Péče o umírajícího pacienta

Každých pět minut zemře v České republice jeden člověk, často předtím vážně stoná a jeho nemoc a umírání s ním prožívá jeho rodina a přátelé. Možná právě teď potřebujete slyšet, jak pečovat o umírajícího, že umírající má právo na důstojné zacházení, řádnou péči, respekt ke své osobnosti, citlivý přístup a férovou, empatickou a zároveň pravdivou a otevřenou  komunikaci.

Paliativní péče o umírajícího pacienta je komplexní, aktivní, na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat důstojnost pacienta a poskytnout podporu jeho blízkým. Jedná se tedy o péči o nevyléčitelně nemocného pacienta v pokročilém nebo konečném stádiu nemoci.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Paliativní péče o umírajícího pacienta je komplexní, aktivní, na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná i duševní strádání, zachovat důstojnost pacienta a poskytnout podporu jeho blízkým. Jedná se tedy o péči o nevyléčitelně nemocného pacienta v pokročilém nebo konečném stadiu nemoci. I když jsou osoby v konečném stadiu nemoci často fakticky závislé na poskytované péči, je třeba respektovat jejich práva, která vyplývají především z Listiny základních práv a svobod a ze závazných mezinárodních dokumentů. Umírající mají především právo na důstojné zacházení a řádnou péči. Významnou roli zde hraje léčba bolesti, spolu s léčbou dalších specifických příznaků provázejících umírání. Důležitý je respekt k osobnosti pacienta, citlivý přístup, empatická komunikace s pacientem i jeho rodinou. S vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny doktorem Ondřejem Slámou budeme hovořit o tom, jak by měla správně vypadat péče o umírajícího pacienta. Paliativní znamená léčba zmírňující a v kontextu třeba onkologie se tím rozumí léčba, která je určena pacientům, u kterých už nemáme možnost to jejich základní onkologické onemocnění ovlivnit protinádorovou léčbou a u kterých se snažíme zmírnit a zmírňovat všechny ty potíže, které jim to onemocnění může působit. A snažíme se tedy nejenom zmírňovat bolest a zažívací potíže a dušnost, čili ty tělesné, somatické problémy, které ta nemoc s sebou nese, ale také vstupujeme do oblasti psychických potíží, podporujeme pacienta v tom, aby zvládal tu těžkou fázi své nemoci. A toto všechno pak je tedy obsahem toho, co nabízíme pacientovi jako paliativní péči. Ona je pravda, že když si představíme kteří všichni pacienti paliativní péči potřebují, tak je jasné, že se týká tedy nejen onkologických pacientů, ale i pacientů neonkologických. A že gro, velký díl té paliativní péče poskytují vlastně lékaři všech odborností v rámci své rutinní klinické činnosti. Řada pacientů v péči praktických lékařů jsou pacienti pokročile nemocní, nevyléčitelní, kteří mají řadu problémů, které ten praktik léčí. Řada onkologických pacientů v onkologických ambulancích jsou už vlastně v pokročilých fázích a řadu aspektů paliativní péče poskytují onkologové. Ale kromě této obecné paliativní péče se v posledních letech v Česku a ve světě rozvíjí takzvaná specializovaná paliativní péče - čili péče, která už je poskytována lékaři v tomto oboru speciálně vzdělanými, většinou týmem, kde je lékař, sestra, sociální pracovník, psycholog, někde duchovní nebo pastorační pracovník, kdy se snažíme pacientům nabídnout právě tuto komplexní péči. A pokud jde o místo, v Česku jaksi nejdřív platilo (a pro mnoho lidí je to vlastně téměř synonymum) paliativní péče rovná se hospic. Začaly se zde budovat lůžkové hospice jako takové zvláštní lůžkové zařízení, kde je tato týmová paliativní péče poskytovaná. Ale jak se ukazuje v posledních letech, tak je užitečné a efektivní a pro pacienty přínosné, když se tento typ péče dostane a vstoupí na scénu mnohem dřív v průběhu toho onemocnění a když je dostupný pacientům už i během chemoterapie, pacientům například neurologickým už i během nějaké kauzální léčby jejich neurodegenerativních onemocnění. Takže v tuto chvíli Česká společnost paliativní medicíny pracuje na budování určité sítě paliativních ambulancí, například v rámci komplexních onkologických center nebo v rámci fakultních nemocnic. Tak aby tento typ péče byl dostupný pacientům co nejdříve