, kdy jsem se cítila takhle zranitelná v té práci? Už se k tomu nevracíme, my jsme to nějak odžili, vydrželi jsme to a vracíme se do té práce znovu. A tím, že se na to nepodíváme a nepodíváme se i třeba ty mechanismy, které i my nějak provokujeme, tak tím se vystavujeme opakování té situace. Třeba hodně z nás má určitý typ pacientů, který jim nesedí nebo typ situací, které nemáme rádi, ale musíme je řešit, a pokud to jenom vydržíme, nějak to zvládneme, tak se vlastně opravdu vystavujeme té možnosti, že po určité době to už nevydržíme, protože nikdy nezměníme ten svůj pohled na to a svůj mechanismus toho zvládání. Technika balintovských skupin, jak už jsem říkala, byla primárně určena pro lékaře, pro praktické lékaře a zdravotní personál a měla sloužit k reflektování těch složitých, neuspokojivých nebo nějakým způsobem ne úplně standardních vztahů lékař-pacient nebo původně lékař-pacient, přičemž ten vztah byl označován právě za to, co je silným faktorem buďto nepostupující léčby, nebo nevyhovujícího přístupu toho pacienta k té léčbě a tak dále. Na tom přístupu Michaela Balinta je úžasné to, že on nejen celostně pojímá toho pacienta, jak už jsme tady slyšeli mnohokrát, že pacient má ty pocity, že přichází a tak dále, a tak dále. Všechny ligy také se zajímají o toho pacienta, dělají pro mě relaxační programy, jak jsme tady slyšeli a tak dále. Nevím, proč nějakou pomáhající organizaci to ještě nenapadlo udělat pro ten personál, protože to je také jako důležité. A on se právě díval nejenom na toho pacienta, ale i na toho lékaře, na toho pomáhajícího, co on má také, že to není jenom o tom, že já budu stále vycházet z toho, že potřebuji znát, co ten pacient má za sebou, abych ho lépe pochopil, ale on vycházel z toho, že je možná ještě důležitější vědět, co já dělám, že se toto děje a co já mám za sebou a co ze mě způsobuje, že se dostávám do těchto konfliktních situací nebo neuspokojivých vztahů s pacienty. Dostáváme se k tomu, jak to funguje. Balintovská skupina má zhruba deset účastníků, může mít méně i více, počet není nějak striktně dán, alespoň co jsem se v té literatuře dozvěděla nebo na internetu a má jednoho nebo dva vedoucí. Dnes už se hodně často jedná o skupiny, které jsou smíšené. To znamená, že tam jsou lékaři, jsou tam sestry, sociální pracovníci, někdy se třeba i sejdou pracovníci z úplně jiných oborů a je to možné, je to možné. Myslím si, že opravdu nejvíce to dnes asi využívají psychoterapeuti nebo lidé, kteří pracují s nějakou terapeutickou technikou s lidmi, ale třeba se mýlím, možná jsem nezjistila úplně všechno. Balintovská skupina může proběhnout jednorázově, tak jsem jí třeba zažila já při tom studiu, takže se s ní můžete setkat jako s ukázkou určité techniky, může se scházet pravidelně, což ty skupiny, které já jsem zjistila, že fungují, dělají, většinou jednou měsíčně se scházejí. Jsou otevřené, takže tam může třeba přijít i někdo jiný, anebo se jedná o uzavřenou skupinu. Co jsem tak zjistila, tak většina účastníků považuje za největší profit, když ta skupina se schází pravidelně, byť jednou měsíčně. Mluvilo se tady o tom, kolegyně mluvila o tom, že vlastně ta supervize, i když balint není supervize, je pro lidi časově náročná, že už nechtějí tomu věnovat ten čas, tu hodinu a půl nebo dvě hodiny, ale když si to vezmete jednou za měsíc, že se někde na dvě hodiny sejdete a přinese vám to velký profit potom v práci, tak si myslím, že vždycky je důležité si rozmyslet, do čeho ty dvě hodiny chci dát anebo ne. Co je úžasné a co já považuji za velkou přednost balintovských skupin, že jejich struktura