I zdravotník je jenom člověk aneb personál v háji

Není pochyb o tom, že zdravotnická práce se určitým způsobem dotýká našich životů. Něco nám bere a něco nám přináší. To se týká jak našeho zdraví, tak i toho, jak celkově fungujeme. „Rakovina“, se kterou pracujeme nás ovlivňuje, přetváří, posouvá výš i leká.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Ještě jednou dobrý den. Já mám teď hrozně těžký úkol, protože jsem vlastně po několika přednáškách, které mě velice oslovily a byly prostě nabité, tak jsem získala takový dojem, že vlastně skoro už všechno bylo řečeno a budu se snažit i přesto, abych vás tou svou přednáškou alespoň v něčem zaujala nebo v něčem oslovila. Občas mi kolegové vytýkají, že trošku kuňkám ze začátku, tak vás chci požádat, že kdyby se to stalo a mluvila bych moc potichu, tak mě na to upozorněte a já se pokusím se takzvaně polepšit. Tak já mám trošku jiný pohled na celou problematiku, tak trochu jsem si to vybrala a tak jako moje vlastně kolegyně a Pavla, která přednášela přede mnou, je to víceméně v podstatě přednáška o tom, jaká za celou dobu co vlastně pracuji ve zdravotnictví a v onkologii, jaká jsou moje pozorování, jak co vnímám a jak si vlastně všímám, jak se odrážejí ty situace na nás jako na zdravotnících. Já jsem si uvědomila, když jsem viděla vlastně své předřečníky, že jsem tady neuvedla do té prezentace odkud vlastně pocházím, je tam pouze Brno, tak mám dojem, že bych to měla uvést na pravou míru, abyste vlastně věděli, kdo vám přednáší. V současné době funguji ve vlastní ambulanci psychologické, ale vyšla jsem vlastně z nemocnice od sv. Anny z onkologie a ze Žluťáku, takže v podstatě to je problematika, která je mi velmi blízká a víceméně neustále i v té privátní praxi se s ní setkávám, byť samozřejmě těch onkologických pacientů už není většina, už je to trošičku jiné. Dovolím si zpočátku trošičku citovat nebo číst. Určitě nikdo z nás pochybuje o tom, že když jsme zdravotníci, netýká se to jenom zdravotníků, ale v tomto ohledu náš zvláště, že se nás ta naše práce nějak dotýká. Nutně musí zasahovat do našich životů, tak jak řekli mí kolegové, není možné to oddělit od sebe. I když se o to třeba snažíme, tak často se nám to nedaří a oddělit něco absolutně - mám pocit, že to fakt nejde. Čili tato práce nám na jedné straně opravdu něco může hodně brát, můžeme víc vyčerpaní, unavení, nějakým způsobem tou prací poškození, ale na druhé straně si také myslím, že nám něco přináší a to něco, co je na tom pozitivní, to bych chtěla potom zmínit v závěru toho svého vystoupení. To, jak se nás dotýká, tak se nás dotýká vlastně úplně ve všem ta naše práce, jak ve smyslu zdraví, to znamená toho tělesného i toho duševního, tak celkově vlastně v tom, jak fungujeme. Určitě to závisí na takových věcech jako je naše osobnost, to vy určitě všechno víte, v jakých žijeme podmínkách a tak dále. Čili když vezmu rakovina - to slovo, které trošku bývá strašák, se kterou pracujeme, nás nutně musí nějakým způsobem ovlivňovat, musí nás měnit a samozřejmě může nás vlastně lekat, ale také posouvat výš. Problém nastává, když my jako zdravotníci, začneme mít sami nějaké potíže. Tělesné, duševní, vůbec se nemusí jednat třeba o rakovinu, ale často si neumíme nějakým způsobem pomoci, nemůžeme si pomoci, prostě to nejde a v podstatě rozum vám nějaký velí a emoce s námi dělají něco jiného. Jsou to prostě dvě složky naší psychiky, které často nejdou ruku v ruce. A mně se hrozně