prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.

Další díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje předního českého psychiatra, přednostu Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a předsedu Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Mají instituce duši? Psychiatrická klinika v Praze ji určitě má! Součástí její duše jsou nejen slavní lékaři,  respektované lékařské objevy a i trochu bizardní vynálezy, ale i osobnosti, které se od roku 1804 podepsali do její návštěvní knihy. 

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Psychiatrie je bezpochyby medicinská disciplina s přesahem trošku více než jiné obory do oblasti filozofie, sociální, právní a tak dále. Takže je to velký obor a dokonce podle expertů Světové banky a Světové zdravotnické organizace s takovým výhledem do prvé poloviny jednadvacátého století ta zátěž lidstva právě těmito poruchami a chorobami má být spolu s kardiovaskulárními chorobami ta největší. Můj takový celoživotní plán byl mít byt v centru Prahy a chatu blízko Prahy. A samozřejmě to se mně dlouho nedařilo, ale jaksi po těch mnoha letech usilovné činnosti a práce se mně to podařilo. Já jsem se do Měchenic dostal přes svého dobrého známého tím, že tato vesnice velmi žije sportem a sháněli posilu do Mužstva starých pánů Měchenic, potřebovali stopera a to jsem docela tehdy uměl. A pak říkali: "No a když sem takle jezdíš, nechtěl bys tady u nás taky mít nějakou chatu?" Prostě ta stráň s námi žije, musím říct. Kromě takové jedné, kdy chvíli je to takové holé, to nemám rád, ale jak je tam sníh, jak je to žluté, jak je to zelené, tak je to hrozně pěkné. Řeka mě přitahuje enormně. Cituji opakovaně pana Horníčka, který říkal, že na tekoucí vodu se dá dívat pořád. A my se tady skutečně rádi díváme na vodu, zvláště pak v létě, když tady jezdí parníky, různé jachty, vodní lyžaři. Je to tady takové živé a musím říct, že hrozně krásné. Ještě doplním ten vlak, který právě teď přijíždí, Pikovický pacifik. Někdo nemá rád vlaky, někdo nemá rád hluk. Já hrozně ano. Asi nejvíc mně šel fotbal, hrál jsem za Bohemku a taky za výběr Prahy a za výběr Čech a tak, nicméně potom jsem šel na střední školou a můj otec řekl: "Konec s fotbalem, to není sport pro tuto školu, budeš hrát tenis." Já jsem tenis samozřejmě taky hrával. Rozhodl jsem se, že chci lékařem být, to ano, to asi relativně brzy, ale nerozhodl jsem se ani pro sexuologii, ani pro psychiatrii. Právě proto, že mě tolik bavil sport, tak jsem uvažoval o tom být sportovním lékařem. Faktem je, že otec byl silná osobnost, že jsem si ho velmi vážil a že on si myslím i velmi dovedně mě vtahoval postupně k té jeho práci. Tehdy samozřejmě bylo těžké sehnat po studiích nějaké místo a měl jsem obrovské štěstí i za podpory samozřejmě otce, že jsem mohl nastoupit na psychiatrickou kliniku vedenou tedy profesorem Dobiášem a primářem Plzákem. A vedle Dobiáše, Plzáka profesoři Študent, Souček, Dobrý, Mečíř, Faltus a tak dále. Takové osobnosti české psychiatrie. A já myslím, že to prostředí mě přitáhlo potom, že jsem zůstal na psychiatrické klinice. Takové největší vynálezy dvacátého století jsou podle mého názoru mezizubní kartáček, mobil a potom převod na horské kolo. To jsou prostě tři takové věci, které mi velmi usnadňují život. A s tím převodem na horské kolo vyjedete to, co jste dřív musel tlačit nebo stát... A teď prostě sedíte a tak jako šlapete a je to hrozně dobrý. No a samozřejmě to musí mít dobrý brzdy, poněvadž pak zase když jedete tu druhou stranu z toho kopce dolu, tak dřív jsme zase stáli na tom torpedu nebo měli tu přední brzdu, která nebrzdila. Teď to brzdí báječně. Psychiatři obvykle jsou trošku zvláštnější osobnosti. My asi dokážeme více vidět tu osobnost toho člověka, všímáme si asi více věcí než jiní lékaři nebo než běžný člověk, to určitě ano. Ale že by nám to jaksi zpříjemnilo život nebo ulehčilo život, to si nemyslím. Já si myslím, že nám to pomáhá asi tak stejně jako internistovi, jestli dostane chřipku a nebo ne. On prostě ví přesně, jak to funguje, ví, co se má dělat, a stejně tu chřipku někdy taky dostane. Pejsek nám byl pořízen. A sice moje žena má hrozně ráda psy, ale bydlíme v Praze a pořád jsme docela oba pracovně angažováni, takže koupit si psa jsem nepovažovat za vhodné. Ale prostě byly Vánoce a naši synové byli tak dobří, že nám toho psa dali pod stromeček, aniž bychom to věděli, což jsme považovali za určitý podtrh, nicméně psa máme a vidíte, že je to pes velmi hodný, velmi společenský a jsme rádi, že ho máme. Jenom je to obrovská zátěž se o něj starat. Moje doba, kdy sem přicházím, je někdy před sedmou