prof. MUDr. Jitka Abrahámová, DrSc.

Další díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje onkoložku Jitku Abrahámovou, přimářku Onkologické kliniky 1. LF UK a Thomayerovy nemocnice a místopředsedkyni České onkologické společnosti ČLS J.E.P.

Kdo pacientům říká, kolik jim ještě zbývá života, nemá v sobě žádnou pokoru k přírodě.  I to říká paní profesorka v druhém dílu cyklu GALEOS. A také vypráví o tom, jak diagnostikovala rakovinu prsu v Medicejské kapli ve Florencii u sochy noci od Michelangela. Víte, že paní profesorka vstává každý den v pět hodin a že jí někdy v noci chodí navštěvovat zemřelí pacienti? Jak vypadá její den a týden a její práce pro Nadační fond Onkologie pro 21. století? A jak vypadal její první rok na Trutnovské onkologii?   

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Většinou v noci, když nemůžu usnout, já vždycky říkám, že mě chodí navštěvovat mí zemřelí pacienti. Ale není to v žádném takovém tom duchařském slova smyslu, ale tím, že si o tom přemýšlím, jak jsme je vlastně tehdy léčili, a jak je to vlastně teď jiné. Vstávám každý den v pět ráno, a to už jsem zvyklá strašná léta, a tady bývám kolem šesté hodiny nebo těsně po šesté hodině. Jaksi vždycky jsem si říkala, kdybych nechodila do práce první, tak nebudu nikdy vědět, kdo chodí pozdě, že jo. A neberu telefony do těch sedmi hodin. Leda mobil, ale normální státní telefon neberu, poněvadž ta hodina je moje. Ve čtvrt na osm je ranní hlášení, kde se referuje o tom, co bylo minulý den, co se stalo během noční služby, jaké byly příjmy, jestli jsou nějaké organizační problémy a takovéhle věci. No a pak teda v pondělí a ve čtvrtek je vizita a dvakrát týdně mám ambulanci, a v době kdy ambulanci nemám, tak říkám že mám v ruce žezlo a jablko a vládnu. Čili to je prostě to, co musím vyřídit jiného. A mezi tím musím napsat nějaké posudky na něco a pak vždycky musím vyřídit nějaké návštěvy, ať už společenské nebo odborné. No a mezitím ještě také musím vyřídit nějakou agendu, tu si většinou beru domů, nadačního fondu, což také není nic malého. Poněvadž to je také o penězích, no tak aby mě někdo někdy neobvinil, že šly peníze někam jinam, než měly jít. Tak to bych těžko snášela. My dva jsme se potkali docela jednoduše. Paní profesorka má zájem o umění, já jsem ji začal zvát na některé výstavy a začali jsme spolu pracovat na vydávání kalendářů, které se staly už takovým pojmem pro jejich onkologickou kliniku a myslím, že to je takové nádherné dílo. Minulý měsíc jsme měli jinou akci nadačního fondu, a to je společenský večer sebevědomí pro každý den, kdy ten společenský večer po kulturním programu vrcholí módní přehlídkou. A to nejsou žádné profesionální manekýny, ale jsou to naše ženy, které prodělaly rakovinu prsu. Takže tam nejsou žádné dvoumetrové sedmnácti osmnáctileté přemoudřelé dívky, které nám chodí říkat, jak jde život, ale jsou to zralé ženy, které onemocněly, a o tom, jak jde život, vědí své. Když se říká, proč tedy stoupá incidence různých zhoubných nádorů, tak se říká nevhodným směrem se ubírající životní styl. A to je takové vyjádření, které neříká nic a přitom říká všechno. Takže životní styl je všechno, co dýcháme, co jíme, co pijeme, jak se chováme, jak brzo vstáváme a tak dále. Čili zase říkám všechno a neříkám nic. A jako všechno se to nesmí přehánět. Vy máte vždycky takovou tabuli, a na té máte většinou napsáno... Myslíte třeba grilovanou chobotnici, čerstvé ryby? No. Když se podívám zpátky na ten svůj první rok po promoci, tak doteď mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě, jak mě v tom nechali, a jaktože ti mí nadřízení neměli strach. Já jsem šla po promoci do nemocnice v Trutnově. Chtěla jsem dělat onkologii, nikde tady nebylo pro mě místo. Bydlela jsem na oddělení v provozní místnosti, a protože jsem byla u ruky, tak mě volali v noci, i když jsem třeba neměla službu. Když jsem se pak po roce dostala na kliniku, tak jsem z toho byla taková celá nadšená a šťastná. Ale já jsem už uměla píchnout žílu, píchnout hrudník, píchnout břicho, digitálně vybavit stolici, vycévkovat muže, to jsem suverénně všechno po tom roce uměla. No a pak jsem teda věděla základy radioterapie, a jaká je šíře těch nádorových chorob. Já jsem chodila nejen do Národního divadla, i když asi nejčastěji, jako lékař. A seděla jsem vždycky v proscéniové lóži, v té druhé. Seznámil nás pan Harapes, protože se starala o náš soubor a pomáhala lidem, kteří to potřebovali. Já jsem samozřejmě nikdy nebaletila, ale právě proto nesmírně obdivuju, jak je možné, že někdo je tak