Lékař, sestra, psycholog

Zdravotnické povolání je vysoce náročné na osobnost člověka, profesionální přípravu, styl práce, způsob života i duševní stabilitu. Co vše se očekává od psychoonkologa a co může psycholog na onkologickém oddělení nabídnout?  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já jsem přemýšlela, jak to pojmout a nakonec jsem se rozhodla, že jakoby gró té mé přednášky, toho sdělení bude výčet toho všeho, co po vás chtějí, co po vás chtějí nadřízení, lidi, společnost aby bylo vidět. že ono to vlastně není vůbec jednoduché, jak to může vypadat. To zdravotnické povolání samo o sobě je vysoce náročné na osobnost člověka, na profesionální přípravu, styl práce, způsob života, duševní stabilitu každého z nás. Existují takové, řekněme, 2 tábory, byť ten jeden je trošičku na ústupu, kdy jeden tvrdí, že člověk, který se rozhodne pro naši, pro tu zdravotnickou práci, by žádnou psychologickou pomoc neměl potřebovat a ani se jí dožadovat, pokud ano, tak si správnou profesi nevybral, protože na to nemá. Ten druhý tábor tvrdí, že vlastně každý člověk je zranitelný, je to naprosto přirozené a že každý má jen odlišnou mírou odolnosti, odlišnou míru toho, co zvládne a že naše vlastní hodnocení rozhoduje o tom, co budeme prožívat stresově a co nikoli. Myslím si, že všichni vnímáte, že v tom druhém, to sedí, že tady se vás budu dál snažit přesvědčit, že to tak je. Co se od nás očekává? Očekává se vysoká odbornost, všichni chceme, abychom byli v těch nejlepších rukou. Očekává se, že budeme dostatečně kritičtí a sebekritičtí k sobě samým, k tomu, co děláme, k tomu, co se kolem nás děje. Očekává se, že se budeme umět vcítit do vnitřního světa druhých lidí a je jedno, jestli je to pacient, rodina, kolegové. Očekává se, že budeme trpěliví, že se budeme umět ovládat v každé situaci. Očekává se, že máme smysl pro povinnost, pro zodpovědnost. Očekává se, že budeme umět pracovat s moderní technikou, sami víte, jak ta technika jde dopředu a jak je to někdy složité. Očekává se, že budeme zvládat fyzickou zátěž té profese. Očekáváme nebo očekává se od nás, že ovlivníme a správným směrem navedeme prožívání a chování těch nemocných. Očekává se, že jakýsi ten náš profesionální odstup, který je potřeba mít, půjde společně s pochopením a soucitem s trpícím člověkem. Sami víte, že v některých oborech je tohle prostě více než náročné. Proti tomu vás vlastně nebo nás nikdo nedokáže připravit na některé věci, které se dějí, jako je tělesné utrpení - víme že je, ale ta realita potom často je šílenější, než jsme si dokázali představit. Nedokáže nás škola, řekněme, připravit na to zoufalství okolí, kdy často ta zátěž, která na nás jde tou rodinou, je ještě větší než třeba tím nemocným samotným. Nedá se připravit na vlastní bezmoc. Nedá se připravit na všude přítomny časový pres, nutnost rychlých rozhodnutí, riziko vlastního ohrožení často. Samostatná kapitola by byla legislativa a administrativa, jak tady bylo řečeno, dnes pomalu 90% času je administrativa a jsme rádi, když do těch 10% vtěsnáme pacienta a sami sebe. Nedostatečné hodnocení a co je na tom možná ještě náročnější, že tohle se děje opakovaně, že si neřekneme "bude to jednou, my se hecneme, zvládneme to", ale víme, že to přijde zase, zase a zase. Vztah zdravotníka a nemocného - já to záměrně nebudu rozdělovat na lékaře a sestru, protože si myslím, že tyto obecné věci platí u obou. Ten profesní vztah je silně závislý navzájem na dobrém osobním vztahu. Všichni víte, že když ten osobní vztah s tím pacientem funguje, tak i ta léčba se daří lépe, ten pacient je ochoten, s troškou nadsázky nám dovolí mnohem