Psychologické aspekty z pohledu sestry

Přednášky ukazují prožívání krizové situace zhoubným nádorem nejen pacientem, ale také prožívání stejné situace samotnou onkologickou sestrou. Přednášky doplňují  kazuistiky na stejné téma. 

Při natáčení této přednášky došlo k technické chybě, omlouváme se posluchačům i přednášející. 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobré odpoledne. Moje jméno je Růžičková Alena a pracuji tady v Masarykově onkologickém ústavu na Klinice komplexní onkologické péče jako všeobecná sestra. A my jsme si spolu s kolegyní připravily přednášku. A jak vidíte v záhlaví, jmenuje se Psychologické aspekty z pohledu sestry. A já bych si tam dovolila přidat ještě jedno slovo, z pohledu sestry na sestru. Nebude to ani tak o pacientovi, ale o tom prožívání té samotné sestry. Jak prožívá tyto situace, které nastávají a které jsme slyšeli tady v úvodu a v celém tom dni. Odehrává se to podle fází Kübler-Rossové, jak to může sestra prožívat vnitřně sama se sebou. Sestra jako člověk. Sestra jako profesionál. Je to jedna osoba, ale zdánlivě to můžou být dvě úplně odlišné osoby. A každá z nás je jedinečná nebo jedinečný, pokud se jedná o muže. Žije a prolíná svůj osobní život a profesní život. Vkládá osobní zkušenosti ze života do své profese a nebo naopak ze své profese do svého osobního života. Učí se znát sama sebe jako člověka a jako sestru, protože tam může reagovat rozdílně. Může reagovat jinak, kdyby se měla rozhodnout jako člověk ve svém osobním životě, a může reagovat úplně jinak, pokud představuje svojí profesi. Vytváří si svůj osobní životní postoj k sobě a k lidem okolo. Je přítomná různým pacientům, různým životním situacím, různým emocím. A svým různým reakcím. A prožívá svůj osobní a profesní život dle fází Kübler-Rossové. Tedy sestra jako profesionál. Očekává se od ní, že bude umět poradit, povzbudit, že bude tolerantní, vstřícná, empatická, že nebude zahlcovat pacienty svými starostmi a že je tu pro ně. Neznamená to ale, že si s každým hned porozumí, že s každým hned bude souhlasit, že bude potlačovat své emoce a bude potlačovat svoji osobnost. A to, co si myslím, že je úplně to hlavní, očekává se od ní, že bude zvládat plně svoji odbornost. To si myslím, že je na první místě. Sestra jako člověk je už trošičku o něčem jiném. Nemusí si umět se vším poradit. Může dávat najevo své emoce. Může se naštvat, může se smát, nemusí je skrývat. Nemusí se kontrolovat, může říkat nebo neříkat, co si myslí. Nemusí ihned řešit problémy ostatních lidí. A jako člověk může dát najevo emoce, zatímco u profesionála by ta samotná emoce byla neprofesionální. Třeba může i někoho poslat do háje ve svém osobním životě. Jako profesionál zaštítěný zdravotnictvím si to dovolit nemůže. Sestra a sesterské fáze podle Kübler-Rossové. Nejen sestra jimi prochází v osobním, ale i v tom sesterském životě. Může je prožívat v závislosti na situaci krátce nebo dlouhodobě až léta. Zatímco pacient má tyto fáze dejme tomu dny, týdny a měsíce. Značí se v nich její životní zkušenost, postoje a osobnost každé z nás. Jinak reaguje sestra a jinak reaguje sestra profesionál. Jinak reaguje sestra, která je nezkušená a je po škole. Jinak třeba svobodná a bezdětná sestra, která je najednou v konfrontaci s pacientem nebo s matkou, které umírá dítě. Jinak reaguje sestra matka, která je v týž situaci, kdy dejme tomu matce umírá dítě a ona může reagovat úplně jinak, když má zkušenost se svým vlastním mateřstvím. Jinak může reagovat sestra, pokud má zažitou svojí vlastní osobní ztrátu. Svých blízkých, svého manžela, svých rodičů. A jinak právě reaguje dejme tomu mladá holka, která má rodiče, má celé zázemí a celou rodinu. A