Pertuzumab v první linii léčby nemocných s metastatickým HER2-pozitivním karcinomem prsu

Popisované studie potvrdily vysokou účinnost kombinace trastuzumab + pertuzumab přidané ke standardní chemoterapii v první linii nebo v neoadjuvanci. Léčba je bezpečná, a to i při kombinaci s režimem obsahujícím antracyklin.

Zdroj: PRAUSOVÁ, JANA. Pertuzumab v první linii léčby nemocných s metastatickým HER2-pozitivním karcinomem prsu. Breast Cancer News : časopis pro odborníky ve zdravotnictví. Leden 2012, 2, 1, s. 9-10. Obsah čísla

Ve třetím čísle Breast Cancer News jsem shrnula dosavadní data o pertuzumabu včetně jeho mechanismu účinku a dat ze studií fáze II. Studie NeoSphere jasně prokázala význam přidání pertuzumabu ke kombinaci docetaxel + trastuzumab. S napětím jsme sledovali prezentaci výsledků studie CLEOPATRA v San Antoniu. Prezentace J. Baselgy1 byla nesporně nejvýznamnějším sdělením na této konferenci. Data studie byla souběžně publikována též v New England Journal of Medicine.2

Do studie bylo zařazeno celkem 808 pacientek, léčeny byly kombinací docetaxel (v dávce 75 mg/m2 se zvýšením na 100 mg/m2 při dobré toleranci, doporučeno nejméně 6 cyklů léčby) a trastuzumab (standardní třítýdenní dávkování). K této kombinaci byly přidány buď placebo, nebo pertuzumab v úvodní nasycovací dávce 840 mg a dále 420 mg každé 3 týdny, do progrese. Podmínkou zařazení byla hodnota ejekční frakce levé komory (LVEF) ≥ 50 %, bez anamnézy městnavého selhávání nebo poklesu LVEF na < 50 % při předchozí adjuvantní léčbě trastuzumabem a po ní. Při (neo)adjuvantní léčbě trastuzumabem a/nebo taxanem byl interval bez nemoci ≥ 12 měsíců. Primárním cílem studie bylo zhodnocení přežití bez progrese (PFS).

Nezávislé hodnocení prokázalo jasný benefit léčby pertuzumabem, střední přežití bez progrese bylo prodlouženo o 6,1 měsíce (12,4 vs. 18,5 měsíce), při poměru rizik (HR) 0,62. Rozdíl byl vysoce signifikantní (p < 0,0001) (obrázek 1). Významně lepšího PFS bylo dosaženo i ve většině podskupin nemocných, HR se pohyboval mezi 0,39 a 0,72. Výjimkou byla podskupina 178 nemocných s non-viscerálním onemocněním, u které byl HR 0,96. (obrázek 2). Přidání pertuzumabu vedlo k prodloužení PFS jak u nemocných s předchozí (neo)adjuvantní léčbou trastuzumabem (10,4 vs. 16,9 měsíce, HR 0,62), tak u pacientek trastuzumabem dosud neléčených (12,6 vs. 21,6 měsíce, HR 0,60).

Ve skupině s pertuzumabem bylo dosaženo rovněž významně vyšší četnosti odpovědí: 69,3 vs. 80,2 %, p = 0,0011 (úplná odpověď 4,2 vs. 5,5 %, částečná odpověď 65,2 vs. 74,6 %). Data o celkovém přežití jsou pouze předběžná, ve skupině s placebem bylo zaznamenáno 96 úmrtí, ve skupině s pertuzumabem 69 úmrtí. Při střední době sledování 19,3 měsíce mediány dosud nedosaženy. Poměr rizik (HR) 0,64, p = 0,0053. Hodnoty HR a p však převyšují hodnoty stanovené pro průběžnou analýzu, a rozdíl tedy není dosud považován za statisticky významný (obrázek 3).

Důležité bylo rovněž hodnocení bezpečnosti. Ve skupině s pertuzumabem byl zaznamenán jen mírný vzestup incidence systolické dysfunkce levé komory stupně > 3 (1,2 vs. 2,8 %) nebo poklesu ejekční frakce o ≥ 10 procentních bodů a na < 50 % (3,8 vs. 6,6 %). Pro nežádoucí příhodu nebo úmrtí byla léčba ukončena u 7,8 % pacientek ve skupině s placebem a u 7,4 % nemocných léčených pertuzumabem.

