Dárcovství orgánů

Dárcem orgánů může být žijící člověk, nebo může být orgán odebrán z těla zemřelého. Žijící dárce může darovat orgán párový jako je ledvina, nebo část orgánu, který je schopný regenerace, například jater. Podmínkou odběru je svobodné a dobrovolné rozhodnutí dárce. Nejčastěji věnují rodiče ledviny dětem, sourozenci a manželé navzájem. Žijící dárce musí být zdravý a je vždy velice podrobně lékařsky vyšetřen, aby se minimalizovalo krátkodobé riziko spojené s odběrem orgánu i dlouhodobé riziko života s jednou ledvinou. Zemřelý dárce orgánů je nejčastěji člověk, u kterého došlo v důsledku těžkého poškození mozku ke smrti mozku, která musí být medicínsky velice přesně a přísně vyšetřena a potvrzena objektivní zobrazovací metodou. V České republice je právně zakotven předpokládaný souhlas s darováním orgánů po smrti s tím, že každý občan má možnost vyjádřit nesouhlas.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Transplantace orgánů může zachránit život v situacích, kdy jiná léčebná možnost neexistuje. Limitací současné transplantační medicíny je nedostatek dárců. To je důvod, proč pacienti často velmi dlouho čekají na vhodný orgán a proč se mnozí z nich transplantace vůbec nedožijí. Dárcem orgánů může být zemřelý člověk. Může jím být ale i člověk žijící, který je odhodlán pomoci. Náhlé úmrtí člověka bývá pro rodinu katastrofou, kdy je těžké najít útěchu, natož smysl takové události. Nicméně orgány zemřelého mohou zachránit několik jiných životů. Nacházíme se na půdě Institutu klinické a experimentální medicíny. Vedoucí lékařkou oddělení odběru orgánů a transplantačních databází je doktorka Eva Pokorná, která je současně i prezidentkou České transplantační společnosti. Pokud budeme mluvit o životně důležitých orgánech, tak se provádí transplantace ledvin, transplantace srdce, transplantace jater, transplantace plic, transplantace slinivky břišní nejčastěji v kombinaci s ledvinou u diabetiků, kteří trpí i selháním ledvin, a potom se provádí i transplantace tenkého střeva. V České republice je celkem sedm transplantačních center, kde se provádí transplantace ledvin. Ve dvou transplantačních centrech, v IKEMu a v Brně se provádí transplantace srdce a transplantace jater. V pražském Motole se provádí transplantace plic pro celou Českou republiku a v těch zbývajících transplantačních centrech se provádí transplantace ledvin. Dárce orgánů je buď zemřelý člověk, u kterého byla prokázána a přesně potvrzena smrt mozku, anebo žijící dárce. Žijící dárce může darovat (většinou svému blízkému) orgán párový, jako je ledvina - to je nejčastěji, to se v České republice běžně provádí. A nebo i část orgánu regenerujícího, například část jater. To je především u dětských příjemců, kdy rodič daruje část jater svému dítěti. V podstatě pokud nastane situace, že pacient, který má velice těžce poraněný mozek, ať už traumatem, nebo třeba krvácením, nebo po nějaké ischemické příhodě, tak pokud u něj dochází k rozvoji klinických známek smrti mozku, v tento moment by měl ošetřující lékař toho pacienta kontaktovat transplantační centrum s tím, že je to možný dárce orgánů. První co my jako transplantační centrum - tady koordinátorky, kolegyně uděláme je, že kontaktujeme registr. Registr osob nesouhlasících s posmrtným darováním orgánů. Potom se většinou provádí ta další klinická vyšetření plus potvrzení smrti mozku podle zákona. U nás jsou předepsány ze zákona dvě metody. Buď potvrzení smrti mozku angiografií, nebo scintigrafií mozkovou. U obou metod jde vlastně o průkaz zástavy mozkové cirkulace a to prokážeme. A tím, že tam neproudí krev, neproudí tam kyslík, neproudí živiny, mozek je mrtvý. Konkrétně asi bychom měli mluvit u ledvin, protože v některých případech, například srdce, nelze samozřejmě od dárce