Když onemocní dítě Komunikace s dětským pacientem a jeho rodinou v krizi

Co mohou psychologové dělat, když vážně onemocní dítě, ukazuje přednáška na kazuistice pětiletého pacienta s leukémií. Přednáška obsahuje i teoretické zásady řešení krize v dětské onkologii. 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den, dámy a pánové. Já se jmenuji Kristína Tóthová, pracuji na Klinice dětské onkologie tady v Brně. A dnes tady budu přednášet takový mix o komunikaci, co můžeme dělat, když onemocní dítě. Jde tedy o komunikaci s dětským pacientem a jeho rodinou v krizi. Budu začínat kazuistikou. Přemýšlela jsem, jestli bude lépe začít teoretickým zázemím a nebo pustit se do kazuistiky, a rozhodla jsem se, že radši začneme popisem situace o jednom dítěti, se kterým jsem se setkala, a o jeho rodině. A pak tedy dám i teoretický rámec, protože dnes je tady málo dětských kazuistik. Když jsem si zpětně pak tu přednášku procházela a říkala jsem si, proč jsem si vlastně vybrala setkání s tímhle klučinou a s jeho rodinou, nebyla to možná úplně ta nejvíc dramatická kazuistika, se kterou jsem se setkala, ale dopadlo to všechno dobře. A samotné mně přišlo, že to bylo především proto, že toho pacienta mám strašně ráda. Je to opravdu jeden z mých oblíbenců a přirostl mi k srdci, a tak jsem si ho chtěla "vzít" jako vzdálenou podporu v téhle situaci. Abyste si udělali představu, tak ono je to všechno takové medicínské. V květnu 2009 byl klučina vyšetřen, předtím, než jel na zákrok. Klučina byl diagnostikovaný u běžné lékařské prohlídky k leukémii. Posléze byl zařazen do vysokého rizika, začalo se léčit. V této situaci jsem se s rodinou setkala poprvé, tedy s maminkou a s klukem. A to prvé setkání není to, o kterém budu mluvit, protože tam probíhalo vše relativně dobře. Kluk v té době, když přišel k nám na oddělení, tak mu bylo 5 a půl. A byl hrozně super. Školkový, zářijový, takže neměl ještě nastupovat vůbec ani do školy. V září mu mělo být 6 let teprve, takže se ještě těšil, že bude chodit do školky. Má mladšího bráchu. Byl hrozně komunikativní a probrali jsme s ním společně s maminkou, co má za nemoc, co se s ním bude dít. A on to všechno vzal. Vyzkoušeli jsme si herní terapii, lumbálku, co se mu bude dít. Byl velice v pohodě, vše zvládal adekvátně věku s takovým tím pochopením: "Ano, vím, že musím teď být v nemocnici, to je o ničem..." Ale mohl tam být s maminkou. Děti do 6 let, jedna z nejdůležitějších věcí, jaké můžete říct, když se ocitají v nemocnici, je: "Můžeš tady někoho mít s sebou". Ten první měsíc zvládali tu aktivní léčbu doma. A pak byl v jeden den přijatý na ambulanci, byla to dokonce sobota, byl plačtivý, bolestínský, s horečkami. Stěžoval si na bolesti zad, nohou. Paní doktorka viděla, že ty meningeální znaky jsou pozitivní. Chtěl jenom ležet, vadilo mu ostré světlo. Byl tedy přijatý na oddělení, kde postupně, v průběhu hodin až prvních dvou dnů přišlo k diagnóze, že vlastně je v septickém šoku. Až do té míry, kdy byla nutná objemová resuscitace a také hrudní drenáž, protože se začal tvořit výpotek. Toto je tedy ta situace, kde mě volali ke krizové intervenci. Kluk, v té době 5 let 9 měsíců. A ta iniciální informace byla, že hrozně zuří a vyhazuje rodiče z pokoje, nechce s nimi být. Křičel na ně: "Vypadněte! Vy jste úplně k ničemu! Nesnáším Vás! Já chci umřít!" Takže to bylo velice intenzivní a lékaři si s tím neuměli poradit a rodiče také ne. Když jsem se za ním chystala, tak jsem tedy přemýšlela. Má bolesti, jak bude možné se s ním vůbec domlouvat v tu chvíli. Napadalo mě, že tam především budu muset být. Jestli tam budu s ním sama nebo jestli tam budu s ním zatím nechávat rodiče. Budu muset