Mobbing, bossing – trvalí průvodci lidského společenství

Jak a proč vzniká patologické agresivní chování, jak probíhá mobbing, bullying a bossing a jak se lze nebo nelze bránit? 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobré dopoledne přeji všem. Uděláme velký řez, velký odstup a z té úžasně prezentace, kterou měl můj velmi vzácný kolega Zdenek Hrstka, se vnoříme do něčeho, co je naprosto tristní a podle toho také vypadá celý design mé prezentace. Na začátku vás chci upozornit, že všechno, o čem budu mluvit, se týká člověka moudrého nebo současného, Homo sapiens sapiens. Všechno, co budu říkat, si můžeme vytvořit sami pro sebe a pro druhé. V křesťanské posturologii se začíná tím, že byli Adam a Eva vyhnáni z ráje proto, že neplnili všechny příkazy nebo prvotním hříchem opustili příkazy a doporučení, který jim dal nejvyšší. To vyhnání z ráje, exkomunikace se potom objevuje už ne v tom křesťanském slova smyslu, ale ve smyslu historie jako takové, ať je to o pravěkých tlupách, lidech, kteří byli na začátku vlastně vývoje lidské společnosti, kteří se rádi a velmi intenzivně vzdávali a odmršťovali ty, kteří nebyli tak dobří a tak stejní jako členové tlupy, vyháněli je. A úplně stejným způsobem jsme se chovali jako lidé ve starověku, středověku, novověku, v socialismu, v kapitalismu. Všechny tyto exkomunikační dovednosti jsme se učili tisíce let. Vynalezli jsme pranýře, vynalezli jsme trestající masky, vynalezli jsme potupné koruny pro krále všech křesťanů Ježíše, pro heretika Husa a dokonce takové úžasnosti jako mrskání, přibíjení na kůl, zavírání do klecí, vožení jako atrakcí a nakonec i veřejné popravy, tak to máme neskutečně rádi. A toto je něco, co absolutně souvisí s naším tématem - s mobbingem a bossingem. Divadlo tortury vždycky bylo obrovskou zábavou pro davy. Když se popravovala Marie Antoinetta a Ludvík XVI., tak davy piknikovaly na popravištích. Obrovská zábava. Jenom strach z trestu dokáže Homo sapiens, dokáže člověka zastavit v nejhorší krutosti lidí na lidech. Utrpení a bolesti oběti působí na přihlížející naprosto úžasným způsobem, je to afrodiziakum, je to balzám, je to úžasná věc, vzpomeňte si, jak máte rádi detektivky, tedy hlavně ta první část, kdy se někdo morduje. Demokracie, to je to, v čem teď žijeme, odsoudila pranýře, odsoudila exekuce veřejné, odsoudila třeba, já nevím, vožení po atrakcích v klecích, ty špatné, ale má opravdu velmi jemné způsoby a formy týrán. Mučitelé si vždycky pro své oběti najdou nějaký způsob. Mučení je úžasný vynález lidského ducha. K mučení patří agrese. Agrese, víme dobře, že je součástí lidského chování, bezpodmínečně, je vrozená, bez agrese bychom se nenarodili. Ale může být umenšená výchovou a naukou nebýt agresivní, anebo také rozvíjená prostředím, situacemi, a také může být naučená, známe dětské vojáky v Africe. A teď ta super, úžasná patologická agresivní chování, tak si je jenom řekneme. Mobbing je dvojí: buď "to mobb" - dotírat, hromadě napadat a znamená opravdu systematické a cílené kolektivní psychopatické útočení na jedince, na člena toho kolektivu, ve kterém se útočí, a to nejméně 6 měsíců. Když "mobb" je také chátra, dav a lůza, tak si řekneme, jak je to úžasné, když se z takového civilizovaného člověka stáváme lůzou. Bullying je od slova "bully" čili násilí, týrání, donucování, dokonce buzerace a místo mobbingu se bullying používá v Británii, v