více, než kdyby toto nefungovalo. Důležitá samozřejmě je účinná výměna informací. Dnes, také to bylo zmíněno, v době internetu víme, že pomalu 99% pacientů, když se dozví diagnózu nebo něco, sedne na internet a začne sjíždět stránky a ve chvíli, kdy zjistí, že bychom si vymýšleli, že bychom mu lhali, tak ta důvěra přestane fungovat a ten vzájemný vztah je potom těžké napravit. Ty případné rozpory, které určitě se v tom vztahu objeví, ten nemocný nebo každý z nás zvládá hlavně rozumově, ale ve chvíli, kdy ten člověk je v ohrožení nebo je oslabený, tak jde ten rozum stranou. Jsou to třeba ti pacienti, se kterými se skvěle vychází nebo i kolegové a pak stačí, aby se, já nevím, 3 dny pořádně nevyspal a už ho každá maličkost vydráždí. Důležitá je předchozí zkušenost, snažit se je nebrat na vědomí, důležitý je aktuální psychický stav, dodržování společenských pravidel chování a zase spousta dalších. Často nebo hodně náročné je i to, že zvlášť u těch závažných onemocnění zdravotník a ten nemocný spolu stráví spoustu času, často víc než s tou vlastní rodinou a očekává se to ovlivnění toho prožívání, že mu to zpříjemníme,že to uděláme snesitelné. Musíme jednat s maximální úctou k lidské důstojnosti. Neměli bychom se nechat ovlivnit věkem, pohlavím, osobností toho člověka. Budu-li mít osobně problém, já nevím, třeba s alkoholik nebo se starými lidmi, tak pokud mi tento pacient,klient přijde, tak se nesmím nenechat ovlivnit tím, co já mám v sobě, může to být někdy náročné. Musíme mít pochopení pro problémy nemocných, pomáhat je řešit a jsme pro ně jakýsi zdroj bezpečí, ale určité hrozby ve smyslu, že on vlastně často neví, co si na něho v rámci té potřebné léčby jakoby v uvozovkách vymyslíme. Je to strašně hodně, co prostě musíme. Určitě by vás napadly další a další stránky, kdybychom tady dali volnou diskuzi. A proti tomu je, že čím více člověk je přesvědčen o vážnosti a nebezpečí své nemoci, tak tím komplikovanější ten vztah k tomu zdravotníkovi je. Na základě toho může docházet k vyhroceným situacím a ty musíme řešit prostě s rozumovou kontrolou, čeká se, že toho člověka nepošleme do háje, čeká se, že to, co bychom mu rádi řekli, spolkneme, na něj se usmějeme, vysvětlíme, ale tohle všechno v nás zůstává. Ty průměrně náročné situace, se kterými se setkáváme a to jejich překonávání, nás motivuje, řekneme si "tohle zvládneme, pokusím se", ale pokud je ta zátěž nadměrná, ať co do intenzity toho jednoho nebo časově, tak se to začne projevovat negativně. Já záměrně se tady budou vyhýbat syndromu vyhoření, protože k tomu bylo řečeno spousta a nechci, aby se to k tomuto dostalo. Problémy, se kterými se setkáváme a se kterými se musíme poprat, souvisí často s rolemi, které zastáváme. My sice v té práci jsme za doktora, za sestřičku, ale zároveň jsme rodiče, jsme děti, jsme... teď už mě nenapadne asi nic rozumného, ale to jsou věci, které si do té práce neseme s sebou. Máme nemocné dítě, tak se od toho v té práci stoprocentně nedokážu oprostit. Jsou to nároky související s obsahem práce, kdy ta práce je náročná sama o sobě. Organizace práce - sami víte, že když ta organizace má smysl, tak to všechno šlape mnohem lépe, než když to někde drhne, to pak může být zdrojem nějakého našeho vnitřního napětí. Profesní perspektiva, rádoby zanedbatelné nebo nedůležité fyzikální prostředí jako je hluk, teplota, bezpečnost práce. Když budete muset pracovat, jak byly teď v létě čtyřicítky a budete v tom 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, tak každý z nás nebo naprostá většina bude mnohem podrážděnější, než když bude takové to pro nás každého komfortní prostředí. Budu-li