Orgánové transplantace

Transplantace znamená přenos určitého orgánu nebo tkáně z jednoho člověka do druhého. Cílem transplantace je, aby přenesený orgán nebo tkáň v těle příjemce nahradily chybějící funkce, které zanikly v důsledku onemocnění. V současnosti se nejčastěji transplantují ledviny, játra, srdce, plíce, slinivka a cévy. Orgány k transplantaci se získávají odběrem orgánů od dárců, u kterých je zjištěna mozková smrt, nebo od žijících dárců. Kvalita života příjemců orgánů bývá velmi podobná jako u zdravých lidí. Často mohou pokračovat v práci, v rodinném životě, ve sportovních aktivitách, dokonce včetně vrcholového sportu.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Transplantace znamená přenos určitého orgánu nebo tkáně z jednoho člověka do druhého. Cílem transplantace je, aby přenesený orgán nebo tkáň v těle příjemce nahradily chybějící funkce, které zanikly v důsledku onemocnění. V současnosti se nejčastěji transplantují ledviny, játra, srdce, plíce, slinivka a cévy. Orgány k transplantaci se získávají odběrem orgánů od dárců, u kterých je zjištěna mozková smrt, nebo od žijících dárců. Úspěšnost transplantace se vyjadřuje jako pravděpodobnost přežití. Jednoleté přežití u pacientů po transplantaci jater je devadesát procent, srdce pětaosmdesát procent, po transplantaci plic přibližně osmdesát procent a po transplantaci ledviny až pětadevadesát procent. Kvalita života příjemců orgánů bývá velmi podobná jako u zdravých lidí. Často mohou pokračovat v práci, v rodinném životě, ve sportovních aktivitách, dokonce včetně vrcholového sportu. Jedná se tedy o mimořádně úspěšné léčebné metody s velkou nadějí na dlouhodobý a příznivý průběh. Oblast orgánových transplantací patří mezi velice dynamicky se rozvíjející obor medicíny. A je to také velice úspěšný obor medicíny, protože transplantace srdce, jater, plic jsou život zachraňující výkony a pacienti, kteří čekají na tyto výkony, nemají před sebou žádnou jinou alternativu. Hlavním limitem transplantologie dnes na celém světě a samozřejmě i v České republice je nedostatek orgánů. Na začátku osmdesátých let byl hlavní problém problém imunologický. To, aby organizmus neodvrhoval pro něj zdravý, ale cizí orgán. V současné době s rozvojem imunosupresivních léků skutečně došlo k dramaticky lepším výsledkům transplantací, takže na transplantaci čeká daleko více pacientů, než bohužel, právě pro ten limit nedostatku orgánů, těch výkonů je potřeba provést. Ta transplantační medicína je náročná v tom, že je opravdu velmi náročná na organizaci. A právě také na organizaci i z toho důvodu, že doba ischemie, doba, kdy ten orgán je mimo tělo dárce a než je transplantován příjemci, je velice limitovaná. Samozřejmě ideální by bylo, aby ta doba byla co nejkratší. Limity, které máme, se liší od různých orgánů. Pro transplantace srdce je limit asi čtyři hodiny. Ale my odebíráme třeba srdce v Ostravě a tým se musí s tím srdcem vrátit a teprve tady vlastně je to srdce transplantováno. U jater optimum osm dvanáct hodin. Slinivka břišní podobně, asi těch dvanáct hodin se snažíme zachovávat. U ledvin až čtyřiadvacet hodin, ale platí v podstatě to, čím kratší doba té ischemie je, tím lepší šance na okamžitý rozvoj funkce a na potom osud toho pacienta, příjemce orgánu. Ta příprava pacienta je možná rozdělit do několika částí. Protože úspěšnost transplantace samozřejmě závisí i na tom, zda ten pacient je dobře a správně indikován. Takže tam je velice důležitá i spolupráce s lékaři odborníky, nefrology, internisty, hepatology, pneumology, kardiology, diabetology, tak aby