líbilo, jak to měla Pavla přede mnou, jak se tam vzala vlastně od Berneho to rozdělení těch složek osobnosti - dospělý, rodič, dítě, tak vlastně v podstatě bych řekla, že je to také o tom, že to někdy nejde dohromady. A jistě mi dáte za pravdu, že je v podstatě velmi těžké být současně tím zdravotníkem, profesionálem a pacientem v jedné osobě, protože ty role se nám tam míchají. Nutně musí, tak, jak myslím, říkal Zdeněk nebo někdo z nás, že víceméně jsme současně matkou a současně manželkou a současně pracovnicí v nemocnici, že prostě si to s sebou nosíme. Tak je to víceméně to stejné, jinak řečeno. Sami sobě často pomoci neumíme. A v podstatě mám pocit, že většina z nás zdravotníků se dokonce stydí za to, si o tu pomoc říct, že máme takové věci, kterým se říká obranné mechanismy nebo bariéry, které nám to znemožňují. Když sami onemocníme, tak často se nám zdá, že je to pro nás ještě těžší než pro ty ostatní lidi, pro ty běžné lidi, kteří nemají zdravotnické vzdělání, kteří nejsou lékaři, sestry, psychologové. My si často můžeme vyčítat, že prostě třeba neumíme udržet ty emoce na uzdě, cítíme se špatní, vinni sami před sebou i před těmi ostatními, kterým ukazujeme to, že se třeba zlobíme nebo že brečíme. Často si vytýkáme, že se neumíme chovat jako profesionálové, když jsme sami nemocní, že prostě neumíme si tam zapojit ten rozum a vysvětlit si, že by to mělo být tak a tak a že bychom měli prostě to zvládnout s nějakou, řekněme, větší elegancí. A často se začneme chovat i tak, jak se nám nelíbí u našich pacientů a často můžeme začít, jak říkala Pavla, i zlobit, když se dostaneme do rolí pacientů. Toto se v podstatě spustí a strašně těžko to ovlivňujeme vůlí, ty emoce nás prostě válcují. Dalším problémem, který mi přijde, že se dost často stává, je pocit, že se nemůžeme zeptat ať už svých kolegů nebo jiných lékařů, že se nemůžeme zeptat, když něco nevíme. Třeba, já nevím, může být kolega, který je z oblasti očního onemocnění, prostě úplně jiné části těla a teď on v podstatě některé věci neví a má pocit, že by jako lékař to vlastně vědět měl a je mu to blbé říct, že neví a je v podstatě v ještě větším presu než ten, kdo zdravotník není, a stydí se za to, že to neví. Já jsem si teď vzpomněla na takový příběh jedné své pacientky, která byla veterinární lékařka a víceméně se tam dělo to, že onemocněla a měla hrozný problém v podstatě pochopit, co se s ní bude dít, proč se to s ní bude dít, ale to byl to zase trošičku jiný obor, ale je to v podstatě to, o čem já neustále mluvím. Čili často si vykonstruujeme, že bychom my jako lidi, kteří jsme z branže, měli být lepší, měli být schopnější, měli být zkušenější a ono se to neděje. Další takovou podkapitolku nebo slide jsem si nazvala "co v kom převažuje". Když si vezmete toho zdravotníka, tak ten je vlastně takový, že mu vládne ten rozum, orientuje se na ta fakta, znáte ty postupy, jak se co dělá nebo jak by se co případně mělo dělat, zvlášť pokud jsme třeba pracující v oblasti onkologie a známe, jak by to tady mělo chodit. Na druhé straně ale je ten pacient v nás, který prožívá vlastně všechno to, co prožíváme všichni - strach o sebe, co bude, prožíváme nejistotu nebo vzdorujeme té nemoci, nechceme ji, odmítáme ji, můžeme se naopak příliš upínat na druhé straně třeba k autoritě kolegy, lékaře a prostě ty city s námi můžou, jak se říká, lidově řečeno, mlátit více, než si dokážeme za běžného stavu představit. Je asi jasné, že to, jak se