Kvalita života u ošetřovatelského personálu na onkologii

  • , Masarykův onkologický ústav, Oddělení gynekologické onkologie

Netradiční přednáška o syndromu vyhoření zazněla na 3. psychoonkologickém sympóziu v Hradci Králové.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Jmenuji se Jana Svobodová a pracuji na onkogynekologické ambulanci Masarykova onkologického ústavu. A protože už se nachýlil čas, tak já to bleskově přečtu, abychom se nezdržovali, protože bych na to nabalila zase milion padesát slov. Téma máte za mnou napsané a bližší specifikace je syndrom vyhoření, neb jsem si tento syndrom osobně měla možnost poznat. Úvodem předesílám, že přednáška není v počítačové podobě, abych ve svém životě eliminovala jeden z mnoha stresových faktorů. Donesla se ke mně informace, je to tak dva měsíce, že už ve Spojených státech upouštějí od přednášek v PowerPointu, aby právě eliminovali tzv. elektronický stresor, což je počítač, mobil, televize a podobně. Přestala jsem sledovat televizi. Budu vycházet z vlastní zkušenosti a vlastního vnímání a prožitku, ne z učebnicového. Takže tato přednáška může vyznít možná trošku netradičně. Kdy byl byl syndrom vyhoření popsán, to bylo roku 1975 Herbertem Freudenbergerem. Příčiny, příznaky a fáze, to už na přednáškách, seminářích a podobně zaznělo opakovaně, tudíž nevidím přínos v opakování opakovaného a popsaného. Na onkologii pracuji necelých dvacet let. Syndrom vyhoření jsem prodělala minulý rok, klasicky s učebnicovými příznaky a fázemi: podrážděnost, úzkost, nic nestíhám, poruchy spánku, somatické potíže. Protože syndrom vyhoření má plíživý charakter, ignorovala jsem jeden z příznaků, a to vymknutý kotník. Teď se to může zdát trošičku divné, ale hned vzápětí vysvětlím proč. Domnívám se na základě předchozích zkušeností, kdy právě těch necelých dvacet let sleduji pacienty a samozřejmě sama sebe, tak se domnívám, že pokud sebe ignorujeme, tak tělo začne vysílat signály v podobě nemocí, úrazu, nehody. Tímto nám sděluje „zpomal, zabrzdi, zastav se, co to se sebou provádíš?“ V podstatě nemoc je řeč těla. Zlomový okamžik přišel ve chvíli, kdy mi přišla těžce negativní až destruktivní myšlenka. Šla jsem do obchodu, nakupovala jsem, už mě ti lidé totálně všichni lezli na nervy. Držím vozík, a chtěla jsem jím najet do vozíku starší paní. Tak jsem si říkala: „A je zle, musím s tím něco dělat.“ No ona tím vozíkem zablokovala celou uiličku a znemožnila pohyb ostatním. Kdysi dávno, co já vím, tak patnáct dvacet let, teď už bych ten film nechtěla vidět, jsem viděla film Volný pád s Michaelem Douglasem. Asi ho někteří lidé viděli, jak se smějí. On v roli, jestli si dobře vzpomínám, nějakého přetíženého managera, workoholika, psychicky nezvládl dopravní situaci. Prostě mu ruplo v hlavě, jak se říká lidově. Vzal baseballovou pálku a volným pádem prostě šel a mlátil všechno kolem sebe. A mně právě asociačně naskočila ta baseballová pálka. Takže v tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu je to vážné. Prvním krokem k nápravě je plně si přiznat, že není něco v pořádku. Je to první krok ke změně - přijmout skutečnost namísto útěku před skutečností. Tudíž, a na to pořád zapomínáme, jednak ve vztahu k sobě, ale o tomto neví ani pacienti, protože reakce pacientů ve vztahu ke své nemoci tomu neodpovídá, a to je převzetí zodpovědnosti k sobě, za sebe. Ne nějaké okolnosti, ne ostatní lidé, ale já. Mohu požádat o pomoc, o radu, o informace, ale tu práci na sobě mám a musím udělat já. Nikdo jiný nemá tu moc. A i když doslova využiji pomoci a instrukcí, ale budu je vykonávat pouze v závislosti na druhých, bez vědomí vlastní práce, tak si nejsem jistá výsledkem. Největší dřinou, co jsem v průběhu toho syndromu vyhoření vypozorovala, je přeprogramovat svůj mozkový software. Mozek vyrábí tisíce důvodů a pochybností. Náš racionální rozum může situaci vyhodnocovat jinak, než co se ve skutečnosti děje. Snažit se co nejdéle zachovat přítomný stav - „musím zajistit to, musím udělat ono, protože...“ Negativní pocity bychom neměli pěstovat. Jsou příznakem vnitřní nerovnováhy. Takže pokud je neřešíme včas, mohou vést k problémům daleko horším. Takže přijde negativní myšlenka, a tak ji přestavím, přetransformuji na pozitivní. My máme ovládat tu myšlenku, ne ona nás. Ale je potřeba upozornit, že nejde o potlačení či popření. Znamená to přiznat si tu myšlenku, abych porozuměla tomu, odkud a proč přichází. Chce to ochotu, bdělost a trpělivost. V podstatě jde o takovou kosmetickou úpravu toho myšlení. Jenom pár příkladů, co už pár let pozoruji, jen tak okrajově. Před čtrnácti lety jsem prodělala infarkt myokardu, v poměrně mladém věku. A nebyla vůbec zjištěna příčina. Tak mě to navedlo na opravdu jiné myšlení, proč, co a jak, a jít tak trošku do hloubky té věci. Takže jsem začala víc vnímat pacienty, víc se jich ptát. Takže jeden příklad nebo dva. Jednu pacientku, základní diagnóza karcinom dělohy, jsme před dvěma lety překládali ležící na hospic. A ona se nám po dvou letech objevila v ambulanci. A já jsem na ni koukala a říkám: „Ježkovy oči, ta paní přišla po svých?