je pevně daná. To znamená, že je vypracováno, jak to má probíhat a pokud ten vedoucí té skupiny je na svém místě a udrží tu strukturu, tak pak z toho všichni opravdu můžou profitovat. Tady máme tu strukturu popsanou. Sejde se těch deset účastníků nebo více, to je jedno, a vlastně každý z nich v ideálním případě, když jich je třicet, tak asi ne, ale každý z nich by měl poreferovat, s čím přichází, který případ by tam rád řešil. Někdo konflikt na pracovišti, jiný má takového pacienta, se kterým se dlouhodobě nedaří navázat spolupráci, prostě každý krátce poreferuje o tom, s čím přichází. Pak skupina vybere jeden případ, kterým se bude zabývat. Nevím, jestli se hlasuje, nevím, asi ano. A ten člověk, který s tím případem přišel, tak ho začíná vyprávět. Řekne samozřejmě větší podrobnosti, než řekl na začátku a pak přichází fáze dotazů, kdy ta skupina se ptá na to, co si myslí, že je důležité nebo co by chtěli vědět, každý podle svého. Takže když si představíte, že tam někdo mluví o svém pacientovi a sedí tam sociální pracovnice, sedí tam sestřička, sedí tam lékař, psychoterapeut, tak asi je vám jasné, že každý z nich položí trošku jinou otázku, každého zajímá trošku něco jiného a pokud ten, kdo přednáší, kdo je protagonistou toho svého problému, který na přinesl, je otevřený, tak už i ty samotné dotazy mu můžou ukázat úplně jiný směr, jak o tom případu svém uvažovat. Pak přichází fáze volných asociací, fantazie účastníků, co je k tomu napadá. Když si přečtete jen ty první fáze, co jsme si řekli, tak už asi vám dochází, že být vedoucím takové skupiny je poměrně náročné, opravdu to člověk musí udržet v té struktuře, aby se třeba ve fázi dotazů jste nezaběhli do nějakých podrobností, kde už nemusí být, mělo by se to udržet v té fázi opravdu dotazů, které směřují k tomu vztahu pacient-lékař nebo kolegyně-kolegyně podle toho, o co se jedná. A fáze volný asociací je, co mě k tomu napadá, já váš vztah vidím teď jako něco..., mě napadá, že to je, jako kdybyste jeli na dovolenou a tam jste se nemohli... A vlastně ten vedoucí by měl udržet to, že i v té fázi volných asociací by nemělo být žádný žádné odsouzení, a to vůbec po celou dobu trvání té skupiny, ale v této fázi obzvláště. A to si myslím, že je poměrně těžké, protože v našich vodách je nebo vůbec je to i naše, nevím, jestli to je jen národní, ale prostě my velice často soudíme v tom smyslu, co je dobře a co je špatně. A v tu chvíli, kdy tam někdo přinese svůj případ a otevře ho, už jenom to, že přizná, že s tím má problém, to znamená, že ukáže svojí slabinu, tak je důležité, aby se tam cítil bezpečně a aby i ve fázi prostě těch volných asociací se nedostal pod nějaký pranýř, byť třeba nechtěně. Další fáze je "já na tvém místě". To znamená, že ti účastníci, kteří tam jsou, vlastně řeknou, co by dělali na místě toho protagonisty. Zase není to bráno jako návod, je to bráno prostě jako určitá inspirace pro toho člověka, může si z toho něco vzít nebo ne, jeho úkolem je opravdu otevřeně tam poslouchat. A na konci konečně se dostává ke slovu ten, kdo tam přišel, vyjádří se k tomu, co slyšel, co ho různě inspirovalo nebo co si z toho přináší. Když se podíváte zpětně na tu strukturu, tak vidíte, že cílem asi není to vyřešit. Může se to stát a věřím tomu, že se to někdy i stane, ale cílem není to vyřešit, cílem je podívat se na ten vztah, který já tam přináším jako problém, z různých úhlů, uslyšet to z druhých úst, jak se na to dívají a tím vlastně si rozšířit trošku ten svůj přístup k tomu. Teď bych vám přečetla jednu kazuistiku, kterou jsem našla na internetu, abyste měli po té