Činnost sociálního pracovníka na onkologickém oddělení pro dospělé v rámci multidisciplinárního týmu

Přednáška Mgr. Slavíkové,DIS, sociální pracovnice FN Motol a LF UK, zazněla na 1. Psychoonkologickém sympóziu v září 2010 v Brně vysvětluje role sociálního pracovníka v multidisciplinárním týmu starajícím se o onkologického pacienta.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobré odpoledne. Mé jméno je teda Šárka Slavíková. Pracovala jsem 8 let na dospělé klinice Fakultní nemocnice v Motole na onkologii. Toho času jsem na mateřské dovolené, takže teď už tam pracuje moje nástupkyně, ale na sociální práci s onkologickým pacienty jsem nezanevřela, momentálně alespoň částečně pracuju v neziskové organizaci, v občanském sdružení Amelie jako sociální pracovník. Takže, pokusila bych se Vám něco říct o práci sociálního pracovníka na onkologické klinice a trošičku zapojit toho sociálního pracovníka do toho celého týmu. Takže, sociální pracovnice v nemocnici spadá vlastně pod svoji vedoucí a zároveň potom pod náměstkyni pro ošetřovatelskou péče neboli hlavní sestru. Další důležitá věc je, že sociální pracovnice obvykle nemá na starosti pouze tu onkologickou kliniku, a má mnohdy spoustu dalších oddělení na starosti. Obvykle tomu bývá 200 - 300 lůžek, což potom samozřejmě nese s sebou různé důsledky. Má to samozřejmě výhody i nevýhody. Sociální pracovnice nemůže pracovat s každým pacientem. To samozřejmě rozhodně není možné a stává se, že se i na ty potřebné nedostane. Nemůže zachytit tíživou situaci v té aktuální formě, protože funguje na zavolání, takže se může dostat k tomu pacientovi až o něco později, nemůže mu pomoci v té aktuální situaci na té klinice. Dá se říct, alespoň z mého pohledu, já vidím velký nedostatek sociální práce na jednotlivých klinikách nebo na té onkologické klinice z hlediska objemu práce. Určitě si myslím, že by bylo potřeba, kdyby měla větší prostor. Z toho důvodu dostávají přednost lůžkoví pacienti před ablulantními, protože ti lůžkoví pacienti jsou obvykle ti těžší a víc potřební, na rozdíl od těch ambulantních, kteří přece jenom ještě mají síly trošičku tu svojí situaci vyřešit v terénu za pomoci terénních služeb. Je důležité, že pořadí pacientů, nebo tu přednost, si určuje ten sociální pracovník sám, protože má možnost zhodnotit, který ten pacient je teď nejpotřebnější. Teď bych se krátce zmínila o spolupráci s tím multidisciplinárním týmem. Určitě je důležité, aby ten sociální pracovník se snažil spolupracovat s ostatními pracovníky na té klinice, protože bez toho by ta sociální práce nebyla kvalitní a ten pacient by určitě nedostal ty nejpřesnější informace, které by mohl. Určitě ošetřující lékař je takový stěžejní bod, a pro sociálního pracovníka hlavně důležitý z hlediska toho, že se od něj dozvíme, zdali je pacient informován o své diagnóze a do jaké míry, protože bez toho s ním potom nejde mluvit o těch opravdu praktických záležitostech z hlediska sociálních služeb, sociálních dávek, když nebude vědět svoji diagnózu. Staniční sestra je taky takový stěžejní bod té kliniky obvykle, protože má přehled o těch pacientech, kteří se ta mnohdy objevují opakovaně, ví obvykle i různé dílčí informace o rodině a může ta spolupráce s ní být pro zkvalitnění té práce. Sestry - a ostatní ošetřovatelský personál - nám hlavně pomáhají při sdělování toho nejaktuálnějšího zdravotního stavu, jak se ten pacient