pozorovat, co by ode mě chtěl nebo co by potřeboval, v tu chvíli hodně z neverbální komunikace. Z toho, jak se tváří. Jestli to odmítání rodičů třeba souvisí s tím, že oni jsou v té situaci bezmocní. Hodně tedy asi prožívá frustraci a zlost, to mě napadalo. A takové to: "Já chci umřít!" To v jeho věku spíš jsou pseudo-suicidální úvahy. Je to takové přání vlastně zmizet z té situace. I když samozřejmě vždycky, i když je to u dětí - já si myslím, že je nesmírně podceňované to, jak moc dítě si přeje umřít. Že se na to jako dospělí díváme tak, že máme tendenci to zlehčovat. A tehdy když jsem přemýšlela, tak mě napadalo, že je to trošku jiný typ reakce, než jsem se do té doby setkala. Tohle je už radu let zpátky. A pořád se mi to potvrzuje během těch let práce, že mnohem radši vídávám malého pacienta, který je zuřivý, než když je to dítě placaté na posteli a nějak nedělá nic, je prostě opravdu depresivní. Nejdříve jsem se potkala s rodiči, protože ti v pokoji nebyli. Stáli na chodbě, protože je kluk vyhazoval nebo nemohl je prostě v té místnosti strpět. Byl tedy na boxu, kde byl sám. Předchozí kontakt byl s maminkou po tom sdělení diagnózy. Toto byl první kontakt s otcem. První dojem z nich byl, že působí hrozně. Byli tedy bezradní, absolutně dekompenzovaní. Byli hrozně zranění z toho, že je ten kluk u sebe nechce. A působili strašně mladě, působili na mě jako děti. Přitom to vůbec děti nebyly, byli to lidé kolem 35 let. A to byl můj první dojem z nich. U maminky i takové otupění. Pořád říkala: "Tak mi půjdem pryč, půjdeme domů." Mají doma ještě tedy mladšího bráchu, který tam byl s prarodiči, a měli hrozné pocity viny. Nejenom kvůli tomu, že byl na ně ten kluk zlý a nemohli pochopit, co mu tedy udělali, ale i kvůli tomu, že ta léčba probíhala hodně dobře ten první měsíc. A najednou takovýhle stav, kdy šlo o ohrožení života. A lékaři mi říkali: "Nevíme, jestli to zvládne, jestli to přežije. Na tohle opravdu může umřít." Já jsem tedy vešla do místnosti a opravdu ty omezené možnosti komunikace byly. Chlapec měl hrudní sání a bolesti a byl naštěstí tedy tlumen opiáty, ale ne do té míry, že by úplně nevnímal, když jsem se mu představila. Řekla jsem mu, že bych tady s ním chvíli byla, abychom si popovídali o tom, proč tady nechce rodiče. A souhlasil. Toto se stává také velice často, že tak, jak děti jsou více vnímavé k tomu, jak se cítíme my, a reflektují to, když děti cítí (u druhého) úzkost, tak jsou také úzkostné. Když cítí, že tam někdo s nimi v klidu vydrží a nebude povykovat nad tím nebo brečet u nich, tak jim ten kontakt natolik nevadí, i když je to cizí člověk. Začala jsem se ho ptát, jestli ho něco bolí. To popsal, že ho pořád bolí nožky a ty záda. Že ty léky pomáhají. A taková cesta k němu byla, trošku jsem mu chtěla nabídnout, aby cítil v té situaci více kontroly. Čili co můžeme udělat my společně, aby ho to třeba tolik nebolelo. On nevěděl, tak jsem mu nabídla, že si můžeme představovat, že se té bolesti zbavíme. A toto je imaginativní technika, kdy jsme si představovali, že bolest dá do jedné velké koule a že ji pak od sebe odsune pryč. Moje práce s dětmi je vždy v tomto mnohem... čarovnější. Někdy mi přijde, že jsou přístupnější takovýmhle technikám a reagují na to úplně úžasně. Jsou to různé expresivní techniky jako imaginace nebo arteterapie a relaxace, to mají hrozně rády a dobře na to reagují. Dokonce i v takové situaci, kdy měl ten kluk bolesti. Takže když jsme dostali tu situaci pod kontrolu a říkali jsme si: "Vidíš, je třeba i něco, co tady můžeš udělat sám, nejsi v tom úplně bezmocný," tak vlastně ventiloval hodně zlosti. Začalo se mluvit o rodičích, co se tedy děje, proč nechce, aby