jinak může reagovat sestra, která se stará o pacienta nebo pacienty, kteří jsou jejími vrstevníky. Jste mladá holka a máte se starat o další mladou holku, která naopak umírá a je vedle Vás. Takže se to v té sestře může pěkně mlít. A všechno si tak může brát a mohou právě nastávat tyto životní situace, mohou vést k životním fázím podle Kübler-Rossové. S kamarádkou, pokud jste sestra jako člověk, pokud se jí stane nějaký problém, můžete jí navrhnout, že se spolu půjdete opít. Jako sestra profesionál jí nabídnete psychologa. Fáze podle Kübler-Rossové: šok. Může to být šok už z toho, když ze školy přijdete rovnou do praxe. Nebo naopak to může být šok při změně zaměstnání, kdy třeba z takového oddělení, jako je oční, přijdete na onkologii. A už při nástupu na toto pracoviště najednou máte šok z nového kolektivu. Jste buď přijatá, nebo nepřijatá. A teď se s tím poprat. Jsou najednou úplně nové nároky na sestru. Musíte podávat určitý výkon, který se od Vás očekává. Najednou šokem pro Vás může být vybavenost oddělení. Používání pomůcek nebo nepoužívání pomůcek. A nebo vybavenost, pořádná, nepořádná, už jsme to tady slyšeli. Když je někdo na něco takového zvyklý... Může to být pracovní prostředí. Jinak se asi člověk cítí v moderně vybavené budově a jinak je to tam, kde přijdete do pokoje a jste rád, že postel pod pacientem drží. Tyto všechny věci mohou u sestry vést k šoku. Je to také stav pacientů, o které se starám. Protože sestry se starají jak o nemocné v pokročilém stádiu onemocnění, tak i o umírající. A ne každý to dokáže zvládnout. Potom je to taková ta jistota ve svých znalostech a neznalostech. Vy přijdete "nabušená" ze školy a myslíte si, že všechno umíte. A teď najednou stojíte tváří v tvář tomu pacientovi a zjistíte, že toho vlastně zas až tak moc neumíte. A nevíte. To je ta fáze šoku pro tu sestru. I sestra, která je zkušená, může mít potom problém třeba při změně oddělení. A šokem může být i to, že si člověk myslí, že to zvládne, a najednou zjistí, že to nezvládne. A velkým šokem může být to, že měl očekávání takového a takového platu a takové odměny, a ona není... To je další takový šok pro nás. Můžeme se dostat do fáze smlouvání, kdy si říkám: "Třeba se to změní. Zaučím se, doučím se a bude mi líp." "Přizpůsobím se do toho kolektivu a oni mě vezmou mezi sebe." "Ještě chvilku vydržím a ono to půjde." "A když si o tom s někým promluvím, tak se mi uleví a třeba se stane zázrak a oni mě tam vezmou." "Když se budu snažit, tak šéfová to uvidí a dostanu nějakou tu odměnu." "A když se budu snažit ještě víc, tak si mě samozřejmě oblíbí všichni a všichni mě budou mít rádi." Tady samozřejmě musím namítnout, že se nedá zavděčit všem. Dále je to agrese. Sestra se může dostat do agrese, myslím si, že docela rychle. I když už ta samotná profese jí v tom jakoby brání. Ale ta vnitřní agrese určitě může být. A může být směřována vůči sobě, a nebo vůči ostatním. A v té agresi je pak sestra vyburcovaná k boji, řekne všechno, co si myslí. Tak si to nepředstavovala, je nepříjemná i vůči sobě, sama sebe trýzní myšlenkami, že je neschopná, zlobí se sama na sebe, vybíjí se třeba v nepřiměřeném sportu nebo v nějakém nepřiměřeném úklidu, kdy doma všechny spacifikuje na hromadu a ptá se: "Jaktože není uklizeno?!" "A proč tohle leží támhle?" "A já jsem řekla, že to bude takhle." Je sama na sebe pedantská a sama sebe přepíná. A v agresi vůči druhým je zase přehnaně pedantská na ostatní. Nedokáže být najednou tolerantní vůči chybám těch druhých. Může mít hrubé fyzické i slovní jednání k ostatním. Může být, možná jste zažili takovou sestru, hrubou při výkonech. Možná jste si někdy všimli, už jenom když Vám někdo strhává náplast. Z