a aby jaksi už i v průběhu té kauzální léčby pacientům tato komplexní podpora byla poskytována. Kdy považujeme člověka za umírajícího. To je zase v podstatě otázka dohody. Taková ta široká, ten široký záběr je ten u závažné choroby, která se nedá vyléčit a která postupně může vést ke smrti pacienta. Ale obvykle se za umírajícího považuje pacient, který má před sebou pravděpodobně nějaké týdny života, týdny života. Ale ono je velmi obtížné to učit, protože mohou být překvapení na obě strany. Kterýkoliv pacient může umřít náhle, může dostat embolii do plic, může dostat infarkt, pak to vypadá jinak samozřejmě. A také se může ta odhadovaná délka života výrazně prodloužit. Někteří pacienti dokáží prodloužit svůj život, který je nenávratně ztracený, silou vůle. I když se to nezdá možné, je tomu tak. Nějakým způsobem se zaměří na nějaký cíl a do toho cíle to tou vůlí dotáhnou. Může to být něco takového jako neumřu dřív, dokud se neprovdá moje dcera, která má mít svatbu za čtyři týdny. To je nesmírně silná motivace. A nebo něco podobného. My skutečně vidíme, že někteří pacienti se zaměří na nějaký cíli a když je toho cíle dosaženo, tak oni potom během dvou dnů zemřou, protože ta vůle povolí a ta choroba člověka tedy zahubí. Takže abych to zopakoval, já považuji pacienta za umírajícího, když se domnívám podle všeho, co o něm vím, že má před sebou několik týdnů života. Já bych chtěl podotknout, že diagnózu pacientovi nabízíme vždy. A když jí pacient rezolutně odmítne, tak jí nesdělujeme, ale to je skutečně minimum pacientů. Co se týče prognózy, tak prognózu většinou nenabízíme, pokud se na ni pacient nezeptá. A když se na ní pacient zeptá, tak odpovídáme způsobem, který je daleko obecnějším než je v případě diagnózy. My většinou říkáme: Pacienti, kteří mají Vaše onemocnění ve Vašem stadiu se většinou vyléčí. Nebo se nevyléčí. Většinou se dožívají takového a takového počtu roků nebo měsíců. V takovéto obecné rovině a vždycky zdůrazňujeme pacientovi, co je to statistika. Že když třeba jeden z deseti tisíců pacientů, který má operované slepé střevo, na to zemře, na komplikace, tak že to je naprosto bezpečná operace, ale pro toho jednoho, který zemřel, to je prostě hodně špatné. A může to být tak i onak. Čili vysvětlit, že jsou tam ty statistické možnosti a že to vlastně moc nemá relevanci pro toho pacienta. Já především vidím jako z lékařského hlediska užitečné, aby lékař se naučil vnímat hranici, dokdy může například v případě onkologie tu onkologickou nemoc ovlivňovat tou kauzální protinádorovou léčbou a kdy už to přestává být přínosné. To znamená, kdy je na čase přejít z protinádorové léčby na léčbu symptomatickou. A tento moment ale ještě neznamená, že by pacient po ukončení protinádorové léčby byl automaticky umírající. Ti pacienti po ukončení chemoterapie žijí, někteří z nich řadu měsíců. To znamená, že jsou to pacienti, u kterých už je zřejmé, že je ta nemoc ohrožuje na životě, je zřejmé, že v důsledku té nemoci oni v dohledné době zemřou, ale nejsou to pacienti, kteří by leželi doma v nějaké agónii předsmrtné. Jsou to pacienti, u kterých se právě hodně hraje o to, jaký ten závěr života bude. Je mou zkušeností a ukazuje to i zkušenost zahraniční, že se vyplatí a je dobré, když lékař komunikuje férově. A férově rovná se empaticky, ale zároveň pravdivě a otevřeně. Protože vlastně jedině, když komunikuje takhle, tak se ten pacient pak může nějak spolupodílet na rozhodování o tom, co by dál rád. Pokud pacient je udržován v nějaké takové podivné mlze toho, jak to vlastně s tou nemocí je, jaké jsou možnosti léčby, jaká je předpokládaná prognóza, tak takhle jakoby mlhavě informovaný pacient vůbec pak není schopný se informovaně podílet na tom, co by v tom čase, který mu zbývá, ještě rád stihl. Takže z mé zkušenosti je vhodné s pacienty mluvit otevřeně a informovat je o tom, že se dostali do bodu, že jejich onemocnění už není protinádorovou léčbou ovlivnitelné a že její pokračování by dělalo pacientům, jak lidově nebo žoviálně říkáme, víc škody než užitku. Větší zátěž, větší negativa, než ta pozitiva. A je jasné, že tuto informaci když pacient poprvé slyší, tak pokud mu skutečně dolehne ta závažnost té