cítí, jaké jsou jeho bolesti, jestli vůbec přijímá poprávu, kolik toho vypije a tak dále, čili pro tu péči potom třeba ve zprostředkování s pečovatelskou službu nebo v zajištění pacienta doma je to taky velmi důležité. Co se týče fyzioterapeutů. Od nich se obvykle nejvíce dozvíme ohledně mobility pacienta, tedy jestli se pohybuje, jestli je schopen být doma, jestli je schopen být doma sám nebo jenom s nějakou službou, nebo potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči. Co se týče psychologa, u nás v Motole já mám zkušenost za ty roky takovou, že jsme dlouho neměli svého vlastního psychologa. Myslím si, že je to velký problémem mnoha onkologických klinik, hlavně těch dospělých, že mají buď psychologa na částečný úvazek anebo s tím velmi bojují. Ještě bych doplnila: duchovní a dobrovolníci, to je taková zase podpůrná péče těchto lidí na těch onkologických klinikách, ale myslím si, že ti dobrovolníci, třeba alespoň na naší onkologické klinice, odvedou velký díl práce, třeba při vycházkách po areálu anebo při různých pomocných pracech, četba a tak dále. Tak. Teď bych se zaměřila na cíle sociální práce z pohledu ale různých pracovníků v nemocnici. Jiný pohled na sociální práci na onkologické klinice bude mít vedení nemocnice. Vedení nemocnice obvykle sleduje umísťování pacientů do následné péče a nejvíce je zajímá finanční stránka. Což je dosti smutné. Takže oni hodnotí vlastně tu sociální práci, kolik pacientů se nám podaří nějak rychle přeložit. Další pohled na sociální práci mají lékaři té samotné kliniky. Tam už se ten pohled trošičku mění, tam se oni nejvíce zabývají tím řešením těch problémů, aby ten daný pacient byl schopen nastoupit do léčby, aby se eliminovaly různé problémy v rodině a tak dále, ke kterým se dostaneme, a mohl absolvovat tu léčbu. Samozřejmě, opět se ale dostáváme k té obloženosti, i lékaři musí sledovat ta lůžka, ale už to hodnotí ne finančně, ale potřebou volných lůžek k tomu, aby vlastně další pacienti se mohli léčit. Takže i oni potřebují, abychom jim pomohli přeložit ty pacienty do následné péče nebo propustit domů, aby další nemocní se mohli léčit. Co se týče pacienta a příbuzných, tak ti samozřejmě od sociální pracovnice očekávají podporu, rozhovor samozřejmě o svých problémech a řešení těch těžkých problémů, které se vážou na to onkologického onemocnění. Co se týče samotných sociálních pracovníků, tak ti mají spíš takovou vizi: za pomoci toho sociálního systému, který oni dobře znají, udržet u těch pacientů kvalitu života a vlastně zmírnit co nejvíc ty důsledky toho onemocnění. Doufám, že se nám to alespoň trochu daří. Tak teď bych zmínila ty potřeby a činnosti toho sociálního pracovníka podle fází toho onemocnění. Trošku se u toho zastavím. Je samozřejmě velká škála těch pacientů, je potřeba si uvědomit, že ty potřeby a problémy budou jiné u mladých lidí. Musíme si uvědomit, že na dospělé klinice máme lidi od 19 let věku až po důchodce, čili lidi v produktivním věku, v důchodovém věku, čili jejich potřeby, problémy a starosti se budou značně lišit a samozřejmě, budou se lišit s onemocněním, se zvládáním těch situací a tak dál. Ale pokusím se to nějak zestručnit. Takže. Při zjištění té diagnózy samotné a při těch fázích, kdy se vyšetřuje, je asi nejdůležitější poradenství, které souvisí s těmi problémy, s tou velkou změnou, která ty pacienty čeká, aby vlastně se ty jejich problémy co nejvíce