Pohled speciálního pedagoga na výchovu a výuku na Klinice dětské onkologie FN Brno

  • , Klinika dětské onkologie LF MU a FN, Brno; Fakultní nemocnice Brno, Základní a Mateřská škola při FN Brno
  • , Fakultní nemocnice Brno, Základní a Mateřská škola při FN Brno
  • , Fakultní nemocnice Brno, Základní a Mateřská škola při FN Brno

Základní škola při FN v Brně vznikla v roce 1954 a Mateřská škola v roce 1956. Přednášející jsou pedagogové této školy a představují cíle výuky a výchovy, specifiku práce speciálního pedagoga, podobu výuky, herních terapií a také spolupráci pedagoga s žáky, jejich rodiči i kmenovými školami dětí. 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Já Vás tady také všechny vítám a děkuji, že jste sem přijeli poslechnout si nás. A že jste vydrželi. Na úvod bych jenom řekla, proč přicházíme tři. Oni si z nás už na oddělení dělají srandu, že chodíme všechny pohromadě. A my na to říkáme, že jedna umí číst, druhá psát a třetí je od toho, aby to kontrolovala. Takže proto jsme tady opět dnes všechny tři. A je to kolegyně ze školky a paní vychovatelka. Já bych začala trošičku z historie. V roce 1948 školský zákon poprvé umožnil a uvedl právo na vzdělání všem dětem, a to i těm dětem, které se nemohou pro nemoc nebo jiné postižení vzdělávat ve školách pro zdravou mládež. Jako první vznikla škola při První dětské klinice v Praze 2 a naše základní škola při Fakultní nemocnici v Brně vznikla v roce 1953 až 1954. Právní subjektivitu potom má od roku 1995. Mateřská školka při Fakultní nemocnici vznikla v roce 1956. Na naší základní škole vyučuje v dnešní době 13 speciálních pedagogů - učitelů a 7 vychovatelek. A v mateřské škole je to potom 12 učitelek. Pracujeme všechny na celé Fakultní nemocnici, a to jak na pracovišti dětské medicíny, tak máme svoje zástupkyně i v Bohunicích, a to na oddělení psychiatrie, popálenin, ortopedie a potom na plastické chirurgii na Berkové. Všechny naše učitelky musí mít samozřejmě vystudovaný obor speciální pedagogika. Žáci jsou v základní škole vyučováni podle učebních plánů ze svých kmenových škol. A potom také podle našeho učebního plánu, který se jmenuje Ahoj škola. Mateřská škola vyučuje podle svých výchovných plánů. A hlavním cílem našeho plánu je zajištění kontinuity vzdělávacího procesu, napomáhání úspěšnému průběhu léčby a pokud možno, aby se ty děti mohly bez problému potom zařadit mezi své spolužáky po ukončení léčby. A to stejně tak i děti z mateřské školky. Já ještě než se dostanu tady k tomu, tak bych chtěla říct, že nejdéle na Klinice dětské onkologie pracuje paní učitelka Lída ze školky, paní učitelka Lída Špilová, už tam pracuje od roku 1998. Pak jsem jí následovala já, přišla jsem v roce 1999. A v podstatě jsem tam přišla také úplně náhodou, protože jsem se vrátila po mateřské. A kolegyně, která měla učit na Klinice dětské onkologie, přišla po týdnu a řekla, že to psychicky nezvládne. A protože jsem se znala tady s kolegyní, tak jsem si řekla: "Já do toho půjdu s ní". A nastoupily jsme tam obě dvě. A poslední nás doplnila paní učitelka Hajtmarová, která přišla sice asi před třemi lety, ale vzhledem k tomu, že má své zkušenosti z Kliniky popálenin, kde jsou také dlouhodobě a opakovaně hospitalizované děti, tak mezi nás velice rychle zapadla. V podstatě se snažíme celou tu výuku i celý ten průběh léčby částečně zpříjemnit těm dětem nebo odlehčit takovým naším specifickým humorem. A zdá se nám, že na to jak rodiče, tak