tam byli. S tím, že pro mě je to v pořádku, že se zlobí na rodiče, že se to může stát. Tím pádem ten respekt k tomu hněvu a on reagoval, úplně přesně to pojmenoval: "Já se zlobím, protože mně prostě nemůžou pomoct, jsou úplně nemožní." Říkal, že ta zlost je kvůli tomu, že ho nemůžou od té bolesti zachránit. A postupně jak se ten hovor odvíjel, tak jsem se ho ptala - někdy, když se lidé bojí, i dospělí, tak kolem toho můžou hrozně zuřit. Že je pro ně těžké si přiznat ty věci, ze kterých mají strach. Je tam přesně ta reakce toho útoku nebo útěku. Tedy že mám dojem, že on zrovna útočí. A přirovnávali jsme to ke zvířatům. Takže když se třeba seznamujeme s novým pejskem, tak ten taky po nás může nejdřív štěkat. A pak vlastně to dělá proto, že se nás bojí. A tohle děti chápou. Takže on mluvil na svůj věk velmi pěkně o tom, že má vlastně strach z toho, že by mohl teď umřít. Pak říkal, že ho hrozně štve, že ještě k té situaci, kdy ho to bolí, tak musí vidět, jak ti rodiče brečí. A cítil se za to vinen, že ty rodiče dostal do takového stavu. A zároveň se tam všechno míchalo dohromady. Byl na ně naštvaný, že oni to zvládají, tak jak to zvládají. A hodně dlouho jsme mluvili o tom, jak mohou spolu být. A přicházeli jsme vůbec na zasazení takových věcí - "Jak ty potřebuješ, aby se rodiče chovali? Když jsou s tebou, tak nemůžou brečet, ale když budou třeba jenom sami dva, tak brečet můžou?" A on souhlasil. Domluvili jsme se takhle, jak by to vypadalo. Posléze jsem tedy měla více času mluvit i s rodiči. Ti dostali mezitím podrobné informace o zdravotním stavu, které pořád byly hodně nejisté, ale bylo tam to zasazení toho: "Teď bude třeba nějakou dobu to hrudní sání. Když půjde všechno dobře, budeme to moct uzavřít." Z nějakého důvodu se nemohl vytáhnout ten centrální katetr, který tu infekci způsobil. Toto se řešilo. A ta nejistota byla pro ty rodiče nejhorší, co se vlastně zdravotně bude dál dít, jaký je zdravotní plán. A taky cítili, že tu situaci nemají pod kontrolou. Což je jedna z věcí, kdy obecně rodiny reagují na oznámení diagnózy nemoci dítěte, že nejdříve se dostanou do toho, že všechno přenechají tomu zdravotnickému personálu. Od toho, co se tomu dítěti bude říkat, co se bude dít zdravotně. Cítí se natolik bezmocní, že se chtějí spolehnout, že to zdravotnictví ví, co dělá. Protože v té léčbě onkologických onemocnění vůbec se nikdy nedá říct, že ten kýžený výsledek bude dobrý, takže je může držet aspoň takové to zasazení do reflexe času, co se bude dít třeba v nejbližší době. Cítili hodně neschopnost, že chlapce nemůžou ochránit před tou bolestí a před ohrožením života. Nakonec tedy plakali. Mluvili jsme hodně o pláči, že je v pořádku, když pláčou, a že oba jsou dospělí, a tím pádem leží na nich ještě i ta zátěž, že pro své dítě potřebují být oporou, přitom se tak vůbec necítí. Čili kde můžou mít prostor, aby mohli plakat. Budou mít vybídnuto, že můžou kdykoliv z té místnosti odejít, posadit se třeba i se sestrou, sestřičky jsou velmi ochotné. Takže můžou tam sedět, můžou si mě nechat zavolat. Dokonce jsme se domluvili na pravidelných setkáních během těch dnů, že opravdu každý den jsem měla možnost za nimi přijít. Aby tyto emoce nějak zkusili v sobě nést do té chvíle, kdy budou moct opravdu všechny pustit. Snažila jsem se, tím jak rodiče cítí, že nemají situaci pod kontrolou, tak je dobře mluvit o tom, že jsou rodiče a že to je něco, co doteď dělali dobře a bezchybně. Bez ohledu na to, jak to v realitě bylo, ale dělali to dobře a bezchybně, tím pádem to najednou nikam nezmizelo. Že ta situace je natolik krizová. A podpořit to, že jsou na to dva. Bylo opravdu vidět, že si dobře rozumí, že k sobě mají