eliminovaly a mohli oni se té léčbě věnovat. Takže, dost často jsou to problémy hlavně finanční. Samozřejmě, ne každý byl třeba... ho zastihlo onemocnění v zaměstnání, takže nemá třeba nárok na pracovní neschopnost, musí se hledat další náhradní řešení. Buď z dávek hmotné nouze, anebo je-li ta diagnóza samozřejmě závažná, tak lze třeba požádat předčasně už rovnou o invalidní důchod na ten první rok léčby. Čili, tam se musí najít nějaká možnost, jakým způsobem toho pacienta zajistit finančně. Potom druhá stránka bývá bytová, což samozřejmě pacient, který nebydlí nebo by nedejbože byl i na ulici, tak to je velmi tíživá situace, to lékaři volají obvykle okamžitě, abychom jim s tím pomohli něco udělat. Čili, měli jsme i několik pacientů, kteří se léčili v azylových zařízeních anebo se podařilo pro ně najít alespoň nějaké únosné vhodné ubytování. Co se týče rodiny. V rodině bývají největším problémem, který je nutný řešit hned na počátku, péče o děti. Ve chvíli, kdy máme na oddělení matku samoživitelku, která třeba nemá velké rodinné zázemí, tak aby mohla nastoupit tu léčbu, tak jí musíme s těmi dětmi pomoci. Anebo někteří muži, zůstanou-li třeba na velmi malé děti sami, tak taky nemusí si s tou situací umět poradit. A pak je zde ještě druhá skupina pacientů, kteří mají třeba na sebe navázánou péči o své vlastní rodiče. Když někdo soustavně pečuje o své seniory, tak těžko ve chvíli, kdy on sám onemocní nějakou závažnou chorobou, tak si potřebuje nějakým způsobem odlevit a zajistit ty rodiče, aby dostal klid. Co se týče sociálních problémů, tak tam bývá problém samozřejmě s udržením nějakých kontaktů. Oni často mají pocit, že jsou sice sami anebo že ta jejich... sociální kontakty jsou přerušeny. My samozřejmě nemáme jako sociální pracovníci úplně šanci zajistit udržení těch sociálních kontaktů z hlediska kontaktů se zaměstnáním a tak dále, ale snažíme se přiblížit tomu, aby i ti spolupracovníci mohli za nimi do nemocnice a říct jim, že teda není nutné přerušovat kontakty se známými i spolupracovníky. Máme mnoho pacientů, kteří i při léčbě za pomoci nejmodernější techniky z onkologických oddělení pracují, podnikají a tak dále. Tak, co se týče té samotné onkologické léčby. Tam samozřejmě důležité je poradenství o sociálních dávkách a výhodách. Přeskočím kousek dál. Tady máme takový ten základní výčet dávek. Zastavím se prvně u průkazky mimořádných výhod ZTP, ZTP/P. Tady se hodnotí u těch žadatelů ponejvíc mobilita. Čili schopnost chůze a tak dále. To onkologičtí pacienti těžko obvykle prokazují a mají velmi nízkou úspěšnost k dosažení těchto dávek, protože revizní lékaři obvykle nevyslyší ty starosti ve smyslu toho, že při zvládání chemoterapie či ozařování se jim hůře chodí, jsou velmi zesláblí, a ten posudek obvykle se čistě zaměřuje na funkční stav, čili mnoho onkologických pacientů, byť se domníváme, že by na tu průkazku mělo nárok a potřebovalo by alespoň v průběhu té léčby, na ni nedostanou. Podobně je tomu samozřejmě u příspěvku na provoz motorového vozidla, které se váže vlastně na získání té průkazky ZTP. U příspěvku na péči, který vlastně slouží k zajištění si služeb a nebo případě k uhrazení si nákladů na osobu blízkou, která mi s péčí bude pomáhat, se nejvíce hodnotí soběstačnost. Což bývá taky u těch onkologických pacientů problém, protože oni zpočátku té péče nedokáží získat ty body soběstačnosti. Oni celkem chodí. To, že mají velké problémy s únavou, se zvracením a tak dále, tak to samozřejmě opět revizní lékaře nezajímá. Čili, málokterý onkologický pacient získá vlastně tyhlety dávky toho příspěvku na péči a musí o ně žádat až v daleko pozdějších, mnohdy teda smutných situacích, kdy se mu třeba onemocnění vrátí a nebo kdy je opravdu v terminálním stádiu, a mnohdy to nestihne, protože projednání a vyřizování těchto dávek je natolik dlouhé, že mnoho našich pacientů ji bohužel získá až po smrti. Co se týče příspěvku na zvláštní kompenzační pomůcky, to se týká pacientů, kteří mají v souvislosti s onkologickým onemocněním nějaký fyzicky znatelný hendikep. Tady se přece jenom daří nějaké ty příspěvky jim zařídit, aby se ta jejich kvalita života zlepšila nebo alespoň udržela. Já se teď vrátím zpátky. Dalším tím problémem, se kterým se ty naši pacienti potýkají v průběhu té onkologické léčby je doprava do toho zdravotnického zařízení, protože oni musí na tu léčbu, na různá vyšetření, pravidelné odběry nebo při radioterapii to třeba bývá mnohdy denně, dojíždět do toho zdravotnického zařízení, které ale nemusí být až tak úplně blízko. A ne všichni disponují motorovými vozidly a tak. Velmi časté debaty jsou o nárocích na sanitky, o řešení možnosti dopravy a tak dále. Co se týče pečovatelské služby. To je služba, kterou pacientům se snažíme zařídit ve chvíli, kdy nemají schopnost zvládat péči o sebe, a hlavně o domácnost, úplně sami a nemají tak širokou rodinu, aby to zvládali za pomoci rodiny, tak samozřejmě jim už v té léčbě, aby to pro ně bylo snažší, řídíme úkony pečovatelské služby, čili nějaké obědy, nákupy, pomoc v domácnosti a tak dále. Co se týče domácí zdravotní péče, tak to je samozřejmě péče sestřiček v domácím prostředí. Tam v průběhu té léčby se nejčastěji využívá odběru krve v domácím prostředí, aby ti špatně chodící pacienti nemuseli s každým tím odběrem dojíždět do toho zdravotnického zařízení, tak mají-li o to zájem, tak je možné některé ty odběry uskutečnit v domácím prostředí. Tak, teď přeskočím... Tak, teď bych se pozastavila u pacientů, kteří... které se podaří vyléčit a jsou teda buď v remisi, anebo nastupují nějakou rehabilitační péči. Snaha o zajištění. Rehabilitační péče o onkologické pacienty taky není jednoduchá. Mnoho rehabilitačních pracovišť se onkologických pacientů možná zbytečně obává, a od našich lékařů, onkologů, než takového pacienta přijmou, chtějí velká ujištění, že jim nehrozí nějaká aktuální recidiva nebo jiné věci, a velmi zdráhavě přijímají tyto pacientiy. Třeba naše pacienty po metastatických procesech v oblasti páteře a jinde, kde oni to opravdu velmi potřebují, tak je velmi těžce umísťujeme, protože jednak rehabilitačních lůžek je málo a oni vždycky dají nebo dost často dají přednost pacientům, kteří jsou po úrazu, ale z hlediska klinického jsou takzvaně bezproblémoví. Tak. Co se týče dalšího poradenství, tak se snažíme vést onkologické pacienty i v té rehabilitační péče k tomu, aby využívali lázeňskou péči, na kterou obvykle po onkologickém onemocnění mají všichni nárok, ale spousta pacientů třeba už nechce absolvovat nějakou rehabilitační péči, říká si - tak já už jsem se vyléčil, já už přeci zase nikam nepůjdu na hospitalizaci. Ale snažíme se jim vysvětlit, že i tak je to pro celkový zdravotní stav důležité. Co se týče sociální a pracovní rehabilitace, to je taková oblast ještě dosti neprobádaná. Samozřejmě, sociální