USA a v Austrálii jako terminus technicus. Bossing - úžasná věc, to máme ty hrníčky a takové ty nápisy na tričkách "boss", je to psychický teror šéfa vůči podřízenému. Pak je tam šikana, ta je nám hodně dobře známá, je to jak fyzické, tak psychické omezování, týrání jedince, kolektivní napadání. Staffing, "staff" je nábor nebo zaměstnanecký, jsou to útoky kolektivu na šéfa, stávají se málokdy nicméně, stávají se. Když je zaktivizovaný a zagregovaný celý tým, pak se stává, že tedy šéf může utrpět velké neštěstí. Chairing, "chair" je židle čili psychický teror, který vede v boji o vedoucí postavení, o křeslo, je to většinou v těch radách podniků a tak dále, kdy jeden jde po krku druhému, aby získal jeho postavení. Stalking je honba a lov, je to zlovolné, úmyslné obtěžování a ničení věcí oběti, je to zoufalství, hrůza a jestli se díváte někdy na ten seriál, který běží v televizi, tak to ještě jen odvar toho, co může stalker dělat své oběti. Sexual harassment je sexuální týrání, sexuální obtěžování. Můj pan profesor Vorlíček vždycky říkal: děvčata, nebojte se, k nám to nedojde, to mají jen v té puritánské Anglii a Americe. Poprvé se o mobbingu zmiňuje opravdu v 63. roce Konrad Lorenz a popisuje mobbing jako útok zvířecí tlupy na vetřelce. Když se tlupa, myslím, že to byli vlci, když se tlupa semkne a vystrnadí zločince nebo vetřelce, který chtěl třeba, já nevím, získat samici a tak dále. To, o čem my tady mluvíme, velice pojmenoval Němec, který dlouho žil ve Švédsku a z něj se strašně moc cituje. Lidskou agresi rozpoznal v mobbingu poprvé v roce 1990 Heinz Leymann a ten ji popisuje jako dlouhodobé nepřetržité útoky na někoho, jejich pravidelnost je téměř s hodinářskou přesností, opakují se stejné situace, mobber dokáže velmi systematicky a cíleně se zabývat nějakou částí oběti, osobnosti oběti. Je tam naprosto nepřátelská a neetická komunikace, nikdy bychom s nikým dalším takovým nemluvili, nepřímé, skryté hrozby, ale takové, které můžou všichni rozpoznat, "však ono se někomu udělá špatně", "však on někdo něco...", ale všichni vědí, o co jde, je tam rafinovanost a zákeřnost. To se musí už opravdu vymýšlet, ten mobber vymýšlí dnes a denně zákeřnosti, které může ještě spáchat oběti, aktivní a trvalý tlak - o tom budeme mluvit pak dál, nelítostnost a bezcitnost - to se jen tak někde nevidí a trvalá přítomnost nepřátelství a agrese. Je to zoufalství, je to psychopatologie nejvyššího zrna. Takže mobber versus oběť: nejhorší jsou útoky na soukromí oběti, až vám budu povídat příběh, který jsem vám připravila, zjistíte, že je to to nejstrašnější, čím může oběť přes mobbera projít. Mobber znemožňuje oběti vyjádřit svůj názor, prostě ho utne, jakmile chce ten člověk něco říct, tak v tom daném okamžiku silou osobnosti nebo váhy v tom kolektivu ten mobber řekne: dost, nemusíš, už to přece známe. Nedokáže udělat nic jiného, než že přestane mluvit s obětí, prostě najednou je tam kolem oběti strašné ticho, zavírá před ní dveře, odchází uprostřed konverzace: tebe já přece poslouchat nemusím. To všechno má vliv, pokud ten mobber je sám a má velký vliv na kolektiv, totéž se objevuje potom u těch nohsledů, kolektivu vůči oběti. Ironizuje oběť, prostě napodobuje chůzi, napodobuje gesta, mimiku, dělá prostě úplně všechno za zády té oběti, aby ji absolutně znevážil a znevažuje nejen toto, to znamená osobnost samotnou, ale znevažuje