někde sedět, kde mi nad hlavou vrčí zářivka, tak předpokládám, že já bych tak do 15ti minut vyletěla. Toto jsou strašně také důležité věci, které v nás můžou udělat paseku. A samozřejmě interpersonálních vztahy. Ta zátěž, kdybych ji měla měla ještě jednou nějak rozdělit, tak je fyzická, fyzikální a chemická. To je to statické nebo naopak dynamické zatížení. Doktoři - dokážu si představit převážně to statické, je to takové to vypisování, jak je člověk na místě, vypisování zpráv, v ambulanci, stojím na jednom místě třeba u operačního stolu. Proti tomu dynamické zatížení - sestřičky, kdybyste si měli naměřit, kolik toho za den naběháte, tak si myslím, že každého z vás kdybychom postavili na start maratonu, tak máte šanci na umístění. Je to zátěž, která se může odrazit i v té hlavě. Setkávání se s nepříjemnými pocity, které je téměř na každodenním pořádku, například otevřené rány, setkávání se se zápachem, s různými exkrementy, to jsou všechno věci, které musíte zvládat a je to náročné. Riziko infekce, kterému jste vystaveni a k tomu si přidejte nepravidelné stravování, nedodržování pitného režimu. Tady tyto zase rádoby nedůležité věci, které ale jsou pro tu osobní pohodu strašně potřebné. Zatížení páteře, když vidím někdy naše křehoučké sestřičky, jak musí manipulovat s mohutnými chlapy, tak já je obdivuji. Dostává na frak svalový a kloubní systém, práce na směny, která také může rozhodit denní režim ať už člověka nebo fungování v rodině. To jsou prostě věci, které v nás někde se ukládají. Zátěž psychická, emocionální, sociální - bylo to tady zmíněno. Obrovská míra zodpovědnosti, zodpovídáte za život druhého člověka, musíte být neustále ve střehu, musíte být pružní, rychlí, musíte se samostatně rozhodovat. Při některých zákrocích víte, že tomu druhému musíte způsobit bolest, aby se to posunulo, to také není příjemné vědět. Zacházení s intimitou nemocného, opakovaný kontakt s lidmi v náročných emočních stavech. To, co tady říkal pan profesor, i když si člověk určitý odstup zachovává, tak prostě my to nasáváme a někde to zůstává a je jenom otázka té poslední kapky, než se to nějakým způsobem dostane ven. A konfrontace s bolestí, utrpením, umíráním a smrtí jako takovou, možná takový ten strop. Kontakt s rodinou nemocného - znovu je často náročnější než s pacientem samotným, protože někdy mám pocit, že ten pacient je mnohem připravenější než ta rodina na to, co se bude dít, mnohem smířenější. Opakované konfrontace s vlastními zážitky a postoji, vsadím se, že každý z vás si vybaví situaci ze své profese, z kontaktu s pacientem, s kolegou, který vám připomněl něco, co se stalo ve vašem životě ať už pozitivně, nebo negativně. Možné ztotožnění se s nemocným - je to to, říká to spousta kolegyň, že ve chvíli, kdy mají svoje vlastní děti, tak když se objeví někdo, kdo jim třeba vzdáleně připomíná to dítě nebo ví, že je to dítě někoho, může to být náročnější, může to být, že mi ten člověk někoho připomene ať vizáží nebo třeba tím svým osudem. To jsou ty věci, které v nás jsou a něco je může vytáhnout. Nízké ohodnocení jak finanční, tak mám pocit, že často se zapomíná na to, že obyčejná pochvala nebo takové to poplácání po rameni dělá také hodně. Když už nás někdo osloví, tak často dostaneme spíše pěknou sodu, že jsme něco popletli, něco nezvládli. Takže i toto může stačit. Arogance vedení, určitá řekněme i manipulace těmi lidmi pod sebou , případně v těch extrémních případech až vydírání. Je to také neustále přidávání práce, "vidím, že máš ještě prostor, tak tady máš další" a je to možná i na úkor toho času, který by ta sestřička mohla strávit s tím