ti pacienti byli o možnosti léčby transplantací informování a aby byli vyšetřeni v transplantačním centru. Po zjištění všech jejich zdravotních rizik, komplikací a indikací, zda ta indikace k transplantaci je správná, pacient čeká a potom je povolán k tomu, že je pro něj vhodný orgán, aby přijel do IKEMu. Imunosupresiva jsou léky, které potlačují imunitní obranyschopnost organizmu. Cílem by bylo, aby byly skutečně selektivně působící na tu část imunity, která zodpovídá za tu rejekci, za to odvrhování toho cizího zdravého orgánu, a aby významně imunosupresiva neovlivňovala obranyschopnost toho příjemce v boji proti nádorům, v boji proti infekcím. V principu důvody, proč se ledviny transplantují, jsou vlastně stejné, proč se dialyzuje. Tam ten rozdíl příliš velký není, ale platí, že samozřejmě transplantace podstupují především mladší pacienti. Ale mladší věk v nefrologii je padesát, šedesát let. A transplantujeme i straší lidi trošku. Takže ten hlavní důvod především jsou chronické změny v ledvinách způsobené vysokým krevním tlakem, cukrovkou, záněty glomerulů, těm říkáme glomerulonefritidy, pak některá dědičná onemocnění typu třeba polycystická degenerace ledvin -ta je nejčastějším dědičným onemocněním v České republice, které vede k selhání ledvin. Žijící dárce ledviny je osoba blízká pacientovi s nezvratným selháním ledvin. Buď se jedná o geneticky příbuzné, což jsou rodiče nebo sourozenci, a nebo osoby blízké, což jsou partneři, manžel, manželka, druh, družka. Zemřelý dárce je dárce se smrtí mozku, kterého referují anesteziologická pracoviště jako možného dárce, který tam leží na ventilátoru se smrtí mozku, ke které došlo třeba po krvácení, po nějakém traumatu, což může být pád ze stromu, pád na kole, autonehoda. Chirurg transplantuje ledvinu, my říkáme heterotopicky, to znamená jinam, než jsou vlastní ledviny umístěny. Ledvina od dárce se umísťuje do jámy kyčelní. Představíte si zhruba v těchto místech, kde je prostor pro to, aby ta ledvina tam mohla být umístěna. Ledvina má cévy a močovod. Ten močovod se našívá do močového měchýře a cévy na zevní pánevní cévy se našijí. Takže tento prostor, jak jsem ukázal, ta jáma kyčelní, je takové místo, kde všechny ty struktury jsou dobře dostupné a ta transplantace se dá vůbec provést. V naprosté většině případů se ledviny neodstraňují z těla, ani před transplantací, ani po transplantaci, ani při transplantaci, a zůstávají na svém místě. Odstraňují se jenom tehdy, když dělají nějaké problémy. Dramaticky lepší výsledky jsou u transplantací, kdy je použita ledvina od dárce žijícího. Je to proto, že ten žijící dárce má ty ledviny v uvozovkách kvalitnější. Ale je to pravda. Ty ledviny nemají takové strukturální změny, nejsou tam změny vlastně ve smyslu, že by tam byla jizva. A je to proto, že my musíme garantovat tomu žijícímu dárci, že jeho život s jednou ledvinou funkční, s tou druhou, která mu zbyde, bude stejně hodnotný, jako byl předtím, a že nebude ohrožen jeho zdravotní stav. Celá ta operace probíhá relativně rychle a ta ledvina se nikde nepřemisťuje, nepřeváží, nevybírá, nehledá se dárce, netypizuje se HLA. To všechno je uděláno dopředu, takže vlastně se jedná jenom o samotné dvě operace za sebou. Odstranění té ledviny z těla a pak samotnou transplantaci. Takže to jsou dva takové velké plusy, které potom znamenají, že ty ledviny od žijícího dárce fungují podstatně déle než ledviny odebrané od zemřelého dárce. Nejčastějšími dárci jsou ženy, a to proto, že nejčastějšími příjemci jsou muži. Mužské pohlaví totiž je rizikovým faktorem selhání levin, bohužel. A