struktuře, co jsme si teď přečetli, nějakou představu. Referuje 63letý lékař, který přišel na nové místo, kde již mnoho let byla stále tatáž sestra, která svůj obvod dobře znala a měla velký zájem o pacienty. Než lékař přišel, bylo místo několik měsíců volné, úřadovala pouze sestra, vydávala potvrzení, zařizovala protetické pomůcky a další záležitosti, které mohla zprostředkovat nebo byly v její kompetenci. Lékař měl po půl roce společné práce v ordinaci pocit, že ho sestra nerespektuje, že spolu skrytě nevycházejí, že ho vlastně neposlouchá a snad i bojkotuje, že mu stěžuje práci. Vidíte, že se to netýká vztahu pacient-lékař, je to vztah na pracovišti, ale všem nám jasné, že tohle tu práci ovlivňovalo velice silně, jak té sestry, tak toho lékaře a samozřejmě i jejich pacienty. Fáze otázek - padalo mnoho otázek ohledně sestry, jak vypadá, jak se chová, jaké je její rodinné zázemí, s kým spolupracovala dříve, zda je lékaři sestra sympatická, zda si myslí, že je schopná a podobně. Další otázky se týkaly dřívějších zkušeností lékaře se sestrami, jaké jsou jeho požadavky na sesterskou práci. Vidíte, že oni ho nesoudili jako "ty ji nemáš rád", ale zkoušeli zjistit vlastně všechno, co je zajímalo ohledně ohledně toho jejich vztahu a jejich status quo. Fáze fantazií se týkala moci a ambicí sestry, také analogie fungování lékař-sestra s manželstvím, to je to, co mě napadá k tomu, mě napadá, jako když jste manželé, se všemi klady i zápory. Účastníci spekulovali, zda by sestra chtěla lékaře řídit, když svůj obvod zná, anebo zda mu chce pomáhat a očekává jeho ocenění. A to bylo ve fázi té fantazie, možná toho lékaře vůbec nenapadlo, že ta sestra, s tím, že všechno zařizuje, mu vlastně chce pomáhat a že jen čeká, až on řekne, jak je dobrá. Ve fázi "já na vašem místě" zaznělo hodně praktických doporučení a diplomatických návrhů, ale také představy o střetu, který vymezí, kdo rozhoduje. Reflexe toho, který to přednášel, pro referujícího lékaře byla představa analogie s manželstvím uvolňující a otevírala možnost méně bojovného nastavení. Uvědomil si, že ve vzájemném boji o moc se ztratila možnost sestru ocenit a využít jejího profesního potenciálu. Takže on tam neodcházel jistě ten lékař s přesným návodem, co má teď dělat, ale otevřelo mu tu možnost, podíval se na to, že vlastně i část jeho bránila tomu, aby s tou sestrou mohl dobře spolupracovat, bylo to v neohrožujícím prostředí, nebylo to nijak souzeno a on měl tu možnost nahlédnout na to z jiné strany. A věřím tomu, že když druhý den přišel do té své ordinace, tak se určitě cítil trošku jinak a možná byl i jinak nastaven. A to si myslím, že je hodně velký přínos těch balintovských skupin, pokud ten vedoucí je schopen udržet tu strukturu tak, jak je, neodchylovat se k nějakému klábosení nebo k souzení nebo příliš prostě odbornému posuzování těch věcí, tak si myslím, že z toho může opravdu využít ten profit jakákoliv profese, nejenom pomáhající. Takže jak už jsem četla tu kazuistiku, víme, jak ta balintovská skupina probíhá, cíle jsou porozumět tomu vztahu, co se děje, aspoň trochu, samozřejmě neporozumíme nikdy úplně přesně, překonat předsudky a pozměnit trochu sebe sama. Tomu vztahu porozumět znamená, že já samozřejmě se pokusím pochopit, a co ten druhý taj vnáší, ale zároveň si zvýším vnímavost i k tomu, co já vnáším do těch našich interakcí a co je mého, co mého způsobuje, že ty interakce probíhají, jak probíhají. Pokud možno se podívám, co je za, co v mojí historii to způsobilo nebo proč jsem takto nastaven nebo nastavena. Právě to, že je to v té skupině více lidí a ten