pacientem. Nároky na neustále vzdělávání, tak to je, myslím si, kapitola také sama pro sebe. A když jsem to teď všechno takto řekla, tak vidíte, že vlastně aby se z toho člověk nezbláznil a nepotřeboval podporu psychologa, tak je v podstatě nemožné. Může fungovat skvělé samozřejmě rodina, kamarádi, zázemí a v těch extrémech takto by to vypadalo nemělo, protože pokud k nám někdo někoho natlačí, tak je to úplně na houby. Psycholog vlastně pomáhá lékařům a sestrám vyznat se nejen v těch nemocných, nejen jako by pomoci při řešení potíží toho nemocného, ale i v sobě samotných a to je často důležité. Já nebudu mluvit konkrétně dál, protože o tom budou přednášky mých kolegů. Jenom bych tady možná řekla jednu takovou kazuistiku. Myslím si, že naše sestřičky, které tady jsou, dlouho jsem váhala jestli to říct, každý z nás máme něco, čeho se bojíme, že se stane. Za mě, dělám na hematoonkologii, jsem se vždycky bála nejvíc toho, že se u nás objeví buďto někdo z rodiny, někdo z mých přátel. Zaplaťpánbůh rodina ne, ale objevili se tam vlastně dva mí přátelé, kamarádi. Tady tato skvělá ženská, u té to bylo o to těžší, že jsme ji znali všichni, že to byla taková ta dobrá duše, která byla pro každou špatnost, když jste potřebovali něco provést, tak ta stála v první řadě s rukou nataženou "jdu do toho" a vlastně v roce 2010 v srpnu jí byl diagnostikován karcinom prsu. Zvládla to všechno, ta nemoc se potom ještě dvakrát jakoby vrátila a těsně před tím než zemřela, tak vlastně byla přijata na naši kliniku. Určitě si dokážete představit, kočky, které si vzpomenou, jak náročné to všechno bylo. Všichni jsme si toho byli vědomi, povídali jsme se o tom a i přes cenu toho, že nás to srazí na kolena, tak jsme věděli, že to je to jediné a poslední, co můžeme udělat. A myslím si, že právě to, že jsme se o tom bavili, že to bylo mezi námi, tak nás to v něčem hodně stmelilo. Takže jenom abyste viděli, že i takovéto náročné věci se můžou stát. Hodně záleží na tom, jaký ten psycholog na tom pracovišti je. Nemůžete čekat, že máte-li psychologa na pracovišti, tak že budete okamžitě si sedět. Já si troufám tvrdit, že u nás to funguje, že je to spíše jakoby člověk, který je fakt členem toho týmu. Toto je jen pár slidů pro vás, kteří byste tu pomoc potřebovali, chtěli a nevěděli, kam se obrátit. Už nějaký rok funguje Systém Psychosociální Intervenční Služby, který je primárně orientován na podporu zdravotníků, kteří prošli kritickou událostí. To je třeba při napadení, při nějakém extrémním zatížení. Je vlastně jakoby podpora obnovit nějakou tu duševní rovnováhu, je to taková první pomoc, ale ne psychologická. Poskytují ji vlastně kolegové, kteří mají za sebou jakýsi trénink, řekněme, kteří by měli být tím nárazníkem a kteří moc dobře ví, ve kterou chvíli člověka jakoby předat, kontaktovat na psychologa. Zmiňuji to jenom proto, že opravdu ještě stále jsou pracoviště a není jich málo, paní magistra Kalvodová mi to potvrdí, kde není samozřejmostí, že na onkologických a hematologických pracovištích jsou psychologové. Jsou místa, kde toto ošetřeno nemají a dokonce ani s nikým nespolupracují. Takže tady jenom, kdyby někdo z vás se v té situaci ocitl, nebyl z Olomouce nebo se mnou nechtěl mít nic společného, tak vlastně na těchto internetových stránkách v chlívečku Kontakty podle jednotlivých krajů, ze kterých jste, je vlastně seznam těchto peerů, jak se jím říká, kteří tvoří ten záchytný systém. Když jim zavoláte, oni se s vámi nějakým způsobem zkontaktují, domluví a když bude potřeba, tak jsou schopni vás odkázat dále. Takže za mě děkuji za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.