ti dárci mohou být nejenom geneticky příbuzní, jak už jsem řekl, maminka nebo tatínek nebo sestra nebo bratr, ale mohou to být osoby blízké. Není podmínkou jako u transplantace kostní dřeně úplná shoda v těch krevních antigenech, které jsou na bílých krvinkách. Ale tady je potřeba především mít kvalitní orgán, zkušeného chirurga a tu baterii medicíny, kterou máme připravenou pro toho pacienta. V naprosté většině případů zabrání odhojení. Zhruba třetina případů dnes je transplantace od manželů, od manželek, od druhů, od družek. To je třetina případů. Ta další třetina je od rodičů. A ta zbylá, tam už jsou potom ti sourozenci plus další příbuzní nebo další osoby blízké tomu příjemci. Transplantace jater se uskutečňuje ve třech hlavních klinických indikacích. Zaprvé jsou to onemocnění se selháním jater, ať už akutním, nebo chronickým. V případě metabolických vad nejčastěji vrozené metabolické vady u dětí a v některých spíše vzácných případech nádorů jater. Transplantace je velmi složitý chirurgický výkon, který má několik etap. Při té první se odstraní stará nemocná játra čili původní játra toho pacienta. Za druhé se transplantát čili štěp, ať už jsou to celá játra ze zemřelého dárce, část jater ze zemřelého dárce, nebo případně i část jater od žijícího dárce, umístí na místo těch původních jater. Mluvíme o takzvané ortotopické transplantaci jater. Načež se uskuteční cévní spojení, které zase zapojí ta nová játra nebo ten jaterní štěp do krevního oběhu příjemce. A samozřejmě následuje i napojení žlučovodu na střevo nebo na žlučovod toho příjemce. Na vlastní operaci samozřejmě následuje imunosupresní léčba, která zajistí, aby se transplantovaný štěp neodhojil. Tak játra regenerují, takže velikost těch jater se přizpůsobí potřebám toho příjemce. Samozřejmě u transplantací jater zejména malých dětí není možno čekat nebo získat celý štěp od zemřelého malého dárce. Čili je zapotřebí redukovat - zmenšit štěp toho dospělého dárce. A nebo v případě zejména, ve světě se to děje docela běžně, se většinou rodič nebo někdo z příbuzných stává dárcem části jater a tento segment jater se potom přenese a implantuje stejným způsobem jako část jater od zemřelého dárce. Především je to otázka alokace, to znamená správného výběru příjemce pro daného dárce orgánů. V případě dospělých nebo i větších dětských pacientů se játra alokují podle velikosti. Takže ta velikost rozhoduje o tom, který ten příjemce ta játra dostane. Není to jediné kriterium, ale je to kriterium, které je docela podstatné. A v případě transplantace části těch jater, tak samozřejmě úprava rozhodnutí o tom, jaká část těch jater se bude transplantovat, závisí na tělesných proporcích toho příjemce. Transplantace od žijícího dárce má co se týče benefitu, čili přežívání toho pacienta, velký význam pouze u těch nejmenších dětí. Ve všech ostatních věkových skupinách je přežívání jater od zemřelého dárce stejné nebo dokonce i lepší než jater od dárce žijícího. Česká republika dosud není v situaci, kdy by bylo nezbytné přikročit k této složité metodě, protože tato metoda mimo jiné přináší i docela velká rizika pro toho žijícího dárce. A to i riziko případného úmrtí, nejenom komplikací. Nicméně v minulosti se provedlo několik transplantací jater u dětí z žijícího dárce - od rodičů. Transplantace srdce má tak jako transplantace každého orgánu dvě fáze. Zaprvé část toho týmu odjíždí tam, kde je dárce, a odebere to srdce. A my tady zatím připravujeme příjemce. Vzhledem k tomu, že srdce může být bez krevního zásobení zhruba tři hodiny, musí to být zkoordinováno tak, aby