Já, mladý lékař na Klinice dětské onkologie

Proč se mladý lékař rozhodne dělat dětskou onkologii a jaké jsou první zkušenosti mezi malými pacienty, jejich rodiči a zkušenějšími kolegy?  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Děkuji za pozvání. Pokusit se to zkrátit, vzhledem k tomu, že paní primářka tady řekla spoustu věcí, které já budu do jisté míry opakovat, ale bude to zase ten pohled můj. Když mě děvčata od nás z kliniky oslovila s touto věcí, tak jsem se prvně trošku cukal, protože jsem si říkal, proč bych já tady měl vykládat o dětské onkologii, když teď jsem na klinice rok a 4 měsíce. Pak mi holky vysvětlily, jaký je ten koncept nebo proč oslovily zrovna mě, že by chtěly slyšet právě ten pohled mladého lékaře. Takže jsem si řekl, že na to přikývnu. A potom, když jsem viděl prezentaci paní primářky s nadpisem "Já a 30 let dětské onkologie", tak jsem si řekl, že to budou takové dva dobré extrémy. Já jsem přemýšlel, o čem tady vůbec já mám mluvit nebo co bych Vám měl říct, takže jsem se odpíchl od toho, co je nejčastější. A to jsou dotazy a reakce okolí vůbec k tomu, co dělám za povolání a kde ho dělám. Většinou potom, co lidi stráví, že jsem lékař, tak přijde to, že jim řeknu, kde pracuji. To je pro ně většinou druhá, ještě větší rána. Častá otázka je, jak jsem se vůbec k dětské onkologii dostal nebo proč jsem si takovou věc vybral. Koho zaujal můj portrét, tak ho maloval právě starší syn paní primářky. Moje cesta na dětskou onkologii. Říct to chci proto, že myslím, že je dost atypická, protože já vůbec nejsem typ člověka, který by od začátku měl dané to, že by chtěl být lékařem, že by to byl nějaký jeho sen. Jsem v rodině první lékař, takže ani nějaké rodinné zázemí nebo tendence k tomu, abych vykonával toto povolání, u mě vůbec nebyly. Na střední škole už jsem měl nějaký ten přírodovědecký směr. Pak jsem se hlásil na vysoké školy a dostal jsem se právě na lékařskou fakultu sem do Brna, takže jsem tak zhodnotil, že je to asi dobrá šance, dobrá možnost. A že to chci zkusit. Po prvním roce studia jsem si uvědomil, že mě medicína opravdu zajímá a že i to povolání mě baví. Takže jsem studoval dál. A vzhledem k tomu, co jsem dělal ještě dřív, než jsem se dostal na lékařskou fakultu, což je tanec, tak v podstatě od té doby, co žiju tady v Brně a studuju, tak učím malé děti v místní taneční škole. Takže tak nějak jsem si postupně vypracoval vztah k dětem. A asi tak do třetího ročníku vysoké školy jsem věděl, že chci dělat pediatrii. A dokonce jsem se v tom třeťáku vyjádřil spolužákům, že vím, že chci dělat pediatrii. A že jediný obor, který dělat nechci v rámci pediatrie, je dětská onkologie. Takový byl nějaký můj start. Zaměřil jsem se nějak na ty děti. A během toho studia, které je náročné, jsem postupně dostával nápad nebo měl takovou tendenci, jak ty své dva životy, které jsou úplně jiné, co se týče společnosti a lidí, kteří se tam vyskytují - tak jak je spojit. A vymyslel jsem si projekt, že bych spojil to tancování s podporou nějaké kliniky. Takže jsem si vymyslel benefiční akci, která se jmenuje Kdo dobyje Štatl. To je taková taneční akce, taneční soutěž, kde soutěží děti nejenom z Brna, ale z celé republiky. Platí startovné jako na každé soutěži. A to startovné a výtěžek celé té akce se potom předává. Když jsem si vymyslel ten koncept, tak jsem začal hledat kliniku nebo oddělení, kam bych to chtěl nasměřovat. Nevěděl jsem prvně moc, kam to zacílit. A potom jsem měl v rámci praxe a výuky na lékařské fakultě stáž na dětské onkologii, kde jsem měl právě seminář s paní primářkou. A tam jsem