projevujeme, když to na nás dolehne, je různorodé. Na každém z nás se jeho práce odráží jinak a teď nemyslím jenom, když jsme nemocní, to tam samozřejmě patří, ale vůbec i když jsme zdraví a pracujeme v oboru, v jakém pracujeme, tak nutně se na tom musí podílet to, jak jsme osobnostně vlastně strukturovaní, jak jsme vybavení, jak se bráníme určitým věcem, jestli máme tendenci v tom životě spíše z těch situací unikat a vyhýbat se jim a všechno zahrabat pod koberec, anebo jestli naopak jsme takoví, že jdeme prostě násilím hlavou proti zdi a podobně. Druhou složkou, která tam nutně funguje, je prostředí. Také už tady bylo zmíněno, nejen to pracovní, ale i to prostředí jiné, třeba širší sociální a mám na mysli samozřejmě vztahy, ale patří tam i to, jak třeba říkala Saša na začátku, jaké máme pracoviště, jaký tam máme komfort, jak jsme vybaveni a tak dále. A samozřejmě k tomu přispívají i další podmínky a životní okolnosti, což je obrovský balík různých věcí, jako třeba kolik nám je roku a jakou máme zkušenost v tom oboru, jakou máme životní zkušenost, jak jsme na tom zdravotně, jak se cítíme a v podstatě i to, co právě prožíváme, ať už jsou to různé konflikty, radosti, běžně v tom životě. V podstatě když jsem o tom tak přemýšlela, tak jsem si říkala, jak ta profese na nás doléhá. A rozdělila jsem si to do dvou takových základních složek, zase to všechno ze života znáte, já jsem to jenom, jak se říká, hodila na papír nebo do toho počítače. Somaticky reagujeme, psychosomatika je obrovská záležitost, jednak může mít různé přechodné poruchy, to všichni známe, jsme přepracovaní, unavení, bolí nás hlava, když to trvá hrozně moc dlouho, tak potom nás můžou bolet i svaly a klouby a stane se, že chodíme po doktorech a všechno nás bolí a ono se zjistí, že nám vlastně jakoby z toho somatického hlediska, řekněme, v podstatě nic moc není nebo nic na nás nenajdou. Pak to jsou různé funkční poruchy, zase zmínila už tady některá moje kolegyně, zažívání, rychle nám vyletí krevní tlak a podobně. Anebo koneckonců vlastně se aktivují různá jiná onemocnění nebo trvalé choroby či poruchy, které vy jistě všichni velmi dobře znáte a nechci dále o nich mluvit. Zaměřila bych se na tu psychickou složku, asi mi přísluší více o ní hovořit vzhledem k tomu, jakou prací se živím. Já jsem si udělala takové jenom odrážky, určitě jsem nevyčerpala všechno, co se vlastně všechno se může dít, kde všude se vlastně ta naše práce, která je, jak říkal Zdeněk, velmi náročná ve všech ohledem, může odrazit. Poruchy spánku známe všichni, mívají různý klinický obraz, ať už jde o to, že se nám špatně usíná nebo prostě se pořád budíme a máme pocit, že jsem v takovém jako rozběhu a nemůžeme se v tom spánku zastavit nebo že se nám zdají všelijaké divné sny, většinou blbé, ze kterých nám není dobře nebo máme pocit, že pořád spíme a pořád máme pocit, že přestože spíme, tak ten spánek nám nestačí a podobně. Druhá taková věc, která by k tomu mohla patřit, jsou různé naše strachy a sklony k úzkosti. Jistě mi dáte za pravdu, že když vlastně pracujeme s onkologicky nemocnými, nutně tam promítáme i to vlastně, že se bojíme, aby se něco takového, protože ty hrůzy známe od těch pacientů, nestalo nám, aby se to nestalo mým blízkým lidem, aby se to vlastně nestalo mým kolegům, někomu, ke komu mám vztah. A je to samozřejmě normální a je to přirozené, že ten strach máme. Často také můžeme trpět panikou, která nemusí mít kolikrát v danou chvíli nějaké