právě když potřebujeme, když vyndáme to nemocné srdce, začneme našívat to zdravé srdce. Aby v tu chvíli přijelo na ten operační sál. Nemocného připojíme na mimotělní oběh, odstraníme to nemocné srdce a na jeho místo našijeme to srdíčko zdravé, necháme ho zhruba tři čtvrtě hodiny odpočinout na tom mimotělním oběhu, kde pracuje, ale nefunguje, nepumpuje. A poté převezme tu funkci, odpojíme mimotělní oběh a pacient je odvezen na pooperační oddělení. Pokud všechno probíhá hladce, tak nemocný je ještě čtyři týdny po transplantaci u nás v IKEMu, týden na kardiochirurgickém oddělení a tři týdny na kardiologii. Během toho se jednou týdně provádějí biopsie. To znamená vyštípne se kousíček svalu z toho srdíčka, zjistí se, jestli organizmus srdce přijal a po měsíci nemocný odchází domů. U dětských pacientů se dají transplantovat ledviny a na našem pracovišti transplantujeme játra. Nemám povědomí, že by se dalo transplantovat srdce, ale nicméně se dají provést tkáňové transplantace, kdy dětští kardiochirurgové přenášejí část cévy, která je vrozeně poškozená u dětí. Co se týče transplantací jater, tak nejčastějším důvodem je vrozený nevývoj žlučových cest, buď úplný, nebo částečný. A porucha drenáže žluči vede k samotnému poškození jaterních buněk, kdy ty jaterní buňky zanikají, stává se z nich vazivová tkáň a játra jako taková přestávají pracovat, a to vede k celkovému poškození organizmu. První kontakt nastane na spádovém pracovišti, které zachytí primární onemocnění u dětí s poškozenými játry. Pak se samozřejmě dětští pacienti a jejich rodiče dostávají na specializované pracoviště vyššího řádu, kde ta péče už je komplexní. Pokud rodiče vyžadují nebo je důvod, tak určitě péče začíná i psychickou podporou ze strany odborníka. A postupně ten pacient, když bude vyšetřen a budeme si myslet, že transplantaci jater zvládne, tak se dostane na naše pracoviště. Ale řekl bych, že my jsme až ten poslední stupínek v té komplexní péči, která je v naší republice zavedena pro tyto pacienty. Záleží na stavu pacienta a na tom, jak transplantovaný orgán funguje. Pokud nastanou nějaké komplikace, jak infekční, nebo v případě transplantovaného orgánu odhojovací reakce, ty kontroly jsou nutné často, často je nutná i hospitalizace toho pacienta - dočasně, než se zvládne tato komplikace. Pokud transplantace a potransplantační průběh je nekomplikovaný, tak samotné kontroly mohou být v řádech měsíců až třeba let, pokud je to dlouho po transplantaci. To, co asi dokumentuje úspěšnost transplantační medicíny, je to, že nejčastější příčinou ztráty štěpu, ztráty transplantovaného orgánu není selhání funkce štěpu, ale úmrtí pacienta s funkčním orgánem. V důsledku kardiovaskulárních onemocnění, nádorů, infekcí třeba. Transplantace jsou velice náročné operace, při kterých dochází k přenosu určitého orgánu z těla jednoho člověka do druhého. V současnosti se nejčastěji transplantují ledviny, játra, srdce, plíce a slinivka. Orgány k transplantaci se získávají odběrem orgánů od dárců, u kterých je zjištěna mozková smrt, nebo od žijících dárců. Pacient po transplantaci užívá do konce života léky, které se nazývají imunosupresiva. Jejich cílem je potlačit imunitní reakce, které by vedly k odloučení transplantovaného orgánu. Pamatujte na to, že o své zdraví se musíte sami aktivně starat. Nikdo jiný to za Vás neudělá. Informace jsou důležité, protože pouze dobře informovaný pacient se může lékaře správně ptát a žádat nejlepší dostupnou zdravotní péči a léčbu. Mějte se hezky a příště na viděnou.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Kam dál?