Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.

Další díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje přednostu Chirurgické kliniky 2. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze a předsedu České chirurgické společnosti.

V patnácti se rozhodl, že bude pomáhat lidem jako chirug a stalo se. Dnes se na 2. lékařské fakultě UK s kolegy věnuje onkochirurgii a věcem, které s onkochirurgií souvisí. "Chirurgie je celá krásná! Jen se třeba se připravit na to, že ne vše vede k úspěchu a že mnohem více chirurg prožívá neúspěchy". I to říká pan profesor v dalším díle dokumentárního cyklu GALEOS.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Tak já jsem měl asi veliké štěstí, protože v patnácti letech jsem se rozhodl, že se stanu chirurgem a chirurgem jsem se stal. Myslím si, že asi mě k tomu vedla taková určitá snaha pomoct účinně lidem a faktum je, že tento určitý náhled na život mi zůstal. Pracovní den začíná snídaní. Snídám vlastně dlouho a snídám, dá se říct, velmi zodpovědně. Nedovedu si představit, že bych vypil půl hrnku čaje nebo kávy a utíkal do práce. Pravděpodobně bych se cítil celý den velmi mizerně. Takže to je takové ranní moje určité zamyšlení. Po škole jsem se dostal na Chirurgickou kliniku tehdejší Hygienické fakulty v Praze na Vinohradech, což bylo pracoviště s obrovským rozsahem činnosti. Byl tam ještě cítit duch pana profesora Poláka. A byla to v podstatě ucelená škola. Každý kdo tam byl, tak pochopil, že vlastně princip práce chirurga je se takzvaně vyškolit. To znamená získat výuční list. Poprvé člověk zjistí, co je chirurgie a odpovědnost chirurga, když vlastně začne sám na velkém pracovišti sloužit jako první. To mě se prakticky stalo po těch osmi devíti letech a nebylo mi úplně dobře. To si pamatuji, že jsem to poměrně prožíval. A to je věc, kterou si prožil vlastně každý chirurg. A s určitou praxí potom, samozřejmě ne že by toto opomíjel, ale už to snáší podstatně lépe a je taky si vědom toho, že všechno není sto se naučit a není taky se vším úplně snadné se vypořádat. Je to takzvaná pokora chirurga. Ono slovo pokora je mnohdy používáno zprofanovaně, ale mě jiné slovo nenapadá. Je to pokora chirurga. Potom jsem dostal nabídku se podílet na zahájení programu transplantace jater v pražském IKEM. A dá se říct, že to už byly takové ty roky chirurgické dospělosti. A zpočátku mohu říct, že to přinášelo obrovské zadostiučinění, protože ten program byl výjimečně dobrý. Toto je místo, kde v podstatě - a to není jenom toto místo, to je celý ten region kolem Ondřejova... Je to region bez průmyslu, chodíte tady po lesích, téměř kromě houbařské sezóny nikoho nepotkáte, je to nádhera. A my jsme tady koupili v roce devadesát pět po dlouhém hledání takovou chatičku a to asi je začátek toho seznámení se tady s tím prostorem a s těmi lidmi, co jsou tady a tak. V roce dva tisíce čtyři jsem se přesunul na chirurgii Ústřední vojenské nemocnice, kde jsme záhy potom s kolegy založili kliniku II. lékařské fakulty a teď se věnujeme především onkochirurgii a věcem, které s onkochirurgií souvisí. Chirurgie je vlastně celá krásná. Jenom je potřeba se připravit na to, že ne vše vede k úspěchu, že chirurg si spíš pamatuje ty neuspěchy, ty prožívá velmi intenzivně a že nemůže očekávat, že se mu všechno podaří. Pokud začne být příliš spokojený, tak je to spíš signál, že něco není v pořádku. Myslím si, že chirurg, pokud k tomu není donucen zdravotně, pokud k tomu není donucen z nějakých jiných důvodů, tak neodejde. Je to věc, která Vás naprosto pohltí. A dokonce i svým způsobem samozřejmě se to negativně potom může projevit na Vaší rodině, že pominete mnohdy, že ten život běží také mimo chirurgii. Pěkný večer. U poslechu pořadu Kontakt Dvojky Vás vítá Jiří Pešina. Každé pondělí mezi dvacátou a jednadvacátou hodinou si do studia zvu osobnosti z oblasti medicíny. Věnujeme se chorobám, novým léčebným trendům a moderním léčebným postupům. Mými hosty ve studiu jsou ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně a předseda České onkologické společnosti pan profesor Jiří Vorlíček, dobrý večer. Dobrý večer. - A vedle něj ve studiu sedí předseda České chirurgické společnosti a přednosta Chirurgické kliniky II. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice v Praze pan profesor Miroslav Ryska. I Vám dobrý večer. - Dobrý večer. Chirurg má mnohdy málo času na velké přemýšlení. On musí skutečně na základě rychlé úvahy se rychle rozhodnout. To je asi to, co potom ty chirurgy láká. Asi těžko by potom vykládal někomu, že přemýšlel dlouho a pacient mu vykrvácel. Jak Vy vnímáte a hodnotíte počty pacientů, kteří přicházejí k chirurgovi kvůli zhoubnému nádoru? V této souvislosti bych chtěl zdůraznit skutečnost, že k chirurgovi vlastně by ten pacient jako k jednotlivci neměl přijít. On by vlastně měl být vyšetřen, prezentován na multioborovém týmu a ten multioborový tým by vlastně měl vybrat na základě týmového rozhodnutí nejlepší způsob léčby. Samozřejmé je, že u těch solidních nádorů je ideální radikálně ten nádor odstranit. A už se dnes nedíváte jenom vlastně na ten výsledek té chirurgie, ale díváte se vlastně na výsledek toho týmu. To znamená, tady není jenom otázka toho operačního výkonu, ale je tady otázka následné péče, je tady otázka, co ten pacient bude z toho života potom mít. Jinými slovy jeho kvalita života, aby on Vám potom neřekl - no tak Vy jste mi sice jako prodloužili život, ale ten život nestojí vůbec za nic. Myslím si, že chirurg, který jenom se dívá na to, že odoperuje a dál už se o toho pacienta nestará, tak vlastně dnes v současné době to není pravděpodobně dobrý chirurg. Chirurgie je krásná i tím, že to je práce týmová. A ono dnes se ani nedá mluvit, že to je tým chirurgů, ale je to tým chirurgicko-anesteziologický, je to tým chirurgicko-gastroenterologický, je to tým chirurgicko-rentgenologický... Co je potřeba, tak se ti lidé sejdou. A to co určuje kvalitu, tak není jenom ten takzvaně šéf a nebo ten vedoucí chirurg, ale je to kvalita toho týmu. Dostali jsme se ke hvězdám přímo. Takže když vidíte tady to okolí, tak je to naprostý relax. Odpočívat se musí. Vím, o čem mluvím. Měl jsem za sebou tři virózy a dostal jsem se do situace, kdy už jsem si sám poradit ani nemohl. Když se kouknete vůkol, tak já tady prostě se cítím naprosto šťastný. Jak dlouho stojíte u toho stolu, samozřejmě je to vynucená poloha, na druhé straně každý z nás tam, třeba se to ani nezdá, ale mění tu polohu. Takže ona není úplně vydržovaná celou dobu. Ale myslím si, že jediná metoda, jak to ustát, je se hýbat, cvičit, mít někoho, kdo s Vámi třeba i provádí určitou rehabilitaci nebo určité cviky. V mém případě, já už takto chodím více než deset let, když jsem poprvé zjistil, že mi to začíná velmi vadit. A bez toho si to dnes vůbec nedovedu představit. Hlavně duševní odpočinek. Hlavně duševní odpočinek a myslím si že, když tady kde můžete chodit pěšky, můžete jezdit na kole, v zimě na běžkách, je to prostě božské místo. Přednosta kliniky dnes v České republice je samozřejmě v jiné situaci, než je třeba v Anglii. Myslím si, že není zvykem, aby chirurg jako šéf byl čtyři roky nebo osm let a potom řekl - mě to stačí a já si už budu zase dělat svou práci. Na příklad, když to srovnám s tou Anglií, tam je to naprosto zvykem. U nás by to asi bylo posuzováno, že vlastně neuspěl. Tady myslím si, že je hodně do budoucna co zlepšit. Mnohdy to považuji, že je skutečně to až skoro za trest, dlouhodobě toto vykonávat. S místními to je legrace. To se člověk dozví věci, které jsou jednoduché, mnohdy samozřejmě s nimi nemusíte souhlasit, ale je to něco jiného než v práci v Praze. Takže rád občas s nimi jdu do hospody a vyslechnu si, co říkají. Samozřejmě že to je mnohdy spojené s tím, že oni potřebují pomoct. Velmi rád fotografuji. Pokud to jde, tak vydávám kalendář, což se mi letos na ten příští rok nepovede. Nicméně toto je věc, která umožňuje i se podívat na svět přes ten fotoaparát a najednou vidíte, že i u nás tady jsou krásná místa. Ta fotografie toho samého může být vyfocená z různých úhlů, jednou se na ní rád podíváte, a podruhé zjistíte, že se Vám to vlastně vůbec nelíbí, a je to to samé. V zahraničí, protože mě baví cestování, tak si spíš všímám lidí. A se ženou fotíme tedy především místní obyvatele, což nám přináší poměrně potom zpětně mnohá dobrodružství, jak vlastně ti lidé žijí, jak vypadají, co je asi trápí. Takže nedá se říci, že bych měl nějak život nudný anebo jednotvárný. Vůbec si to nemyslím.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.

  • přednosta Chirurgické kliniky 2. Lékařské fakulty University Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice Praha
  • předseda České chirurgické společnosti
  • předseda vědecké rady Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví
  • člen Rady vlády pro vědu, výzkum a inovaci
  • zakladatel České společnost hepato-pankreato-biliární chirurgie
  • v roce 1995 zahájil program transplantace jater v IKEM Praha
  • 6 let byl přednostou Kliniky transplantační chirurgie IKEM Praha
  • v současnosti se věnuje onkochirurgii

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.


Onkochirurgie


Onkochirurgie a situace v ČR


Chirurgie a zobrazovací metody