Prof. MUDr. Aleš Ryška, Ph.D.

Představujeme předního českého patologa, přednostu Fingerlandova ústavu patologie Lékařské fakulty University Karlovy a Fakultní nemocnice Hradec Králové. 

"Já jsem v podstatě neměl úplně jasno, čím se chci stát a na gymnáziu, kde mě bavila hodně biologie a chemie, jsem si říkal, že medicína nebo nějaká makromolekulární chemie, že to by byly věci, které by mě bavily". I to říká pan profesor v dalším díle dokumentárního cyklu GALEOS.

Podívejte se, jak se dostal do Hradce, jak začínal, proč si vybral zrovna patologii a co na ní má rád, jak vypadá den na ústavu patologie a jakými koníčky se odreagovává ve volném čase. 

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Ani manželka, ani já jsme nikdy nebyli vesničani, my jsme vlastně děti města, ale od prvního dne, co jsme se sem nastěhovali, tak to tady bereme jako za náš domov a vůbec si nedokážeme představit, že bychom se někdy do města vrátili. Měli jsme samozřejmě strach, jestli, když se sem člověk nastěhuje, tak jestli novousedlíci versus starousedlíci nebudou nějaké třenice, ale tady to funguje prostě jako jedna velká parta lidí a život na vesnici já bych každému doporučil. Já jsem v podstatě neměl úplně jasno, čím se chci stát a na gymnáziu, kde mě bavila hodně biologie a chemie, jsem si říkal, že ta medicína nebo nějaká makromolekulární chemie, že to by byly věci, které by jako mě bavily. No a do Hradce jsem se dostal jenom díky tomu, že jeden kamarád ze skautu vlastně tady už studoval a říkal, že se mu tady líbí a že mu tady půjčí všechny knížky v knihovně vždycky na celý rok, což se mi zdálo takové praktické, takže nakonec jsem šel do Hradce, ale nebylo to nějak, nějaká, že bych k tomu byl determinován vysloveně. A když na to vzpomínám zpětně, tak si říkám: škoda, že jsem si to neužíval ještě víc, že jsem byl takový asi trošku poctivý student, který jako se učil asi více, než bylo úplně nezbytně nutno. Mě hrozně, ale hrozně nebavila třeba mikrobiologie nebo farmakologie, protože to prostě, já jsem v tom nenacházel moc nějaké logiky. To bylo naučit se seznam: antibiotika cefalosporinového typu 1, 2, 3, 4, 5, 12, antibiotika takovéhoto typu zase... a mě to hrozně nebavilo, ale i tak to bylo nádherné. Na fakultě jsem zažil revoluci, takže to bylo něco fantastického, takže opravdu fakulta byla jako krásný úsek života. Tím, že jsem byl v akademickém senátu za studenty a potřebovali jsme někoho do ubytovací komise a říkali jsme si: asistent Kerekeš, ten je takový, toho určitě ukecáme. A on jako říkal, že jo a jak nás viděl ještě se spolužákem, tak říkal: hoši, vy jste takové morfologické typy, nechtěli byste tady chodit na patologii jako pomocné vědecké síly? A v podstatě velmi rychle mě to hrozně chytlo a stal jsem se tedy vlastně prvně pomocnou vědeckou sílou a potom vlastně v šestém ročníku už jako částečným zaměstnancem tady na ústavu díky profesoru Šteinerovi, který mi nabídl místo a mohl jsem zůstat v Hradci. Já nevím, co znáte z té jeho historie. On je tedy ročník 1970, vystudoval 94, ale už někdy od třetího ročníku tady na ústavu jako demonstrátor působil a hned po promoci nastoupil. No a pak to šlo rychle, se rychle habilitoval a on byl profesorem už v 37 letech a v té době to byl nejmladší profesor na Karlově univerzitě. Já jsem úplně odrodilec, my jsme taková technická rodina. Rodiče jsou oba technici, bratr, takže široko daleko nemáme nikoho nejenom v medicíně ani v biologii nebo v nějakých příbuzných oborech, takže jsem úplně se odrodil, bych řekl. Na pitevnu jsem se poprvé vlastně dostal jako medik prvního ročníku na anatomické pitvy a jako nastupující sekundář potom, když jsem přišel na ústav, tak samozřejmě ty pitvy tvořily nemalou část té mé denní náplně pracovní, řekněme. Patologie je krásná v tom, že je to obor strašně široký a člověk si tam může najít vždycky to svoje. Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal několik lidí, s kterými jsem mohl velmi dobře spolupracovat, a to mě hodně jako posouvalo odborně, kromě mého šéfa, což byl profesor Šteiner, který mi dal obrovský prostor, tak takovým nejdůležitějším člověkem pro mě byl profesor Čáp, endokrinolog hradecký, jeden z nejlepších endokrinologů v naší republice a napsali jsme spolu knížku, která potom byla vlastně mojí habilitační prací a nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. To proděkanování vlastně bylo tak, že jsem byl v senátu, kde jsem tak trošku rebeloval během voleb nového děkana. A když byl pan profesor Palička zvolen děkanem, tak si mě zavolal a já jsem čekal, že mi třeba vynadá za to, že jsem prostě jaksi nebyl úplně konformní a on mi nabídl proděkanování tenkrát a říkal, že si váží toho, že vidí někoho, kdo jako o tom přemýšlí a snaží se něco změnit. No a teď jsem na studijním oddělení Lékařské fakulty v Hradci Králové, kde jsem tedy působil po dobu 7 let. Tenkrát tady žádný pult nebyl, takový krásný nábytek tu nebyl, ale děvčata jsou pořád stejná a to je jaksi duše celého studijního a já musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích období mého života, kdy jsme tady spolu dávali dohromady kreditní systém a vymýšleli jsme, jak to udělat, aby pokud možno jsme studenty nepoškodili a spíše jim pomohli v rámci toho studia. Tak to byla docela zajímavá doba a hrozně rád na to vzpomínám. To je současná paní proděkanka, která vlastně, když já jsem studoval, tak mě učila chemii, pak dělala nějakou dobu ještě proděkanku, pak jsem dělal proděkana já a teď dělá zase proděkanku ona, takže je to tak, že jsme se v tom postu vystřídali. Oni se ptali, jestli je někdo, kdo pamatuje jako mě od doby, kdy jsem sem nastoupil na fakultu, až doteď. A Alenka hned říkala: no, to je jasný, paní docentka Stoklasová. Tak pana profesora, budoucího pana profesora, jsem poznala jako studenta druhého ročníku této fakulty. Setkala jsem se asi se 2 nebo 3 kolegy, kteří díky jejich opravdu značeným intelektuálním schopnostem dosáhli v nízkém věku takovýchto úspěchů. V představách lidí profesor je takový důstojný kmet, který už jen jaksi žije z podstaty a údržby. A já jsem rád, že právě když jsem docházel já do tohoto věku, že se tady jaksi vyskytl Aleš Ryška a ten ústav převzal. Být přednostou Ústavu patologie, já si myslím, že to asi není jiné, než být jiným šéfem. Je to hodně úředničina, ale na druhou stranu vždycky jsem se bránil tomu, abych úplně od toho mikroskopu se vzdálil, takže dodnes jednak přebírám biopsie od mladých, kteří se vlastně tím učí a jednak dělám konzultace, které mi chodí tedy z celé republiky a toho jsem se nikdy nevzdal a nevzdám se to za žádnou cenu. Takže je to hodně úřednická práce a je to hodně práce s lidmi, což také vlastně, na to nás ta škola nějak moc nepřipravovala. Já se snažím jako vždycky tyto věci konzultovat tedy se svým primářem, což je velmi zkušený kolega a my máme takovou trošku hru, že já jsem ten hodný policajt a on je ten zlý a mám naprosto úžasnou vrchní laborantku, takže pro mě v podstatě to řízení v užším slova smyslu znamená diskuzi s lékaři a nemusím řešit tedy problémy laborantů, protože vrchní je naprosto úžasná a zvládá to naprosto brilantně. Rekonstrukce tohoto ústavu, která probíhala skoro 2 roky, byla takovou zkouškou jaksi týmového ducha celého ústavu, protože to bylo opravdu za plného provozu. My jsme ani na 1 den za celou dobu nepřerušili provoz. A všichni víte, jaké to je uhlídat stavebníky, takže práce navíc samozřejmě. Duší celé té přestavby našeho ústavu byla vrchní laborantka paní Fejglová, která měla předem naprosto dokonale promyšleno, jak to přesně bude, takže když poprvé přišel pan architekt Hochman a ptal se na různé detaily, tak ona mu v podstatě předestřela přesně, jak si to představuje včetně toho, na kterou stranu má být o 10 cm více posunuté tohle a tamto. Já jsem se do toho vpouštěl jen tehdy, když jsem byl vyzván, takže byla radost dívat se, jak to před očima roste. Já bych řekl, že se podařilo postavit určitě nejhezčí, ale kromě toho také nejergonomičtější ústav, který v republice existuje. Takže tady máme náš nový archivační systém, který vlastně vypadá zdánlivě podobně jako ten předchozí, ale ve skutečnosti to hlavní se skrývá vzadu, kde veškeré parafínové bločky nyní skladujeme v takových speciálních šuplících, kde většina toho prostoru je zabraná právě těmi bločky, takže se nám podařilo několik místností sestěhovat vlastně díky tomu do místnosti jediné. Já jsem se ke skautingu dostal tak, že můj otec pracoval v zaměstnání s kolegou, jehož syn chodil do Turistického oddílu mládeže při TJ Dynamo Liberec, což byl de facto skautský oddíl schovaný pod turistickou jednotou. Měli jsme každý týden schůzky, jezdili jsme na výpravy každých 14 dní a na tábor, což byl takový vrchol, všechno jsme si museli