blízko, že ten partnerský vztah je taky silný, takže vypíchnout tato dobrá místa, o která oni se můžou opřít. A ta časová reflexe - ta nejbližší možná doba. Bylo vidět, že ta maminka o sobě ví, že ten její útěk, ta tendence jít pryč, nebýt u toho přítomná, je hodně kvůli osobnostnímu rysu úzkosti. Ona sama to reflektovala, že toto jí nedělá dobře. A stačilo vlastně jí připomenout, že to dítě v životě nebude nikdy více bezmocné, než když je nemocné. Že to je ta situace, kdy je nejvíc závislé na svých rodičích. A že mají velice velkou výhodu, že tam opravdu s ním můžou být. A že když je vyhazuje z pokoje, tak že jednoduše to je to, co ten kluk si třeba potřebuje potvrdit, že od něho nikam neutečou, i když prožívá všechno to špatné a je na ně hrozně zlý. A mohla jsem dát i příklad ze své vlastní aktuální zkušenosti, že jsem tam s ním byla hodinu jako cizí člověk a nikam mě nevyhazoval. Tedy co vlastně můžou oni dělat jinak. A konkrétní přístup k té reakci na agresi jsme přebrali, jakoby mu vzít ten vítr z plachet a říct: "Jo, já vim, že tě to štve, že jsem taková nemožná." A pojmenovat vysloveně: "Já mám taky strach, jsme v tom společně. Nejsi v tom sám. Máme strach společně." Takže přes podporu rodičovských kompetencí a to ubezpečení, že ta přítomnost je vždycky dobrá, to je povzbudilo. Zasadily se hranice, že i v této situaci můžou vychovávat. Abreakce zlosti a boření mýtů toho, že se cítí vinen. Ten mýtus: "Já jsem vinen, že jsem nemocný, a tím pádem se rodiče cítí špatně." U toho skoro 6letého kluka. A zasadili jsme tedy podmínky, jak můžou společně fungovat na pokoji po období krize. Pro ně bylo důležité, aby byli všichni společně. V případě, že by se opravdu ta septická reakce nezvládla a kluk by to nepřežil. Takže co drží v těchto krizových situacích, kdy v tom není jenom dítě samotné, ale celá rodina? Vnášení struktury, opory jakéhokoliv bezpečí. Aktuálním cílem bylo uklidnění pacienta a uklidnění blízkých, aby se překonala krize, zabránilo se jejímu prohlubování tím, že třeba ještě 2 dny by rodiče jenom tak postávali přede dveřmi a nakukovali přes sklo, jestli náhodou k němu můžou. Jestli jim to dovolí. A perspektiva tedy umožnit rodině být spolu v případě, že by věci nešly dobře. Tam jsem chtěla zmínit postoj zdravotnického personálu, který v tom byl moc fajn, moc podporující. Ale spíš byl dojem, že drží stranu tomu klukovi. To je normálně velice dobré, je potřeba poslouchat to, co ty děti chtějí a potřebují, ale s tím, že dítě nikdy nemůže chtít víc než ten rodič. Takže v tomto říkat rodičům: "No, tak prostě počkejte chvíli na chodbě, než se uklidní." To v té chvíli nebylo úplně nápomocné. Tedy trvat, držet ten postoj takový. A dalo se výborně spolupracovat, společně se to pak postupně zvládlo. A dnes pořád chodí kluk na ambulanci, kvůli takovým už školním problémům, protože má problémy s pozorností. Ale tato krize, myslím si, že i proto, že se nakonec zvládla, tak neovlivnila vztah rodiny do budoucna. Když se tedy teď vrátíme k té teoretické části - taková ta tři velká krizová období, kdy jsou menší nebo větší krize, jsou sdělení diagnózy, pak i v průběhu léčby, když děti se hodně bojí lékařských zákroků, tak každý může být taková malá krize. A také u negativních událostí, které nejsou čekané, což byla zrovna třeba ta, kterou jsme slyšeli v kazuistice. Jaká v tomto může být role psychologa? Hodně vnímám, že na rozdíl od běžných krizových intervencí, kdy můžeme hodně pracovat třeba s tím, že si lidé některé věci můžou představovat hůř, než v realitě jsou, tak u onkologických pacientů ten výsledek té léčby je vždy velmi nejistý. Čili ty katastrofické scénáře, které oni mají, můžou tak reálně