rány nebo z čehokoliv. Ne že by to bylo sado-maso, ale někdy to bývá nepříjemné a Vy víte, že to může být nepříjemné. Ale vidíte ten postoj té sestry. Je to nepříjemné, ale je lepší, když ta sestra s Vámi soucítí a má nějaký náhled, že to bude bolet. A máte sestru, která škubne bez nějakého mrknutí oka a ještě si to užije. Je naježená už jenom, když zazvoní zvonek. "Co ten pacient zase chce?!" A potom je to takový ten přerušený poklid v rodině. S manželem se doma pohádám, děti mě neposlouchají, nikdo po sobě neuklízí... Takže takto se může projevovat agrese vůči sobě a vůči druhým. Může nastoupit i deprese a smutek. ... Nedaří se jí v práci, sama na sobě vidí, že je agresivní a nedokáže to zvládnout. Tak může upadnout do nějaké deprese nebo smutku. Začíná být třeba apatická, nastupují takové ty automatické činnosti. A nezájem o to oddělení, o chod oddělení ve smyslu zlepšit situaci, navozovat kontakty, být tady pro ty ostatní. A je to takové to: "Jsem totálně neschopná a nic se mi nedaří." "Stejně ničeho nedosáhnu, tak proč se mám snažit?!" Ztrácí ideály, se kterými šla do toho zdravotnictví, že bude opečovávat ty lidi a zachraňovat svět. Potom takové ty věci: "Stejně tu odměnu nedostanu, tak proč se mám snažit?!" "Stejně mě všichni opustí, nemám žádné východisko, nemám za kým jít." A také jsou to změny stravování. Přejídání nebo naopak nejezení, poškozování sama sebe. A myšlenky na konec života. Pravá sestra je smířená sestra. To by opravdu musela být zázračná sestra. Ale myslím si, že v určité fázi si můžeme dovolit být se svou prací spokojeni a nějakým způsobem za ni děkovat. A smířená sestra ví, že zná své možnosti a limity. Ví, že všechno nemůže být po jejím. Ví, že nezvládne pomoci všem. Že nepojme všechnu moudrost světa, ale to, co ví, že použije pro dobro druhých. Je si vědoma své lidské důstojnosti. Ví, že život jednou končí a počítá s tím. Ví, že nezachrání svět, ale snaží se, aby byl lepší. Nevzdává se, ale pracuje a slouží. Já sama velmi oceňuji kolektiv, který máme, kde může člověk ventilovat svojí zkušenost s pacienty, i s tím, co se děje v tom samotném kolektivu. Že mám s kým sdílet. Že můžu pojmenovat to, co mě trápí, vyslovit se. Můžu to říct někomu dalšímu a můžu mít nějakou odezvu. Můžu se tak najít a můžu pokračovat. Můžu mít potom určitou motivaci ke své práci. V současné době pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici a když to tak porovnám, tak tam je mnohonásobně více cílů, než jsem zažila v ostatních profesích. Je to zajištění hlavně komplexní péče o pacienta. To znamená od přípravy na různá vyšetření, léčby, medikace, hygienická péče, komplet o všechno. Zároveň se staráte o pacienta v různých stádiích onkologického nebo jakéhokoliv onemocnění a v různých životních fázích. Jste u něho od začátku léčby, kdy Vám "přijde" úplně zdravý, nic mu není, až do té chvíle, kdy předáváte příbuzným věci po zemřelém. Pořád jste s ním. Je to docela velká náročnost na psychiku sestry. Může být pozitivní i negativní. V tom slova smyslu, že pozitivní, pokud se staráte o pacienty, kteří jsou relativně dobří. A negativní u těch, kteří jsou jakoby horší. A teď vlastně nemáte únik ani z jedné z těch skupin. Je dobré to, když máte skupinu lidí, kteří jsou terminální a na paliativní medicíně, můžete si odskočit za pacientem, který je v akutní fázi léčby, zvládá to dobře a je s ním sranda. V tomto bych viděla, že je docela dobré mít takovou sestavu pacientů. Na druhou stranu je to hrozně náročné pro sestru. Protože když si vezmete, že sestra má na starosti dejme tomu čtyři, pět pokojů. Na jednom pokoji má pacienta, který je v terminálním stádiu v depresi, na dalším pokoji má pacienta, který je