informace, je z toho takový jako zaskočený a říká si - tak co se teďka bude dít. Jestli už nic, jestli už se bude jenom čekat na smrt. A tady je pak velice důležité právě to, co je ten další krok a co lékař řekne. To není tak, že bychom už teď ztráceli o Vás zájem a už žádné kontroly a žádná péče. Ale cíl té péče už teď není, jak dostat nádor z těla ven, ale cíl té péče je, jak to udělat, aby Vám ten nádor dělal pokud možno co nejméně potíží. A ty potíže, které Vám bude dělat, abychom je nějak inteligentně zmírnili. Takže je pravda, že pokud je ta message od lékaře pouze už se nedá nic dělat, tak to je taková těžce depresogenní a k zoufalství vedoucí informace. A je velice nutné, aby pacientovi bylo jasně řečeno - Ano, nádor neumíme vyléčit, ale máme řadu možností, prostředků k tomu, abychom problémy, které Vám dělá, účinně mírnili. To je takový důležitý bod, který pak zároveň také pro pacienta celou tu situaci dělá přijatelnější. Nejprve první ta etapa je vždycky při sdělení diagnózy. Při sdělení diagnózy se pacient dostává do šoku, protože tomu nevěří. Je to právě to, ten přechod z toho zdravého života najednou do nemoci, která je vážná a představuje boj o život. Takže je tam - Týká se to mě? Je to opravdu pravda? Nespletly se výsledky? Když se toto ujistí a vlastně se ví, že se to jeho týká, tak začne druhá fáze, která je nazvaná jako fáze zloby a vzteku. To znamená otázky znějí - Proč zrovna já? Proč se to nestalo někomu jinému? Vždyť já jsem celý život byl hodný, nikomu jsem neublížil. A teď zrovna... Proč zrovna teď? Ale týká se to vlastně i pocitu viny - Čím jsem si to zasloužil? - kterými prochází ten člověk. Kouřil jsem?, nebo Jak si za to můžu? Co jsem udělal špatně?, nebo Kdo za to může?. Ale postupem času dochází i k tomu, že obranné mechanismy jsou dva v tomto momentě, kdy ten člověk je v naprostém stresu. A ten jeden obranný mechanismus je agrese, to je právě tenhleten vztek, který odnášejí ti nejbližší příbuzní, ale samozřejmě v nemocnicích i personál. A říkají, že vlastně pacienti jsou zlí na ně. Ale tam vždycky my říkáme, že je důležité si uvědomit, že nejsou zlí na nás. Na toho, koho se ten vztek týká, ale že jsou zlí na ten osud. Že se vlastně vstekají proti osudu, proti tomu zlému osudu, a tak je potřeba s nimi jednat. Ne abychom se uráželi, agrese vyvolává agresi, a zhoršovali ty podmínky. A druhý ten obranný mechanismus je naopak utíkání do jakéhosi stadia deprese nebo depresivního ladění. Do toho, že ten člověk najednou si říká - Co teď bude dál? Tak se na to můžu vykašlat. Už nemá smysl nic. A hledá vlastně nějakou sílu na ten další boj s nemocí. A tady se dostáváme do nějaké třetí fáze, která je uklidnění a smlouvání, když už ten člověk má sděleno, jak se bude postupovat. Jestli se bude léčit tím, že se bude operovat. Nebo jestli bude chemoterapie, nebo jestli bude radioterapie, nebo jestli bude biologická léčba, nebo eventuálně kombinace všeho ostatního. Samozřejmě tady se zase postupně vrací do jednotlivých fází, které byly předtím, protože vždycky je tam ta představa toho - Chemoterapie - Ježíšimarjá, vypadají mi vlasy. Ztratím obočí, bude mi strašně špatně. A cítí hroznou bezmoc a vlastně je najednou odkázaný na to své okolí. Nemůže se rozhodovat o svém životě a celý ten jeho život je naprosto nabouraný, protože najednou nemůže v něm být kompetentní, nemůže být ten, který rozhoduje, co bude dělat, ale je závislý na svém okolí, na lékařích. Když potom najednou dostane tu chemoterapii a zjišťuje, že to zvládá, že sebral síly a začíná bojovat, tak se jakoby začíná pozvolna uklidňovat. A ta fáze může být dlouhá, nemusí být vůbec krátká. A třeba může obsahovat i dobu, kdy je po chemoterapii a kdy třeba chemoterapie zabrala. A nebo naopak, když ta chemoterapie na až úplně zabere. A v této fázi se setkáváme s tím, že lidé naprosto přehodnocují své hodnotové schéma. Děje se to tak, že najednou věci, kterým dřív přikládali velký význam, najednou pro ně nemají takový význam a začínají si vážit běžných, každodenních věcí, každodenních radostí. Začínají si uvědomovat hodnoty partnerství, vztahu, začínají uvědomovat ty hodnoty, které jsou pro člověka asi nejdůležitější. A v této fázi