žijícího. Ale výsledky transplantací ledvin od žijících dárců jsou lepší. Je to proto, že dárce i příjemce jsou velice dobře vyšetřeni, výkon je to připraven, neprobíhá v třetí hodině ranní, ale víme, že ve čtvrtek půjdeme transplantovat. Také proto, že je to plánovaný výkon, příjemce už dostává imunosupresi, takže k té vlastní transplantaci jde už s hladinou imunosuprese. A také úspěch je v tom, že dochází k okamžitému rozvoji funkce, protože doba ischemia, kdy ten orgán, ledvina, je mimo tělo dárce, je velice krátká, protože de facto paralelně na jednom operačním sále probíhá odběr ledviny od žijícího dárce a na druhém sále už se připravuje transplantace té ledviny příjemci. Ono se také říká, že jakou transplantační medicínu si země zaslouží, takovou jí má. Protože vlastně transplantologie je velmi multidisciplinární obor, samozřejmě závisí na té medicíně, na úrovni oboru, závisí také na velké podpoře státu, nejenom finanční, ale i v zákonodárství, ale i veřejnost hraje velice důležitou roli. V tom, jak na dárcovství a transplantace nazírá. Protože je velice důležité to, aby si každý z nás uvědomil, že v roli dárce se může octnout, ale pravděpodobnost, že se stane příjemcem orgánu, je daleko daleko větší. V České republice také existuje Registr osob nesouhlasících s posmrtným darováním tkání a orgánů. V současné době je tam registrováno asi kolem tisíce lidí, takže to není velký počet. Je to jeho rozhodnutí, které musíme naprosto ctít, ale zase na druhé straně ta pravděpodobnost, že on sám nebo někdo z jeho blízkých orgán bude potřebovat, je daleko daleko vyšší. Transplantační medicína řeší řadu etických problémů. Jedním z nich je samozřejmě odběr orgánů od zemřelých dárců, diagnostika smrti mozku. V současné době tato problematika, si myslím, že je zcela vyřešena. Nikdo nezpochybňuje diagnózu smrti mozku. Navíc v českém zákoně je ta diagnostika tak přesně popsána a skutečně kontrolovatelná, takže to bych vůbec už v současné době nepovažovala. Dalším etickým problémem je odběr orgánů od žijících osob, protože si musíme uvědomit, že ten žijící dárce podstupuje pro něj výkon, který mu nepomůže k tomu, aby zlepšil jeho zdraví. On skutečně podstupuje ten výkon a podstupuje riziko výkonu právě proto, aby daroval orgán svému blízkému. Tam je to velmi eticky opodstatněné, že on chce někomu pomoct. Další etické opodstatní je, že to riziko pro dárce je opravdu minimální. Je samozřejmě informován o možných rizicích. A také přináší tomu příjemci, tomu svému blízkému přináší šanci na lepší kvalitu života, na delší život. Takže výsledky jsou také lepší. To všecko, bych řekla, že opravdu velmi eticky opodstatňuje i odběr orgánů od žijících zdravých osob. A takový další velký etický problém je, protože mluvíme o nedostatku orgánů k transplantacím, o tom, že na transplantace čeká daleko více příjemců, než bohužel můžeme těch výkonů provést, je alokace orgánů - přidělování orgánů. Komu orgán přidělit přednostně, kdo se dočká a kdo se třeba eventuelně nedočká. Samozřejmě je to otázka, která je velice diskutovaná na odborných fórech, nejenom odborných lékařských fórech, ale i na etických konferencích je to téma diskutované. A co určitě je důležité říct a v zákonu to máme, je to de facto proklamace, ale že orgány by měly být rozdělovány na základě rovnosti, spravedlivosti a medicínských kritérií, medicínské naléhavosti. Samozřejmě ta spravedlivosti je pro toho, kdo dostane ten orgán, vždycky asi jiná než pro toho, kdo nedostane, ale co je důležité, aby ta alokační kritéria, jak se orgány přidělují, aby byla jasně definovaná, psaná, zveřejněná, dodržovaná a kontrolovaná. V České republice existuje jednotná čekací listina, kterou spravuje nezávislá organizace na všech transplantačních centrech a v podstatě orgán v České