Jak se buduje klinika

Jak vznikala Hematoonkologická klinika FN Brno.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

To je nádherné, budování čehokoliv na zelené louce je nádherné. To je jako přijít o panenství. To je něco úplně nového. Představte si, jak to začalo. Nejdřív byl nápad. Potom jsme začali jezdit, ještě za minulého režimu, po všech českých hematologických odděleních, po těch výzanmných, a říkali jsme našim kamarádům: "Jak to tady vlastně je? Pomůžete nám? Ukážete nám něco?" Všichni byli velmi vstřícní, byla taková příjemná záležitost, blíže jsme se seznámili. Potom, když jsme kliniku založili, jak už jsem říkal, vyjeli jsme do světa, do Ameriky, do celé západní Evropy. Samozřejmě musí hodně číst, musí se toho hodně nastudovat, to je bez diskuze. Musíte sehnat doktory, kteří to chtějí dělat. Já jsem sháněl po celém Jihomoravském kraji, když jsem byl s mediky na stáží. Jednoho ze svých výborných doktorů, kterému jsem úpolně změnil život, jsem objevil ve Vyškově. Přešel za mě, jeho ženě jsem našel místo v Brně, přestěhovali se. Takhle to je takle to je. Začíná se s malým počtem lidí, sm deset lidí, a končí to tím, že máte na klinice 50 vysokoškoláků, 60 vysokoškoláků a nástupce v současné době má jenom laboratoř, kde je 40 vysokoškoláků, prostě stále se to rozvíjí. Já vím o jedné své dobré vlastnosti. Mám rád, když jsou kolem mě chytří lidé, pokud možno ještě chytřejší než já. To je hrozně výhodné, protože ti lidé vám pomáhají, vlasně na vás pracují a posunují vás dopředu. Tohle jsem vždy nějakým způsobem dokázal, takže z mé kliniky za dvacet let vzešlo osm univerzitních profesorů, kteří dneska vedou různá pracoviště, a samozřejmě jeden z mých žáků vede kliniku dál. Takže bylo to převážně radosté zvláště, když se na to vzpomíná. Mně to zpočátku připadalo hrozně jednoduché, asi tak šest sedm let. My jsme tenkrát hodně spolupracovali také s profesorem Klášterským, to byl šéf Institutu Jules Bordet v Bruselu, původem Čech, kterého rodiče odvezli před druhou světovou válkou jako malinké dítě. On sice měl velkou aktivitu v Česku, ale Čech nebyl. Ale stýkali jsme se a pomáhál nám. A jednou mi říkal: "Víte, dávejte si hodně pozor, vaše klinika začíná být docela dobrá, teď nastanou velké problémy." "Vyrůstají vám tam velké osobnosti a ty osobnosti se budou vzájemně jakýmsi způsobem o sebe otírat." No a já jsem mu moc nevěřil a za dva roky se to stalo. Snažil jsem se ty věci snažil tlumit tím, že jsem těm lidem rozdával úseky práce, o které se starali. Vytvořili jsme pracovní skupiny - pracovní skupina pro leukémii, lymfomii, myelomii, intenzivní péči, transplantaci kostní dřeně. Každá skupina měla svého šéfa. Tímto způsobem každý dostal svůj převzený pocit důležitosti a svou práci. A podařilo se mi to překonat. Samozřejmě ty důsledky byly i po mém odchodu, protože po mém odchodu víc lidí chtělo být přednostou kliniky. To je úplně normální a přirozené. Ale přednostou kliniky může být jen jeden. Tak i tam docházelo k určitým třenicím a dokonce někteří odešli na jiná místa. To je přirozený vývoj. Tak to je. Čili ano, bylo to tam, ale tím, že se vytvořili ty, řekl bych, jasně definované posty pro jednotlivé lidi, tak to bylo možné zvládnout. Já mám jednu takovou kacířskou myšlenku, která nevím jestli je úplně pravda, ale já si myslím, že to tak je. Já si myslím, že manažerem se nikdo nemůže naučit být. Že manažerem se člověk narodí. Pak si může přečíst nebo naučit nějaké další finty a podobně, ale kdo v sobě nemá manažerské nadání, těžko ho nějaká škola naučí. Životní zkušenosti samozřejmě pomáhají, ale úplně primární jsou osobnostní vlastnosti toho člověka. Bylo to opuštění milenky a manželky, byl to prostě strašný rozvod pro mě vnitřně. Já jsem se tvářil, že nic. Hodně jsem o tom uvažoval a řekl jsem si, když odejdeš tak už musíš úplně přestat a tu kliniku myslet a vůbec se do ničeho nemíchat. Poněvadž jsem v minulosti viděl některé své kamarády a kolegy, jak tam zůstávají v důchodu a jakýmsi způsobem se do toh míchají. A to, že jsem přešel na Masarykům onkologický ústav, mi hrozně pomohlo. Takže já jsem skutečně asi za půl roku kliniku ze sebe střepal a myslel jsem na ni jako na nádhernou minulost. Teď ji řídí můj žák a řídí si ji zase podle sebe, jistě nejlépe, jak umí. A hotovo. Bylo to pro mě moc těžké.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Související články

V kanceláři pana profesora Vorlíčka visí na zdi tři diplomy, co znamenají pro pana profesora osobně, pro pacienty a zaměstnance Masarykova onkologického ústavu i pro občany této země?

Vyprávění o tom, jak se změnila za posledních 40 let medicína.

Co se událo v onkologii, hematoonkologii, transplantační medicíně, nefrologii a revmatologii v roce 2011? Jaké jsou úspěchy a co by se mělo změnit?