i práci oběti. Takže nastává viktimizace oběti, i když se snaží ta oběť velmi intenzivně se očišťovat, protože to jsou všechno věci, o kterých se začátku vůbec neměla ani tušení, že takhle se může terčem hrozných posměšků a velkého nelítostného boje, takže snaží se vysvětlovat, ovšem je to potížista, je to naprosto konfliktní osoba a když začne mít ty choroby a to všechno, co si budeme ještě povídat, tak se řekne: proboha, vždyť je to asi blázen, vždyť on se chová jako nenormální tady, pošlete ho k psychiatrům, k psychologům už ne, ty už nepotřebuje, ty už prošvihl. Takže toto je jedna z posledních fází toho, jak ta oběť pomalu padá a klesá až do kompletního vyloučení z kolektivu. A teď se budeme trošku bavit o bossingu. Takže jakpak vypadá boss versus oběť? Tak tam slyšíte úžasné sentence, například: neděláte tolik, kolik bych od vás očekával, vyvyšujete se nad mě? Přesně tímto způsobem se vyjadřuje boss k podřízenému, který se stává obětí. Vybočujete z řádu, který jsem vám nastavil a nastavil jsem jej všem podřízeným - je to takový ten prvotní hřích, že. Neobtěžujte se na mě mluvit, mluvíte jenom hlouposti, nelezte mi do kanceláře, nepotřebuji vás vidět, jste neskutečně nudný, jste tak nezajímavý, že tu určitě jenom přežíváte, vy mě nemusíte, co? A jste starý, do kolektivu nepatříte, jste naprosto nevzhledný, máte úplně jinou víru - to jsem si zažila já, jste úplně jiný, než jsou všichni ostatní v kolektivu, vy se neumíte přizpůsobit, sem naprosto nepatříte, všiml jste si toho už? Jestli ne, tak vám to teď říkám. A my se teď malou chviličku budeme zabývat osobností oběti. Osobnost mobbera je podstatně kvalitnější, můj bratranec, který byl velmi známým hercem, tak vždycky říkal: víš co, nejlepší je, když dostanu roli hajzlíka, protože ten se tak úžasně hraje, takový ten hodný, slušný, dobrý, všímavý - tak ten je strašně nudný. Takže osobnost mobbera necháme chvíli stranou, ale osobnost pobyt je velmi důležitá v tom, že je to od počátku člověk, o kterém se ví, že se nechce hádat, že se vyhýbá konfliktům, je příliš individualistický, je to člověk, který jde svou cestou, třeba klidně, ale jde svou cestou, je chytrý většinou a je hodně učenlivý, to v tom průměrném kolektivu, kde v Gaussově křivce je stovka inteligence, tak to se prostě nedá někdy vůbec unést. Ale hlavně toho, kdo ho ničí a kdo ho deptá - toho mobbera - strašně provokuje, protože je to velký opak té osobnosti oběti. Genderové studie říkají, že obecně muži i ženy jsou nastejno oběťmi. Když se to zadaří, není to až tak velký rozdíl, jenže ve zdravotnictví, jak řekl pan kolega, je daleko víc žen, takže dá se předpokládat, že více obětí je mezi ženami. Zase velké studie ukazují, že mladí, noví v kolektivu jsou na tom podstatně hůř, jsou v podstatě častěji oběťmi, než jsou starší a zkušenější, ti už mají něco za sebou a dokážou se bránit sami. Jiné studie ale říkají, že to může být nastejno, záleží na tom, které odvětví nebo které ty kolektivy mapujeme. Chci říct, u osobnosti jenom dodám,že ať je to osobnost oběti introvertního charakteru, která je více zahloubána do sebe, která je zranitelná, nicméně neukazuje ty své problémy tak často anebo extrovertní typ osobnosti, který všechno dá najevo, řekne, postaví se zase daleko víc v důsledku. Pokud je mobber velmi šikovný a chce tu oběť zdeptat tak, aby ji vyloučil z kolektivu, tak ani extrovert, který