Smrt zblízka. Doprovázení umírajících.

Se smrtí a umíráním se setkáváme každý den. Stačí zapnout televizi, pustit počítač, či jít do kina. Na druhou stranu ale žijeme ve světě, kde otázka smrti nahání strach, ve světě, který se od ní odvrací. Smrt je skrývána, jako by byla špinavá a hanbou. Lidé v ní vidí jen hrůzu, zbytečné utrpení a nesnesitelné pokoření. Ona je ale dovršením našeho života a to jí dává smysl a hodnotu. Pohled zdravotní sestry na paliativní péči a doprovázení umírajících pacientů. 

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobré odpoledne, jsem ráda, že mohu být mezi vámi v takovém hezkém prostředí, tak bych se s vámi chtěla podělit o ten pohled z té druhé stránky jako sestra, jak se s tím setkáváme v nemocnici. Pracuji tedy na Onkologickém oddělení Nemocnice Na Pleši, je to taková maličká nemocnice v lese mezi Prahou a Příbramí. A podělím se s vámi tedy o toto těžké období na konci života. Se smrtí a s umíráním se setkáváme každý den, stačí si zapnout televizi, pustit počítač nebo jít do kina. Na druhou stranou ale žijeme ve světě, kde otázka smrti nahání strach, ve světě, který se od ní odvrací. Smrt je skrývána, jako by byla špinavá a hanbou. Lidé v ní vidí jen hrůzu, zbytečné trápení a nesnesitelné pokoření. Ona je ale dovršením našeho života a to jí dává smysl a hodnotu. Vím, že jednoho dne zemřu, i když nevím jak ani kdy. Hluboko ve mně je místo, kde o tom vím a toto nejhlubší poznání mám paradoxně společně se všemi ostatními lidskými bytostmi, a proto se mě smrt bližního dotýká. Situace, kdy doprovázíme někoho blízkého na jeho cestě vstříc smrti, je pro nás bolestná a těžká, protože cítíme, že bychom umírajícímu přáli jinou lehčí cestu, ale my nejsme ti, kteří mu ji můžou nabídnout nebo ji měnit. Někteří z nás si přejí rychlou smrt, protože ji považují za nejlepší a nejméně bolestnou. Náhlá úmrtí jsou sice u zdravých lidí oblíbená, ale ve skutečnosti po sobě zanechávají spoustu nedořešených záležitostí a rodiny se obvykle s takovou smrtí nejhůře vyrovnávají. Na rozdíl od náhlé smrti nabízí umírání na nevyléčitelnou chorobu možnosti urovnání vlastního života i vztahu s blízkými. Umírání není jen absurdním obdobím zbaveným smyslu a bolest, se kterou nemocný bojuje na pokraji svých sil, se nesmí podceňovat, ale i přesto doba, která předchází smrti, nemusí být jen cestou smutku, ale může být dobou dovršení osobnosti a přeměny jejího okolí. Když už se nic více nemůže dělat, ještě je možné milovat a cítit se být milován. Základem péče o smrtelně nemocného člověka je paliativní neboli úlevná medicína. Je to péče, která má smrtelně nemocnému člověku pomoci ulevit od nesnesitelné bolesti a dalších symptomů provázejících jeho nemoc a zlepšit kvalitu jeho života. Vychází důsledně z individuálních přání a potřeb pacienta a respektuje jeho hodnotové priority. Abychom mohli účinně doprovázet umírající pacienty, je nutné, aby věděli pravdou o svém zdravotním stavu. Nemocnému by mělo být přiznáno právo vědět, zda musí počítat s brzkou smrtí. V současné době neumírají v nemocnicích jen staří, ale nezřídka i velmi mladí lidé, kteří jsou rodiči malých dětí. Potřebují vědět, že už jim nezbývá mnoho času a sil a potřebují to vědět, aby si mohli uspořádat rodinné záležitosti a rodinu pro těžkou dobu zajistili. U starších nemocných si zase někdy rodiny myslí, že nemocný pravdu neunese. Jsou to takové ty situace, které všichni znáte, že přijdou za lékařem a říkají mu: hlavně tatínkovi nic neříkejte, co má za nemoc, protože to by ho zničilo. A pak přijdou za nemocným a říkají mu: z toho si nic nedělej, ničeho se neboj, tohle je sanatorium, budou tě tady léčit, rehabilitovat a za chvilku budeš zase fit. Ale neuvědomují si, že nemocný už pravdu stejně asi ví a že ji nese zcela sám. A i pro ošetřující personál je velmi nepohodlné ošetřovat pacienty, kteří na vás vrhají tázavé a úzkostné pohledy a ptají se, proč se jim