děti většinou reagují, že si občas děláme srandu sami ze sebe a snažíme se i do takové odlehčené konverzace zapojit rodiče. A děti někdy jsou pozorovatelé a někdy se pak samy zapojí. Ale samozřejmě občas se stane, že spíše ty děti nás naučí. Když si vzpomínám, tak jsme tam měli třeba malou holčičku, která tam přišla ve 3 letech. Byla to Romka a přišla tam s dudlíkem, s plínkama, v podstatě ani pořádně nekomunikovala. A díky paní učitelce, která se jí maximálně věnovala, tak za ty 2 roky ona byla jak houba, která absorbovala veškeré informace. A když jsem se jí jednou ráno ptala: "Tak co Scarlet, vyspala ses do růžova?" A ona se tak na mě podívala a říkala: "Jak jsem se mohla vyspat do růžova, vždyť mám modrý pyžamo!" Takže občas učí žáci nás. Samozřejmě my se musíme především odrážet od individuálního vzdělávacího plánu těch dětí z kmenových škol, protože dnes si každá kmenová škola vytváří svůj vlastní učební, školní vzdělávací plán a ten ne vždy koresponduje třeba s tím naším. A hlavní je také, že dnes každá škola učí z jiných učebnic a je někdy docela těžké se dopátrat učiva. Když jsem na tu školu nastoupila kdysi, tak byly jednotné učebnice. To bylo naprosto jednoduché, vytáhli jste matematiku ze 6. třídy a to dítě se v ní vždycky zorientovalo a to učivo si našlo. Dnes máte odhadem možná 15 učebnic matematiky 6. třídy. Jednak je samozřejmě všechny nemůžeme mít, protože na to nemáme ani prostory. A jednak to dítě, když mu vytáhnete jinou učebnici, než ze které se učí, tak se tam vůbec nezorientuje. A nevím, jaké máte zkušenosti Vy, ale ony i zdravé děti, když se jich doma zeptáte, co se učili ten den, tak většinou už si to nepamatují, natož když přijdou nemocní do školy, tak už si to vůbec nepamatují. Zabýváme se také částečně poradenskou činností a to ve spolupráci s rodiči, lékaři a zdravotnickým personálem. Řekla bych, že naše vztahy na klinice jsou opravdu vynikající. My tady s klinickými psycholožkami máme pravidelné schůzky, kde opravdu probíráme jedno dítě vedle druhého, jaké má problémy. Protože my jsme s ním v kontaktu vlastně každý den, kdežto psycholožky tady nemají čas, aby každý den přišly za každým dítětem. Takže si navzájem předáváme zkušenosti a myslím si, že to je opravdu výborná záležitost. Samozřejmě při příjmu provádíme také pedagogickou diagnostiku, kdy musíme určit úroveň dosaženého vzdělání, případně nějakých postižení a poruch učení, které si buď dítě přineslo, nebo vznikly v důsledku onemocnění a léčby. Já mám takové zkušenosti, že nám se stane, že tam přijde třeťák, páťák, který ve škole není hodnocený dobrými známkami, a teprve my třeba zjistíme, že má vývojovou poruchu učení a že ta škola na to vůbec nereaguje. Měli jsme tam holku, která přišla v 8. třídě a já jsem za ní přišla tenkrát myslím s matematikou a říkám si: "Tak dobře, 8. třída, tak zkusíme nějaké rovnice." A já jsem zjistila, že ona neumí ani násobilku. Tak jsem volala do té školy a říkám: "Prosím Vás pěkně, ony to děti někdy třeba nechtějí přiznat, není ona vyučovaná třeba podle programů základní školy praktické?" A oni říkali: "Ne, to je v pořádku, my víme, že nic neumí, ale vždycky jí nějaké ty čtyřky dáme a necháme jí projít. Tak to takhle udělejte taky." To jsou takové zkušenosti k tomu... A potom samozřejmě, pokud to dítě má třeba leukémii nebo je léčeno kortikoidy nebo pokud je tam přijato s nádorem na mozku, tak tam samozřejmě v důsledku toho onemocnění a léčby, operace