má velké zkušenosti, neodolá a stává se úplně něčím, co je někde hluboko dole a nešťastné, co vůbec neumí. Takže jak se chová? Oběť se chová především nonverbálními markanty bezpodmínečně. Člověk, který tam přijde a je v kolektivu a je to dobře, fajn a tak dál, tak najednou se stává tišším, potichu mluví, nedokáže udržet oční kontakt, je tam velmi změněná chůze - buď velice rychlá, anebo velmi pomalá. V každém případě se snaží minimálně komunikovat s kolektivem jako takovým a zdržuje se často mimo kolektiv, nesnaží se být uvnitř kolektivu. Co je hodně, ale hodně markantní, je to, že začne třeba jen o nějakou krátkou chvilku chodit pozdě do práce, toto je nonverbální komunikační technika, která nám řekne, že: sem já nechodím rád, sem n. A nastávají choroby, a to hlavně psychosomatika, to znamená žaludeční potíže gastrointestinálního traktu bezpodmínečně, nějaké srdeční arytmie - to můžou mít ti starší, můžou tam být úrazy, z psychických chorob pak těžký neuroticismus, najednou se začíná objevovat deprese, anxieta a posttraumatický stresový syndrom. Jak jí pomoci? Jak pomoci oběti mobbingu nebo bossingu? V žádném případě, prosím, nechť nekontaktuje ani rodiče - může je jenom vyslechnout - ani partnera ani kamarády. Ti to s ním vždycky myslí dobře, ale někdy to nejde. V každém případě by ale měl najít podporu nesouhlasícího kolegy z toho patologického kolektivu, určitě psychologa, i když teď uslyšíte, že ani psycholog nepomůže mnohdy, a právníka v okamžiku, kdy se tam jedná o bossing, který je do nebe bijící, který má nějaké právní podklady o mobbingu, vůbec o tomto tam není ani řeči. Takže výsledek: odchod oběti je téměř nevyhnutelný a je tam jenom malá naděje, že mobber odejde dřív než oběť. Zatímco si budete číst dvakrát literaturu, pak vám chci dát jednu takovou příhodu, která se odehrávala asi půl roku, která mě zcela vyčerpala daleko víc než mí hematoonkologičtí pacienti a mám tady kolegyni sestřičku, která bude přesně vědět, o koho jde. Já jsem se hrozně rozhodovala, jestli to mám říkat jako o sobě nebo o někom nezávislém. Budu to říkat o sobě, protože všechny ty osoby už jsou mimo práci. Bylo to dávno, ale poznamenalo mě to opravdu velmi, včetně té oběti, na celý život. Přišel do velmi ambiciózního kolektivu mladý muž po promoci, ještě nějakou dobu někde byl na interně, a neskutečně chtěl pracovat s onkologickými pacienty. My tam jsme měli v té době velmi urostlé chlapce, takové ty 180 cm a výš, takové sebevědomé, úžasné, velmi ambiciózní lékařky. Ten lékař byl malý, podsaditý, vypadal jako boyer, nikdy ovšem neboxoval, měl takovou postavu, chodil zavalitým takovým tempem, trošku rychleji než by se zdálo, mluvil velmi potichu, protože jeho vnitřní osobnostní struktura byla introvertní. On byl neskutečně hodný k pacientům a když jsem ho viděla pracovat s pacienty, tak mi bylo docela příjemně a říkala jsem si, že to bude někdo, kdo určitě tady bude mít své místo. Na jednom takovém sedánku, kde předtím pozval ten to mladý muž, on hrál divadlo amatérsky, tak pozval své kolegy, včetně šéfa kliniky na to představení a v tom představení tam dělal nějakého velícího důstojníka, takže byl oblečený v nějaké uniformně a druhý den se o tom mluvilo tak, že šéf kliniky ho vyzvedl jako, že: a teď byste, Vincente, mohl chodit i v té uniformě mezi nás, protože tam vám to tedy sakra seklo. Bylo to trošku ironické, trošku s