nedaří lépe. U některých nemocných je ale potřeba pravdivou komunikací postupně a šetrně pacienta dovést k tomu, aby pochopil, že uzdravení už není možné. Po sdělení diagnózy pacient prochází různými fázemi smiřováni se se svou nemocí. U každého nemocného to probíhá jinak. Některé fáze mohou zcela scházet a jiné se mohou i několikrát opakovat. Víme, že pacienty musíme pravdivě informovat o jejich nemoci, ale na druhou stranu nikdo nemá právo dělat předpověď, pokud jde o čas. Čas, který zbývá prožít osobě, u níž lékařská věda končí, zcela patří. Je možné říci, že zde jde o tajemství, které nezná nikdo jiný než dotyčná osoba, a to pouze ve svém nejhlubším nitru. Doprovázení umírajících v širší souvislosti znamená pomoci nemocnému a jeho blízkým co nejrychleji a nejšetrněji projít všemi těmito fázemi vyrovnávání se s nemocí a pomoci jim dospět do fáze smíření, do stádia přijetí pravdy. A v užším smyslu jde o péči a doprovázení umírajícího během terminálního stavu, v jeho posledních hodinách života. Nesmírně důležité pro nemocného člověka je rozpoznávání a uspokojování jeho potřeb. Známe čtyři okruhy potřeb: biologické, psychologické, sociální a spirituální. Všechny potřeby je potřeba uspokojovat, ale jejich priorita se průběhu nemoci mění. Na začátku jsou prvořadé potřeby biologické, vše, co potřebuje nemocné tělo. U pacientů v paliativní péči často v popředí stojí potřeby psychosociální a v závěrečné fázi velmi často nabývají na důležitosti potřeby spirituální. Sestra potřebuje rozumět potřebám svých pacientů a jejich blízkých, jinak nemůže poskytovat dobrou ošetřovatelskou péči, její práci jí nebude přinese radost a uspokojení, protože nebude spokojený její pacient. Mezi psychologické potřeby patří především potřeba respektování lidské důstojnosti, a to naprosto nezávisle na stavu tělesné schránky, dále je to pocit bezpečí, především pacientovi nelhat, ale také říkat nemocnému jenom tolik, kolik chce slyšet a jen tehdy, když to chce slyšet. Člověk je tvor společenský a tak jako izolovaně nežije, ani izolovaně nestůně a neumírá. Většinou stojí o návštěvy, ale měl by mít právo si návštěvy sám nějakým způsobem usměrňovat a měli bychom ho v tom plně respektovat, eventuálně mu pomoci. K některým starším nemocným nepřijde návštěva téměř nikdy, takovým pacientů musí personál věnovat větší péči. Na druhou stranu některé rodiny si myslí, že nemocný nesmí zůstat nikdy sám, a tak se o něj střídají, masírují ho, neustále na něj mluví, ale také žádají odpovědi, takové je třeba upozornit, že čím více se nemocný blíží k smrti, tím více se odpoutává od svého okolí, potřebuje více odpočívat a také být občas sám. Tyto situace je třeba rozpoznat a respektovat. Potřeby spirituální neboli duchovní, pozor nejsou jenom pro věřící lidí, my všichni máme spirituální potřeby, všichni toužíme, aby náš život byl naplněn smyslem, všichni bychom chtěli zemřít s pocitem, že jsme se alespoň pokusili učinit tento svět o málo lepším místem k přebývání. Právě v průběhu vážné nemoci se pacienti začínají zabývat životně důležitými otázkami po smyslu života vlastního života. Každý člověk potřebuje s nejbližšími smíření, potřebuje vědět, že mu byla odpuštěno a má potřebu i sám opouštět. Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. A jaká je největší duchovní potřeba? Máme ji všichni bez rozdílu, je to potřeba milovat a být milován. Těžká nemoc odkrývá v životě nemocnému a jeho rodiny touhu po hledání po lásce, která pokračuje za hranice lidského života, touhu po věčnosti a po Bohu. Ani ateismus v moderní době nedokázal u člověka tyto touhy potlačit. A pro nás je velmi důležité duchovní potřeby správně posoudit. Jestliže je pacient v nemocnici, má možnosti komunikace výrazně omezené, musíme se tedy připravit na to, že i u nás zdravotníků, bude hledat odpovědi na své otázky. Někdy nás pacient jakoby oťukává a zkouší, s kým se dá mluvit, kdo naslouchá se