může potom vzniknout porucha, kterou my musíme nějakým způsobem diagnostikovat a přizpůsobit tu výuku. Když my mluvíme o výuce, tak my neučíme jenom dítě, ale učíme vlastně svým způsobem i rodiče. Protože oproti ostatním základním školám nám tam ten rodič při té výuce téměř pravidelně sedí. Málokdy se nám toho rodiče podaří třeba pozvat na kávu, aby si šel taky odpočinout. Protože někdy třeba to dítě reaguje tak, že v přítomnosti té maminky nechce ani mluvit. Mluví přes tu maminku. A někdy se také stává, že rodiče berou tu léčbu, což se mi také stalo, jako takzvanou dálkovou školu. Třeba jsem dávala Jirkovi příklady z matematiky na násobení a maminka byla vždycky úplně nažhavená, dopředu křičela ty výsledky, bohužel ne vždycky dobře. Takže pak jsem se dostávala do situace, kdy jsem říkala: "No, Jirko, vidíš to, ona tě ta mamka schválně šidí, ona chce vědět, jestli ty to umíš líp než ona." I to se stává. Výsledky hodnotíme samozřejmě trošku jinak než na základní škole, protože to hodnocení musí být především motivační. Když si představíme, čím to dítě prochází v té nemocnici při té léčbě, tak nemůžeme lpět na každé maličkosti tak, jako na tom můžou lpět na těch základních školách. Jestli to dítě nemá úhledné písmo... Je to také proto, že píše na posteli. Může mít problémy s motorikou. A hlavně, musíme ho motivovat k tomu, aby bylo ochotno se dále učit. A v tom hodně spolupracujeme s kmenovými školami, ale i v tom smyslu, že píšeme každého čtvrt roku hodnocení na dítě, které posíláme do školy. Jednak tam posíláme učivo, které probralo, a jednak posíláme také naše hodnocení. A stává se, že někdy musím i do těch škol volat, protože bohužel všichni ředitelé nebo učitelé na základních školách si neumí představit, co to je nemocné dítě, jak to vypadá, když musíte učit nemocné dítě. A lpí na maličkostech, jakože dítě nedodalo výkresy z výtvarné výchovy a podobně. Tam potom volám a docela jsem někdy i razantní v tom jednání s panem ředitelem nebo ředitelkou. Když dítě přijde na oddělení, tak většinou ho necháváme vydechnout, i ty rodiče. Opravdu se nesnažíme hned ten první den za ním jít a nějakým způsobem se mu ještě vnucovat. Protože si myslíme, že zjištění onkologické diagnózy je opravdu velká zátěž. A ještě je zatěžovat školou, to není zrovna na místě. Ale nějaký ten druhý, třetí den za rodičem přijdeme, představíme se a řekneme, že se budeme snažit se s dítětem učit, aby se mohlo vrátit mezi své spolužáky, aby mělo i nějaké rozptýlení na té klinice a mohlo se soustředit na něco jiného než jenom na nemoc. Musíme s rodiči sepsat souhlas s výukou, se zařazením do naší školy. S tím, že jim říkáme, že samozřejmě stále zůstávají žáky své kmenové školy. Nevím třeba, jak to je v Motole, ale my ani nepíšeme vysvědčení. Píšeme opravdu jenom hodnocení. Vysvědčení může psát jenom kmenová škola a my píšeme jenom podklady, návrhy, na základě toho oni potom můžou hodnotit. Když přijdou, tak potom radíme rodičům, aby žádali o individuální vzdělávací plán. Také se nám stává, že si to někdy školy převrátí a nabízejí rodičům individuální vzdělávání. Někdy neúmyslně, někdy úmyslně, protože samozřejmě když dítěti navrhnou individuální vzdělávání, tak přenesou veškerou starost na toho rodiče a to dítě tam chtějí jen k přezkoušení. Když ale mají ten individuální vzdělávací plán, tak je to i na té kmenové škole, aby nějak zajišťovala kontinuitu s výukou. Dětem nebo hlavně rodičům také říkáme, že mají