viděl nějaký takový ten darovací poukaz pro nadační fond Krtek, kdy mě to tak bilo do očí. A řekl jsem si, že je to ta správná klinika, kam bych to chtěl zacílit. Takže tu akci jsem uspořádal, dal jsem se do kontaktu s paní primářkou. A rozjel jsem ten projekt, díky kterému v podstatě jsem na klinice. Takže má cesta na Kliniku dětské onkologie je díky této akci a díky paní primářce, která mě dokázala svou energií natolik oslovit, že jsem si řekl, že bych tam chtěl pracovat. Teď bych chtěl říct něco málo k tomu, jaký je ten přechod nebo začátek toho mladého lékaře, který je samozřejmě dost stresový. Ten rozdíl mezi tím studiem a potom nastoupení do té práce, do té praxe, reality je dost markantní, protože způsob toho studia je tady postavený (aspoň z mého pohledu) spíše teoreticky a vědomostně. A co se týče praxe během studia, tak záleží i dost na štěstí. Ale až tak prostě prakticky ta výuka pro mě tedy pojatá nebyla. Samozřejmě povinné praxe, stáže různě na klinikách máte. Záleží potom, jakou kliniku nebo jaké oddělení si vyberete, kam se dostanete. A pak záleží na tom, kdo vás během té stáže má. Teď na to mám samozřejmě trošku jiný pohled, protože záleží i na tom provozu a tak dále. Je to pro toho lékaře, který tam má svoje povinnosti, do jisté míry trošku přítěž, ještě se věnovat naplno těm studentům. Ale tak či tak, některé ty praktické stáže stejně vypadaly tak, že sedíte, prohrabujete se ve spisech těch pacientů a toho pacienta vidíte jednou za den. A to stejně tak, že si tam vyšetříte břicho, něco málo, ale od té reality, která potom přijde s tím nástupem do zaměstnání, se to hodně liší. Takže potom když jsem přišel jako mladý lékař, tak nás zároveň přišlo vícero, což já vnímám celkem pozitivně, i když možná starší kolegové až tolik ne, protože o to větší zátěž to pro ně je. A sesypou se na vás všechny ty povinnosti, ta odpovědnost, začnete si uvědomovat, že ty dekurzy nebo to, co vy tam vypisujete, s sebou nese dávku odpovědnosti. A ty chyby zvláště u nás potom můžou být pro ty pacienty katastrofální. A pak samozřejmě i pro vás. Takže takový ten obecný stres z té odpovědnosti a z toho všeho nového, co je pro vás něčím, co jste doposud nezažívali, je celkem velký. A já si pamatuju, že v podstatě první dva tři měsíce jsem chodil z té práce opravdu psychicky zničený. A samozřejmě během studia taky psychicky hodně makáte, musíte se učit. Učíte se týdny na jednu zkoušku. Já jsem trávil celé dny v knihovně, kde jsem se učil, a byl jsem také psychicky unaven. Ale tady to bylo úplně něco jiného, co jsem dosud neznal. A přišel jsem domů a na to, jaký si myslím, že vedu energický život a pořád se snažím věnovat tomu koníčku, tomu tanci, tak jsem přišel domů a prostě jsem seděl a v podstatě jsem koukal do zdi. A nedokázal jsem dělat nic. Byla to taková apatie. Fyzicky jsem na tom byl, myslím, v pohodě. Ale toto byly stavy, které jsem zažil úplně poprvé. Prostě jsem seděl doma a nechtělo se mi nic. Potřeboval jsem ten relax, ale stejně jsem měl pak hlavu jako balon. A to byl pro ně opravdu nový zážitek. Takže to je takový obecný stresový faktor nebo to, co asi přináší ta praxe na každé klinice pro každého mladého lékaře. A pak jsem si tady vytyčil stresové faktory konkrétní. Jako první nové prostředí, kolegové a samozřejmě vedení. To pro mě osobně byla věc, které jsem se obával, přiznám se, nejvíc. Protože asi od povahy, jaká jsem, bych asi nevydržel pracovat pod někým, koho bych nedokázal úplně trávit, kdo by po mně úplně dupal. Samozřejmě po nás oprávněně dupou kolegové starší, protože to je součást toho výcviku, ale já jsem takový člověk, že bych nedokázat pracovat úplně pod kýmkoli. A měl jsem to štěstí, že co se týče pracovního prostředí a kolegů, tak ten kolektiv u nás tak nějak funguje. A já sám za sebe musím říct, že jsem spokojený jak s kolegy, tak s vedením a vůbec. A neříkám to kvůli tomu, že jsem teď na tenkém ledě, ale proto, že to tak opravdu vnímám. A myslím si, že hlavně u nás na té dětské onkologii je důležité, aby tam prostě ta atmosféra byla dobrá, aby se tam ti pacienti cítili dobře a ne aby byli vystavováni nějakým osobním střetům a problémům lidí, kteří v podstatě se o ně mají starat. Toto si myslím, že je určitě jeden z těch stresových faktorů. Další stresový faktor jsou pacienti. Ta pediatrie je samozřejmě svá v tom, že ti pacienti jsou děti různého věku a každý ten věk s sebou ještě nese spoustu svých specifik. Můj postoj k péči nebo k tomu chování k těm dětem - jak říkala paní primářka, určitě je primární důvěra a ten vztah s pacientem je velice důležitý. Protože pokud prostě tomu dítěti nevoníte nebo ten vztah mezi vámi není úplně ideální, tak ta spolupráce je katastrofa. Zvlášť u těch malých dětí. Těm dětem nevysvětlíte, že je musíte vyšetřit. A ty děti se prostě nenechají vyšetřit. Takže toto je věc, která vám tu práci dokáže velice znepříjemnit tak nějak vzájemně. Proto se snažím těm dětem nějak přiblížit a nepůsobit na ně jako nějaký takový ten doktor v bílém plášti, ze kterého by měly mít obavy, protože to bude ten člověk, který nařídí to píchání a všechny ty ne moc příjemné záležitosti pro ně. Takže to si myslím, že je takové specifikum. Potom samozřejmě úplně jiná část pacientů jsou ti puberťáci, kde už samozřejmě vnímají tu péči, vnímají tu diagnózu, vnímají vás jako lékaře už úplně jinak. Já tedy nemám těch 30 let zkušeností, ale mám s jedním pacientem takový pro mě větší zážitek. Když jsem přišel na kliniku, tak po necelém půlroce jsem se stal ošetřujícím lékařem pacienta, kterému bylo 22 let, takže v podstatě nebyl o moc mladší než já. A byl to pacient, kterému byl v 15 letech diagnostikovaný kostní nádor, Ewingův sarkom, který obecně nemá moc dobrou prognózu a dobrou léčitelnost. Tento pacient se léčil od 15 let na klinice v Praze. A co bylo pro mě takové spojení, tak ten kluk jezdil na vysoké úrovni BMX trial, na takovém tom malém kole, jezdil závodně na úrovni evropských a světových pohárů. Takže v sobě měl takovou tu zdravou sportovní dravost, což je mi sympatické, protože jsem v podstatě stejný typ. A když jsem k tomu pacientovi přišel, tak po nějakých pěti deseti minutách jsem zjistil, že mu nedokážu vykat. A doteď je to jediný pacient, se kterým jsem si potykal hned po pěti minutách, protože mně to prostě nešlo. A uvědomoval jsem si, že kdybych ho potkal kdekoliv jinde mimo nemocnici, tak bych si s ním měl co říct. To byl pro mě takový bližší pacient, tak jak o tom mluvila paní primářka. Pro mě a pro nás všechny je teď těžké vybalancovat takovéto starat se o ně s maximálním úsilím a pečlivým přístupem, ale nevytvořit si až takových vztah, aby vás to potom třeba zničilo nebo ohrožovalo. Toto zrovna pro mě bylo dost těžké, protože ten člověk mi byl opravdu blízký. Zajímal se o stejné věci jako já, byl to kluk, se kterým bych si dokázal vykládat i mimo ty medicínské věci, což jsme spolu dělali. A jenom abych se vrátil k němu, on byl v 15 letech diagnostikovaný, dosáhl první celkové remise. To znamená, že byl vyléčený. Potom se mu to poprvé vrátilo, to onemocnění, takže se léčil znovu v Praze. Tam ho opět zaléčili, dosáhl takzvaně druhé celkové remise. A abych zdůraznit to, jaký on