Psycholog v péči o ženský zdravotnický kolektiv - rarita české onkologie

Více, než dvě třetiny personálu na onkologických a hematoonkologických pracovištích jsou ženy. Jaká jsou specifika práce psychoonkologa v ženském kolektivu a jak se mají ženy v práci chovat, aby toto povolání zvládaly ve zdraví?  

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dámy a pánové, dobrý den. Já jsem ve své podstatě dostal za úkol, který jsem ale milerád přijal, připravit jakési povídání na téma Psycholog v péči o ženský zdravotnický personál. Má to ještě malý dovětek: rarita české onkologie, vysvětlím, ve dvou významech. První význam je, že na oficiálních pracovištích jsem jediný zástupce mužského pokolení v psychologické péči v celé České republice. A druhá rarita je v tom, že nejsem kmenovým zaměstnancem Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde zhruba 13 let působím na Klinice onkologie a radioterapie, oddělení klinické hematologie, pracuji na dohodu o provedení činnosti a protože jsem v uvozovkách svůj, tak mám ten výdobytek, že 95% svého času věnuji pacientům, klientům, personálu, těch 5% mám na to, abych se nadechl. Nevypisuji tedy žádnou dokumentaci, nezajímají mě ostatní jiné věci a mohu se čistě věnovat jenom své práci. Kdykoliv budu v přednášce hovořit o slově onkologie, vždycky to bude totéž spojeno s klinickou hematologií. Nicméně onkologie, když si to shrneme - odborná práce, která je na všechny zdravotníky kladena: velmi náročná, psychická činnost: opět velmi náročná. Kolegyně paní magistra Škrobánková už ji popsala přede mnou velmi dobře. Vztahy s pacienty, jak by se daly nazvat: ano, velmi náročné. Vztahy mezi personálem - díky předcházející odrážce: velmi náročné. Časové hledisko, to je 24 hodin nonstop, protože většina z vás si to tahá domů: velmi náročné. Onkologické diagnózy: velmi náročné. Léčba a následky: velmi náročné. A konečně často umírání a smrt: samozřejmě opět velmi náročné. Stručná charakteristika oboru: nic jiného, lepšího nebo jemnějšího než velmi náročné nelze nazvat. Často jsem byl přítomen tomu, kdy pacient, pacientka svůj boj o život s rakovinou prohráli. První věc, která obvykle následuje, že je u toho lékařka, nicméně lékařka dlouho nevycházela, když si pootevřely čirou náhodou dveře, byl slyšet pláč. Šly tam později dvě sestřičky, opět se pořád nic nedělo, když se dveře jemně pootevřely - možná průvanem, já nevím, byl opět slyšet pláč. Tak jak jsem tam šel já, nenašel jsem nic jiného, než jak paní doktorku, tak sestřičky schoulené na zemi v klubíčku a plačící, protože naprosto nevěděly, jak tuto situaci psychicky zvládnout. Je to zcela normální, ale někde je přece jenom chyba. Tak jsem si položil otázku, co je vlastně horší, v základní otázce tedy: být na onkologii pacient nebo zdravotník? Pacientem by asi určitě nikdo z nás být přece jenom nechtěl, nicméně dlouho jsem s odpovědí otálel. Napadla mě jedna jediná: obojí je strašné. Doslova a do písmene. Další následující otázka byla: dá se to přežít? Tak schválně u pacientů, zkuste přemýšlet se mnou: možná, ne všichni, tedy jenom někteří a pacienti nemohou ovlivnit vůbec nic, musí mít štěstí. Jak je to s námi, jak je to u personálu: určitě, když pro to ale něco uděláme, určitě úplně všichni a protože to ovlivnit můžeme. Zase nastává otázka: jak? Ve své podstatě velmi jednoduše - udělat několik velmi základních činností, které jsou dnes ještě i zadarmo, což je trošku zvláštní. Jaké je složení personál na pracovištích onkologie a hematologie? Nelékařský zdravotnický personál - 90% jsou všechno ženy, lékařský personál jsou 50% ženy. Ve své podstatě když to zprůměrujete, vyjde vám, že více než dvě třetiny personálu na onkologických a hematologických pracovištích jsou ženy. Je tedy nutné, standardně nutné se o tyto ženy, o tento velmi milý a krásný ženský personál nadstandardně postarat. Jak? To je úkol, kterých bych vám chtěl dnes představit. Reorganizovat