možnost, aby v době (tam se střídá hospitalizace s domácím léčením), kdy jsou doma, že za dětmi mohou chodit i učitelé z jejich kmenových škol. Naopak je to žádoucí, protože dítě má stálý kontakt se školou i se svými spolužáky. Ale ne vždy se nám to podaří, aby to takto bylo. Jednou mi řekl pan ředitel, že nemají uklízečku, natož aby někoho posílal učit ještě domů. Když se nám podaří s dítětem navázat kontakt, tak potom zkusíme zjistit, jaké má učebnice, co zhruba probíral, jaký má vztah ke škole. A potom se pustíme do práce. Když se zamyslím nad tím, protože jsem učila i na jiných klinikách v dětské nemocnici, tak tam je opravdu velký rozdíl v té práci na Klinice dětské onkologie a na jiných odděleních. Na jiných odděleních jsou většinou děti krátkodobě, přijdou tam třeba na operaci, za tři dny nato už jdou domů. Takže tam samozřejmě ten pedagog je také na místě, ale u nás si opravdu k těm dětem vytváříme dlouhodobý vztah. I díky jejich opakované hospitalizaci. A někdy ten vztah potom i přerůstá ten rámec nemocnice. Ještě jeden projekt má naše škola, a to je Domácí učitel. Děti, které bydlí zhruba do 30 kilometrů od Brna, pokud jejich kmenová škola není ochotná chodit vyučovat dítě, tak za ním můžeme jezdit i domů, když je v domácí léčbě. A to můžou být samozřejmě nejenom onkologické děti, ale můžou to být i děti s cystickou fibrózou nebo dialyzované děti. Prostě ty, které opravdu nemůžou chodit do školy. Když se zamyslíme nad tou výukou, tak asi nejdůležitější je individuální přístup k tomu žákovi. Protože každý žák je osobnost a samozřejmě přichází už z rodiny nebo ze svého zdravého života s tím, jestli má pozitivní nebo negativní vztah ke škole. Pokud má pozitivní vztah ke škole, tak většinou není vůbec žádný problém navázat s ním kontakt a pokračovat ve výuce, protože mu velmi záleží na tom, aby se vrátil mezi spolužáky, aby s nimi dál pokračoval, aby měl hezké známky. Ale pokud tam přichází žák, který nechtěl chodit do školy ani když byl zdravý, navíc má rodiče, kteří na to vůbec netlačí, není to jejich prioritou, tak potom je to docela náročné. Tím, že onemocněl, se většinou jeho vztah ke škole až tolik nezmění. Takže i s tím musíme pracovat. Teď tam máme holčičku opakovaně hospitalizovanou s relapsem, ta už má 13 roků, má absolvovaných 5 tříd základní školy a nechtěla se učit, už když tam byla poprvé. Ona by se i učila, ale maminka říkala: "Ona je vážně nemocná, tak jí nebudete trápit." A teď když přišly, tak maminka říkala: "Ona už má teď úplně jiné životní priority a škola mezi ně určitě nepatří. Když bude chtít, tak si jí jednou dodělá dálkově. Přece nepůjde ve 14 letech teprve do 6. třídy!" Takže jsem volala do její kmenové školy a tam říkali, že uvidí, že by to potom kdyžtak řešili se sociálkou. Jak už jsem říkala, i při té výuce je spolupráce mezi zdravotníky a psychology, protože na onkologii se ten zdravotní stav dítěte mění v podstatě od hodiny k hodině. Takže když se nám něco nezdá, tak se jdeme poradit se zdravotníky nebo s psychologem, jak moc velkou může mít dítě zátěž, jak s ním můžeme pracovat, jestli vůbec může nějakou zátěž mít. A zase na druhé straně od nás se jim dostane informace. Třeba tím, že jsme s ním opravdu denně a musí to dítě třeba číst, tak se nám stává, že si jako první všimneme, že má dvojité vidění nebo že se třeba jeho zdravotní stav zhoršuje, že se zhoršuje soustředěnost, koncentrace. Potom samozřejmě je tam zase ta návaznost od