byl bojovník, tak on po tom druhém vyléčení aspiroval na olympiádu do Londýna. Tam se tedy nedostal, ale celkem na tom makal. Pořád jezdil na tom kole, až úplně do konce. A až po té době, co byla ta olympiáda, zprogredoval potřetí. Takže se mu to potřetí vrátilo a v Praze mu řekli, že mu už v podstatě nemají co nabídnout. Takže on, jelikož byl bojovník, tak si našel naší kliniku. Oslovil našeho pana profesora, který mu nabídl paliativní léčbu, kterou u nás podáváme. Takže tak se dostal k nám na kliniku. On byl takový strašně vstřícný, komunikativní, byl nezastavitelný v podstatě v mluvení. A já si nejvíc pamatuju jeho výrok, kdy mi řekl, že celý život chce být mistr světa v trialu, ale že už na to teď kašle a teď bude mistr světa v přežití Ewingova sarkomu. Takže taková byl povaha. Opravdu bojoval do poslední chvíle. U nás se léčil pár měsíců. A během těch měsíců byl za tu péči, za tu léčbu vděčný. A pořád se mně chtěl nějak jako odvděčit, což já jsem samozřejmě nechtěl, odmítal. Říkal jsem mu, že to je moje práce, moje povolání. A pak jsem ho zapojil do té benefiční akce, kterou pořádám, kde on mi domluvil vystoupení svého kamaráda na tom kole. A když jsem dělal před rokem druhé pokračování akce Kdo dobyje Štatl, tak on mi tam toho kamaráda přivedl. A to bylo naposledy, co jsem ho viděl. On měsíc po té akci umřel. Takže naposled jsem ho viděl na té své akci. A ten jeho kamarád mi na té akci teď jezdí, co jí pořádám - každý rok. A má velký zájem už jenom kvůli němu se na té akci podílet. To je taková moje jedna z těch bližších zkušeností k pacientům. To je tedy určitě do jisté míry taky stresový faktor. Dalším velkým stresovým faktorem, což je také úskalí pediatrie, jsou rodiče těch pacientů. My samozřejmě léčíme ty děti, jenže veškerá komunikace nebo většina, záleží na věku pacienta, probíhá hlavně s těmi rodiči. A samozřejmě všichni jsme lidi, všichni jsme různí a rodiče jsou také různých kategorií. Ať už to budeme brát z pohledu inteligenčního, tak z pohledu temperamentního. Takže ta komunikace s rodiči je někdy velmi náročná, někdy náročnější než s těmi dětmi. A myslím si, že toto bývá také velkým stresovým faktorem. Co se týče mě a nějakého zážitku s rodiči, tak něco extra nemám. Snažím se držet si pořád ten odstup, abychom si nedělali nějaké bližší vazby. Takže i když většina rodičů je někdy mladší než já, což tedy taky bylo pro takový překvapení, s čímž jsem až tolik nepočítal, tak se snažím pořád s nimi nevytvářet úplně nejbližší kontakty. Co se týče nějakého bližšího vztahu, tak jeden tak trošku mám. To je zase jiná pacientka, ta mě oslovila svým příběhem, který je dost zajímavý z různého úhlu pohledu. To je pacientka, z takové všelijaké rodiny. Maminka má 9 dětí, ona byla první. A samozřejmě ta rodina asi nebyla úplně ideální, takže většina těch dětí skončila v dětském domově. Stejně jako tato pacientka. A z dětského domova si ji brali různí pěstouni. Vystřídala více pěstounských rodin. Abych dobarvil ten příběh, tak její zážitek je třeba i takový, že jí včetně její sestry si vzala pěstounská rodina, která jí měla třeba půl roku nebo rok. A potom si to asi nějak rozmysleli a té pacientce řekli, že jedou na dovolenou a že tam můžou vzít jen tu její sestru. A vzali tu druhou a dali jí do dětského domova a už se nikdy nevrátili. Takže ona takhle vystřídala různé pěstounské rodiny. A potom, když našla tu pravou, našla fajn rodiče, kteří si jí vzali, kteří mají jedno své dítě, ještě jedno v pěstounské péči a vzali si i jí, tak byla u nich pár měsíců a skončila u nás na klinice s diagnózou Burkittův lymfom. A