Komunikace zdravotníků s onkologickými pacienty

Všichni na životě ohrožení pacienti jsou velmi významně závislí na kvalitní verbální a neverbální komunikaci se zdravotníky. Přednáška obsahující zásady kvalitní komunikace mezi lékaři léčícími onkologické diagnózy a onkologickými pacienty.

Všichni na životě ohrožení pacienti jsou velmi významně závislí na kvalitní verbální a neverbální komunikaci se zdravotníky. Přednáška předsedkyně Psychoonkologické sekce ČOS obsahuje zásady kvalitní komunikace mezi lékaři léčícími onkologické diagnózy a onkologickými pacienty. Obsahuje také doporučení pro komunikaci v jednotlivých fázích po stanovení diagnózy (šok, odmítání, agrese, smlouvání, deprese, smíření).

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Budeme mluvit o komunikaci zdravotníků s onkologickými pacienty. Je ale pravda, že onkologičtí pacienti by také měli vědět, jak se má zdravotník chovat, jak mají na něj reagovat, protože jenom interakcí je komunikace samozřejmě jako taková. Komunikace je základním atributem a základní potřebou každého živočicha a každý živočich je na ní závislý naprosto stejně jako na potravě, dýchání. Každý člověk je zaujat komunikací, na které se podílejí naprosto všechny jeho smysly. Je to potvrzením lidské identity. Obrovský význam komunikace a kvalitní komunikace stoupá hlavně s tím, když je člověk ohrožen na životě. Na onkologických pracovištích se velmi často přesvědčujeme o tom, že vhodně a včas zvolené gesto, slovo může působit na pacienta naprosto stejně léčivě jako každý medikament. Všichni na životě ohrožení pacienti jsou velmi významně závislí na kvalitní verbální, to znamená slovní a neverbální, to znamená mimoslovní, tělní komunikaci se zdravotníky. Jaké jsou zásady kvalitního rozmlouvání s onkologickými pacienty. Tam vycházíme hlavně z osobnostní struktury pacienta, jeho specifických psychických reakcí. Je-li někdo introvert, má jisté specifické psychické reakce na druhé lidi. Je-li to extravert, je to zase něco jiného. Je to opak. Dále vycházíme ze schopnosti lékaře i sestry reagovat na přání a potřeby pacienta, ale hlavně musíme vědět, že každý pacient bude procházet jistou psychickou odezvou, strukturovanou, která je závažným hlediskem toho, jak přijímá pacient zprávy lékařů a sester. Následující doporučení mohou usnadnit spolupráci lékaře, sestry s pacientem v komunikačních dovednostech. Je to velmi důležité a toto jsou psychické odezvy, které popsala Elisabeth Kübler-Ross. Prvním je šok. Prvním závažným psychickým stavem, který reaguje na nepříznivou zprávu, je šok a ten šok je tak vážný, že pacient nebo člověk se ocitá ve fázi patologické panické ataky. Jeho schopnost komunikovat s kýmkoliv je zúžená na pociťování strachu, zmatku, lítosti a opakování jedné jediné myšlenky - když se jedná o onkologického pacienta, mám rakovinu, jsem v ohrožení, budu mít bolest a zemřu. Toto je patologická panická ataka. Nemusí se v takovéto atace octnout pouze onkologický pacient nebo pacient, který dostane tuto diagnózu. Jakýkoliv další člověk, který je ohrožen ztrátou, může pociťovat přesně takové projevy šoku. Doporučenou komunikací v této fázi jsou jenom jednoduché apely ne bezpečí, na naději. Není nic ztraceno. Rozumím Vašemu strachu. To je důležité. Rozumím Vašemu strachu a bolesti. Jsme na začátku léčby. Vždy je naděje, vždy je další cesta. Obecně nevysvětlujeme žádné složité léčebné procesy. Mluvíme jen v základních obrysech a v základních časových horizontech. A nebojíme se nikdy nechat odeznít šok v mlčení. I mlčení je léčebný proces. Odmítání. Pacient se potom brání jakékoliv přesile výsledků, vyšetření, doporučení a říká: Proč zrovna já? Spletli jste se, toto není moje diagnóza. V laboratořích nám změnili