nás. Abychom dětem zpříjemnili tu výuku, tak míváme různé výtvarné tvoření. Teď jsme s kolegyněmi zavedly, že děláme zhruba jednou za měsíc výtvarné tvoření, které děláme dva tři dny. Máme to jak na odděleních, tak na ambulanci. Děti se na to docela těší a je to fajn, protože i na té ambulanci se ty děti zabaví, nějaký výrobek si odnesou a tak jim to uteče docela rychle. Jednou jsme s nimi malovali perníčky, teď jsme měli výtvarné tvoření v létě, ke dni matek - to jste měli vidět, jak posílaly maminky pryč z té ambulance, aby byly pak překvapeny, co jim vyrobily. Stejně tak i z toho oddělení. A protože my jsme pod dvěma ředitelstvími v nemocnici, tak jsme si říkali, ať na ten plakát vždycky nepíšeme "Základní škola, mateřská škola," to těm dětem nic moc neřekne. Tak máme teď vždycky vyrobené plakáty "Vaše učitelky Jana, Bára a Lída vás zvou na výtvarné tvoření". A určitě si ty děti spíš umí představit, kdo za nimi přijde a co s nimi bude dělat. Jak už jsem říkala, žáka hodnotíme tím, že píšeme osobní záznam, kde si každý den zaznamenáváme, co jsme s ním probrali, případně i nějaké jeho hodnocení. Každého čtvrt roku posíláme hodnocení do kmenové školy. A ta potom na základě toho našeho hodnocení jim může vystavit vysvědčení. Pomáháme také žákům při výběru střední školy, protože když k nám přijde třeba osmák, deváťák, který má představu, že půjde na stolaře, ale má třeba osteosarkom v ruce, takže je jasné, že toho stolaře dělat nemůže, tak se pak snažíme pomoct i těm rodičům vybrat jiný typ školy. Nebo když to dítě přijde třeba ke konci školního roku, kdy jsou přijímací pohovory na školách, tak voláme i na střední školy a žádáme, aby jim posunuli ten termín přijímacích pohovorů. Třeba se nám tady podařilo na gymnáziích, že žáci, kteří tam šli, byli sami ve třídě, protože byli v té době ještě v léčbě. Měli delší dobu a nemuseli si k tomu donést ani žádné potvrzení. A potom samozřejmě když následkem té léčby je to dítě nějak postiženo, tak pomáháme vybrat jiný typ školy, který by pro to dítě byl vhodný, aby ho tam rodiče mohli zařadit. Na našem oddělení je týmová spolupráce všech pedagogických pracovníků. Je to proto, že ty děti se nám tam prolínají. Přijde tam dítě ve 3 letech a zůstává tam třeba ještě do 2. třídy. Takže mě zná, že chodím k velkým dětem, ale když pak už je v 1. třídě, tak mě akceptuje a samozřejmě chce třeba pracovat i s paní učitelkou ze školky, kterou zná z té předchozí doby. Takže to nijak nerozlišujeme a opravdu spolupracujeme, snažíme se. Tam probíhá spíše ta individuální výuka, málokdy se nám podaří shromáždit víc dětí třeba do herny, ale když se nám to podaří, třeba i na nějakém pokoji, že společně něco děláme, tak z toho potom máme velkou radost a děti taky. Jednou se nám také podařilo udělat výtvarný kroužek na jednotce intenzivní péče. A pak asi pětiletý klučina, celý nadšený říkal: "To bylo krásné, uvolněné odpoledne." Samozřejmě potom také pomáháme při posouzení školní zralosti. Protože když jsou tam předškoláci a rodiče váhají, jestli dát dítě do školy, nebo nedat dítě do školy, tak samozřejmě to řeší s psycholožkou, ale chtějí potom znát i náš názor. Takže to společně probíráme, snažíme se najít pro to dítě nejvhodnější řešení. Někdy si rodiče nedají říct, ale to už je potom jejich věc. S ohledem na diagnózu, zdravotní a psychický stav samozřejmě vybíráme učivo, hry i hračky. A podle toho také i to výtvarné tvoření. Když vím, že třeba tomu dítěti není