zájmem. Stačí jedna nevhodná odpověď a pacient usoudí, že tudy cesta nevede a komunikační kanál je navždy uzavřen. A nemocní nám kladou různé otázky: existuje Bůh, má člověk nesmrtelnou duši, pokračuje život i po smrti, setkáme se tam se svými blízkými, jak vlastně vypadá smrt a bolí smrt? Důležitým předpokladem pro doprovázení umírajícího je práce na sobě samém. Nemocného nezajímá naše vzdělání nebo atestace, ale ptá se přímo: čemu věříte vy? Velmi rychle pozná, jak jsem na tom s vírou, s nadějí a s láskou. Nabídka duchovní péče má smysl tehdy, odpovídá-li na bytostné potřeby člověka v jeho životní situaci. Také potřeba modlitby je jednou z nejvýraznějších duchovních potřeb. Jedná se o záležitost velice intimní, o které mluví lidé jen tehdy, vnímají-li dostatečné porozumění a mají-li dostatečnou důvěru k tomu, komu svou potřebu sdělují. Víra dává odpověď na znepokojivé existencionální otázky a zmírňuje bolest duše. Neřešená vnitřní neboli spirituální tíseň velmi negativně působí na nemocného. V této situaci můžeme definovat spirituální bolest - utrpení spojené s odcizením od svého nejhlubšího já. Nemocnému znesnadňuje přijetí nemoci a utrpení. Nemocný se uzavírá do sebe a často přestává spolupracovat, je osamělý, má strach, může mít výčitky svědomí a může si uvědomovat své nenaplněné cíle. To vše jen prohlubuje jeho duchovní bolest. Často jde o neřešenou potřebu odpuštění, usmíření, uzdravení vztahů jak s lidmi, tak s Bohem. Co s tím? Je to soukromá věc pacienta? Jistě, ale to neznamená, že zároveň není i věcí nás zdravotníků. Potřebuje-li pacient k vyřešení svých niterních záležitosti vytvořit podmínky a sám toho není schopen, musíme mu pomoci, přivolat toho, koho potřebuje, jednou to budou jeho nejbližší, jindy psycholog nebo duchovní. Někdy ale nebude k dispozici nikdo z nich a v této situaci mi připadá šikovné vědět, nemáte-li ve svém zdravotnickém týmu třeba nějakou věřící kolegyni. Můžete se ale dostat i do situace, kdy na všechno tohle bude pozdě, půjde o minuty, půjde o život a nebudeme moci zavolat žádného věřícího. My sami budeme jedinými svědky pacientovy duchovní tísně, strachu a hrůzy z konce, z nedořešených vztahů, možná i strachu z účtování. Proto bychom měli umět nemocnému vhodným způsobem říci, že lítost může smazat vinu. Jistě, nic z toho, co se stalo, nelze vymazat, to prostě zůstává, ale existuje opravné opatření - a to je lítost. Jestliže pacient cítí vinu a lituje toho. Tohle je třeba vědět, protože s výčitkami svědomí se u umírajících pacientů setkáváme velmi často. Lítost skutečně může smazat vinu. Tím pacienta zbavíte často nesnesitelné spirituální bolesti a zoufalství. Na našem onkologickém oddělení máme také paliativní jednotku, kde jsou lidé v konečných fázích života, a proto se zde setkáváme se smrtí velmi často. Chtěla bych se s vámi podělit o pár střípků z naší práce nebo možná nápadů, jak se více přiblížit našim pacientům. Hodně záleží na tom, jak se k nemocnému budeme chovat. Nemocná dovede být někdy hodně nepříjemný, znáte to, stále zvoní a většinou nic nechce, někdy moc mluví, pořád dokolečka chce všechno vysvětlovat, je neodbytný a naléhavý, často bývá i agresivní. Ale má na to právo, je to součást jeho boje s nemocí a my se tím nesmíme nechat odradit. Nemocní často v noci nemohou spát, přemýšlí a bojí se. Někdy stačí jen přijít, aby věděli, že nejsou sami, že i my s nimi bdíme. Téměř vždy potěší pohlazení, podržet ruku. Někdy nemocný potřebuje vyslechnout, aby si utřídil myšlenky, jindy nám vynadá, někdy nesouvisle blábolí, ale občas v tom najdeme nějakou nitku, které se dá chytit a komunikace se stává možnou. Často se nás nemocní ptají, co s nimi bude, proč se jejich stav nelepší nebo naopak nám říkají, že chtějí zemřít, ať s nimi už něco uděláme. A právě tady je potřeba se u nich zastavit a říci správné slovo ve správný čas. A tady, si myslím, je mnoho prostoru také pro psychologa. Tématem tohoto