republice není transplantován někomu, kdo by předtím nebyl registrován v čekací listině. Takže právě z té čekací listiny jsou vybírání příjemci k transplantacím a každý, kdo čeká na transplantaci je právě v té čekací listině. Čekací listina není pořadníkem. Čekací listina je registr pacientů čekajících na transplantace, a právě ta alokační kritéria definují to, jak bude orgán alokován. U transplantace srdce, transplantace plic, transplantace jater platí i nejenom shoda či kompatibilita v krevní skupině, ale i hmotnostní, velikostní podobnost mezi dárcem a příjemcem. U ledvin potom hraje významnou roli i ta imunologická podobnost, imunologická shoda mezi dárcem a příjemcem, což by zase mělo zajistit šanci na lepší výsledek transplantace. Čekatelem se stává pacient, který potřebuje transplantaci, to znamená pacient v terminálním selhání jater, srdce, plic. Pacient, který má selhané ledviny, výhodou by bylo, aby ještě nebyl dialyzován, nebo tedy čeká na transplantaci a má náhradní funkci ledvin tou dialýzou. Samozřejmě každý pacient by měl být informován, že je nebo není v čekací listině. To je jeho právo a samozřejmě pokud je v čekací listině, tak má i některé povinnosti. Například hlásit jakoukoliv změnu zdravotního stavu a samozřejmě musí být dostupný. Protože to, že ho transplantační centrum zavolá s tím, že má nabídku orgánu pro něj, to se může stát v kteroukoliv denní či noční hodinu. V České republice platí takzvaný princip předpokládaného souhlasu s darováním orgánu s tím, že každý z nás má možnost říct ne. To ne má možnost registrovat v takzvaném Registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním tkání a orgánů. Ve světě existují i principy opačné, takže pokud někdo zemře, získává se souhlas od pozůstalých. Ten princip předpokládaného souhlasu s tím, že každý má možnost za svého života si to zvážit a říct ne a registrovat, přičemž to ne musí být vždycky ctěno, to mě připadá jako mnohem snažší. Protože samozřejmě často jsme v kontaktu s pozůstalými, jednou větou jim říká ošetřující lékař, že jejich nejbližší zemřel, a druhou, zda by dali souhlas s odběrem orgánů. Je potřeba si také uvědomit to, že člověk který zemřel, zemřel. To s dárcovstvím vůbec nesouvisí, to jsou dvě věci. On zemřel, na té smrti nezmění nic fakt, jestli bude dárcem orgánů, nebo nebude dárcem orgánů. Skutečně ti nejbližší, kteří zpracovávají pro ně opravdu velice těžkou zprávu, by měli něco rozhodovat. Rozhodují to za sebe, v době vlastně tak těžké pro ně, emotivně těžké době, vůbec to není přání toho zemřelého člověka, který zemřel a nemůže mluvit, a navíc oni už by si to třeba za měsíc mysleli jinak a za rok už úplně jinak. V České republice je tedy princip předpokládaného souhlasu, s negativním registrem těch osob nesouhlasících. S tím, že u dětí do osmnácti let a u osob, které nejsou způsobilé k právním úkonům, musí být vždycky informován zákonný zástupce a ten má právo říci ne i po smrti toho jedince. V podstatě mluvíme o tom, že transplantace vrací lidi do života, dává jim šanci na život, zlepšuje kvalitu života. Pravdou je, že ne každý pacient může být do čekací listiny zařazen a může u něj transplantace být provedena. Jsou to lidé například s rozsáhlým onkologickým onemocněním nebo s infekcemi. Takže ne každý pacient, který má selhání například ledvin, je vhodným kandidátem pro transplantaci, protože jemu by třeba transplantace mohla naopak život ukrátit, protože má závažné třeba kardiovaskulární onemocnění, tudíž riziko výkonu v celkové anestezii by pro něj bylo neúnosné. Nebo má některé maligní onemocnění, nebo i probíhající infekci, protože my si musíme uvědomit, že pacient po transplantaci bezprostředně začíná dostávat imunosupresi, začíná dostávat vysoké dávky imunosupresiv, a právě by mohlo dojít ke