ve fázi smíření, což je super. Na dalším pokoji máte pacienta, ke kterému přijdete a je celý vyjukaný, protože tady nikdy v životě nebyl, kouká na Vás, neví, co má očekávat. Vy ho jdete ještě bodat, píchat do něho, dávat mu různé jedy a teď on kouká a neví. Takže Vy se musíte k různým lidem a různým pacientům chovat úplně jinak a odlišně. A teď si vemte, že na to máte jen ty dveře. Protože když já vejdu do toho pokoje, najednou jsem v teritoriu toho pacienta. Když vyjdu ven, už tam za mnou stojí nějaký jiný nebo rodina. Takže musíte neustále flexibilně přemýšlet, jakým způsobem komunikovat s pacientem i dejme tomu s tou rodinou. Důležitá v tomto je spolupráce s lékařem a s ostatním zdravotnickým personálem. Výborná spolupráce se sociální pracovnicí, nemůžeme si ztěžovat. Spolupráce se sanitářem, důležitá spolupráce s lékařem. Co pacientovi lékař řekl, jakým způsobem to řekl, jak na to reagoval. Jestli, když tam půjdu na ten pokoj, dostanu ránu hned mezi dveřmi a nebo tam bude sedět usmívající se pacient s dobrou zprávou od lékaře. Důležitá věc je tohle vědět. Důležité je si to i v tom kolektivu při předání hlášení říkat. Ti pacienti, kteří jsou u nás, se najednou stávají členy naší rodiny. Takové té nemocniční rodiny. Takže najednou Vy jste vtaženi i do rodinných záležitostí svých pacientů. A mnohdy ty rodinné záležitosti nejsou jednoduché a máte i několik desítek pacientů na oddělení. A když jste do každé trošku vtaženi, tak ne každý si s tím umí poradit. Takže jsem ráda za to, že tady fungují i jiné složky, než je sesterská, na které jakýkoliv problém můžeme ventilovat. Jak na psycholožku, tak na sociální pracovnici. Potom je tu také osobní život sestry. Najednou je tady směnnost. Máte děti, teď honem zajistit směnu, zajistit děti, do toho onemocněla kolegyně, další služba, další stresový faktor pro tu sestru. Já osobně mám takovou zkušenost, když pracuji ve směnách, že se nejvíce otevírají pacienti v noci. V noci a večer. Protože oni bilancují svůj den, který tady měli. Něco jim řekl lékař, zažili nějaká vyšetření, navštívila je rodina. A Vy děláte večer pochůzku a zjistíte, že toto má pacient na srdci, toto má na srdci. A teď se s tím vyrovnat. Jste na oddělení dejme tomu sama, víte, že tam máte dalších dvacet lidí. A teď se věnujte různým ostatním problémům. Takže někdy je to tak, že si člověk opravdu musí udělat čas. A shrnula jsem to tedy do těchto cílů. Sestra tedy musí akceptovat cíl, a to je léčit a vyléčit pacienta. To je hlavní cíl zdravotníků. Musí být partnerem a provázejícím v té léčbě pro pacienty, kteří podstupují tu náročnou léčbu a očekávají, že budeme jejich partnery. Zajišťovat potřeby toho pacienta, aby byl pokud možno spokojený, spolupracoval a jeho život se odvíjel pokud možno v tom dobrém. A zároveň sestra musí zvládnout doprovázet a zajistit důstojné umírání. Takže si myslím, že při této nelehké práci máme i to hezké pozitivní, a to je to, že pracujeme s lidmi, kteří nás dokáží obohatit, že pracujeme mezi sebou a že můžeme tou službou naplnit nejenom svůj život, ale pomoci i těm druhým. A mám tu na závěr takový obrázek. Nevypadá moc idylicky na pohled, ale myslím si, že má svoji myšlenku. Na svých ramenou neseme těžkosti své i svého okolí. A přeji Vám, abyste je zvládali a hleděli pořád optimisticky vzhůru. Děkuji.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Z časových důvodů neodezněla na sympóziu přednáška Jany Křenkové z Masarykova onkologického ústavu. Prohlédněte si alespoň její prezentaci na téma prožívání onkologického onemocnění pacientů z hlediska onkologické sestry.

Podívejte se i na další přednášky webcastu 4. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.