naslouchající je otevřen, tak opravdu může to třeba poprvé životě uvidět, co vlastně on sám způsobuje, do čeho si opakovaně nabíhá nebo jak nakračuje na ty věci. Samozřejmě může vidět i svoje chyby, a pokud je schopen si je prostě uvědomit a poučit se z nich, tak se vlastně zlepšuje profesionálně. Michael Balint mluvil i o opuštění takzvané apoštolské funkce, což my v pomáhajících profesí máme, aniž si to uvědomujeme a je to to přesvědčení, že my víme, jak to má správně být, co ten pacient nebo ten druhý má správně dělat, jak by se měl chovat. A často přebíráme, už to tady bylo také řečeno, zodpovědnost i za to, co není naše. Řešíme třeba ty věci, které už nejsou v naší kompetenci a nejsou naší prací. Často zapomínáme, že ten druhý, jako ten, který tu naši pomoc přijímá, má stále on sám zodpovědnost za své rozhodnutí, ne my. On má zodpovědnost za to, že odmítne toto nebo že se chová takto, i když všechno můžeme chápat, tak on sám má za to zodpovědnost. My, když ustoupíme z té apoštolské pozice, uděláme úkrok z té značky, tak se to v tom vztahu vždycky hodně odrazí. Změnit sebe sama je tady v tom smyslu, že si uvědomíme ty své nevědomé tendence, které používáme, které námi hýbou, zjistíme třeba vlastní strach, který máme, pokud má někdo třeba problém s bezmocnými pacienty, někdo má problém s pacienty, kteří agravují své příznaky a uvědomí si to, že to vychází z jeho vlastní historie, proč s tím má problém, tak už vlastně k tomu pacientovi, který tam stále prostě vyrábí další a další příznaky, už nepřistupuje s tak velkým vztekem třeba, když ví, že to vlastně vychází ta citlivost k těmto přímo jasným příznakům z jeho vlastní historie. Dám jen příklad - sestřička právě měla rok do důchodu, přišla za mnou a říkala, že celý život měla, proto mluvím o těch "bezmocných" pacientech, ona říká: bezmocní, to jsou ti, kteří vlastně podle všech lékařských propozic by měli už být na tom lépe, měli už by začít chodit, sami jíst nebo já nevím, co všechno a ti pacienti opravdu bezmocně leží a nechají se opečovávat a ona říká, že s nimi měla problém celý život a teď jak má rok do důchodu a už toho má plné zuby, tak teď už to prostě opravdu nedává. Chtěla po mě nějaký jasný návod, jak to má udělat, aby ten rok ještě přežila, protože takhle to nechtěla prostě. A opravdu tam přišla kvůli sobě, přišla kvůli sobě, protože věděla, že ještě tu práci bude dělat a chtěla ji dělat tak, aby neškodila více sobě ani těm pacientům. Protože byla otevřená té spolupráci, tak jsme se postupně dostaly k její rodinné historii a vlastně přišly jsme na to, že ona měla matku, která ležela takto asi 8 let po nějakém banálním úrazu a nechala vlastně svoji rodinu, v té době to byla ona a její otec, se totálně vyčerpat na péči o ní. A to bylo vlastně její takové bolavé hrozně místo, nikdy to té mamince neodpustila a na tento prostor duševní v té sestře kdykoliv prostě naběhl ten ležící pacient, který tam prostě už by dávno měl skákat, ale ještě neskáče, takže jakmile ona si uvědomila, že to je to, co ji bolí a ne to, že ten pacient už neskáče, tak opravdu mi pak přišla během 2 měsíců, my jsme se zase tolik neviděly, říct, že opravdu nemůže říct, že by se něco změnilo, země se zatřásla a tak dále, ale že opravdu už do těch pokojů těch pacientů nevstupuje s tou primární naštvaností, jako to bylo předtím, protože pochopila, že to není věc jejich, ale její. A to je to lidské, proto ten Balint toto všechno vlastně celé vymyslel. Účastí na té skupině si nezajišťuji žádnou psychoterapii, i když to tak třeba teď mohlo znít, toto neproběhlo na žádné balintovské skupině, ta sestřička přišla individuálně. Je to vlastně to, jak si rozšířit tu profesionální svojí možnost pracovat s pacienty, jak dělat tu práci lépe, abych neohrožoval je a hlavně, abych neohrožoval sebe, protože čím více člověk pozná, co v těch vztazích na pracovišti nefunguje a co dělá on sám, tím lépe se může ohraničit a tím lépe může využívat svůj potenciál, akceptuje svoje limity a tím pádem může třeba i jednoznačně přiznat "na tohle já opravdu nemám" a tím opravdu už jenom toto může být velký posun. Co balintovská skupina není? Není to psychoterapie, není to supervize, není to kolegiální diskuse nad případem, není to klábosení a není to analýza. Má to opravdu vést k tomu, aby člověk nahlédl na ty vztahy, na svojí komunikaci a na to, co v tom on sám dělá a jak to vidí třeba ostatní, tím mu pomůžou. Jak fungují balintovské skupiny u nás? Vidíte tam Středisko psychoterapeutických služeb Břehová v Praze, tam jsem zjistila, že doktorka Bejstová funguje, od října snad mám být teď otevřená nějaká nová skupina a dělají i víkendy, to znamená, že jedete tam na víkend, nevím, jestli je to sobota i neděle, nemám přesné informace, a můžete to zažít vlastně jenom víkendově. Pak tady máme zase v Praze Psychosomatická klinika. V IPVZ teď kurz Psychoterapeutické minimum pro praktické lékaře, v rámci toho jsou balintovské skupiny. A ty kontakty na certifikované lektory potom najdete na stránkách České psychoterapeutické společnosti, Balintovská sekce. Jak fungují ostatní města bohužel nevím, rozeslala jsem nějaké e-maily, ale těch skupin opravdu nefunguje moc. Ještě jsem chtěla zmínit, že vedoucí té skupiny nemusí být nějak psychoterapeuticky vzdělán, někdy je to výhoda, ale on by měl být vzdělán ve vedení těch balintovských skupin, ale nutně nepotřebuje psychoterapeutické vzdělání. Kdo vydržel? Kdo vydržel, tak vidí Michaela Balinta. Michael Balint - jak vidíte datum narození, datum úmrtí, on už dlouho na tomto pracoval a vlastně tu knížku, kterou tady zmiňuji Lékař, jeho pacient a nemoc, u nás je k dispozici od roku 1999, vydala ji Grada, tak poprvé, myslím, ji napsal v roce 1950 a pak ještě ji přepracoval nějaké roky později. Byl to psychiatr, byl to lékař, v té době bylo hodně moderní se zabývat psychoanalýzou, takže on měl i psychoanalytický výcvik, měl i další vedlejší zájmy, ale tato jeho knížka Lékař, jeho pacient a nemoc se stala právě pro rozvoj těch balintovských skupin zlomovou. Byl vlastně průkopníkem psychosomatiky a celostní medicíny, protože, jak jsem říkala na začátku, on se celostně díval nejen na toho pacienta, ale i na toho pomáhajícího, což si myslím, že je čím dál důležitější, pořád mluvíme o potřebách pacientů, ale málokdy se mluví o té druhé straně a o konkrétní pomoci. A tady máte literaturu, zdroje. Vyšla teď nová knížka Lékař, pacient a Michael Balint od magistry Pačesové, která právě popisuje více současnost balintovských skupin. Takže tam určitě najdete více, na internetu jsem našla moc hezky článek právě od doktora Vondřicha Moje zkušenosti s balintovskými skupinami, kde on mluví o tom, právě jak je důležité dobře tu skupinu vést, aby se to nerozplizlo a že ne pro každého je tato metoda, protože když už vstupuji do té balintovské skupiny, tak bych měl mít i takovou trošku schopnost se podřídit tomu, být schopen se podřídit tomu, že to tedy někdo vede a já se budu řídit jako pokyny. Na www.psychosomatika.cz tam je taky článek a ještě byl článek v Psychologii dnes roku 99 a ještě jich je více, ale tady jsem napsala ty nejdůležitější. Takže vám děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.