generalizaci malignity či infekce a mohlo by dojít k úmrtí pacienta. Takže ne každý třeba pacient na dialýze se může stát čekatelem na transplantaci. Ale o tom by měl být pacient informován a určitě by bylo vhodné, aby ti lidé byli aktivní. Protože řada pacientů a vůbec lidí je velmi pasívních a bylo by dobré, aby věděli, zda jsou v čekací listině, zda mohou být v čekací listině, eventuelně proč nejsou. Také samozřejmě zkušenosti různých transplantačních center i pohled různých transplantačních center může být různý, takže určitě je právo pacienta zjistit i názor druhé strany. Co se týká transplantací českých pacientů v zahraničí a naopak zase cizinců u nás, tak právní normy to nezakazují. Mluvíme ale o nedostatku orgánů, takže skutečně každý stát si velice chrání ten svůj pool dárců, ten svůj pool orgánů pro naše příjemce, pro naše pacienty, pro naše lidi. Takže my transplantace ledvin konkrétně od zemřelých dárců cizím státním příslušníkům neprovádíme. U transplantací ledvin od žijících dárců je ta situace jiná, protože ten žijící dárce přijde s tím potenciálním příjemcem. Také jsou mezinárodní sdružení různých zemí, třeba Eurotransplant, kde si vyměňují orgány, ale mluvíme o výměně. Orgán dostane ten, kdo ho nejvíc potřebuje, kdo je v urgentním pořadí, ale zase tam platí takové to pravidlo zpětné platby, pay back - první možný vhodný orgán třeba stejných parametrů musí být vrácen do toho systému, do té země, která ten orgán poskytla. Takže skutečně ten pool dárců si každá země chrání. My musíme zachovávat anonymitu mezi dárcem a příjemcem, takže samozřejmě nesdělujeme, komu byl transplantován a kde žije ten pacient, to ne, ale řekneme, že třeba byla játra transplantována malému dítěti nebo srdce transplantováno padesátiletému muži a že se mu daří dobře. Takové informace, abychom zachovali tu anonymitu, říkáme a dokonce mám takový docela hezký příběh, kdy mě úplně mrazilo. Zavolal mi příjemce srdce, patnáct let po transplantaci a prosil mě, jestli bych nemohla poděkovat té rodině toho dárce. Že on je vlastně patnáct roků na světě a daří se mu dobře a že si vlastně uvědomuje, že má výročí. A uvědomuje si to, jak mu to vlastně pomohlo, a že žije. A deset minut na to volala maminka toho dárce. Ono to bylo v den úmrtí toho syna, takže volala maminka toho dárce. Měla jsem opravdu úplně husí kůži a mohla jsem jí sdělit, že se příjemci srdce jejího syna daří dobře. Ti se opravdu jakoby našli, byť zprostředkovaně, ale našli. Dárcem orgánů může být žijící člověk, nebo může být orgán odebrán z těla zemřelého. Žijící dárce může darovat orgán párový, jako je ledvina, nebo část orgánu, který je schopný regenerace, například jater. Podmínkou odběru je svobodné a dobrovolné rozhodnutí dárce. Nejčastěji darují ledviny rodiče dětem, sourozenci a manželé navzájem. Žijící dárce musí být zdravý a je vždy velice podrobně lékařsky vyšetřen, aby se minimalizovalo krátkodobé riziko spojené s odběrem orgánu i dlouhodobé riziko života s jednou ledvinou. Zemřelý dárce orgánů je nejčastěji člověk, u kterého došlo v důsledku těžkého poškození mozku ke smrti mozku, která musí být medicínsky velice přesně a přísně vyšetřena a potvrzena objektivní zobrazovací metodou. V České republice je právně zakotven předpokládaný souhlas s darováním orgánů po smrti s tím, že každý občan má možnost vyjádřit nesouhlas. Všichni bychom si však měli uvědomit, že orgány od zemřelého dárce mohou zachránit několik lidských životů. Pamatujte na to, že o své zdraví se musí sami aktivně starat. Nikdo jiný to za Vás neudělá. Informace jsou důležité, protože pouze správně informovaný pacient se může lékaře dobře ptát a žádat nejlepší dostupnou zdravotní péči a léčbu. Mějte se hezky a příště na viděnou.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa: