Dobrovolnictví jako vzájemné obohaceni (zkušenost na dětské onkologii)

Vyléčená onkologická pacienta Kliniky dětské onkologie v Brně a dobrovolnice na téže klinice seznamuje s dobrovolnictvím na dětské onkologii, které v Brně spravuje Dobrovolnické centrum Motýlek. Dozvíte se, jak se vzájemně obohacuje pomáhající dobrovolník, dítě, rodiče a personál.  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Jmenuji se Zuzana Wimmerová a jsem zaprvé vyléčenou pacientkou na dětské onkologii tady v Brně. Takže potvrzuji, že naši lékaři jsou vyloženě krásní lidé, ke kterým mám stále důvěru a které doteď ráda potkávám. I veškerý další personál u nás na oddělení. A zároveň jsem dobrovolnicí na Klinice dětské onkologie. Nejsem z Brna, jsem z Ostravy. A když jsem se rozhodovala, kam jít na vysokou školu, tak pro mě Brno bylo celkem jasná volba. Protože jsem chtěla nějakým způsobem využít svoji zkušenost smysluplně a docházet na dětskou onkologii a zjistit, jestli jí můžu něco přinést. A v roli dobrovolnice se cítím moc dobře. A to, co mi to přináší, je radost. Dobrovolníky na dětské onkologii tady v Brně spravuje Dobrovolnické centrum Motýlek, které zahajuje činnost dobrovolníka jakýmsi školením. Tam ho připravují na to, co ho může v roli dobrovolníka potkat, což si myslím, že je hodně důležité. Protože, jak už tady zaznělo, tak emoce zvláště na dětské onkologii jsou hodně silné a všelijaké. A myslím si, že někdo, kdo se s tím nesetkal a má zatím jen tu vidinu, že jde někam pomáhat a jde rozveselit děti, si možná ani neumí představit, co tam všechno může zažít. A nebo naopak v něm panuje veliký strach vůbec na oddělení přijít a nespojuje si to s ničím hezkým a vidí za tím jenom to negativum, které ve společnosti panuje. Dobrovolník potom dochází 1 den v týdnu, který si stanoví. A dochází takto pravidelně. Je tam důležitost toho držet si v tom nějaký režim a nepřeceňovat své síly. A držet se toho, že tam jsem v roli dobrovolníka a nezvládnu více věcí a potřebuji žít také svůj život. A dobrovolník poté chodí s tričkem s logem toho Motýlka a dobrovolníka, což si myslím, že je důležité jak pro něj, aby věděl, proč tam jde a koho tam zastupuje, tak i pro personál, který ho takhle může identifikovat a vědět, kdo se po oddělení pohybuje. A samozřejmě i pro rodiče a děti, kteří potom, když už mají s dobrovolníky nějakou zkušenost, tak ví, co od něho můžou žádat. A Motýlek také zajišťuje supervize, kde dobrovolník může o své zkušenosti mluvit. Kým je a kým není dobrovolník? To je právě velký úkol toho školení, kde je potřeba, aby si to dobrovolník dobře uvědomil. Dobrovolník dochází na oddělení jako jakási podpora, rozptýlení či kamarád. A kým určitě není, tak není náhradním rodičem. Občas se na oddělení vyskytnou děti bez rodičů a potom si myslím, že je taková ta spasitelská tendence zachránit ty děti a dopřát jim co nejvíce. To může sklouzávat do toho, že člověk se pasuje do role, která mu nepřísluší. A také není všemocný. Nemůže změnit situaci, ve které se dítě nachází. To je důležité, aby si člověk uvědomil, protože pokud tam za někým docházíme (jak už tady bylo řečeno, nějaké dítě nám může přirůst k srdci) a chceme za ním chodit každý den a trávit s ním veškerý čas a koupit mu cokoliv a odnést ho pryč... Ale to vůbec není v našich silách a naší úlohou. Ale také není odborníkem, což by si měl uvědomit a dávat na rady personálu. Myslím si, že je všechno o vzájemné komunikaci. A ta je tam hodně důležitá. Není tady důležité znát diagnózu pro dobrovolníka. O tom se vlastně s námi ani nikdo nebaví a není to podstatné. Ale pokud je třeba důležitá informace, že dítě nesmí pít, tak by to ten dobrovolník měl vědět a personál ho brát jako někoho, kdo je tam v rámci týmu a v rámci podpory pro to dítě. Vzájemné obohacení. Proč to vlastně někdo dělá? Proč někdo, kdo si žije svůj život, chce najednou chodit na dětskou onkologii? Myslím si, že častým motivem je jaksi smysluplně využít náš čas, kdy lidé mají občas tendenci pomoci nebo si myslí, že třeba i okolí na ně bude pohlížet jako na někoho, kdo pomáhá, a zvýší si s tím nějak svůj sociální status. Mně osobně to přináší radost. Vždycky když vidím ty děti, které jsou v té složité situaci, že je člověk dokáže rozesmát a přinést jim nějakou hezkou chvíli, tak odcházím - většinou chodím dopoledne, takže potom mám takový hezký den. A myslím si, že to pomáhá i bourat tabu ve společnosti, protože dobrovolník může šířit svojí zkušenost dál a bořit jakési tabu, které kolem onkologie celkově stále ve společnosti panuje. Ať je to představa holohlavých zubožených dětí, které za chvilku umřou... Takže může šířit to, že tam mohou zažívat i radostné chvíle. A že mu to přináší nějakou pozitivní zkušenost. Pro dítě je, myslím, fajn, že tam jde někdo, kdo si třeba i tou léčbou neprošel a je tím úplně nezatížený. Že je to nějaká energie zvenku. Že je to změna od rodiče, se kterým tráví většinu toho času. A dobrovolník si většinou s dítětem povídá. Když je dítě menší, tak s ním hraje nějaké hry, popřípadě pomáhá i s učením. Pokud potká paní učitelky na chodbě, tak mu můžou třeba říci, že tohle dítě momentálně potřebuje napsat domácí úkol, nebo jestli si s ním může chvíli číst. A je to jenom o sdílení prostoru. Dítě někdy ani nemluví, dívá se na pohádky a pomáhá mu vlastně jenom to, že tam člověk sedí vedle něho. A největší přínos shledávám pro ty děti, které tam nemají rodiče, se kterými tam člověk může být, kdy můžou získat pocit, že někomu na nich záleží a že tam nemusí být samy. Co to skýtá pro rodiče? Někdy s dítětem ani nepromluvíte a dítě na Vás ani nereaguje a 2 hodiny si povídáte s maminkou či tatínkem. A myslím si, že i oni to hodně vítají, že s vámi mohou probrat úplně něco jiného, protože dobrovolníci často neví, co léčba obnáší nebo co tam ti lidé přesně zažívají. Takže je to někdo nezatížený. A nebo rodiče, když už vás znají déle, tak nemají problém odejít a užít si chvíli pro sebe v momentě, kdy jste tam s tím dítětem. Co to může přinést pro personál? Myslím si, že je to přínosné hlavně v případě, že tam dítě nemá rodiče. Protože si myslím, že sestry tomu dítěti věnují více pozornosti, to dítě jí i více vyžaduje. A v momentě, kdy tam je dobrovolník, tak ho ty sestry mohou pověřit, ať dítě nakrmí, ať ho k něčemu motivuje, ať ho drží za ruku, když se mu píchá injekce. Takže si myslím, že tam může sloužit i jako součást toho odborného personálu. Pokud ho samozřejmě personál respektuje a pokud dobrovolník zase nechce nějak zasahovat do té jejich práce, ale normálně přijde a zeptá se. A jak už bylo zmíněno, může pomoct i pedagogům, že pomůže s učením toho dítěte. Co se týká specifikace vyléčeného pacienta v roli dobrovolníka, tak znám více vyléčených pacientů, kteří mají nějakou tendenci tuhle zkušenost využít nebo se toho nebojí a chodí za dětmi na tu onkologii nejen v roli dobrovolníka si povídat. Vím, že jedna slečna zajišťuje paruky pro děti a baví se o tom s nimi a podobně. Vybavuji si 16letého kluka, který tam byl sám, byl na začátku léčby a byl ve velkých bolestech a přestával se hýbat. A byl to pro mě první člověk, kterého jsem potkala, který měl stejnou diagnózu jako já. A přišlo mi dobré dát mu najevo pochopení jeho situace a říct mu, že jsem se taky nemohla hýbat, taky jsem měla bolesti, ale že teď normálně existuju. A přes všechny šílené prognózy, které mi byly řečeny, dneska můžu normálně žít a fungovat. Takže se mu nějakým způsobem ulevilo. A když jsem ho potom potkala o pár měsíců později, tak už na tom byl líp a hrozně mě vítal a zdravil. A v tu chvíli jsem si říkala, že možná někdo, kdo by s tím tu zkušenost neměl, tak by ho ten klučina možná ani nepřijal. Nebo by ani ten člověk nevěděl, co má říct. Někdy se sesypou otázky ze strany rodičů, pokud to vyjde najevo, že jsem si tou léčbou prošla taky. A určitě to není něco, s čím bych vcházela do dveří. Někdy to vyplyne, někdy to vůbec není podstatné říct. Různí se na to názory, někteří tvrdí, že by se to nemělo zmiňovat vůbec, že je tam dobrovolník v roli dobrovolníka a tu by si měl uchovat. A pokud má nějakou spojitost s nemocnicí, tak si jí využívat nějakým způsobem vnitřně, ale radši to nezmiňovat. To není můj názor, protože si myslím, že často to právě může naopak pomoci. A také si myslím, že by se to mohlo třeba i těm vyléčeným pacientům nějakým způsobem nabídnout nebo ta možnost otevřít, protože možná je to i nějaká satisfakce pro ně, že nejsou méněcenní, ale můžou nějak přispět. A také mají třeba menší ostych mluvit o tabuizovaných tématech, jako je smrt nebo bolest, ať už je to cokoliv. Ale určitě zdůrazňovat, že zkušenosti, které předávám, jsou moje zkušenosti, že každý léčbu prožívá individuálně. A že na to, na co se mě ptají, já ani nemůžu dát odpovědi, protože opět nejsem v roli odborníka. Je to moje zkušenost, o které si ráda popovídám, ráda vám jí předám, ale vy si odžijte tu svoji. Závěrem, je určitě dobré si uvědomit, že to není pro každého dobrovolníka, ani dítě, ani rodiče, ani personál. Dobrovolník by měl počítat s odmítnutím, že rodiče nebo dítě nemají náladu na to se s nikým bavit, nechtějí nikoho cizího k sobě pustit. A nebrat si to osobně, ale počítat s tím, že něco přinést můžu, ale třeba ne zrovna teď a tady. Vzájemná komunikace a znalost vzájemných rolí si myslím, že by měla přispět co největšímu přínosu. Ať si je toho vědom dobrovolník, ať si je toho vědom personál i dítě, že každý tam máme svoji úlohu. A ve vzájemné spolupráci, myslím, že jde dosáhnout největšího úspěchu. A jak jsem zmínila, tak nabídnout tuto možnost vyléčeným pacientům. Protože myslím, že pro mnoho z nich by to prostě bylo fajn. Jako pro mě. Tak já vám děkuju.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 5. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.