dobře, tak si k němu sednu jenom se zeměpisem a předčítám mu ze zeměpisu. Když vím, že mu je dobře, klidně mu dám spočítat nějaké příklady z matematiky. Nedržíme se na našem oddělení až tak úplně striktně rozvrhu, který máme daný, protože to ani nejde. Navíc ty děti občas s neutropeniemi nejezdí k nám do nemocnice, ale třeba do Ostravy, kde je také škola. A tam nebo doma se učí třeba češtinu a matematiku a přijedou s tím a řeknou: "Ale my bychom potřebovali angličtinu, to tam nikdo neumí." Tak samozřejmě mu nevnucuji znovu češtinu a matematiku, ale učím se s ním angličtinu. Jako takovou speciální odměnu děti dostávají občas nějaké dárky od nás. Ale ještě máme takzvané školní výlety. To když je dítě odpojené a je opravdu nějaké šikovné nebo prostě se mu něco hezkého podaří, tak ho vezmeme na školní výlet čili na vycházku po nemocnici. Nebo i na jiné oddělení. A oni jsou z toho hrozně nadšení! Tady bych předala slovo kolegyním, protože ony mohou zasvěceněji hovořit o herní terapii, kterou používáme u mladších i starších dětí, a potom o všelijakých hrách. Takže předám slovo paní učitelce Špilové. Dobrý den. Já bych ráda navázala na kolegyni ze školy. Tím, že převážná část naší výchovně-vzdělávací práce se odehrává individuálně u lůžka dětí. My v mateřské škole pracujeme podle rámcového vzdělávacího plánu, ale v praxi každý den ráno zjistím, jaký je momentální psychický i fyzický stav dítěte. A pak teprve rozhoduji o přístupu, který v tom svém dopoledním bloku nebo působení použiji. Pokud se dítě právě cítí dobře, nabízím mu činnosti různého charakteru. Nejvíce tedy výtvarné, ty jsou nejoblíbenější. Musím říct, že Klinika nám velice vychází vstříc, co se týče používání materiálů. Takže i na JIPkách, na transplantační jednotce můžeme plácat barvy, temperové, jakékoliv. Máme samozřejmě certifikáty na všechny barvy, které používáme, i na všechny materiály. Jediné omezení, které máme, jsou přírodniny. Jinak děti mají nejraději výtvarné činnosti, takže ty jsou nejvíce zastoupeny. Kromě toho různé hry - stolní, didaktické, logické, konstrukční. Nebo si jen tak čteme, povídáme. Děti, které se právě necítí moc dobře, se snažím motivovat. A doslova umluvit, "ukecat", aby něco podnikly a aspoň na chviličku zapomněly na svoje trápení. A tady hodně záleží na rodičích, kteří se mnou spolupracují. Záleží na tom, jaký se mnou naváží kontakt a jak přistoupí na tu naší komunikační hru a spolupracují ve prospěch svého dítěte. Někteří rodiče velice dobře reagují, zapojí se do hovoru i do činnosti, takže vlastně pracujeme ve 3, učitelka, dítě, rodič. To dětem dělá dobře, uklidní se. Někdy se uklidní jenom, když si povídáme s maminkou. A někdy se třeba k povídání připojí. Pokud by dítě odmítalo, tak je samozřejmě k žádným činnostem nenutíme. Nebo to zkoušíme později opakovaně. Základní a nejpřirozenější činností v předškolním věku je samozřejmě hra. Herní činnost působí na rozvoj poznání, přináší dětem pocit uspokojení, uvolnění napětí i úzkosti malého pacienta. Je to také velmi důležitý komunikační prostředek mezi zdravotníkem a malým pacientem, protože může přiměřeným způsobem objasnit dětem (vlastně i rodičům) průběh nemoci i způsob ošetření a léčby. Vždy dodržujeme samozřejmě zásadu přiměřenosti věku. Jinak hovoříme s malými dětmi, jinak s dětmi staršími. Zkrátka hra v sobě spojuje výchovné, diagnostické i terapeutické poslání. Něco k herní terapii. My jsme pedagogové, nejsme terapeuti, takže