opodstatnění. Čili stáváme se možná více zranitelnějšími, více senzitivnějšími, zvláště pak, když se třeba objeví něco úplně nového. Já mám pocit, že 90% z vás bude se mnou souhlasit, že když se třeba například, budu mluvit třeba v ich formě, v mém zdravotním stavu něco změnilo, začala mě třeba bolet jinak hlava, než mě bolí normálně, tak jedna z věcí, která mě taky někde v pozadí napadne, je to: a nemůže to být také náhodou něco takového blbého, jako je ta rakovina? Je to tam, prostě určitě mi dáte za pravdu. To, co tam také patří, je potlačení, popření nebo zakázání si těchto emocí, to děláme strašně rádi a je to v podstatě taková obrana proti tomu našemu strachu a proti úzkosti. Čili my si to nedovolíme tuto emoci přiznat a prožít a jsme takzvaní tvrďáci, kterých se to vůbec netýká, tak to všem prezentujeme, ale v podstatě to není pravda. Naší nevýhodou je, ta poslední odrážka patří psychologům, patří to pro nás psychology, případně pro jiné procesy, které nejsou vyloženě medicínské, že si ne vždycky stejně dobře umíme vyhodnotit tu situaci jako lékař. Já vždy říkám, že to je taková naše pozice jako na půl cesty. Když jsme běžným pacientem, který je absolutně nepolíbený zdravotnictvím, tak ten člověk je vlastně ve výhodě, protože většinou věří tomu, co se mu řekne nebo nemá tu zkušenost, nemá zažité to minimální procento, kdy něco vlastně neplatí nebo je to jinak. Kdežto my to zažité máme, takže se toho bojíme a na druhé straně neumíme oddiferencovat, protože samozřejmě ta naše profese je jiná, jestli si to skutečně máme právo takhle myslet, jestli to náhodou není ještě nějak jinak. Jsem srozumitelná teď v tomto bodě, co jsem chtěla říct? Dobře. Další vlastně takovou kapitolkou, kterou bych sem chtěla zařadit, je napětí a kontrola, to se nám také velmi často stává a bývá to spojené se strachem a s tou úzkostí. Čili je to takové možná až trošku někdy obsedantní, že máme tendenci kontrolovat některé věci, třeba v tom zdravotním stavu, jestli náhodou fakt to je dobré a jestli to, co platilo před půl rokem, platí i teď. Jsme takoví jako, řekla bych, snadno infikovatelní. Ve vlastní práci se nám stává, že si hodně často hlídáme a kontrolujeme to, co říkáme, protože sami víme, jak jsou vlastně onkologická témata a témata týkající se vůbec vážných nemocí a případného rizika smrti, velmi závažná a jak mohou hodně zranit a ublížit. Víme, jak vlastně reagují na to naši pacienti. A pochopitelně to napětí a kontrola často může být i mimo práci, v běžném životě, prostě jako nějaký takový možná setrvalý stav nebo výše nastavená hladina těchto emocí. Dále bych sem zařadila forii neboli náladu a afektivitu. To, co teď budu říkat nebo v podstatě to, co říkám celou dobu, samozřejmě vždy může platit a nemusí, nemáme to všichni stejné a často také jde o to, že budeme mluvit o o míře, že samozřejmě všichni jsme nějak nastaveni, všichni nějak můžeme být smutní, všichni můžeme být nějak dráždiví, ale já chci mluvit vlastně o té míře, kdy vlastně už je to třeba hrozně moc nebo kdy k tomu máme větší sklon. Čili první taková věc je sklon k depresi a ke skepsi. Často jsem slýchávala od hodně svých kolegů, kteří když sami se sebou měli nějaký problém, tak často se tam objevovalo takové to "nic nemá smysl, stejně jednou všichni umřeme, tady nám také všichni umřou v té práci a my také jednou umřeme a nic se vlastně nebude dělat". Tak je to všechno jako paralyzovalo. Přitom mohlo jít úplně o jiná témata životní