V San Antoniu byla prezentována data studie TRYPHAENA3. Cílem této studie bylo zhodnocení bezpečnosti kombinace trastuzumab + pertuzumab přidané k neoadjuvantnímu režimu s taxanem a antracyklinem nebo taxanem a karboplatinou. Do tří skupin bylo randomizováno 225 pacientek. Ve skupině A byly podány 3 cykly režimu FEC a následně 3 cykly docetaxelu, trastuzumab + pertuzumab byly podávány ve všech 6 cyklech. Ve skupině B byla podána stejná chemoterapie, avšak anti-HER2 léčba byla podávána pouze souběžně s docetaxelem (3 cykly). Ve skupině C bylo podáno 6 cyklů docetaxel + karboplatina + trastuzumab + pertuzumab. Po operaci byl všem nemocným podáván trastuzumab do celkové doby 1 rok.

Symptomatická dysfunkce levé komory (stupeň ≥ 3) byla pozorována u 2 (2,7 %) nemocných ve skupině B a u žádných pacientek ve skupinách A a C. Pokles ejekční frakce levé komory o ≥ 10 procentních bodů a na < 50 % byl zaznamenán u 3 (4,2 %) pacientek ve skupině A, u 4 (5,3 %) ve skupině B a u 3 (3,9 %) ve skupině C.

Úplné patologické odpovědi (pCR) v prsu bylo v jednotlivých skupinách dosaženo u 61,1/57,3/ 66,2 %, pCR v prsu i uzlinách u 50,7/45,3/51,9 %. Účinnost byla výrazně vyšší při negativitě hormonálních receptorů (pCR v prsu bylo dosaženo u 79,4/65,0/83,8 %), než při hormonální pozitivitě (pCR 46,2/48,6/50,0 %).

Obě studie potvrdily vysokou účinnost kombinace trastuzumab + pertuzumab přidané ke standardní chemoterapii v první linii nebo v neoadjuvanci. Léčba je bezpečná, a to i při kombinaci s režimem obsahujícím antracyklin.

Literatura

  1. Baselga J., et al. San Antonio Breast Cancer Conference, abstract S5-5
  2. Baselga J, et al. N Engl J Med 2012 Jan 12;366(2):109-19.
  3. Schneeweiss A. San Antonio Breast Cancer Conference, abstract S5-6

Zdroj: PRAUSOVÁ, JANA. Pertuzumab v první linii léčby nemocných s metastatickým HER2-pozitivním karcinomem prsu. Breast Cancer News : časopis pro odborníky ve zdravotnictví. Leden 2012, 2, 1, s. 9-10. Obsah čísla

Redakční poznámka: článek byl zveřejněn po registraci přípravku Evropskou lékovou agenturou EMA dne 8.3.2013

Související články

Breast Cancer News - leden 2012 (roč. 2, č. 1)

První číslo druhého ročníku časopisu pro odborníky, který se věnuje novinkám v incidenci, prevalenci, léčbě a prevenci karcinomu prsu.

Anti-VEGF terapie, i přes skepticismus a omezení regulačními úřady USA, zůstává nadále jednou z možností terapie karcinomu prsu. Je potřeba dále prohlubovat preklinické a klinické zkušenosti a definovat podskupiny pacientek s optimálním účinkem této terapie a vlivem na OS. Je rovněž nutné určit, jaké onemocnění léčit anti-VEGF terapií (neoadjuvantní, adjuvantní, metastatické) a s jakým nejúčinnějším chemoterapeutickým režimem (látka, dávka, schéma, délka podávání). Je nezbytný další výzkum a validace prognostických a prediktivních biomarkerů a v neposlední řadě pak dlouho diskutovaná a stále nerealizovaná změna pohledu na uspořádání a hodnocení klinických studií u metastatických onemocnění (zahrnutí parametrů kvality života, skutečný klinický benefit, atd.).

Výsledky studií jsou velmi přesvědčivé, přestože detailní mechanismus účinku trastuzumabu v CNS není znám. Dříve se soudilo, že tato protilátka neprochází hematoencefalickou bariérou. Novější data ukazují, že při radioterapii mozku dochází vlivem ionizujícího záření k jejímu porušení a k výraznému růstu koncentrace trastuzumabu v mozkové tkáni.