Abrahámová - Andrle

Rozhovor paní profesorky Abrahámové s akademickým malířem a grafikem Jiřím Anderle o umění a medicíně.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já jsem o tom strašně moc přemýšlela a jako mladá jsem třeba svým spolužákům, kteří byli nadaní buď hudebně nebo výtvarně, tak jsem jim záviděla. Říkala jsem: My doktoři, my umíme všechno a nic a na tu medicínu prostě s určitým intelektuálním potenciálem jít musíte. A pak je vám řadu let, jste odpromovaní, nejste ničím a jste uchem. A tak jsem si říkala: Bože, na tu medicínu je potřeba jenom sitzfleisch a vlastně skoro nic. Ale jak tak šel čas, tak já si myslím, že nějaké nadání k tomu třeba je. A jestliže někdo šel studovat medicínu a zůstal u toho oboru, který si vybral, a něčeho v něm dosáhl nebo měl ho rád nebo zůstal u něho, tak určitě měl léta k tomu puzení. Já myslím, že všichni, kteří mají nadání, mají ještě puzení. A že tady u té medicíny se to pozná mnohem později, jestli tam to nadání bylo, nebo nebylo, a dá se to nazvat něčím jako čuch. Instinkt, že umím něco předvídat, že si představím. Ale musí to být jaksi podloženo zkušenostmi. V té klinické medicíně se nadání nebo puzení nebo já nevím, jak bych to nazvala, nebo ta schopnost, se pozná až po určité zkušenosti. Jako ten mladý člověk - tam to ještě nepoznáte. Sice poznáte, že máte v ruce nadaného člověka, pracovitého člověka, ale jestli z něj bude za deset let velmi dobrý klinik, to hned na začátku nepoznáte. I když si myslíte, že ano. Takže já mám teď v ruce řadu mladých lidí, kteří mají pochybnosti o tom, jestli je dobré klinické vyšetření. Protože jsme v přetechnizované době a oni mají takový pocit, že nemusí ani klepat na hrudník, nemusí hmatat na břicho, protože máme rentgeny a CT a sonografy a já nevím co. Čili aby se ten lékař nestal pouhým rozcestníkem. Co říkáte, mistře? Já s vámi naprosto, paní profesorko, souhlasím, protože pro malíře platí zásadní pravidlo: Kolik citu, vzrušení, lásky do toho obrazu vložím, tolik ten obraz je schopen vyzářit na diváka. To je tam v té medicíně taky. Nic se nedá dělat bez lásky. To musíte mít u té medicíny schopnost vcítit se, ale přitom nesmí člověk přestat být profesionálem. Takže nemohu se vcítit tak, abych nemohla třeba večer jít do divadla, jo. Takže když budu mít velmi těžkého pacienta, tak já musím chápat, jak asi myslí, jaké má asi pocity a v čem mu mohu pomoci. Ale nemůžu si to přinést domů, zatížit tím rodinu. To prostě není profesionální. To prostě nejde. To prostě musí mít člověk tu profesionální míru. A to je ta profese, že tohleto je možné dokázat. To je právě takový ten kalich hořkosti lékařů. To já vnímám tak, že vy jste vystaveni tomu osudu, každodenně to vidíte. A já to ani nechci domýšlet, co všechno musí projít vaší myslí, když právě čelíte takovým těžkým okamžikům. To my malíři, když přistupujeme k tomu čistému plátnu, tak tam přistupujeme s úplně jinými pocity. My se chceme jaksi vyzpovídat, dejme tomu, z našich tužeb, snů. Musím se vám přiznat k různým věcem, že ti pacienti ve mně zanechali stopu a že já do dneška si vzpomínám na mnoho svých mrtvých pacientů. Zejména některých velmi mladých, kteří dnes kdyby onemocněli, tak by přežili. A byli mezi nimi nadaní lidé. Víte, medicína umí jenom to, co umí. Neumí zázraky a rozhodně nějaký velký pokrok nebo Nobelova cena pro žádného klinika nebude. Protože ten pokrok je už dneska někde jinde. Ten klinik, to je služba. To je prostě služba lidem, kteří jsou nemocní. A my se musíme snažit, aby ta smrt, která je neodvratná, nebyla zbytečná a nebyla předčasná. A všichni víme, že náš život, jako všech živých objektů, je finální. A ten kousek, který je nám tady vyměřený, musíme prožít nějak užitečně. Takže já myslím, že to je úkol klinické medicíny. Určitě znáte obraz Anatomie doktora Tulpa, že jo. Takže máte krásně ztvárněnou jednu z prvních veřejných pitev, která je ještě navíc ztvárněná umělecky, a je pravdivá i anatomicky. Takže já myslím, že třeba tohle je příklad. Musím se přiznat, že my jsme probírali teda anatomii lidského těla jako povinný předmět na Akademii výtvarných umění. Dneska už se to určitě neučí, ale tenkrát já jsem studoval Akademii od roku 1955 do roku 1961 a studie anatomie pro výtvarníky, sternocleidomastoideus se jmenuje sval, a tak dále, ta byla povinná, protože my jsme taky měli figurální kresbu, figurální malbu. Ale já jsem potom přišel na to, že v tom lidském těle je ještě jiná obrazová složka, která je velmi inspirativní, což bychom mohli vidět na mých grafických listech raného období. A taky jsem si koupil slavný medicínský atlas, paní profesorka by mně dala za pravdu, Told se jmenoval ten autor. Atlas lidského těla. A tam jsem byl okouzlen zobrazováním lidského těla s anatomickou přesností, a to velmi inspirovalo mé dílo v šedesátých letech. Takže tady opravdu se ty obory prolínají.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Související články

Zamyšlení prof. MUDr. Jitky Abrahámové, DrSc. nad vztahem lékaře a pacienta.  

Co se událo v onkologii, hematoonkologii, transplantační medicíně, nefrologii a revmatologii v roce 2011? Jaké jsou úspěchy a co by se mělo změnit?

Pan profesor Ryška vysvětluje, co to patologie je a v čem spočívá její krása.