malou část ženskou myšlení, opravdu malou, na ryze mužský způsob. Dá se to. Zkuste posoudit, uvidíte ke konci. Ano, jinak to nejde. Po dobrém to nepůjde, že, to zkouším už 14 let, co na té onkologii pracuji a ty obrázky jsou jemně výstižné. Tak se tedy podíváme na mužský pohled na ženskou práci, na ženskou odbornou práci na onkologických a hematologických pracovištích. Rozdělíme si ji vůči personálu a vůči pacientům. Takže vůči pacientům, kde bychom jako muži souhlasili, co by tedy ženy, kolegyně měly, tak rozhodně empatie s pacienty: ano, rozhodně maximální slušnost: ano, vlídnost, úsměv nešetřeme jím, proč, je to nakažlivé, pochopení pro potřeby pacientů, ne vždycky se to daří, ovládání standardní, ne maximální, spolupráce a rovnocenný lidský vztah, opakuji rovnocenný lidský vztah. Co ne - dámy a pánové, je to povolání, není to sebeobětování, není to o tom, že jsem jednou vplul jako zdravotník na onkologii a buď mě odtud vynesou, anebo vyvezou, podle toho, jestli fyzicky nebo psychicky to neustojím, láska je krásná věc - patří do rodiny, ne na pracoviště, ne mezi pacienty, emoce vůbec nepatří do nemocnic, podotýkám, ještě se vracím - posloucháte chlapské pojetí, přátelský vztah, teď se můžete podívat rovnocenný lidský vztah: ano, přátelský vztah si nechte mezi přátele, ne mezi pacienty, provozní záležitosti také nepatří, víme, o čem mluvíme, spoluprožívání - věc krásná, ale to je zabiják, to je cesta do pekla toto, přání a perspektivy pacientům - já vám přeji, abyste se uzdravil a už se to ve mně ukládá a už se snažím s tím člověkem sžívat a podobně, to je všechno špatně, říct to můžete, pokud tam máte tu záklopku, že vyjdete ven z toho pokoje a nevíte, co jste řekla, špatná nálada - jakbysmet, také nepatří. Takže vůči pacientům. Jaký je mužský pohled na tuto práci vůči personálu, tedy vůči nám vzájemně? Ano: pochopení pro potřeby, musí být, nutně musí být, možná více než kdekoliv jinde, podpora jeden druhého, vzájemná, provozní záležitosti: ano, tam je můžeme řešit, spolupráce v každém případě, a rovnocenný pracovní vztah, dobrá nálada, ta se sejde vždycky. Ovšem co ne: oblíbená činnost - hádky, jasně, trefil jsem to, sebestřednost, může někde být i nevědomky, ale prostě jenom proto, že to někdo neustojí, tak se tam objevuje, není to sebestřednost jako charakterový rys, kastace, víme všechno, o co jde, děkuji, kariéra nadevše - ta tam nepatří, dělat kariéru - ano, ale ne dělat ji na jednom pracovišti, kde přicházíme do styku s pacienty, můžeme ji dělat na chodbě, ale ne při styku s pacienty, spoluprožívání: ne, špatná nálada jakbysmet. Nejít si po krku a nehádat se, dlouho jsem přemýšlel, kolik tam těch odrážek můžu dát. Zjistil jsem, že slide by mi nestačil, tak jsem dal aspoň ty základní: kdo má větší pravdu, chlapi to neřeší tohle, kdo je větší blbec, kdo to lépe umí, kdo má větší zkušenosti kontra kdo má vyšší vzdělání - velmi často sestřička, která tam je 30 let a ví přesně, která bije, sestřička, která tam je rok, ale má všechny maximální školy, kurzy, ví také, která bije, co je ale zajímavé, jak to, že každá to chce dělat jinak? Zase se někde stala chyba. Ono to není tak chyba sociální, v komunikaci mezi těmi dvěma, to způsobil někdo jiný, ale kde se ta chyba bude nejvíce odehrávat? Právě v sociální komunikaci mezi těmito dvěma sestrami, což je zase cesta do pekla. Kdo má chytřejší děti - tradičně, na to působí velice dobře, kdo vymyslel tuhle kravinu, kterou zase máme dělat, kdo vypíše naší "oblíbenou" dokumentaci, protože to už jsou dokumenty nad dokumenty, když k vám přijde audit, nikdo se nepřijde podívat, co opravdu děláte s těmi lidmi, jak s nimi a děláte tu odbornou a psychologickou práci, ale důležité je, že to máte napsáno, kdo s kým byl, kdo u toho nebyl , kdo ho u toho viděl a neviděl, to jsou ve své podstatě velmi zajímavé záležitosti, které ženy mezi sebou standardně pořád řeší, bohužel ke svému neprospěchu. Moje kolegyně