hodinou ráno. Ta elektronická komunikace, to je něco šíleného v současné době, takže ráno mezi tou sedmou a osmou je právě čas na takové ty administrativní záležitosti, to znamená komunikace s mým počítačem, s mými sekretářkami, často s paní primářkou. A potom od osmi hodin už začínají ty standardní povinnosti, jako je třeba klinické hlášení, přednášky pro studenty, vizity a tak dále a tak dále. Takže těch povinností prostě je celá řada a obvykle teda na klinice jsem do pozdnějších odpoledních hodin, to znamená často někdy do páté, šesté hodiny. Už mí předchůdci, například profesor Dobiáš říkával, že výuka je něco výjimečného, čím se lišíme od krajského špitálu a tomu se musíme věnovat a studentům se věnovat, snad se nám to daří. A za druhé si myslím, že náš obor psychiatrie pro studenty je docela zajímavý. Oni jsou zvyklí pohybovat se na těch různých somatických klinikách a povídat si o zlomené noze, o infarktu myokardu, a nyní tady narazí na něco takového trošku záhadného, trošku méně určitého a pro mnohé velmi zajímavého. Takže myslím si, že ty přednášky pro ně jsou zajímavé, ale pro mě též. Protože pak někdy dochází k různým diskusím na témata, která jsou obohacující podle mě pro obě strany. Jako mladý asistent psychiatrické kliniky jsem spěchal, jak to tak bývá u mladých asistentů, chodbami děkanátu a zastavil mě takový tehdy již starší kolega a ptal se mě: "Vy jste z té psychiatrie, vy byste to mohl vědět. Mají instituce duši?" Musím říct, že nevím, co jsem mu odpověděl, a tenkrát jsem to nepovažoval za důležité. Ale dnes už vím, že důležité to je a že instituce duše mají. A tu duši tady představují všichni ti velcí profesoři, předchůdci, kteří zde popsali Pickovu demenci, možná i Alzheimerovu demenci, krevní skupiny jako profesor Jánský, profesor Vondráček se svým literárním nadáním. Ale jestli jste slyšel někdy, že existuje falometrie, to je československý celosvětový vynález. Kurt Freund to tady zavedl do diagnostiky homosexuality. To je takové, že ukazujete lidem nějaké nahaté mužské, ženské, děti a z pohlavního údu snímáte, jak na to reaguje. A to byl takový složitý přístroj, taková baňka se nasadila na pohlavní úd a snímala ty objemové změny. A to je prostě něco, co oběhlo tehdy svět. Tady toto, to je Vondráčkova katedra. Profesor Vondráček, jak byl ve veliký a ty katedry pro něj byly malé, tak on, když šel přednášet, tak si tam přinesl tuto svojí katedru. Za tou takhle on přednášel. On byl trošku vyšší. To je další taková zvláštní věc tady u nás. To jsou kamarádi tedy z Měchenic, spoluhráči fotbalového týmu. Bývalí. - No, to jsme všichni, bývalí. To víte, to on funguje myslím stoprocentně, na sto jedna a půl procenta, protože myslím, že z kamarádů nikdo ho nebere jako profesora, ale spíš jako kamaráda se širokým záběrem svých koníčků, což je kolo, sport, houbaření a pěstování brambor. Profesor Riedel založil v roce osmnáct set čtyři návštěvní knihu a od té doby tato kniha skutečně je vedena a je živá až do současné doby. Na první stránce, ale musím upozornit, že to je z roku osmnáct set šedesát pět, je vlepená stránka, protože to tak muselo asi býti, kdy navštívil naší kliniku rakouský císař František Josef. Těch návštěvníků, kteří zde potom v následujících letech byli, je celá řada. Máme zde i podpis Palackého nebo Jungmanna, velmi si vážím toho, že nás navštívili dva nositelé Nobelovy ceny, byl zde také Purkyně a nedávno, když zde byl předseda Světové psychiatrické společnosti, tak jsem těmto návštěvníkům říkal: "Když se zapíšete do této knihy, tak se stanete součástí té naší instituce, té duše a zůstanete již natrvalo s námi." Je pravdou, že na psychiatrii máme takzvané ty sezónní poruchy, které skutečně jsou vázány na roční období, jako je podzim nebo zima. Ale na to nejsou všichni citliví, určitá malá část lidí to skutečně velmi těžce nese. Já musím říct, že podzim mám rad. Ale to, co je důležité, je aby člověk pořád něco dělal, nějakou aktivitu. To znamená, když je přes léto zvyklý běhat venku, jezdit na kole, hrát tenis, tak si musí prostě na tuto dobu najít něco jiného. Nejhorší je, když nedělá nic.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.

  • přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
  • jako 41-letý jmenován profesorem Univerzity Karlovy pro obor psychiatrie
  • od roku 1996 je předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP
  • autor více než 500 vědeckých prací a držitel řady odborných ocenění
  • čestný člen Světové psychiatrické společnosti
  • v roce 2012 byl oceněn státním vyznamenáním Za zásluhy 
Klíčová slova: GALEOS; osobnost; psychiatrie; video - film