Kvalita života klinického psychologa na onkologii

Kvalita života psychoonkologa závisí na míře osobní spokojenosti a pohody s podmínkami vlastního pracovního života, závisí od postoje, zázemí, smyslu práce, dostatku vnitřních sil, podpory a pozitivní zpětné vazby. Přes všechna negativa a těžkosti je možné vnímat i na onkologii práci v roli klinického psychologa či psychoonkologa jako práci, která posouvá hranice kvality života – pacientům, ale také – odborníkům.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Vážené předsednictvo, milé kolegyně a milí kolegové. Moc si vážím toho, že jsem dostala pozvání na to, abych tady mohla s vámi společně sdílet téma kvality života. Ovšem musím říct, že když jsem se potkala s paní magistrou Kalvodovou, tak jí říkám: „Cos mi to dala za téma? Téma kvality života klinického psychologa, co já jim tam mám jako říct? To bude hrozné." A ona mi řekla dobrou radu: „Jen jim to tam klidně všechno řekni.“ No pak byla druhá fáze tvorby tady tohoto sdělení. A ta byla o tom, že jsem seděla v ambulanci a louskala ty statisíce odkazů, říkala jsem si, že vybrakuju nějaké výzkumy, něco k tomu připíšu a něco řeknu od srdce a bude to dobrý. Ale přišla za mnou naše sociální pracovnice a říká: „Co tady tak sedíš?“ A já říkám: „Ale dělám přednášku o kvalitě života klinického psychologa.“ A ona říká: „To bude stručné. Řekni, že je to na 'něco' a tím to skončí. Kvalita života začíná ve čtyři hodiny.“ Tak to jsem si řekla, že až tak stručná nemůžu být, i když by se to teď možná hodilo. A tak vám chci říct, že to, co jsem si připravila, je velmi osobní, což u mě nebývá úplně zvykem. Že se nechci zabývat tím, co se kde píše, a chci vám říct, jak jsem to měla já nebo jak to mám. No přesto jsem se držela jedné definice, a to je první definice, která byla na Google.cz, definice pana profesora Kohoutka, kterého já tedy osobně neznám, ale působí to velmi hezky a strukturovaně. A já jsem si říkala, že tohoto se budu držet. Dříve než se tam dostanu, tak vám chci říct, že v minulosti, když jsem přišla na onkologii pracovat, a možná mi dají za pravdu i lidé, kteří kdysi v minulém tisíciletí taky začali pracovat, tak prostě byla to nová práce. Nová práce psychologa pracujícího na onkologii, čili bez poznatků ze školy, bez vybavení specifiky, kterou psychoonkologická práce vyžaduje, bez zázemí odborného personálu, který by pomohl překonat adaptační dobu, bez zdravotnické erudice, že bych nějak významně znala zdravotnické termíny, a bez psychoterapeutické výbavy. To způsobovalo jakýsi pocit osamění, který je faktorem snižujícím kvalitu života. Taky bez podpory rodiny, protože rodina byla úplně konsternovaná z toho, že budu pracovat na onkologii, to vypadalo, že budu pracovat pouze s umírajícími pacienty. Takže spíše to bylo o tom „nechoď tam, zůstaň někde jinde.“ Co pomohlo? Velmi pomohlo přijetí doktory, snaha vedoucího oddělení mě nějakým způsobem přijmout a zasvětit do toho všeho, co bylo pro mě neznámé. Byla jsem součástí oddělení, čili já jsem na tom oddělení v podstatě bydlela. Být s těmi pacienty znamená splynout s tím tématem, snažit se tomu porozumět, komunikovat se svými kolegy. Názor psychologa byl tenkrát velmi vzácný, psycholog byl jako první psycholog v tom týmu, čili bylo to takové nové pro nás vzájemně. Dávalo to určitou smysluplnost a naději. Bylo tam taky cítit přijetí na tom oddělení, a to zase byl faktor, který zvyšoval kvalitu života. Problémem v té minulosti bylo, že zcela absentovalo psychoonkologické zázemí. Hledala jsem ho prostřednictvím kongresů, často to ale byly jenom takové velké řeči o číselných údajích, ale chyběla praktická stránka věci. Čili já jsem si odtamtud odnášela jenom tak trochu jakoby snížený pocit, že bych mohla být kompetentní pracovat s klienty. Zase tam byl takový pocit osamění a možná i ohrožení, který způsobovala jakákoliv změna na oddělení nebo v týmu, kdy přicházeli a odcházeli kolegové, mnohé věci se měnily. Měnilo se vedení a nikdy nebylo