nadnesením, ale nikdy ne osobně, protože znám, jak se normálně šéf choval, tak to nikdo nebylo pejorativně. Nicméně už to bylo řečeno. Seděla tam také vrchní sestra kliniky a ta se toho okamžitě chytla: tady se nějak něco děje, protože ASI šéf nebude chtít se nějak moc vybavovat s takovýmto člověkem, asi to byla jen ironická otázka, tak já to rozpracuji. Věřte mi, že teď jsem si naprosto jistá, že to byla ona, která to rozvířila všechno. Mezitím ale i snaživí patolízaví lékaři z toho oddělení se najednou začali koukat po svém kolegovi a začali mu říkat: prosím tě, kam jdeš, co děláš, už jsem tam u toho pacienta byl. začali způsobem takovým velmi pomalým, ale velmi erozivním, nabourávat tu pracovní strukturu tohoto kolegy. Mezitím ale paní vrchní udělala velký nápor na odděleních a začala vykládat: jak je to prostě hrozně, že tento Vincent , vždyť se na to podívejte, on vám nepomáhá jako sestřičkám, zkuste se ho na něco zeptat, není schopen něco vám odpovědět, co by vás ubezpečilo, že je dobrý. A tak dále. A došlo až tak daleko, že ty sestry si mezi sebou začaly vykládat: to je ale blbec, že, to se mu zase něco nepodařilo. Ty sestry jsou velkou hybnou silou každé kliniky, neskutečnou a lékaři ať dělají, co dělají, tak se relativně vezou v této situaci. Nakonec se stalo to, že já jsem začala za tím Vincentem chodit a začala jsem mu nabízet, že bych mu pomohla, protože už ten tlak i ze strany kolegů byl relativně neúnosný. Bavila jsem se s ním předtím vždycky ráda, když ale jsem mu nabídla pomoct, řekl, že nic nepotřebuje. Já jsem se dokonce bavila i s přednostou o tom, že asi by bylo potřeba trošku zasáhnout, protože pozor: mobbing a bossing jsou vždycky na triku vedoucích těch oddělení klinik a tak dále. Ti to mají zastavit. Ale tam se nic nedělo, protože on se šel zeptat a Vincent mu řekl, že nic se neděje. Nakonec kolegové začali vykládat o jeho krásné manželce, kterou si vzal těsně před tím, než přišel na kliniku, mezitím porodili dítě, ten tlak se stupňoval a já jsem dostala anonymní dopis, ve kterém bylo napsáno, ať se okamžitě přestanu starat o tohoto hňupa, protože to je záležitost někoho úplně jiného. Šla jsem za adresátkou, tedy za pisatelkou a pisatelka se strašně rozčílila a od té doby na mně nechala nit suchou. Takže mně se jako psychologovi, který chtěl pomáhat, se to vrátilo, neuvěřitelné. Sestřičky si na mě nedovolily, ale tato vrchní udělala první poslední, aby mě všude znectila. Nakonec to dopadlo tak, že úplně zničený Vincent začal chodit velmi pozdě do práce, začal mít problémy charakteru psychosomatického a dopadlo to tak, že byl nucen do půl roku odejít z kliniky, kterou miloval, kam chtěl jít a pak jsme se dozvěděli, že dokonce i manželka se s ním rozvedla, protože dostávala anonymní dopisy. Až tak daleko šla nenávist celé kliniky vůči jednomu jedinému člověku, který byl tím nejúžasnějším pro pacienty. Takže vidíte, že pokud se tímto způsobem tisíce let učíme, jak vypadá mobbing, tak ten, kdo je obětí, má nejmenší šanci. Chci jenom říct, že pokud budete obětí mobbingu nebo bossingu, zkuste si předem, protože i já jsem tímto prošla, zkuste si předem se rozhodnout po prvních náznacích, jestli vám to stojí za to, nebo nestojí a jestli máte, nebo nemáte setrvat ve velmi nepřátelském prostředí, který vás jistě zničí. To je všechno. Děkuji vám.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.