Prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FASN

Další díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje předního českého nefrologa, zakladatele  a přednostu Kliniky nefrologie 1. LF Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. 

Nebýt organizačních změn, pravděpodobně by dnes pan profesor byl hematologem a nebo by se věnoval nemocem jater. Ledviny jsou takový počítač, který kontroluje normální složení krve z hlediska obsahu a množství a jakmile se poškodí, tak se to projeví poruchami prakticky všude v těle. I to říká pan profesor v dalším díle cyklu GALEOS. Poslechěte si, jak funguje rodina, v níž jsou oba rodiče špičkoví lékaři.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

U nás v rodině žádná tradice medicíny není. Můj otec byl právník a celý život se věnoval ekonomii a moje matka byla učitelka. Já jsem se vždycky spíš zajímal o nějaké humanitní problémy, velmi mě zajímala historie nebo hudba a umění výtvarné a literatura. Myslím si, že kdyby nebylo komunismu, tak bych možná lékařem nebyl, protože řekl bych, že ten hlavní důvod byl, že bylo jasné, že všechny tyto věci jsou strašně zpolitizované a že je obtížné studovat historii, aniž by člověk vlastně místo toho studoval převážně marxismus-leninismus. Já jsem neměl žádnou představu dopředu, co bych chtěl dělat. Já jsem od jisté chvíle věděl, že bych chtěl být spíše internistou než chirurgem. A podařilo se mi po skončení školy zůsat jako sekundář na I. interní klinice, kde byly takové tři hlavní oblasti: hematologie, gastroenterologie a pak takové metabolické chodoby, diabetes a podobně. Takže já jsem si myslel, že nejspíše budu buď hematologem, anebo gastroenterologem se změřením hlavně na nemoci jater. To, že jsem se nakonec stal nefrologem, bylo způsobeno organizačními změnami, které tady v nemocnici probíhaly, kdy bylo rozhodnuto, že nefrologie, která v té době byla na II. interní klinice, bude přesunuta na I. interní kliniku. A vytvářel se tým těch lidí, kteří by měli na tom novém oddělení pracovat. Ty začátky byly těžké a já jsem víceméně byl hodně autodidakt, což je spíš nevýhoda, než že by to byla nějaká zásluha, protože člověk má mít své učitele, od kterých se má naučit věci tak, jak jsou... Protože to oddělení se připravovalo, ale furt nebylo otevřené a já jsem to řešil tím, že jsem se v té chvíli snažil spojovat to, co tady bylo, s tím, co by tu mělo být, a věnoval jsem se tehdy problémům pacientů s nemocemi jater, kteří také mohou mít také nějaké problémy z hlediska zadržování tekutin a zhoršení funkce ledvin, a to mi umožnilo to nějakým způsobem překlenout. Aby řekl pravdu, tak já, když jsem byl určený tehdejším šéfem kliniky, že budu nefrologem, tak jsem z toho nijak moc nadšený nebyl, protože úkolem lékaře bylo, abyste zjistil, co zhruba pacientovi je, a řekl jste mu, že s tímto onemocněním moc dlouho žít nebude, anebo naopak, že to je dobré a že s tím bude žít dlouho. Ale fakticky jste ten stav mohl ovlivnit jenom velmi omezeně, protože ty léčebné možnosti byly malé a ten rozvoj i terapeutických možností je především posledních třicet, možná pětadvacet let. Před třiceti lety to byla riziková procedura, kdy pacient při každém výkonu byl ohrožen na životě. My jsme ještě zažili to, že běžně praskaly ty membrány těch cívek, a tím pádem pacientovi hrozilo vykrvácení při tom výkonu, že mu vyteče veškerá krev do toho dializačního přístroje, dialyzátoru. Dnes jsou to velmi sofistikované přístroje, které sami sledují tisíce parametrů a jsou extrémně bezpečné a umožňuje to tedy to, co