nepoužíváme terapii v pravém slova smyslu. My můžeme používat jenom prvky herní terapie. V širším slova smyslu jsou to všechny akce, které podnikáme třeba i v rámci nemocnice, jsou to různé výstavy, kterých se děti zúčastňují, naše školní výlety, různé akce, které pořádají pro nemocnici jiné organizace a kterých se naše děti můžou účastnit, různá divadla, koncerty. Nebo třeba i návštěva zoologické zahrady. V užším slova smyslu je to práce na odbourávání stresu z vyšetření a zákroků. Každé dítě má svojí oblíbenou hračku, třeba malého plyšového kamaráda. Proto jsme zvolili malého medvídka, tak jako je v logu naší školy od roku 1995. A náš plyšový kamarád je průvodce dětí při jejich pobytu v nemocnici. Na každém oddělení má medvídek svůj kufr, v něm mají děti všechny věci, aby mohly medvěda léčit. Fonendoskopy, teploměry, stříkačky a další předměty, vždy podle specifika daného oddělení. Takže náš medvěd má centrální katetr, mnou odborně zavedený, přišitý bílou nití. V podstatě je to obyčejná hadička, na kterou pasují špunty a alobaly a děti jsou v roli zdravotníků, sester a lékařů a ošetřují medvěda. Často s komickým odborným slovním doprovodem. A tady si vzpomínám na jeden případ, kdy se mě ptali, jestli tomu našemu medvědovi po té chemoterapii také vypadá srst. Jestli bude holý. Kromě medvěda s kufrem máme také školní pexeso, na míru malované, opět medvěd v hlavní roli. A je tam vyobrazený při různých vyšetřeních. Buď hrajeme pexeso jako klasickou stolní hru po rozstříhání. A nebo si jen tak s dětmi povídáme o pobytu, o těch vyšetřeních. Díky spolupráci s výtvarnou dílnou Masarykova onkologického ústavu v Brně jsme naši herní terapii obohatili o látkovou panenku, což je takový kamarád v nemoci, kdy dlouhodobě hospitalizované děti dostanou z bílého plátna ušitou figurku panenky, nevypratelné fixy a můžou si samy nakreslit svého kamaráda podle svých představ. A ten je provází celou dobu hospitalizace a odchází s nimi i domů. Jednou z dalších pomůcek na herní terapii je fotoalbum, kde je opět medvěd ve stejných situacích, které děti čekají při vyšetření a při pobytu v nemocnici. Fotografie jsou seřazeny od příjmu až po propuštění. Každé oddělení má opět své specifické úkony a vyšetření. A děti si prohlíží, ptají se, vysvětlujeme. Tady dodržujeme tu zásadu, že řešíme to, co se děje v narkóze. A další důležitá zásada - dětem nelžeme. "Ano, bude to bolet, ale bude to jen chvilička, štípne to jako včelička a hned si budeš zase hrát." Pokud nestačí album malým vědátorům, máme rozmanitou literaturu a didaktický materiál. Různé knihy, skládanky, dřevěné, didaktické, složitější, jednodušší, o lidském těle. Různé knížky, leporela, skládačky, omalovánky úplně pro nejmenší děti. Tady bych chtěla ještě jednou zdůraznit, že je potřeba opravdu dbát na tu hlavní zásadu přiměřenosti k věku. Protože jenom tak se děti mohou zklidnit a lépe pak zvládají pobyt v nemocnici. A předala bych slovo kolegyni, ta pohovoří o dalších pomůckách. Dobrý den, já se jmenuji Hajtmarová. Já budu velmi stručná. Na onkologii pracuji v podstatě teprve třetím rokem, oproti mým kolegyním to není mnoho, ale protože jsem měla možnost pracovat téměř na všech odděleních naší dětské nemocnice, tak musím konstatovat, že na onkologii to chce ještě daleko větší individuální přístup než na kterémkoli jiném oddělení. Protože ty děti, ten jejich zdravotní stav a nálada a chuť něco dělat se mění nejen ze dne na den, ale doslova z