určitě výsledky. Pacient dokáže snést velkou spoustu argumentů k tomu, že si myslí, že není nemocný a hledá únik. Hledá únik z toho medicínského světa. A úporně hledá příčinu té choroby také. Může jí hledat v sobě, může jí hledat ve svém okolí. Tou doporučenou komunikací v této chvíli je přesné, trvalé vysvětlování výsledku vyšetření, snímání z pacienta odpovědnosti za nemoc. Pacient se může sebeobviňovat a to sebeobviňování může dojít až do hluboké psychické krize. A je třeba mu dát podporu a naději. Říct: Máme léky, máme metody dobré léčby. Agrese. Další takovou velmi eruptivní psychickou odezvou je agrese. Agresivní postoj pacienta k tomu, co se s ním děje. Pacient podle své osobnostní struktury, to znamená buď je extravert, nebo introvert, prožívá hluboký odpor vůči své nemoci, vůči svému tělu, vůči bezmoci, kterou má. Prožívá hluboký odpor vůči zdravým lidem v okolí a vůči léčebným úkonům, které musí podstupovat. A potom podle své osobnostní natury je buď extrémně aktivní, nebo může být zcela pasivní, ale neslyší a slyšet opravdu nechce. Nechce nic. Doporučenou komunikací v agresi, ve fázi agrese je vskutku minimalizovat kontakt, zvláště opatrně se chovat k pacientovi v dotecích. Nepříliš se dotýkat pacienta. Konverzace musí být naprosto jasná, stručná, adresná, až skoro neosobní. Takový termín laskavého vedení, ale direktivního vedení je v této fázi asi tím nejúčinnějším. Smlouvání. V této chvíli pacient žádá veškeré autority, které zná (ať jsou to autority nebeské, pozemské, jakékoliv) o čas, o život. O všechno, co je mu drahé. Každému na potkání sděluje, co by si přál. Svá přání, své touhy, prosí, slibuje a přitom se nevědomky dostává (regreduje) do dětství, do dětského věku, kdy mohl vládnout magickým myšlením, kdy poprosil ty velké, mocné rodiče a ti mu splnili všechna jeho přání. Myslí si, že i teď se to stane. Tou doporučenou komunikací je opravdu jen prosté vyslechnutí, protože nikdo z nás není tím velkým, silným, který by zvrátil čas a zvrátil osud takový, jaký je. Tam je potřeba podpořit přání pacientovo a říkat: Ano. Mělo by se nám to podařit. A nebo - Věřím s Vámi v dobrý výsledek. Nemělo by se ovšem stát, že pacientovy touhy budou zesměšněny. To je to, co nikdy by zdravotník vůči pacientovi si neměl dovolit. Deprese. Pacient se může dostat několikrát v průběhu léčby do stavu patologického, depresivního. Patologická deprese je stav, který velmi vážně ohrožuje duševní zdraví a život vůbec. Léky první komunikační volby jsou antidepresiva a anxiolytika. Všechno v ordinaci onkologa, lékaře. Doporučenou komunikací je pouze empatická, podpůrná léčba plná naděje a bezpečných prohlášení. Tady nelze sdělovat závažné zprávy. Pacient je v tak vážném psychickém stavu, že nevnímá své okolí a deprese mu nedovolí, aby byl aktivnější ve své uzdravovací touze. Je to nejsložitější a nejvíc vyčerpávající komunikace jako taková pro podporující osoby. Smíření. Všimněte si roztržených oblak a toho okna, ve kterém svítí slunce. Pacientovi se nad hlavou roztrhávají šedá mračna deprese. Je schopen komunikovat naprosto přiléhavě o svém zdravotním stavu, o své budoucnosti. Je schopen spolupracovat s lékařem, se sestrou velmi intenzivně na své úzdravě. Dokáže přijímat zprávy a racionálně je zpracovávat. Svede klást i konstruktivní otázky, svede se ptát na budoucnost a na to, jak dál v procesu uzdravování. Stav psychické nouze pominul, ale musíme vědět, že není zcela zažehnán. A v průběhu, opakuji znovu, v průběhu celé léčby se může celý cyklus těchto psychických odezev opakovat, a nebo se mohou vyskytovat opakovaně jen některé z nich. Přeji Vám, abyste povětšinou dokázali nalézt vhodná slova pro své pacienty. Děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.