než o ta pracovní, ale ta práce se takovým způsobem odrazila. Pak je druhý extrém, to jsou takoví ti jedinci, kteří vlastně spějí k nějaké možná až hypománii nebo směrem k elaci a mají tendenci si z toho, co se děje, vlastně vybrat jen to dobré nebo říct si "to nevadí, že se děje toto, že to je špatné a ještě toto je hodně dobré, aby to tak zůstalo". Čili takový druhý extrém, jak se to na nás odráží a tady bych možná poznamenala, že v podstatě toto nemusí být až tak úplně špatně nebo ne vždycky špatně. Špatné to je, když, řekněme, ta stylizace nebo elace je násilná a přehnaná a v podstatě není ani důvod. Tak to určitě v pořádku není. Prožíváme - většina z nás - smutek při odchodu některých pacientů. Ať chceme nebo ne, vždycky si k nim nějakým způsobem nebo alespoň k některým z nich vybudujeme prostě větší vztah, k některým menší vztah. A jak tady mí předřečníci říkali, ten vztah je často tím, co nám v té léčbě pomáhá nebo jemu, tomu člověku, co mu pomáhá. Takže když takový člověk odejde a my jsme spolu relativně dlouhou dobu spolupracovali a ten vztah jsme si nějaký vytvořili, byť byl pracovní, tak ten smutek samozřejmě zažíváme. U psychologů mám pocit, že toto ohrožení je ještě větší než u lékařů a sester, protože, jak už tady řečeno dříve dneska, my hrozně moc o tom jejich životě víme, často jsme toho slyšeli tolik, co možná neví ani třeba jejich nejbližší osoby. Takže to je špatné. Druhá věc je, že naopak můžeme prožívat více radosti, než prožívá pacient, že můžeme prožívat to, že se podaří nějaký minimální pokrok v něčem a my jsme z toho celí prostě nadšení čili to je další vlastně odraz, jak se na nás podepisuje tato práce. Co se týče afektivity, říkal, myslím, Saša, že máme často sklon k větší dráždivosti, když už je toho hrozně moc a my jsme tím vším zavaleni, tak snadno můžeme vybuchnou. Anebo naopak je ta druhá vlastně jakoby hranice nebo ten druhý pohled a to je eventuálně otupělost, pak už nás vlastně nerozhodí vůbec nic. Velmi často pochybujeme o svých kompetencích. Já jsem ty pochyby vlastně zase rozdělila do takových kategorií ve vztahu k pacientovi a ve vztahu k sobě. Co se týče toho pacienta, když se nám v té léčbě něco nedaří, když víme, že ten pacient odchází nebo odešel, tak si říkáme "fakt jsme udělali všechno, udělali jsme to dostatečně dobře a neměli jsme to udělat jinak, nepřehlídli jsme něco" a v podstatě si to takto můžeme všelijak vyčítat a zpytovat svědomí. A ve vztahu k sobě je to o tom, že když třeba ten pacient kolikrát nás za něco obviňuje, že jsme něco udělali špatně, byť neoprávněně, ale on si to v tu chvíli myslí, tak i nás vlastně to často zasáhne a řekneme si "fakt to tak je? Nemá náhodou pravdu?" Nehledě až takové otázky typu "jestli toto můžu dělat, jestli jsem dost dobrý na to, abych tuto práci unesl, jestli má dostatečnou intelektovou výbavu, dostatečné znalosti, jestli osobnostně jsem dostatečně silný". To všechno sem patří. Další takovou jakoby podkapitolkou nebo odrážkou jsou výčitky svědomí. Ne nemálo se stává to, že se obviňujeme za to, že jsme pomohli málo. Já si vždy kladu otázku, co to je málo. A zase si vezmu od svých předřečníků to, co už bylo řečeno vlastně, co je dostatek, kde je ta hranice, kdy je to dost. Všimla jsem si toho, že hodně z nás je drženo v pasti tím, že si přejeme, aby ten pacient byl spokojený a podle toho posuzujeme vlastně to, jak my jsme dobří nebo jak jsme schopní nebo jestli mu pomáháme dostatečně. Často vnímám jako přínos to, když ten pacient se zlepší, tak si řekneme "to je vlastně dobré, teď jsme mu pomohli". Ale když se třeba děje to, že jsme mu přinesli úlevu, ať už od bolesti nebo psychologové tím, že vlastně se najednou otevřelo nějaké strašně silné téma a ten člověk najednou se mohl třeba vyplakat, tak si často myslíme, že to je málo, ale ono i někdy toto může být hodně. Naše výkonnost - určitě nás naše práce ovlivňuje v tom, jak jsme výkonní, jak fungujeme v tom běžném životě i v práci. To je asi věc, kterou bych nechtěla příliš zdůrazňovat, mám pocit, že o ní mluvil Zdeněk, je o tom, že jeden extrém je, že se v té práci jako nasadíme strašně maximálně, že úplně přinášíme oběti a zachraňuje svět a přepínáme se. A naopak ten druhý styl, možná už to souvisí trošku s tím syndromem vyhoření, že tu práci zase tak už nebereme vážně, prostě už to pustíme, už na to kašleme. Můžeme se zvýšeně orientovat na práci i mimo ni a to tak, že z té naší profese si jako uděláme svůj životní styl, že kdekoli v podstatě jsme, tak vždycky vlastně vidíme něco, co s tou prací souvisí, jak tady někdo řekl ty žíly v té tramvaji, že jsou vidět na té ruce nebo že vlastně jediné, o čem se dokážeme v tom životě i ve volném čase bavit, je vlastně zase jenom o práci a o nějakých tématech, které s tím v podstatě korespondují. Může se nám stát, že pokud nasadíme v práci přespříliš, jsme nevýkonní všude jinde. To znamená, že doma už nestojíme za nic, nemáme čas na to, abychom v podstatě se věnovali svému nějakému osobnímu rozvoji, uspokojování svých běžných lidských potřeb. A neumíme si vlastně toho volna potom užít. Určitě se nám naší profesí změní vnímání hodnot. Ať už v tom smyslu, že vlastně měníme jejich preference, hodně jsme toho slyšeli od svých pacientů, slyšeli jsme vlastně, jak oni změnili své hodnoty nebo žebříčky hodnot a také jsme hodně toho vlastně zažili a z toho my si uděláme svůj vlastní názor. Stává se nám, že si často uvědomujeme, co jsou pro nás opravdové hodnoty. Také se nám může vlastně dít to, že se orientujeme na detaily jinak než dříve, že v podstatě jsme schopni více odlišit to, co je v tom v životě nepodstatné od toho, co je důležité a nezabýváme se skutečně takovými jako věcmi, které můžeme považovat za maličkosti nebo za hlouposti a tím pádem nás tak neničí. Anebo zase ten druhý extrém, ten jakoby méně výhodný, je to, že se vlastně necháme tím vším zavalit tak, že pak už vlastně vůbec nejsme schopni diferencovat to důležité od mého důležitého, protože máme pocit, že důležitý je jenom život a že nic jiného nemá smysl. V tom nejobecnějším slova smyslu bych řekla, že se vlastně změní v důsledku naší profese celkový pohled na svět a souvisí to s tím vším, co jsem v podstatě už přednášela. Co se děje kolem nás najednou vnímáme jinak, vnímáme to často jinak než druzí lidé a já si nedovolím říct jak, protože si myslím, že to je tak strašně specifické a rozdílné člověk od člověka, že to snad není ani říct nejde. Může to znamenat a asi by nás to napadlo ve většině případů, že můžeme být třeba více zralí, můžeme vnímat ty věci reálněji, můžeme si lépe umět poradit se životními situacemi. Určitě to tak být může, ale také to tak vůbec být nemusí. Významnou částí, na kterou bych nechtěla zapomenout, je v podstatě rodina, přátelé, jinými slovy vztahy, kterých se dotýkat naše práce, ať chceme nebo ne. Tu naši práci často vnímají všichni kolem nás, se kterými se stýkáme a žijeme, zvlášť pokud