hodiny na hodinu. Takže se jim snažíme nabídnout co nejpestřejší činnost v rámci jejich omezených možností. Při výtvarných aktivitách kromě klasických výkresů (samozřejmě to vždy konzultujeme se zdravotníky a se staniční sestrou) můžeme využívat i barvy na sklo, slupovací barvy, používáme i plátna a tak dále, v rámci jakési arteterapie. Například u dětí s mozkovým tumorem, kde vlivem onemocnění může dojít k poruchám koordinace, fluence řeči a zhoršení jemné motoriky, je zapotřebí právě tyto oblasti takovou hravou, nenásilnou formou procvičovat. Aby v podstatě to dítě ani nevědělo, že rehabilituje. Je to velmi důležité. Zde využíváme například modelovací hmotu, plastelínu, prstové barvy, obtiskování razítek, vytrhávání z papíru, navlékání korálků, jednoduché konstrukční hry, ale i třeba logopexeso nebo afatické slovníky u těch dětí, které částečně ztratí schopnost mluvit. A teprve za nimi dochází logoped a nějak se to řeší. Máme také k dispozici CD, které se jmenuje Veselá nemocnice, které aplikujeme zvlášť u nově hospitalizovaných dětí. Pomocí tohoto CD jsou malí pacienti hravou formou a adekvátně svému věku seznámeni s tím, co je při pobytu v nemocnici čeká nebo jaká vyšetření absolvují. Například odběry krve, měření tlaku, CT, magnetická rezonance nebo vyšetření na specializovaných ambulancích ORL, oční nebo neurologii. CD je zaměřeno na všechna oddělení včetně toho našeho, Kliniky dětské onkologie. Speciální výuka je u dětí po mozkových tumorech, kde se především snažíme o to rozvíjení řeči, rozvíjení hrubé a jemné motoriky. A pomocí pedagogické diagnostiky zjišťujeme rozsah postižení. Kolegyně už řekly, jakým způsobem k tomu přistupujeme. Teď zrovna tam máme chlapce po mozkovém tumoru, kterému se snad jako prvnímu úplně od začátku věnovala logopedka. Má to skvělý vývoj. Akorát má stále problémy s nadechováním, ale zjistili jsme, že když čte třeba článek, tak tím, jak se soustředí na písmenka a na čtení, tak se nadechuje úplně spontánně. Spolupracujeme s kmenovými školami, snažíme se, aby sestavily jejich individuální vzdělávací plán, snažíme se, aby děti nosily vlastní učebnice a pracovní sešity, protože každá škola má svoje a je to rozhodně pro ně lepší. Stejně tak, když chodí paní učitelka za dítětem domů, tak vidí, co udělalo v nemocnici a může s ním dále pokračovat. Udržujeme kontakty s kmenovou učitelkou a se spolužáky. I díky Nadačnímu fondu Krtek máme k dispozici notebooky a děti mohou být pomocí webkamer přítomny výuce, pokud o to mají zájem a pokud s tím škola souhlasí. A dohled nad výukou a přiměřenost hodnocení. Materiální zabezpečení nám poskytuje škola, ale současně musíme poděkovat i Nadačnímu fondu Krtek, který nám pomáhá v tom, abychom měli opravdu speciální pomůcky, hry, výtvarné potřeby, které můžeme použít. Používáme i počítače a tablety. Na závěr bych chtěla říct, že během dlouhodobé léčby se opravdu vytváří vztah mezi dítětem a pedagogickým pracovníkem. Každý ten vztah je jedinečný a neopakovatelný. Ten pedagog, ať chce, nebo nechce, tak se stává součástí rodiny. A takový vztah potom často překračuje rámec nemocnice. Takže ta práce na Klinice je opravdu náročná, ale současně je obohacující. Protože si opravdu k tomu dítěti i k té rodině vytvoříte vztah. Není to tak, jako když Vám tam dítě přijde na 3, 5 dní a pak odejde. Děkuji Vám za pozornost.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 5. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.