se stalo, to znamená léčit velmi bezpečně i velmi staré a velmi nemocné lidi. Ledviny jsou takový orgán, který funguje jako jakýsi počítač, který kontroluje normální složení krve, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska množství. A jakmile se tento počítač poškodí, tak se to projeví poruchami prakticky všude. V srdci, v metabolismu, v kostech, v imunitě, ve všem. Z toho vyplývá, že je tam strašně široký překryv s jakýmikoli dalšími obory. Toto je něco, co my jsme původně převzali z Ameriky, ale teď to vydáváme pod hlavičkou České nadace pro nemoci ledvin. A je to takový velmi jednoduchý text, který pacientsky srozumitelným způsobem o něčem hovoří. Třeba: "Mám onemocnění ledvin a chtěla bych otěhotnět". Myslím si, že toto je hrozně obtížné. A to taky lékaři neumí. Je relativně daleko snažší komunikace mezi lékaři, zejména mezi odborníky na něco, než mezi už třeba lékaři a sestrami je to těžsí, a mezi lékařem a pacientem je to extrémně obtížné. Podat tu věc tak, aby byla srozumitelná, a zase na druhé straně, aby to nebylo tak primitivní, až je to nesprávné. To je opravdu extrémně obtížné. K nám nastupují prakticky všichni lékaři na pozice postgraduálních studentů, protože současně mají nějaký výukový program. Pan doktor Vachek má něco z oblasti farmakologie, toxikologie, paní doktorka Kidorová má téma, které se týká jedné specifické nemoci ledvin, takzvané IgA nefropatie. A většinou to znamená to, že my se snažíme, aby jednak zpracovávali nějaká klinická data, která máme, a jednak aby měli možnost se i podívat na nějaká ta teoretická pracoviště, kde by měli vidět, jak se dělají nějaké metody. I když se neočekává, že oni jako kliničtí lékaři je budou provádět, ale aby viděli, jak se nějaké věci vyšetřují. My tím, že nebydlíme v Praze, bydlíme v Černošicích, což je asi dvacet kilometrů tady od nemocnice, tak my vstáváme brzo, někdy mezi půl šestou a šestou ráno. A jezdíme se ženou i s dětmi ráno společně a většinou tak někdy kolem tři čtvrtě na sedm odjíždíme. Běžná doba, kdy se vracíme domů, je tak někdy mezi sedmou a osmou hodinou večer. Vyžaduje to určité nadšení. To bych řekl, že to je největší problém. Není to ani tak o fyzické nebo psychické únavě, ale o vyprchávání toho nadšení, o tom, čemu se říká vyhoření. Máme tři děti, které jsou takovými řekl bych taky workoholickými šílenci, kromě té naší nejmladší dcery, ta bych řekl, že workoholik moc není. Protože oni obě dělají dvě školy najednou a celkem to dobře zvládají a už se tedy blíží ke konci, takže my se často moc nevídáme a nějak si jenom předáváme různé úkoly, které je třeba vůbec udělat, aby ta domácnost vůbec mohla nějakým způsobem přežívat a fungovat. Když jsme doma, tak se snažíme každý večer se sejít všichni u stolu. Já vařím každý večer teplou večeři, vzájemně na sebe čekáme, pokud je to možné, a sejdeme se u večeře. Tak to je takový spojující moment. - A tam se kontroluje, jestli jsme všichni splnili ty úkoly, co jsme ráno dostali. Jestli je to teple, nebo studeně, to nejsem schopná úplně říct... - A většinou to teda není na jedničku, musím říct. Dvojka je úspěch. Oni hlavně dělají rodiče tady Žofce, protože ona má kromě rodičů o deset let starší sourozence, protože Adam je o devět a Kristýna o jedenáct. A oni jí tak jako hodně řídí. Mnoho věcí zařídili, které my jsme nebyli schopní, že mohla chodit na balet a na klavír. Adam chodí pravidelně na třídní schůzky, protože to my nikdy nestíháme. Tak ve středu půjde zase na třídní schůzku, to má zase úkol... To není jenom o třídních schůzkách. Všechny ty