Abych nebyl pouze optimista...

Pan profesor Tesař, přednosta Kliniky nefrologie 1. LF Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pohlíží na svět s optimismem a elánem. Je ale něco co mu přineslo v pracovní oblasti zklamání? 

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já musím říct, že posledních dvacet let pro mě představuje i nemalé zklamání. Já si myslím, že v oblasti toho mého bezprostředního okolí já to vidím celkem optimisticky. Jak doma, tak tady z hlediska mých kolegů na pracovišti nebo dejme tomu I. lékařské fakulty a všeobecné nemocnice, já myslím, že my pořád ještě patříme k tomu dobrému, ale obecně tady ta atmosféra není dobrá. Po roce devadesát se zdálo, že si všichni uvědomují, že s takovým tím modelem, že přežíváme a nějak se snažíme ne moc pracovat a realizovat se hlavně ve volném čase a mít za to hodně peněz, za to málo, co uděláme, že bude překonán, že lidi s touto mentalitou odejdou a že budou nahrazeni lidmi, kteří opravdu budou velmi schopní a budou motivovat ty ostatní a vytvoří nějaké skvělé týmy a budou mít výborné výstupy a že to se bude nějak oceňovat. Ale řekl bych, že to obecně tak neplatí. Abych uvedl nějaké takové jednoduché přirovnání, byla představa, někdy v těch devadesátých letech, v první polovině, že je nastavena vysoko laťka, často pro řadu z nás velmi vysoko, pro mě také. A že teď musíme hodně trénovat, abychom tu laťku přeskočili. Ale velice časně se objevilo mnoho těch, kteří zjistili, že je snadné tu laťku podlézt, obejít a podobně. A musím říct, že různé instituce, které se měly starat o to, aby byli podpořeni ti, co trénují a přeskakují, začaly vytvářet podmínky pro ty, co podlézají a pro ty, co odbočují. A ti jsou na tom velmi dobře a teď je tady velmi rozvinutý klientelismus, nepotismus, to je možná ještě horší než ta korupce. To, že na různá na místa se prosazují neschopní lidé, kteří tam jsou jenom proto, že mají správné kamarády, nikomu nevadí, nikoho neruší. A jak jste správně řekl, zase se vrací taková ta atmosféra, že z hlediska osobního přežití může být příznivější obklopit se neschopnými lidmi, kteří vás neohrožují. A kdy vy v určité chvíli ne abyste byl posuzován podle toho, co jste opravdu udělal, ale vy místo abyste nesl odpovědnost za to, že dvacet vaše pracoviště se nerozvíjí a že vy na něm jste jediný, kdo má nějakou kvalifikaci, tak vlastně to, že tam jste jediný, je důvodem, aby jste tam setrval navždycky. Čili bohužel je to tak. Ta celková atmosféra není příznivá, když se třeba rozdělují nějaké výzkumné peníze a podobně, tak my na tom nejsme špatně a my ty peníze vždycky nějakým způsobem získáme za ty věci, které děláme. Ale podle mého názoru je dostává i řada pracovišť, která by je dostávat neměla, protože opakovaně neprokázala výstupy, které jsou adekvátní. A ta argumentace je taková: "Vždyť oni také nějaké peníze potřebují, vždyť oni také musí nějakým způsobem existovat." - Nemusí. Když někdo nepracuje dobře, tak by to pracoviště mělo být zavřeno, zrušeno, omezeno, připojeno, reorganizováno a tak. A u nás třeba se do nekonečna řeší, jak se mají rozdělovat vědecké prostředky podle nějakých projektů, které ty lidé předkládají. A ano, jistě, to, za co dostáváte peníze, musí mít nějaký intelektuální obsah a musí to být nějak promyšlené samozřejmě. Ale rozhodující není to, jaká je kvalita toho projektu, ale to, jaká je tradice toho pracoviště, těch lidí, kteří to předkládají. Čili já vždycky uvádím příklad. Já když si budu teď dva měsíce tady studovat problematiku roztroušené sklerózy, tak vymyslím nějaký projekt na roztroušenou sklerózou, který možná i nějakým takovým řízením projde, jako že není úplně hloupý. Ale je od začátku jasné, že nic takového dělat nemůžu, protože tu nemám ty pacienty, nemám s tím vůbec žádnou zkušenost, nemám lidi, kteří by na tom pracovali, neznám metody a nic. Ale takle to nikde ve světě nechodí, tam podávají projekty jenom ti, kteří už v té oblasti něco udělali. A když nějaké jiné pracoviště někde se tou věcí chce zabývat, tak si přetáhne ty lidi, kteří už to umí. A ne že by z ničeho zahajovalo samo nějaký projekt. A u nás pořád se dělají takové nepochopitelné pokusy, jak udělat kvadraturu kruhu a jak podpořit něco, co evidentně od samého začátku nemůže fungovat. Čili rozdělování peněz by mělo být především podle toho, jaká je anamnéza toho pracoviště, co už oni v předchozím období vyprodukovali a jaká je garance. Když někdo produkoval předchozí tři roky, je velmi pravděpodobné, že bude produkovat i další tři roky. Když někdo tři roky předtím nic neudělal, těžko můžeme věřit, že najednou se dramaticky zlepší a budou tam kdo ví jaké výstupy. Čili není to dobré a myslím si, že i tady jsou velké rezervy a že velká část těch prostředků se alokuje neefektivním způsobem.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Vložit komentář

Autor komentáře
Text komentáře
Akce

Související články

V roce 1955 přivítali ve Všeobecné fakultní nemocnici vůbec první pacientku, která byla v Československu léčena dialýzou, tehdy jsme byli, po Švédsku, Německu a Anglii, čtvrtou zemí v Evropě, kde bylo možné léčit dialýzou.  

Přednosta Kliniky nefrologie 1. LF Univerzity Karlovy prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FASN hovoří o tom, co bylo a je motivací pro jeho práci.  

Co se událo v onkologii, hematoonkologii, transplantační medicíně, nefrologii a revmatologii v roce 2011? Jaké jsou úspěchy a co by se mělo změnit?