jsme více extroverti a potřebujeme sdílet, tak o ní často mluvíme a protože to je silné, tak o ni hodně mluvíme. Nechceme vždycky jenom nést, řekněme, to svoje břemeno sami, hledáme úlevu a máme tendenci to jakoby přenášet - nechci, aby to znělo negativně - na své blízké, zasvěcovat je do toho. A není se co divit, protože to téma té naší práci je opravdu jako hodně akcentované. V tom opačném případě se můžeme naopak stáhnout do sebe a máme tendenci mlčet, nechávat si to všichni všechno v sobě, tam to udusávat a v podstatě do těch vztahů s těmi lidmi, se kterými jsme a máme je rádi, nijak neinvestujeme, prostě je tím poškozujeme, protože v podstatě jakoby jsme tam, ale nejsme současně s nimi. Další takovou charakteristikou nebo způsobem, jak se to vlastně může dotknout našich vztahů, je, že ty vztahy jdou úplně do pozadí. Rozdíl od toho předchozího je v tom, že v tom předchozím případě, o kterém jsem mluvila, že vlastně nám na těch vztazích hrozně záleží, ale neinvestujeme, tento případ je o tom, že jdou úplně do pozadí, že najednou máme pocit, že vlastně vůbec nejsou důležité, protože důležitá je vlastně ta práce a ta hrozná témata, která v té práci zažíváme, máme důležitější věci na starosti, než abychom se starali o ty své vztahy. Extrémem nebo protipólem toho, co jsem právě teď řekla, je zase vysoká dbalost o ty vztahy. To znamená - více si jich vážíme, uvědomujeme, více se snažíme je rozvíjet, podporovat, užívat si jich. Koneckonců bylo by s podivem, kdyby v důsledku toho, co děláme, vlastně kdybychom neprocházeli vlastně i nějakými osobnostními změnami. Na jedné straně to může být růst té naší osobnosti, ale na druhé straně to může být také degradace, pokud sami se sebou nějakým způsobem nepracujeme. A teď bych vlastně chtěla dospět k tomu, co může být pozitivní na té naší práci, aby to nebylo jen o tom, že jsme vždy jen v háji a nikdy vlastně nemůžeme se z toho nějak dostat, protože mám pocit, že naše sanační schopností jsou docela slušné a že když chceme, tak přece jenom se z toho dá vytěžit něco dobrého pro náš další život. A tím je větší odolnost a větší osobnostní vyspělost, samozřejmě pokud tomu dáme průchod a pokud s tím něco děláme, ono to často nepřichází samo od sebe. Bývá to často zdravější schopnost diferencovat ty důležité věci od těch méně důležitých, v duchu hesla "když nejde o život, tak jde o méně". Určitě nám tato naše práce může přinést zkušenost, sebezkušenost, zkušenost sama se sebou, poznání sebe, co vlastně já v tom životě potřebuji, co chci, co je pro mě důležité, co mě zraňuje, s čím si vlastně umím poradit, co mi naopak nejde, co mě trápí a proč. A vlastně tato sebezkušenost je v podstatě takovým zdravým nakročením k sebeakceptaci a k přijetí se vlastně takového, jaký jsem nebo jaká jsem. Nám psychologům k tomu může pomoci psychoterapeutický výcvik a když řeknu, že vlastně ho vřele doporučuji, tak neříkám nic nového, to všichni známe a vám, kteří vlastně nejsou psychologové, tak existují takové dobré věci, jako je psychoterapie, která v podstatě je součástí podle mě i zdravotnického povolání a myslím si, že to je věc, která by svým způsobem měla být, že by si to každý mohl takto řešit, pokud chce, případně minimální supervize nebo balintovské skupiny, o kterých bude přednášet za chvilku moje kolegyně Hanka. A to je v podstatě vše, co jsem vám chtěla říct. Věřím, že jsem vám také něco přispěla a děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.