být. Já si myslím, že toto je důležité nazvat, že opravdu i my jako profesionálové jsme v tom ne zrovna nejistí, ale čekající. My čekáme a doufáme, také máme naději, že to všechno půjde dobře. A to zmiňovali i kolegové přede mnou, že ta krize ne-mocnosti (je to nemoc - "Nemůžu." A "co všechno nemůžu.") je u dětí mnohem výraznější tím, že ty fyzické a psychické oblasti jsou hodně propojené. U dětí se to hůře diferencuje. Čili když mají úzkosti, tak je bolí břicho. Začne je bolet hlava. A nebo když zlobí, tak za tím může být něco úplně jiného, než to, že jsou třeba nevychované. Hodně těžko nesou tu ztrátu tělesného fungování, že se nemůžou vyběhat. Věřím tomu, že toto hodně těžko nesou i dospělí, ale pro dítě je to takové, že navíc tomu nemusí úplně rozumět - proč vlastně na tom lůžku musí ležet. A pak ta ztráta toho, že se nemůžou starat sami o sebe, že jim už věci nejdou přesně tak jako předtím, než onemocněly. Nejde jim třeba dobře psát nebo dobře kreslit. Že vypadají jinak než všechny ostatní děti. A že nemůžou za kamarády, že nemůžou dělat ty činnosti, které doteď dělaly. Obavy z budoucnosti, ty se vinou celým tím onemocněním. A pak je postupně vždycky horší krize, když se ztrácí třeba i ty malé naděje. Třeba když se to dítě upne na to: "Dobře, tak já se teď budu rok léčit. A pak budu znova hrát hokej." V momentě, kdy jste mu nuceni říct: "Víš, a co by se dělo kdybys už ten hokej nemohl hrát vůbec?," to je ztráta takové té malé naděje, k čemu se znova upíná. Nemusí to ani být, že to tomu dítěti někdo řekne na přímo, ale třeba k tomu také dojdou samy. "Jak asi můžu hrát hokej, když se udržím špatně na rukou?" A pak i ta veliká krize, která tady hrozí, když si řekne: "Možná tady už nebudu, možná to nepřežiju." A to je tedy krize i pro blízké, co dělat, když dítě zemře, a jak se s tím vyrovnat. Krize, které se k tomu přidávají jsou vždycky ve vztazích v rodině. To dítě velmi ovlivňuje, když je krize mezi rodiči. Mění se celý ten rodinný systém, vzdálenost těch různých členů od sebe. Jeden rodič je s nemocným dítětem v nemocnici a ten druhý rodič je třeba s ostatními dětmi doma. Na potřeby sourozenců se opravdu pohlíží hrozně okrajově. Rodič ještě k tomu cítí pocit viny, když si to uvědomí. Ale pak je zaplaví ty akutní věci, které je potřeba řešit. Krize vztahů nastává i s kamarády, jak dětí, tak i rodičů. Dětem chybí, rodiče cítí, že se od nich třeba ti přátelé odtahují. Pak můžou hodně být i krize s cizími lidmi, kdy se rodina musí vyrovnávat s různými předsudky, s necitlivostí. A nebo naopak s tím, že by chtěli mnohem víc opory, ale ti přátelé jim to nejsou schopni dát. A krize vztahů, když přicházím o vztah v případě úmrtí dítěte. To je takový závěr. Chceme dosáhnout, aby se realisticky přijala ta situace. A edukace. Strašně moc se podceňuje to, jak opravdu moc ty informace můžou držet. V té změti pocitů, které především rodiče, i děti cítí, tak prostě nechat upřímnou otevřenou diskusi: "Takhle to je, jsi nemocný. Je to špatné. Co se chceš zeptat?" Je potřeba být takto transparentní. Pomůže to dozasadit a vyhnout, když to dítě má informace, není samo s tím strachem, že rodiče kolem něho chodí po špičkách a ono neví, co se vlastně děje. Tím, že s nimi mluvíme upřímně a otevřeně, tak si je získáváme pro to, aby souhlasili s tou léčbou, aby dobře dodržovali ten režim a důvěřovali tomu, chodili pořád do nemocnice. Není vůbec hodno podceňovat to, že pro rodinu je vždy těžké přijít na další zákrok, o kterém oni vědí, že slouží pro to, aby se to dítě zachránilo. Ale ono to dítě hrozně bolí, ono pláče a ono tu injekci nechce. Takže tam je velký rozpor, se kterým ta rodina musí nějak žít a musí to