Úvodní slovo k 6. Psychoonkologickému sympóziu

Sympózium zahájil prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc. exkursem do historie hematoonkologie a psychoonkologické pomoci pacientům, jejich rodinám i zdravotnickému personálu.  

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Děkuji organizátorům za pozvání, Saše za uvedení a je pro mě opravdu velikou ctí, že vás mohu přivítat při příležitosti zahájení VI. Psychoonkologického sympózia, které má premiéru v Olomouci. Je to zvláštní něco zahazovat, co má vlastně svou premiéru tady. Já jsem se pokusil seznámit s programy těch předchozích setkání a musím říct, že se mi velice líbilo, jak systematicky, tematicky jsou jednotlivá ta setkání organizována a je velice dobře, že něco takového v České republice vzniklo. Já už u medicíny bohužel jsem opravdu tím nestorem, a působím více než 40 roků a nedělám celou onkologii, dělám hematoonkologii, která ale v těch svých začátcích patřila k těm možná nejhorším oborům, protože když někdo dostal informaci, že má leukémii, tak v té době to bylo velmi špatné. možnost záchrany života byla minimální. Pacienti, protože chyběla podpůrná péče, tak prožívali tu léčbu se spoustou zvracení, teplot, krvácení. Spousta věcí, které v dnešní době jsou standardem léčby, v té době nebyly vůbec k dispozici, nebyly krevní destičky pro lidi, kteří je neměli a krváceli, nebyla antibiotika, to byly 2 peniciliny, nebyla antimykotika, antivirotika. Pacienti občas se tlačili na záchodě, protože zvraceli a to zvracení bylo provázeno tím, že měli petechie po celé tváři tím přetlakem a nebyly léky proti zvracení a podobně. To všechno se zásadně změnilo. Změnila se léčba, změnily se léčebné výsledky. A vás samozřejmě zajímá, jak to vypadalo s psychikou těch nemocných. Ta v tom začátku byla opravdu špatná, tam člověk, když otevřel dveře pokoje - nebyly ani jedno ani dvoulůžkové, byla tam 4 lůžka, více lůžek, tak přicházel do prostředí, kde viděl strhané tváře nevyspalých nemocných, kteří se třásli strachy. Samozřejmě to se přenášelo i na ošetřující personál, ať už na lékaře nebo na zdravotní sestry. Ten lékařský personál - já jsem říkal, že lékař si připadá, když se mu pacient svěřoval se svými problémy, které vnímal, ale nemohl je řešit, tak si připadal trošičku jako v té pohádce o Bajajovi ten koník Hrbáček, který nasál tu horkost, tak my jsme nasávali to neštěstí těch osob a přinášeli jsme si to někdy domů a bylo těžké se toho zbavit. Mám tady kolegyně, které si jistě pamatují syndrom vyhoření toho zdravotnického personálu, zdravotních sester, protože u nás už na interní klinice bylo specializované oddělení hematologie a tam leželi pacienti s leukémií, často mladí pacienti a zdravotní sestry po několika letech prostě řekly: my už nemůžeme, my chceme jít na normální interní oddělení, ať sem přijde někdo jiný, protože my už to psychicky nezvládáme. To se změnilo a bylo dobře. Zase další personál byl schopen chvíli prožít. Když se vrátím trošku dopředu tou historií, tak bych řekl, že veliké zásluhy patří Brnu a Motolu v této problematice, kde si první uvědomili potřebu toho mít psychologa a pomoct pacientovi i s psychikou, nikoliv jen s léky, ale i s psychikou toho nemocného. A tady si dovolím jmenovat jak pana profesora Vorlíčka, který zakládal svou kliniku interní hematoonkologickou, tak jeho ženu, která tam byla zpočátku vrchní sestrou a potom byla hlavní sestru nemocnice, a díky informacím ze zahraničí spustili velký projekt, se kterým jim pomohla paní magistra Kalvodová velice intenzivně a o tu se opírali. A samozřejmě v Motole pan profesor Koutecký, profesor Starý. To byly osobnosti, které budovaly také psychologii a vnímaly potřebu komplexnosti péče o nemocného. My jsme se poměrně brzy té myšlenky také chytili a začali jsme usilovat o to, abychom měli vlastního psychologa. V té době to bylo velmi obtížné, protože psychologie patřila pouze pod psychiatrii, která uvolňovala psychologa, který kroužil po nemocnici a vždycky jednoho pacienta z jedné kliniky se ujal. Ale posléze se nám podařilo psychologa získat a bylo to úplně perfektní. A pokud se podívám do historie, tak si myslím, že díky právě té psychologické péči se nám podařilo lépe pronikat do psychiky nemocných. Psycholog nás poučuje, seznamuje nás s fázemi nemoci, se spoustou těch věcí, které bohužel na většině lékařských fakult v dané chvíli úplně chybějí. Studenti medicíny nejsou vzděláváni v psychologii, v péči o onkologické nemocné. Já vím, že jedno z témat, které jsme zvolili také ve spolupráci se Sašou, bylo sdělování nepříznivých zpráv, protože v těch počátcích, které já si