tedy říkala, že se syndromem vyhoření nebudeme zabývat. Já bych jeden slidík tomu věnoval. To B.O.S. je zkratka burn-out syndrome. Nerozplývat se úspěchem z léčby nebo neúspěchem z léčby daného pacienta. Je úžasné, když se mu daří, když se mu nedaří, tak se mu holt nedaří, ale probůh já to neovlivním. Takže mít radost z něčeho, co jde mimo mě, to je pozitivní, ale stres. Trápit se něčím, co jde mimo mě, je negativní, tedy stres a zase stres, nepatří to tam. Emoce na standardní pracovní uzdě, česky řečeno: každý máme svůj temperament a tím by to v v práci mělo skončit, emocionální nástavby z toho, co vidíme, děláme a cítíme tam nepatří. Umravnit myšlenky a poté teprve mluvit, stane se najednou, že vám přijdou říct, že pacientka, které bylo 24 a měla před státnicemi, svůj boj prohrála. Radši chvíli přemýšlejte, než něco řeknete, protože to, co řeknete v dané chvíli nebude, rozhodně nic příjemného a minimálně den až dva to bude trvat a vždycky to bude mít negativní dopad. Neřešit domácí problémy v práci - tam nepatří. Je hezké, že si povídáte o těch předchozích hádkách, kdo má chytřejší dětí a který muž byl teď přes noc výkonnější, chlapy to nezajímá, ale nepatří to tam. Stejně tak jako neřešit pracovní problémy doma, ten muž není zvědavý na to, jak jste se v práci ve své podstatě orientovala. Pamatujte si, že nemusíte stihnout všechno, milé dámy, a už vůbec ne na 100%. Je to krásná věc, je to idylická věc, ale znovu opakuji jednu odrážku předchozího slidu : tato úžasná práce není sebeobětování. Pamatujte si, že máte obrovskou sílu, daleko větší než mají muži, jak fyzickou, tak psychickou, jste daleko větší bojovnice, prosím, nechte si ji domů, do té práce tolik, co musíte, ne co můžete. I doma ji budete potřebovat. Ten muž tam je, on vám poradí, jak to nést. A mějte vždy na paměti, že strašně důležité je to, co všichni zanedbáváme, ačkoli si myslíme, že ne -a to je odpočinek, cvičím - bezvadný, super, ale to není odpočinek. Proč? Protože odpočinek je naprosto úžasná léčebná metoda na řešení problému. Měl by se rozvrstvit asi takto: 25% odpočívat sám, 75% s někým, optimálně takhle, dohromady 100% a najednou jste zjistili, že malé problémy nejsou problémy a velké problémy jsou malé problémy a to jste na ty problémy ještě nesáhli, co s tím udělá odpočinek je úžasné. A pamatujte si ještě jednu úžasnou věc, která se mi hrozně líbila, tak jsem ji sem musela dát, že nově získaní přátelé jsou stříbro, avšak staří přátelé jsou zlato. Udržujme si tedy velice dobré mezilidské vztahy a přidávejme k nim další příjemně lidi. Neb ten, kdo nemá přátele, to nemůže svádět, že on je blbý nebo že práce za nic nestojí, sám je si tím vinen. Co to tedy souhrnně znamená mužské pojetí ženského kolektivu? Znamená to mužský psychologický přístup po celou pracovní dobu ve smyslu: omezení emocí na minimum, znáte nás chlapy- vypnout, zapnout, víc to nejde, ani doma to víc nejde, reakce pouze na světlo a tmu, to je optimální varianta, jak ve zdraví přežít naší práci, bez vlastních nápadů a myšlenek, dámy a pánové, všechno na onkologii a hematologii už máme napsané, kdysi nějaký blbec už to napsal, jak to fungovat nemá, nicméně nezměníme to, pracovní výkon s jasným použitím zapnout a vypnout - když přicházím, zabouchnu dveře skříňky, vypnu všechno, co vím z domova a zapnu se a přepnu se na práci, omezení emocí na minimum, nicméně na práci, až mi skončí šichta, tak zase jdu do té skříňky, tu zabouchnu, zavřu a všechno, co jsem ten den viděl, dělal a cítil, vypnu, jdu domů, cestou bych měl přemýšlet, okolo čeho jdou, aby mě aspoň něco inspirovalo k tomu, co by mi odvedlo pozornost a doma už bych měl zase zapnout na rodinný systém. Děje se tak? Neděje. Všichni si všechno nosíme domů a protože to doma nezvládneme udělat z toho prostého důvodu, že mluvíme o tom, co se děje v práci, tak si to, co se děje doma, nosíme do práce. Tam to ale také nezvládneme, jeden malý začarovaný