pružný, a že ten náš muskuloskeletální systém dovede donutit do takových protismyslných pohybů, kterými si nepochybně škodí, ale nám to připadá krásné, dělá to kvůli nám, abychom měli krásný den, krásný večer. Já jsem postupovala po malých krůčcích. Vždycky jsem vedla malý kolektiv, větší kolektiv a tak dále, takže řadu věcí jsem si uměla představit. Nicméně jsem sem přišla v době, kdy se změnily politické poměry, takže teprve najížděly pojišťovny, a takové ty začátky se nebylo od koho naučit, to se člověk učil bojem. To tohoto nezajetého systému, který se měnil, jsem zakládala zcela nové oddělení a získávala pracovníky. Byla jsem v Medicejské kapli ve Florencii, a tam je socha Noci. Já u ní stála, a prostě ten profesionální pohled mám stále, za to nemůžu, to mám v sobě. Byla jsem tam ještě s jednou kolegyní a s mým mužem, a říkala jsem: "Prosím tě pojď sem, vidíš to, co já? Ta ženská má rakovinu na tom prsu." Já jsem pak šla do literatury a zjistila jsem, že jsme samozřejmě nebyli první, kdo to viděli, a že už existují statě Michelangelo as Oncologist. Víte, co je na tom úžasné? Že to nemá dno. To je jako když objevujete vesmír. Když objevujete medicínu, nemá to dno. Můžete jít pořád dál a pořád dál, a pořád je tady něco nového, něco neobjeveného a pořád se něco objevuje a pořád je to zajímavější. My jsme právě v žádném domečku nežili, měli jsme chalupu. Ale můj sen byl, a konečně i mého muže, žít v domečku s malou zahrádkou. Malý domeček, aby nedal moc uklízení, malá zahrádka, aby nedala moc práce. A já vzhledem k tomu, že nám endoprotézou jednoho kolena, tak jsem braná na milost a nemusím na té zahrádce mnoho pracovat. No, všechno jsem už přežil. My jsme spolu pětačtyřicet let, to už se bere tak samozřejmě. Pacienti by někdy rádi tu svoji chorobu institucionalizovali. Tady vy, nemocnice, tady máte moji chorobu a teď s ní pracujte. Ta choroba toho pacienta není moje, ta je toho pacienta. Ta vyrostla v jeho těle a on je povinnen pro sebe udělat to nejlepší. Já jsem tady, abych ho vedla, abych mu pomáhala, abych ho léčila, ale ne abych to za něj převzala. Já mám pro sebe takový určitý systém, takže i po dvaceti letech vím, co jsem neřekla a ani nikdy říct nemohla. Tak když mi pacient řekne, že já jsem mu řekla, že mu zbývá tolik a tolik života, tak ten pacient lže, poněvadž jsem to nikdy v životě nikomu neřekla. A pokud někdo ví, kolik pacientovi zbývá, tak je to lhář, poněvadž to neví nikdo. A ten člověk, který toto vysloví, nemá vůči přírodě žádnou pokoru. O poznání, o pravdivost, eventuálně o nadhled, o to jde asi v obou těch oborech. Já myslím, že to společné má, a že bez pravdivosti, nadhledu to nejde. Můj příběh životní příběh je, že když jsem byl dítě, tak jsem byl postavený před velmi těžkou zkoušku. Když mně bylo šest let, tatínek měl tuberkulózu plic. Najednou jsem už jako dítě viděl otevřený hrob a babička řekla: „Vem tady, Jiříčku, tu hlínu a hoď ji na rakev a řekni sbohem, tatínku." A na to se nezapomíná, že jo. U té medicíny musíte mít schopnost vcítit se, ale přitom nesmí člověk přestat být profesionálem. Takže nemohu se vcítit tak, abych nemohla číst nebo studovat nebo cokoliv. Musím být schopná uvařit rodině večeři. A nemůžu tam padat mdlobou nad tím, že celé dopoledne jsem měla nějaké tragické případy. To bych prostě nemohla, to bych nevydržela. To prostě nejde. Já jsem měla těžce nemocnou matku a už jsem se těžce nemocné matce narodila, takže jsem žila s těžce nemocnou osobou, vedle ní a s ní, vlastně celý život. A ze začátku mě vychovávala babička a maminka byla na obrázku a já jsem třeba trpěla hrůzou, aby neumřela, poněvadž se o tom mluvilo. Ona se teda dočkala mojí promoce a svatby a narození vnuka, což bylo neuvěřitelné. Nebylo to zázrakem medicíny nebo vývojem medicíny, ale tím, že využili to, co bylo v té době známo, použili to správně a ve správnou dobu a správně to aplikovali. A já si myslím, že tohle je tajemství medicíny.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

prof. MUDr. Jitka Abrahámová, DrSc.

  • primářka Onkologické kliniky 1. LF UK a Thomayerovy nemocnice
  • místropředsedkyně České onkologické společnosti ČLS J.E.P.
  • předsedkyně celostátní Rady Národního onkologického registru
  • zakladatelka onkologického pracoviště v Thomayerově nemocnici, v jehož čele stojí od roku 1992
  • založila a 20 let vede Nadační fond Nadační fond onkologie pro 21. století
  • je autorkou mnoha oceněných monografií

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.

Klíčová slova: GALEOS; osobnost; video - film