jasné, jestli psycholog na oddělení vůbec zůstane nebo jak se k tomu kdo postaví. V současnosti u nás existuje psychologický tým, budu mluvit zase o tom, co zvyšuje kvalitu života klinického psychologa, kde se můžeme vzájemně podporovat. Psychoonkologická péče se jeví jako nutná. Mám pocit, že dnes už je to etablovány obor, který prostě patří do péče o somatické klienty, navýsost tedy o klienty s onkologickým tématem. Samozřejmě další absolvované vzdělání, teď mluvím víceméně o vzdělání psychoterapeutickém, možná i pocit větší osobní kompetence. No a zkušenost, která je k nezaplacení. Potíže, o kterých bych chtěla mluvit, jsou změny v personálu, odchody kolegů a kolegyň na mateřskou dovolenou. Nebo jinak přicházejí absolventi, je potřeba je znovu zaučovat a nevím co. A navíc je potřeba garantovat práci pro člověka, který přichází a nemá žádnou zkušenost, přichází vlastně jako já kdysi v minulosti. Takže toto se domnívám, že je docela situace, která dělá potíže. Dneska pracujeme v konziliárním systému, takže jsme ambulantní specialisté a nemůžeme si ten program plánovat. Jsme povinní, když přijde žádanka, ošetřit pacienta nestatimového do 24 hodin, a jinak statimového do 2 hodin včetně vykázané dokumentace. Myslím si, že je i tak ten náš obor poddimenzovaný psychology, protože v našem ústavu, kde je asi pět set ambulantních pacientů, pracují tři psychologové, z toho jedna je na mateřské dovolené. Takže je to velmi málo. O finančním podhodnocení se pouze zmíním, protože často jsme hodnocení jako středňáci, ne jako vysokoškoláci. Toto nepůsobí úplně dobře, ani s pocitem vlastní spokojenosti, že vlastně za svoji práci dostanu zaplaceno, ale současně to nepůsobí dobře ani externě, že vlastně náhled na nás se snižuje tím, jak nás snižuje ohodnocení lidí, kteří tvoří platové tabulky. Nárůst diagnostiky na oddělení je velmi významný. To tedy můžu říct, že je minimálně o 200 %. Náhled na psychology jako na zbytečné zaměstnance, častokrát ze strany zdravotnických pracovníků. Nejednou jsem se setkala s „běžte si popovídat, my musíme jít pracovat.“ No a chybí vzájemná spolupráce. Což teda nechci generalizovat jako tezi, ale řekla bych, že somatičtí lékaři mají pocit, že oni jediní dokážou tomu pacientovi pomoct, a ten pacient, který je nemocný, respektive má nemocný orgán, tak potřebuje ten orgán vyléčit a všechno ostatní je zbytečné. Takže tady tenhle pohled je docela dech vyrážející. Narostla administrace. Nevím, jak to máte na jiných odděleních, u nás je přebujelý systém papírování, všechno je potřeba dokladovat, neexistují sekretářky, neexistují lidé, kteří by se věnovali papírovým věcem, abychom my mohli využít to, co jsme za těch x let nasbírali jako zkušenost v přímé práci s pacientem. Často jsme bez potřebných a základních věcí, jako je třeba pracovna. Náhled vedení je třeba v tom, že se raději obsadí volná místnost lékaři pro jejich nějakou odpočinkovou místnost, než aby to byla ambulance psychologa. A proto třeba u nás pracují dva psychologové v jedné ambulanci. Na straně psychologů - řekla bych, že psychoonkologem se může cítit tak trochu každý, i z řad lékařů nebo nepsychologů nebo sester, ale současně i z řad psychologů, kteří třeba nemají žádnou praktickou zkušenost ani jako psycholog, a už vůbec ne jako psycholog, který pracuje s onkologickým pacientem. A tam vidím trochu problém, když se k tématům vyjadřují lidé, kteří tu zkušenost nemají, čili jsou to nějaké vědomosti řekněme někde přečtené. Témata, se kterými pracujeme, všichni víte. No a teď se pojďme podívat konkrétně, pojďme si rozebrat tu prvotní definici. Takže kvalita života jako míra osobní spokojenosti a pohody s podmínkami vlastního, v tomhle případě tedy pracovního, života. Hodně závisí od postoje, zázemí, smyslu práce, dostatku vnitřních sil, podpory, pozitivní zpětné vazby a tak dál. Kvalitu života velmi těžko hodnotit takto kvalitativně tak, abych věci zobecňovala. Proto ten úvod - vnímejte to jako moje sdělení. Kvalita dále