kruh. Pohoda a podpora sebe i ostatních, umění relaxace a odpočinku v práci, ne doma, v práci a dá se to, i desetkrát nádech a výdech nebo se postavit někde ke zdi a dvakrát se nadechnout je naprosto úžasná věc, nikdo to neděláme. Proč musíme být odpočinutí nebo proč musíte být vy ženy odpočinuté? Protože doma již musíte být fit, neb přijde manžel, jsou tam děti a pro nás nastává takzvaná co? Druhá směna. Už jenom proto. Takže moje cesta je: jasně, vaše cesta ve své podstatě je tady možná a představená, takže když to trošku půjde, zkuste se nad tím minimálně zamyslet. Mějte na paměti, že to nejdůležitější ve vašem životě se odehrává mimo vaše pracoviště. A jak jsem řekl - ještě ke všemu je to zadarmo. Co to je? Rodina, láska, která patří k rodině, mimochodem - víte, jaký je rozdíl mezi mít rád a milovat? Celkem jednoduchý - mít rád si můžete říkat, že můžu i věc. Ano, je to pravda, nicméně když člověk se dostává z toho stádia mít rád a začíná milovat, tak se to pozná tak, že o toho druhého se v daných chvílích bojí více než o sebe. Tam je to milovat, zbytek před tím je mít rád. Prosím, netahejte to na pracoviště, nepatří to tam. Štěstí, to je právě s tím spojené, když to funguje, úsměv - je infekční, nakažlivý a zaplaťpánbůh za to, přátelé, kteří jsou velmi důležití, objímání, polibky a krásné vzpomínky, které si vyrábíte právě prostřednictvím toho štěstí, prostřednictvím lidí, které máte rádi. Ne nehezké vzpomínky, které si vyrábíte v práci. Kdysi jeden moudrý řekl, že nikdo se nenarodil pro štěstí, všichni jsme se narodili pro život a štěstím životem je láska. Měl obrovskou pravdu, je to nádherná hluboká myšlenka, ale prosím, nepatří do práce. Takže jsou souhrn a doporučení: buďte sama k sobě laskavá a vlídná, když nebudete vy, nebude nikdo jiný, uvědomte si to, ve volném čase nehovořte o práci a to ani v práci, občas jdete na oběd někdy a nesmí to dopadnout tak, že v létě jedete autobusem nebo tramvají, kde se každý drží tímto způsobem a první co vás napadne: "ježíš, to jsou krásné žíly" - to už je deformace povoláním a pravděpodobně se někde stala chyba. Uvědomte si, že zejména na té onkologii a klinické hematologii je vašim úkolem pomáhat změnám, nikoliv tyto změny násilně měnit, takže v uvozovkách jsme smrtelní, to platí i v psychologii. Nebojte se druhé pochválit a už vůbec se nebojte toto od druhých přijmout. Uvědomte si, že v situaci, v níž jste, jsou zcela oprávněné pocity bezmoci, ale to musíte emocionálně si uvědomit a na této rovině to musí zůstat, nesmějí za tím jít ty emocionální projevy. A naučte se říkat "rozhodla jsem se" místo "musím", je to také úžasná věc a pozvedne to vaše sebevědomí o hodně schůdků nahoru. Takže mi závěrem dovolte popřát mnoho sil, zdraví, štěstí ve vaší naprosto úžasné, ale velmi náročné práci, které já si velmi velmi vážím. Zkuste se zamyslet nad některými body, které jsem zde pronesl. Zkuste si od toho pejsánka někdy nechat podat tu pomocnou ruku. A já vám tímto děkuji za pozornost a přeji vám hodně hodně hodně štěstí. Děkuji.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Je prožívání kvality života pacientů mužů odlišné od pacientek?

Muži a ženy jsou dva odlišné „světy", mající v určitých ohledech rozdílné vnímání ale zejména rozdílné potřeby.

Jak na slona aneb emoce v komunikaci

Emoce jsou přirozenou a pravdivou součástí komunikace. Neignorujte emoce a nebojujte s nimi. Jak (nejen v novém roce) na emoce v komunikaci? Podívejte se na naše nové video a dozvíte se jak udržet vlastního slona v klidu, jak nenaštvat slony lidí okolo a jak zastavit slona, který už se rozběhl, zkrátka jak zvládat emoce v komunikaci.  

Komunikace v kostce

Komunikace je stará jako lidstvo samo. Proč nám tedy i ve 21. století dělá potíž správně vyslovit myšlenku tak, aby nás druzí pochopili? V dnešním videu se dozvíte, jak funguje převod mezi myšlenkou a řečí a o tom, co s tím můžeme dělat, když nám to zrovna moc nejde.