pracovník v nemocnici nemá moc času a šance vlastně s tímto moc udělat. Ten čas opravdu je minimální, takže dá se říct, že je spíš důležité předat toho pacienta do správných rukou. A tady je prostor pro pacientské a neziskové organizace, kde tedy oni mají daleko větší šanci s tím pacientem pracovat potom v terénu. Důležité je tady asi to... v současné době určitě jste zaznamenali změnu zákona o důchodovém pojištění, kdy se nám změnily vlastně stupně invalidních důchodů. Už nemáme částečný a plný, ale máme tři stupně. A mnohdy právě naši onkologičtí pacienti záhy po vlastně dostání se do stavu remise se dostávají pouze k těm prvním stupňům těch invalidních důchodů, což je velmi málo peněz, a oni musí okamžitě se vracet na ten trh práce a hledat si alespoň částečné pracovní úvazky, což na našem trhu práce je docela problém. Tak. Teď bych se krátce pozastavila u pacientů, kteří se bohužel k léčbě musí znovu vrátit. Tam samozřejmě platí všechno to, co jsem zmiňovala u léčby, ale nastává tady daleko větší pole práce i s tou rodinou, protože tam mnohdy už těma napnutýma silama, které věnovala tomu pacientovi v průběhu té léčby, je vyčerpaná. Vyčerpali dovolenou, vyčerpali různé možnosti, jak se uvolnit ze zaměstnání, a ty síly se tenčí, čili je potřeba najít nové, pomocné, docela nějakým způsobem řešení, i v rámci sociálních služeb, aby vlastně ten pacienta zase mohl být zajištěn. A tady se samozřejmě snažíme, a už jsme o něco úspěšnější při zvyšování těch stupňů výhod a příspěvků. Tak a teď to smutné, bohužel. Ta terminální péče nebo to terminální stádium. Tady je samozřejmě velmi nutná spolupráce s lékařem. Bez ní by to rozhodně nešlo, protože hovořit s pacientem o službách, o možnostech zajištění, praktickém zajištění, vlastně toho terminálního stádia, té paliativní a další péče, bez toho, aniž on by tu diagnózu znal, opravdu nejde. Čili, tady nejvíc apelujeme na lékaře, aby opravdu pacient a rodina věděli. Další, co já považuji osobně za velmi důležité, je nedávat pacientovi plané naděje. Nesliboval nemožné. Protože, bohužel, náš systém není všemocný a nemůžeme všem pacientům slíbit to stejné. Každý pacient má jiné onemocnění, potřebuje trošičku jinou intenzitu péče a hlavně taky bydlí jinde, bydlí na vesnici, bydlím v malém městečku, kde některá ty služby prostě nejsou a my je vytvořit nedokážeme. Čili, taková zásada je nejdříve zjistit tu síť těch služeb, probrat to s rodinou, jestli rodina si vůbec na tu péči doma troufá, jestli se odváží umírajícího pacienta si vzít domů, a teprve potom jít samozřejmě za nemocným a sdělit mu ty možnosti a varianty a on samozřejmě zvolí tu, kterou on by sám chtěl, ale chybou by určitě bylo naslibovat mu všechno a potom zjistit, že to nejde. Tak. Teďka to zajištění péče doma. Tam samozřejmě největší péči přebírá domácí zdravotní péče, popřípadě, je-li dostupná v tom daném regionu, domácí hospicová péče. To samozřejmě taky není v každé městě. Co tak nejčastěji se u těch pacientů zajišťuje? Samozřejmě bývá mnohdy infúzní terapie na podporu výživy, bývají to samozřejmě léky proti bolesti. Nestačí-li třeba náplasti, nestačí-li prášky, tak nastává aplikace injekčních opiátů. Což samozřejmě není jednoduchá záležitost, protože málokdo i z odborné veřejnosti ví, že injekční opiáty nám předepíše pouze praktický lékař. A není-li on ochoten vést opiátovou knihu, tak se k nim nedostaneme. Žádná