záleží od ekonomicko-finanční situace, čili platové zařazení, odměny, očekávání okolí, že podpora psychologa je zdarma, že si vlastně jenom povídáme a povídat si může každý. Takže to tam určitě hraje nějakou roli. Bytová situace, tedy v práci to zázemí ambulance a tak dále. Nutnost mít svoji ambulanci, což je něco, co tedy vnímám jako alfu a omegu, jako kdyby operující lékař neměl operační stůl. Nezájem okolí řešit takovéto problémy, protože se jedná pouze o psychology, je něco co vás docela rychle vyčerpá, když se tím zabýváte nějakou dobu. Náročnost, vzdělání. Čím dál tím je větší záběr na to, co všechno musíme vystudovat a tak dále. Ale další akademické vzdělání se třeba neodrazí v platových věcech. Můžete mít vzdělání do aleluja, ale pořád se držíte v nějaké tabulce. A když půjdete do důchodu, což je na tom nejhorší, tak budete mít svých 28 tisíc hrubého. Pozice psychologa na somatickém oddělení, teď se bavíme o tématu zaměstnání, projevuje se jednak ve vztazích, ale také v postojích nadřízených. Často se setkáváme s tím, že v takovém kolosu, jako třeba kde pracuji já, tak nabízíte nebo máte množství různých akreditovaných věcí, které vám dělají tak trochu radost. Že vlastně vidíte, že můžete pracovat i s jiným tématem, že to nejsou jen ta témata, která jsem tam měla vyjmenovaná. Ale třeba zaměstnavatel nazná, že kousek toho vám dá k dispozici, ale pak musíte jít a vidět, jak nasmlouvávají jiné specialisty na to samé téma. A často se právě ani o ty specialisty nejedná a tak dále. Čili takový projev ocenění nebo malých odměn v podobě nefinančních odměn bych viděla jako významné pro to, aby byla ta pozice psychologa vnímána jako smysluplná. Zájem se taky projevuje různými schůzkami, komunikací, zájmem nadřízených a tak dále. Manželství a rodina, v práci jsou to kolegové a kolegyně. Vnímám to jako úžasné, pokud existuje tým, který je možné vzájemně si věci sdělit. Povýšenost onkologů, to si myslím, že všichni asi známe, že vlastně onkolog je někdo, kdo tak trochu pracuje ještě víc než běžný lékař. Důraz na psychologický úsek. Vnímám to tak, že je to velmi náročné, když zůstane psycholog sám pracovat na onkologickém oddělení. Což by nám paní magistra Kalvodová určitě ráda řekla, jaké to bylo. Odborný růst, zázemí supervizora se jeví jako nutnost, ovšem není to nasmlouvané, neexistuje to tak, že byste si toho supervizora mohli jaksi nárokovat. Musíte si to zabezpečovat vlastními zdroji a tak dále. Což dělá situaci nepřehlednou a nepříjemnou. Co jde ovlivnit. Vědomí vlastních limitů, vědět co a jak, co můžu, co nemůžu, jak se v tom zorientovat a tak dále. Vnímám to tak, že není možné nosit úkoly nebo příběhy lidí domů. Věnovat se sobě, rodině. Práce nemůže být na prvním místě. Co nejde ovlivnit, je věk. Moje kolegyně nechápala, co je „ach jo“, možná jiný pochopí. Takže co ta práce vlastně přináší jsem vám napsala v prvním závěru, a abych nekončila rychle, tak dáme ještě druhý závěr. Chci říct, že i přes všechna negativa a těžkosti je možné vnímat na onkologii práci v roli klinického psychologa jako práci, která posouvá hranice kvality života pacientům, ale také nám samotným. Mít čas na sebe, sebereflexi a regeneraci či doplnění odvahy je výhodné. Mít zázemí odborné, pracovní a tak dále, se jeví jako zásadní. I z těchto důvodů se jeví psychoonkologická sekce sdružující odborníky z řad psychologů, nebo taky zdravotních sester, omlouvám se, že jsem to tam nenapsala, kteří se prakticky věnují tomuto tématu, jako výhodná a nutná. Tady jsem napsala pár takových témat k přemýšlení, které možná budou zajímat i tuhle sekci. Vlastně teď tady máme organizaci, která může zaštiťovat mnohé a může i pronikat do těch témat velmi prakticky. Tak já pevně věřím a děkuju předem, že tato sekce se alespoň některými tématy může zabývat intenzivněji. Chci vám popřát, ať se vám velmi dobře daří. Děkuju vám mockrát.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 3. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.