věci, co se týkají domu... My už dávno podepisujeme smlouvy, to už když jsme byli nezletilí podle mě... Je to známka určitě toho, že nemáme dost sociální inteligence, neumíme zhodnotit praxi, tituly, vzdělání, protože ti lidé, co to opravdu umějí, tak ti se určitě takhle nehoní jako my. - Myslím, že v tom je tam medicína trošku výjimečná, protože v řadě profesí, a není to jen v politice, se ti lidé domůžou nějakého postavení, funkce, titulu a po padesáti letech už ty ostatní jen organizují, buzerují a moc nepracují... A v medicíně, myslím, že to není nějaká výjimka, my dva, ale že to tak dělá většina kolegů, že prostě pracují spíše čím dál víc. A je to těžké, protože člověk už na to nemá fyzické síly, psychické síly, motivace také už není taková, jako byla, když mu bylo třicet. Ale nakonec se to dá a možná, že to je dobře, že to udržuje trošku při životě. I když nedávno jsme četli, že lékaři mají daleko vyšší sebevražednost, deprese a jiné psychické choroby. Ale zase pokud vím, tak se dožívají poměrně vysokého věku, takže když už nespáchají sebevraždu, tak to mají dobrý... Svým způsobem to má velkou výhodu, protože takoví rodiče jsou strašně inspirující. My jsme měli vždycky velkou zásobu hlavně vědomostí a i zdrojů, hlavně tátovu knihovnu a tak. No a pak samozřejmě člověka to taky inspiruje, co má dělat pak dál v životě. Jak vidíte, tak knížky máme úplně všude. Toto je jenom malý vzorek toho, co tady v bytě je. Je to taková všehochuť. Ale nejsou to žádné odborné knížky, odborné knížky necháváme v práci. Tak náš Adam ten ví, že když náhodou se stane, že nejsme doma oba dva, což se teď občas stává relativně často, tak je to vhodná doba pro organizaci mejdanu. To se musí, že jo... My píšeme asi dva druhy článků: nějaké edukační, kde víceméně předáváme nějakou informaci, kterou jsme třeba vůbec my nezjistili, jenom se objevila v literatuře nebo na nějakém kongresu, je to něco nového, co my předáváme z ciziny těm našim lékařům, a pak tedy samozřejmě píšeme také výstupy toho výzkumu, ale já bych řekl, že naším úkolem (mým určitě a u Petry je to také hodně) není moc ten vlastní výzkum provádět. Naším úkolem je ten výzkum organizovat, najít lidi, kteří jsou schopní ho provádět, sehnat jim na to peníze, sehnat jim nějaké kontakty. Takže můj úkol je spíš organizační a motivační, zajištění, spíše než ten vlastní výzkum. Ale samozřejmě u toho, co se bude zkoumat, to také jsem a u toho zpracování těch dat také. Já myslím, že to nejdůležitější je ten lidský faktor, to znamená, aby bylo dost prostředků, abychom tady mohli mít kvalitní lidi. Protože když nejsou prostředky a není program, tak kvalitní lidé odcházejí a celkově to pracoviště upadá. A myslím si, že ten důraz na ten lidský faktor se trošku opomíjí. Spousta neodborníků i odborníků si bohužel myslí, že když se nakoupí kvalitní přístroje, tak že pracoviště se stane kvalitním, ale tak to nikdy nebylo a není a nebude a my si to uvědomujeme.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FASN

  • zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie 1. LF Univerzity Karlovy
  • jako 42-letý jmenován profesorem Univerzity Karlovy pro obor vnitřní lékařství 
  • 6 let byl proděkanem pro vědu 1. LF Univerzity Karlovy
  • zasloužilý člen Evropské renální asociace a Americké nefrologické společnosti
  • 7 let byl předsedou České nefrologické společnosti  
  • je autorem více než 280 vědeckých prací a několika monografií  

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.


Motivace


Abych nebyl pouze optimista


Trochu historie