onkologická klinika nemá šanci vydávat tak velké množství opiátů. Čili, my pak nemáme jinou šanci, než za pomoci jakoby seznamu lékařů přesvědčit pacienta, že toho lékaře musí změnit. Ještě nám v tom někdy pomáhají centra bolesti, ale oni i tak mají dost našponovaná rozpočty, že opravdu ten stěžejní je praktický lékař. Důležitá ještě věc je půjčení kompenzačních pomůcek. V tom terminálním stádiu samozřejmě ti pacienti už potřebují eliminovat ty své zdravotní neduhy kompenzačními pomůckami. Potřebují alespoň částečně během dne mechanický vozík a nebo někdy i polohovací lůžko. A v praxi je známé, že vlastně žádný rehabilitační nebo neurolog, lékař, nepředepíše terminálnímu onkologickému pacientovi nové lůžko. Navíc i časově, schválení na pojišťovně a tak dále, trvá natolik dlouho, že se k němu nedostaneme, čili tady jsme odkázáni na půjčovny kompenzačních pomůcek a snažit se pomoci rodině buď obvoláním my sami, anebo samozřejmě rodina, je-li toho schopna, to lůžko nějakým způsobem sehnat, protože pojišťovna nám v tomhle vůbec nepomůže. Takže. Potom ve chvíli, kdy samozřejmě zjistíme, že doma ten pacient být nemůže nebo rodina si netroufá, někdy ani ono sám si netroufá, tak se zajišťuje následná péče. Samozřejmě v tom lepším případě bychom si přáli, abychom mohli nabídnout tu kvalitní hospicovou péči, ale bohužel, třeba například Praha je na tom tak, s jediným hospicem při pěti fakultních nemocnicích, to opravdu není možné, a navíc finanční stránka hospicu je opravdu velmi složitá, protože vlastně náš hospic nepřihlíží k finančním poměrům rodiny, protože vždycky má těch žadatelů dost... na rozdíl od jiných hospicových zařízení, třeba v okolí Prahy, my hodně spolupracujeme i s Litoměřicemi, s Čerčanami nebo s Plzní, protože i pacienti třeba konkrétně v Motole léčící se na Berounsku a v okolí to mají tak přibližně stejně do Prahy jako do Plzně. Ve chvíli, kdy ten pacient nemůže jít do toho hospicu anebo... jako už jsem zmiňovala úplně na začátku, ten tlak na lůžka je tak velký, že prostě se nedá nic jiného dělat, tak samozřejmě pacienty překládáme i do léčeben dlouhodobě nemocných. Tak nějaká ještě vize do budoucna, co bychom si tak představovali. Samozřejmě by se nám líbilo opravit systém sociálních dávek tak, aby toho onkologického pacienta zachytil, aby on se v tom našel, a aby taky měl šanci toho systému využít a nějaké té dávky získat v ten pravý čas. Rozšířit síť hospicové péče, to určitě. Dát větší prostor psychosociální péči na onkologických klinikách, aby ten prostor byl rozhodně větší a ta péče mohla být kvalitnější. A možná i lepší spolupráce zdravotnických pracovníků s neziskovými organizacemi. Tak. Děkuju za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Přednášky z 1. psychoonkologického sympózia - webcast.

Související články

Přednáška, která zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol, se zaměřuje na to, k jakým sociálním změnám dochází v rodině po stanovení onkologické diagnózy u dítěte a jak mohou sociální pracovníci rodině pomoci.

Přednáška, která zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol, ukazuje na konkrétních projektech možnosti e-learningu ve vzdělávání dlouhodobě nemocných onkologických dětských pacientů a zabývá se i specifiky práce speciálního pedagoga u dětí v nemocnici.

Netradiční přednáška o syndromu vyhoření zazněla na 3. psychoonkologickém sympóziu v Hradci Králové.