“ No a dělali jsem ultrazvuk, a to je takový docela malý prostor, kde se dá toho pacienta trošku zeptat, něco z něho vytáhnout, tak jsem se jí ptala: „Co jste dělala během těch dvou let? Jak jste to prožívala?“ A ona mně řekla, že prožila dva nejkrásnější roky svého života, protože v domnění toho, že asi brzy odejde, za ní manžel chodil každý den. A naladili se na lepší, hezčí notu. Chovali se k sobě hezky, pěkně se k sobě vyjadřovali. Ona došla potom po svých k nám. A opačný příklad, pacientka s karcinomem děložního čípku po radikální operaci a zajišťovací radioterapii, kdy prognosticky to vypadalo, že by tedy měla být v pořádku a vyléčená, tak totálně se zbavila svojí zodpovědnosti. Takže pokaždé s ní někam přišel manžel, klobouk dolů tedy před ním. On si psal do svého deníčku její ambulantní návštěvy, jaká vyšetření má prodělat, co má dělat, jak se na ta vyšetřená má připravit. Prostě naprosto odmítla jakoukoliv zodpovědnost za sebe sama, cokoliv se sebou udělat. O tuto pacientku jsem se zajímala dál a zjistila jsem, že ta pacientka zemřela, ale ne na onkologické onemocnění. Dále jsem začala zvažovat pomoc a tzv. zbytečnou pomoc. Jenom tak okrajově, už prostě netahám pacienty, ptám se jich, s kým jsou doma. Pokud zjistím, že třeba pacientka je sama, takže o sebe musí zvládnout pečovat sama, tak já třeba dělám to, že jí ruku jenom lehce opřu o rameno a ona si tím bříškem musí zatáhnout sama. Abychom se netahaly, abychom se nepřetěžovaly, abych měla sílu na ty další pacienty. Tudíž nepřebírat zodpovědnost druhých na sebe. Pacient je nemocný člověk, ale ne chudák. I on si má uvědomit, proč je nemocný, co mu nemoc bere a proč, a co mu naopak dává. Často právě padá otázka „Proč já?“ Pacient by neměl přijít k lékaři odložit své tělo: „Doktore, mám to a to, dělej s tím něco.“ Začít máme u sebe, ne čekat, kdy se změní jakékoliv okolnosti. Takže já děkuji syndromu vyhoření, že jsem si mohla mnohé uvědomit a pochopit a prožít, co jsem se již dříve domnívala. Teď si ale musím uvědomit, že každý jsem na jiném místě osobního vývoje, každý vnímáme obdobné situace jinak. Většinou teprve skrze krizi se člověk začne zabývat sám sebou. Je třeba se zamyslet, kolik času věnujeme sobě, regeneraci, myšlenkám a pocitům. Práce na onkologii je pro mě velkou školou života. Jako všechno, tak i nemoc, má důvod existovat v našem životě. Není to náhoda. Pro náš vývoj, růst, postup na vyšší level v zodpovědnosti k sobě, v lásce k sobě, sebeúctě, empatii, trpělivosti a dalším. A tak na otázku „Proč zrovna já?“ si můžeme sami odpovědět. Takže v konečném součtu je jedno, zda se jedná o ošetřující personál nebo pacienty, jde o nás všechny. No a abychom nezapadli do mašinérie běžného života, práce, nákup, úklid, televize, spánek, dokolečka dokola. Závěrem si dovolím citovat pár slov od Dalajlamy. Na dotaz, co vás nejvíce zajímá na lidech, odpověděl: „Lidé samotní, protože obětují zdraví, aby vydělali peníze. Potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví. Potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti. A tak nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by neměli nikdy zemřít. A potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“ Já vám děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 3. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednáška, která zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol, se zaměřuje na to, k jakým sociálním změnám dochází v rodině po stanovení onkologické diagnózy u dítěte a jak mohou sociální pracovníci rodině pomoci.

Přednáška, která zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol, ukazuje na konkrétních projektech možnosti e-learningu ve vzdělávání dlouhodobě nemocných onkologických dětských pacientů a zabývá se i specifiky práce speciálního pedagoga u dětí v nemocnici.

Přednáška Mgr. Vlčkové, klinické psycholožky Kliniky dětské onkologie FN a LF MU Brno zazněla na 1. Psychoonkologickém sympóziu v září 2010 v Brně a obsahuje závažná témata týkající se komunikace s nemocnými dětmi a jejich rodiči včetně sdělování závažných skutečností, vysvětluje jak a proč informovat rodiče a jak a proč děti, věnuje se i sourozencům nemocných dětí a podrobně analyzuje vývojové změny v dětském vnímání a porozumění nemoci. Prezentace obsahuje i praktické strategie sdělování závažných skutečností a komunikace s dětmi. Přednáška je určena pro zdravotnické odborníky, užitečné informace o vnímání nemoci dítětem se zde dozví i rodiče.