pamatuji, se ještě pacientovi zpráva nesdělovala. A sám jsem si vzpomněla pacientku, která dostala obálku, pacienti dostávali zalepenou obálku, ve které byla diagnóza a byli posláni na konsilium. Spousta pacientů si obálku nějakým způsobem posléze otevřela a s diagnózou se seznámila a nikdo jim to ale nevysvětloval, říkalo se, že to bude všechno dobré. Tedy nebyl internet, aby zjistili, že to není úplně pravda, ale pacienti sedávali v ambulanci a tam si vykládali jeden s druhým, jaké mají problémy, chodili si navzájem na pohřby a byla to taková daleko složitější situace. A ta pacientka, když si tu alkohol otevřela, tak zjistila, jakou má chorobu, nikomu nic neřekla, uzavřela se do sebe a v noci vyskočila z okna a zabila se. Čili prostě nebylo s kým diskutovat. Dnes ta situace, díky tomu že máme psychologa, je poněkud lepší, ale na druhé straně on je daleko více potřeba, protože v té době, když jsem začínal, tak sestřička měla opravdu čas se věnovat pacientovi, seděla u pacienta. Měli jsme jednu sestřičkou, které jsme říkali, že vlastně předvídá, jak to dopadne, protože pacient, který byl v kritické době, tak ona si k němu sedla a týden, čtrnáct dní u něho seděla a my jsme říkali, tak tomu pacientovi bude špatně a opravdu po těch čtrnácti dnech, týdnu ten pacient zemřel, ale ona ho k té smrti krásně dovedla a strávila s ním čas, který potřeboval, ani příbuzní občas nevědí, co s takovým těžce nemocným pacientem vykládat, jak se mu věnovat. A dnes je situace taková, že zdravotní sestry na pacienta mají zcela minimum času, protože musí všechno psát do dokumentace, takže jejich čas na péči o pacienta je velmi limitován. Lékaři na pacienta moc času neměli nikdy, byť jsou k tomu vedeni, tak mají spoustu dalších úkolů, takže ho nemají a pak zůstává ten psycholog. Psycholog se daleko více v pacientovi dozví a může lékaře učit. A na druhé straně my využíváme rad psychologa například na indikačních seminářích k transplantaci, kdy se dozvídáme, jak pacient asi tuto těžkou léčbu, kdy bude uzavřený v nějakých prostorách 3 týdny, 4 týdny nebo i déle, jak to pravděpodobně snese, co si o něm máme myslet. Protože pro výsledek léčby není důležitá jenom klinická stránka, ale stejně důležitá je psychická stránka . Ty dvě se musí skloubit, aby ten výsledek byl pozitivní. Fyzicky dobrý pacient, který bude depresivním, bude mít stejně špatný výsledek jako optimista, který bude mít špatnou kliniku. A když se skloubí klinika a psychika toho nemocného, tak ty výsledky jsou vždy daleko lepší. Já možná jenom tady na konci těch svých vzpomínek a toho, proč vidím, že je velmi důležité takové sympózium zorganizovat, bych řekl, že vnímám ještě jednu stránku, která mi chybí. Jednu jsem zmínil, to je ten nedostatek výuky na lékařských fakultách o tomto problému. A druhou stránku vidím v tom, že toto sympozium je vesměs směřováno nebo navštěvováno hodně psychology, zdravotními sestrami, lékařů je zde daleko méně a myslím si, že by bylo velmi vhodné, kdyby tato témata pronikla i do sympózií klinických, onkologických, hematoonkologických, pediatrických a tak dále. A poslední - jsem také velmi rád, že existuje Den dětské onkologie, to je Světový den dětské onkologie, velmi pozitivní věc. My jsme zhruba před 20ti lety z iniciativy italských kolegů chtěli zahájit ten Den leukémií, ale bohužel se nám to nepodařilo. Ta emotivita směrem k pediatrickým pacientům je vždycky daleko větší, než je emotivita k těm dospělých pacientům. A já někdy říkám, že je potřeba i tady zvýšit tu stránku té informovanosti, i když Onkologická společnost toho hodně udělala, protože my si neuvědomujeme, že ten dospělý pacient vlastně je, když je středního věku, tak je ten, kdo nosí domů peníze, kdo má na starosti děti a najednou to všechno se změní. Každý vidí jenom to, kolik ta léčba stojí, jak se to zaplatí, ale nikdo si neuvědomuje jeho sociální poměry, jak se v rodině, mladé rodině, která má půjčky a najednou ten živitel té rodiny ztratí příjem, a teď se řekne, že má si platit to a ono, jak se to všechno se změní, jak ty vztahy v té rodině se změní. Čili tady všude je prostor pro psychology, pro jejich péči a je potřeba se v tom vzdělávat, vzdělávat vy nás, lékaře a samozřejmě vypomáhat potom jak pacientům, rodinám, tak v tom zdravotnickém prostředí, aby ten výsledek byl opravdu, aby pacient daleko lépe toleroval tu léčbu, aby se jeho psychické problémy výrazně snížily. A za to vše bych vám chtěl poděkovat a vašemu sympóziu popřát hodně štěstí a zdaru.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Není hanba říci si o pomoc! 6. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.