pacientce je 10 let. Takže toto všechno ona stihla za 10 let. Já jsem byl také u toho, když jsme jí přijímali. A v podstatě jsem po celou dobu léčby byl víceméně já její ošetřující lékař, takže tam samozřejmě jistá vazba na ty rodiče vznikla. A hlavně, když mi při tom příjmu a odebírání anamnézy řekli celý tento příběh. Oni strašně vděčně koukali na nás, že té Martince pomáháme. A když mi sdělili ten její příběh a že si jí vzali, tak já jsem koukal úplně stejně na ně. To si myslím, že je důvod, který by mě trochu popíchnul, že tohle jsou asi jediní rodiče, kteří na mě mají dokonce číslo. A pokud něco potřebují, tak se mi ozývají. A vždycky když jsou na klinice, tak se přijdou ukázat. A Martinka je teď v první celkové remisi, vypadá velice pěkně a pokračuje v normálním v životě. Nastoupila do školy a vypadá opravdu pěkně a má konečně tu správnou rodinu, kterou si myslím, že si zaslouží. Takže rodiče jsou určitě jeden z velkých stresových faktorů. A velký podíl naší práce, ta komunikace s nimi, je občas taková svízelná. Co mi to dalo a co mi to vzalo? Nad tím jsem přemýšlel. A já si myslím, že mi to naštěstí zatím moc věcí nevzalo. Kdybych měl něco vypíchnout, tak asi se možná trošku ten nástup do té práce i ukončování studia a tak dále podílely na rozvratu mého osobního života, respektive vztahu. Ale to si myslím, že byla buď poslední kapka, ale určitě to nebylo něco, co v tom sehrálo hlavní roli. Takže zatím v podstatě nějak nevnímám nic, co by mi to vzalo. Což jsem rád. A co mi to dalo? To podobně vnímám tak, jak to říkala paní primářka. Dalo mi to určitě trošku jiný pohled na svět, na ty problémy a na to dění kolem. Já jsem teda byl vždycky optimističtější člověk a viděl věci radši tak nějak líp, ale když vidíte ty osudy těch lidí a dětí u nás na klinice, tak většina těch vašich osobních problémů nebo záležitostí, které dokáže někdo řešit dennodenně, pozbývají trošku smyslu a už je berete trošku s rezervou. Takže pohled na svět a pozitivnější myšlení, si myslím, že mi to dalo. A co se týče mého postoje k dětské onkologii, tak musím říct, že za ten rok a 4 měsíce ten obor vnímám pozitivně. Ten pohled veřejnosti na dětskou onkologii je, jaký je. A každý si to představuje dost depresivně a tak dále. A ta realita opravdu taková není. Já jsem ten pohled měl samozřejmě taky. Proto jsem se i v tom čtvrťáku vyjádřil tak, že dětská onkologie nikdy. Ale ta realita opravdu taková není. Ty děti více méně většinu toho času, myslím, mají dobrou kvalitu života. My se snažíme samozřejmě tu péči zpříjemnit jakýmikoliv aktivitami, jak paní učitelky, které se jim věnují, jak v hernách, klauni, maňásci. Prostě mají tam spoustu věcí, kterýma se je snažíme trošku nějak odvést od těch myšlenek, že jsou prostě v nemocnici a že tam musí ležet, že jsou nemocné. To si myslím, že mi ten pohled taky dost změnilo. A já se s tím setkávám samozřejmě každý rok, když organizuju tu soutěž, kdy ti lidi to vnímají dost s takovým respektem a dost takovým zhrozením. A na druhou stranu to musím tak nějak pochválit, protože ta akce je nejenom nezisková, ale měla v podstatě vždycky nulový budget, tak vždycky se mi podařilo všecko domluvit jenom na to slovo a vůbec na to, že je to ta dětská onkologie. Že lidmi je to opravdu vnímané tak, že rádi takovou věc podpoří. To si myslím, že mi tak dalo asi vše. A jsem zatím na klinice spokojený a nemám žádné zaječí úmysly, takže bych tam zatím rád zůstal. A děkuji za pozornost a přeji pěkný víkend.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 5. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.