sympózia je heslo "není hanba říci si o pomoc", a tak já si také říkám o pomoc, potřebujeme vás, potřebujeme psychology jako součást zdravotnického týmu. Potřebujeme, aby psychologové chodili mezi lidi téměř denně a byli u toho, když se vyskytne akutní nouze, teď a tady, aby prostě byli s námi na oddělení a bylo možné říct "pojďte na chvíli sem k nám, protože teď vás je tady nutně potřeba". A tak pro nás pro všechny platí, že jestliže se můžeš na několik minut posadit a dovolit svým nemocným, aby ti řekli, co cítí, už tím jim mnoho dáš. Někteří lidé v posledních dnech upadají do kómatu. Víme, že i když není člověk z našeho pohledu při vědomí, asi všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který mizí, proto mluvme v přítomnosti umírajícího tak, jako by byl při vědomí, i když je zdánlivě v hlubokém bezvědomí, nejspíš vnímá všechno, co říkáme. A jestli mu chceme ještě něco důležitého sdělit, tak to udělejme. Nikdy není pozdě na milá slova. Doprovázení umírajících v terminálním stavu vyžaduje dostatek času. Za běžných podmínek nemáme možnost věnovat se jednomu pacientu třeba několik hodin, víceméně je to možné jen v noci nebo někdy o víkendu. Přiblížím vám případ pacientky, která umírala na rakovinu prsu s plicními metastázami a kde u této pacientky si okolnosti přímo vynutily to doprovázení. Absolvovala několikrát hrudní punkci a měla výrazné otoky rukou i nohou, byla při vědomí, komunikovala, ale před půlnocí začala být velmi neklidná a stěžovala si, že se jí špatně dýchá. Otevřela jsem okno, upravila kyslík, ale potřebovala se posadit a chtěla mít nohy z lůžka. Neodvážila jsem se jí sundat postranice, protože by se nejspíše neudržela. Snažila jsem se jí to vysvětlit a co nejlépe ji napolohovat, ale marně. Opakovaně vyžadovala úplně se posadit a vystrkovala nohy skrz zábrany. Když jsem jí potřetí a pokaždé obtížněji vyndávala nohy ze šprušlí, usoudila jsem, že příště už se mi to nemusí podařit. Tak jsme se domluvily, si zkusí sednout, jak chce ona. Daly jsme kostku na zem pod nohy, stoleček k lůžku, dost chatrná opora, posadila jsem ji a sedla jsem si k ní na postel, abych ji mohla držet. Trochu jsem ji nakulila na sebe, aby měla oporu. To jí vyhovovalo a v této pozici vydržela dvě až tři hodiny. Chvíli jsme si povídaly, potom jsem jí zpívala, modlily jsme se, později jsem jí ještě chvílemi zpívala, když se budila a potom už jenom trpělivě bděla po jejím boku, dokud se úplně nezklidnila a neusnula. Čekala jsem, že mi zemře v náručí, ale nestalo se tak. Později jsem ji s kolegyní uložila. Už se neprobudila a zemřela asi deset minut potom, co jsem odešla. Přestože jsem se snažila být v noci maximálně tichá, místy nás vnímaly další dvě pacientky, které byly na pokoji, když jsem za pár dní přišla, říkaly, že by si také přály takto umírat. V té době už jsem měla o doprovázení přečtené nějaké knížky, ale sama v reálu jsem takové dlouhé citové bdění u umírajícího zažila poprvé a byl to skutečně silný zážitek. Chtěla bych vás svým příspěvkem povzbudit, abyste své umírající doprovázeli kdykoli se vám k tomu naskytne příležitost. Protože doprovázení je záležitostí účasti a lásky, záležitostí především lidskou. To je vše, děkuji vám.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Péče o umírajícího pacienta

Cyklus pořadů MojeMedicína dospěl ke konci. Posledním tématem je péče o pacienta v poslední fázi těžké nemoci.

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 a věnuje se konceptu smrti z psychologického a historického hlediska a komunikaci s umírajícím dítětem o smrti a umírání.

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 a věnuje se otázkám dětské paliativní péče a psychosociálním aspektům závěru života vážně nemocných dětí. Přednáška popisuje cíle psychosociální práce s dětským pacientem a s rodinou umírajícího dítěte. Zda a jak rozmlouvat o umírání s nemocným dítětem, s jeho sourozenci a rodinou.