nějak zvládat každý den. Aktivizovat rodinu, aby hledali nějaké nové, jiné mechanismy, které je můžou držet. A zaintegrovat vůbec tu nemoc do každodenního života. Než tedy přistoupíme k dítěti, tak potřebujeme vědět, ve kterém vývojovém období je, jak asi přemýšlí, jak cítí. Kde je také vývojový cyklus rodiny. Třeba co měli zrovna v plánu nebo co se řešilo, když do toho vpadla nemoc. Třeba řešili, jestli zapsat, nebo nezapsat dítě do školy. A jakým způsobem se to změnilo. O to všechno oni třeba také přichází, takže tam může být smutek, který je třeba řešit. "Už jsme se těšili, jak vypravíme našeho prvňáčka do školy a museli jsme to teď odložit o rok." Strašně často se to vnímá tak: "To přece nic není, hlavně aby byl zdravý," ale ono to je něco. Ono to je něco důležitého. Je dobře mít arzenál intervencí, co se s těmi dětmi třeba může dělat. Kromě mluvení a edukace. Dát jim kontrolu nad situací tím, že si něco, jak tomu rozumí, můžou namalovat, že s tím namalovaným můžou něco udělat, že s tou hračkou můžou něco udělat. Že můžou tomu plyšovému medvědovi dát tu lumbálku taky. Můžou mu říct, že to zvládnul skvěle. A především tedy pozorovat a naslouchat tomu, co to dítě samo chce. Co musíte zjistit? Možná toto nechám jenom zasvítit, protože to jsou věci, které můžeme zjišťovat postupem času v tom kontaktu a můžeme s tím pracovat. Samozřejmě když má rodina třeba nějakou opravdu psychiatrickou anamnézu, tak je potřeba trochu jiný přístup k tomu dítěti i k té rodině jako celku. A už jenom abychom tedy viděli reakce, které se všechny můžou objevit, specificky u dítěte. A myslím si, že hodně z nich jsme už zmínili. Nechávám to proběhnout, hlavně protože to pak bude dohledatelné na webu. A ještě dál pokračují agresivní projevy. A vidíte, že tam je i ta suicidalita, tak jak jsme to viděli u toho klučiny. (Musím se hlídat, abych mu neříkala jménem). A co všechno můžeme použít. Jsou to věci, které vnímám jako poměrně základní, ale strašně dobře kotví, pomáhají kotvení. Hrozně často se třeba zaměňuje empatie za soucit. Empatie pro mě je to, že říkám: "Já, ve tvé situaci, taky bych měla strach." Je to takové, že to cítíte, chápete a víte, co zrovna i to malé dítě prožívá. Představte si, že Vám jsou opravdu 4 roky, ale najednou musíte být v nemocnici a nevíte, která bije. Je to něco děsivého. Ještě k tomu máma přijde zpátky na pokoj a brečí. To jsou věci, které nás můžou držet. Empatie, struktura, podpora kompetencí, korekce představ. Když si třeba dítě myslí, že tou nemocí může někoho nakazit nebo že si jí samo způsobilo. Nazvat tu realitu, že to opravdu katastrofou může skončit, ale zde a nyní to možná ještě není tak špatné. Podpořit to, že ti rodiče si můžou říct o pomoc. A také si jako profesionálové říkat o pomoc a tu pomoc přijímat. A upevnit jejich sociální oporní síť. I s tím, že se nabídnou svépomocné nebo rodičovské skupiny. A možnost exprese emocí. S tím, že není dostatečně doceněné mít člověka, který tam vydrží všechno to moje řádění a prostě tam pořád je, nikam neutekl. A naposledy, to už jsme jenom chtěla doplnit, jak podávat informace vysloveně dětem. To je takový základ, který je vždycky dobře si připomenout. A na dalším slidu vidíme, že především je dobře nejdříve informovat rodiče. A teprve přes ně se dostávat k dětem. A na dalším slidu opravdu respektovat to, co to dítě chce vědět. Jak informace zvyšují porozumění emocí. Že sdělujeme nějakou informaci, i když neříkáme nic. A to, když neříkáme nic, si pak dítě vysvětlí jednoduše po svém. A naposledy tedy, čeho se vyvarovat. S tím Vám děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 4. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.