postavit, pak po sobě všechno uklidit, takže vlastně to bylo de facto skauting a to bylo naprosto něco nádherného. Já jsem to strašně rad jako prožíval, pak když byla možnost dát třeba syny do skauta, tak jsme to samozřejmě hned udělali, protože si myslím, že skauting člověka naučí samostatnosti a zároveň jakémusi takovému týmovému duchu, aby prostě všichni táhli za 1 provaz, což v dnešní době není tak úplně automatické a řekl bych, že většina těch běžných sportů a dalších oddílů spíše vychovává k individualismu a k tomu, že každý se má prosazovat. Ten skaut jde tak trochu proti tomuto. Typický pracovní den, pokud jsem na ústavu, začíná v půl osmé, kdy se sejdeme na ranním semináři a řekneme si, co je potřeba. To znamená - jaký je operační program, co můžeme čekat třeba za peroperační biopsie, jestli je nějaká pitva a kdo ji půjde udělat. A potom se tedy rozejdeme, já většinou skončím u mikroskopu, kde dodělávám třeba věci, které přišly z laboratoře hned ráno. Průkaz estrogenových a progesteronových receptorů je uniformně negativní, čárka. Kolegové chodí konzultovat nějaké zajímavé obtížné případy z té mé oblasti, uzavírám průvodky, to znamená, že kontroluji to, co mi vlastně z včerejšího přepisu sekretářky přepsaly do počítače, tak to zkontroluji, opravím. Často je výuka, to znamená přednášky buďto českým, nebo anglickým studentům, odpoledne máme někdy semináře se zajímavými případy, kdy se sejdeme u mikroskopu. U cytoplazmatických a membránových a extracelulárních by se to barvilo silněji, tak to by bylo asi ideální. Já mám ještě pocit, že se to vybarvuje pořád jakoby stejně. Třeba teď jsem se koukla schválně na imunataky a měla jsem je nabarvené, prostě jakoby dobarvené dobře hematopsidem, víš? No a pak se začnou valit biopsie. Člověk začíná odečítat, diktovat. No a během šesté, půl sedmé tak zhruba člověk odjíždí domů. Nápad udělat si na zahradě rybník byl tak nějak kolektivní, že jsme se inspirovali u známých, kteří to takhle mají, takže jsme říkali, že by to bylo prima a je to tedy jedna z věcí, kterou bych každému doporučil, rybky v tom žijí, užovku tam máme, žáby nám tady dělají randál v létě vždycky. Takže je to taková docela příjemná radost. Navíc tam žije spousta vážek, takže se to dá využít i na focení, takže i z tohoto pohledu je to prima. Já jsem ústav převzal roce 2006, profesoru Šteinerovi bylo v roce 2006 66 roků a já jsem v té době byl vlastně jediným docentem, který mohl se o to místo ucházet, takže jsem se o něj ucházel. A moje vize od začátku byla, že bychom měli rozšířit spektrum služeb, které poskytujeme. Takže já jsem se snažil velmi dlouho o to, aby tady u nás se rozjela molekulární diagnostika, která tady předtím neexistovala, a díky kolegům, kteří se v tom strašně angažují, tak se nám toto podařilo rozjet. No a pak druhá věc, kterou jsem měl představu, že bychom měli udělat, bylo ještě rozšíření některých experimentálních věcí. Tak to se tady začíná rozjíždět teprve vlastně poměrně recentně. Tak jako dítě jsem hrál na kytaru, to každý kluk asi, že jo, ale tomu je už dávno jaksi konec. Focení. A potom takovým koníčkem, co mám, je focení hmyzu. Ale třeba zrovna ty vážky, to je takové velmi vděčné téma, u toho člověk krásně zrelaxuje, když prostě si někde vleze po pas do rybníka a tam potom fotí někde u břehu ty vážky, tak to je takový relax. Tak toto je obraz královéhradeckého rodáka Karla Rokytanského. Patologie má 2 velké titány a jedním z nich je právě Karel Rokytanský a druhým je Rudolf Virchow. A díky tomu, že Karel Rokytanský byl královéhradecký rodák, tak se stal takovým jakýmsi maskotem našeho ústavu. Ten obraz namaloval pan docent Žáček, zdejší hradecký kardiochirurg, a je to vlastně taková připomínka, že máme před sebou někoho, ke komu můžeme vzhlížet a můžeme zároveň vlastně se snažit dosáhnout toho, čeho dosáhl on, to znamená být jedním z nejlepších patologů na světě.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Prof. MUDr. Aleš Ryška, Ph.D.

  • v 37 letech jmenován profesorem v oboru patologická anatomie
  • od roku 2006 přednosta  Fingerlandova ústavu patologie LF UK a FN Hradec Králové 
  • od roku 2008 předseda Společnosti českých patologů ČLS J.E.P.
  • 2003 - 2010 proděkan pro výuku na LF UK Hradec Králové

 

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.


Co je patologie


Postavení české patologie v rámci Evropy