následně mají strašnou touhu o prodloužení toho života, touhu žít a touhu bojovat. A když vidí, že třeba ta medicína nedosahuje až takových výsledků, jak by si přáli, tak často se také setkáváme s tím, že se právě v této fázi uchylují ke všem možným jiným metodám, alternativní medicíně, čaje a tak dále a tak dále. A hledají pomoc jinde. Ale tady je vždycky důležité upozornit, že jestliže ta pomoc se hledá v nějaké souvislosti s medicínou nebo alespoň ve spolupráci s medicínou, tak to jistě tomu pacientovi neuškodí. Ale jestliže se hledá pouze samotná a ta medicína se odkládá nebo odsouvá někam jinam, tak jsem se setkala s mnoha případy, kdy ten člověk nejenže zemřel, ale zemřel za podmínek, které myslím, že nebyly až tak důstojné. A nikdy ve svém životě (a dělám to dvacet let) jsem neviděla, že by samotná alternativní medicína člověku pomohla. My samozřejmě víme, že pacient vždycky musí mít nějakou naději. Bez naděje se nedá žít. Ale takové to obvyklé mínění, když pacientovi sdělíte prognózu, berete mu naději - ono tomu tak není. Naděje je mnohavrstevná. Taková ta základní naděje, ta první naděje, když přijdete do nemocnice, tak máte naději, že se uzdravíte. S tím tam vcházíte. Když se časem ukáže, že se neuzdravíte, že ta nemoc prostě nelze úplně vyléčit, tak pak je další naděje - abych tady byl co nejdéle a dařilo se mi dobře. Když ani toto se nedaří a ten pacient začne mít obtíže, nemoc se horší, další naděje je - abych měl co nejméně obtíží, abych netrpěl. No a pak ta poslední naděje - na důstojnou smrt. Důstojná smrt, abych umřel bez velkých fyzických obtíží, pokud možno bez bolesti, bez dušnosti, byl nevolnosti a podobně. Abych byl vyrovnaný psychologicky se světem, abych měl vyřešené sociální věci a abych byl jakýmsi způsobem existencionálně také srovnaný s tím umíráním. To je velmi těžké a málokomu se to podaří. Ale je to ta poslední vrstva naděje. V té fyzické oblasti to umíme poměrně dobře. Ty ostatní oblasti jsou daleko daleko obtížnější. Já mám vlastně velice rád, když pacienti přichází v doprovodu rodiny. I jim to sám aktivně nabízím. A i zvláště na takové ty ambulantní kontroly, které jsou takové ty křižovatkové, ty rozhodovací, kdy třeba nějaké přešetření ukazuje selhání nějaké x-té linie chemoterapie a kdy je zřejmé, že budeme právě přecházet na symptomatickou paliativní péči - tak jim i aktivně říkám, že bude výborné, když přijde jejich manžel, děti, příbuzní, prostě ti, kdo by u toho mohli být. Takže někdy tady v ambulanci bývá plno, když přichází pacient a pět dalších lidí, kteří se na tom rozhodování chtějí podílet. A ty konfigurace nebo konstalace, jaké můžou nastat, jsou velmi různé. Samozřejmě jsou rodiny úžasně soudržné a úžasně podpůrné, kde skutečně ta rodina je velevýznamný pak podpůrný faktor pro toho pacienta v té těžké fázi. Jsou rodiny z různých úhlů pohledu problematické, kdy k problému spojenému s tou nemocí ještě přibývá pro pacienta jako zátěž problematická rodina. Toto je věc, ve které se tady snažíme během těch ambulantních kontrol trochu zorientovat a zmapovat, jestli a jak moc jde s rodinou při podpoře péče o pacienta počítat. Ty priority v zásadě rodiny a pacienta, mám dojem, že se příliš neliší, že je důležité a v kontextu právě třeba toho rozhodování o ukončení chemoterapie je to velice často tak, že pacient sám unavený předchozí léčbou tuto skutečnost přijímá docela dobře, ale ze strany rodiny, která třeba je fázově nějak trošku posunutá, je to velice obtížně přijatelné a vlastně žádají, abychom ještě nějakou léčbu podnikali. Velice často pak si i vyžadují dokumentaci a jedou do nějakého jiného onkologického pracoviště na second opinion, na druhý názor, jestli by ještě se něco nedalo zkusit. A je opravdu zajímavé, že tato iniciativa, taková jakoby snaha ještě něco zkoušet, vychází mnohem častěji od rodin než od pacientů samotných. To je jeden takový moment, kdy pak je potřeba - a to beru jako velký úkol u takovéto ambulantní kontroly, kde je i rodina (my tomu někdy říkáme, že děláme family conference, rodinnou konferenci), kdy se snažíme se dostat na stejnou loď nebo na stejnou linku. Aby bylo rodině srozumitelné, že to, že ukončujeme chemoterapii, je opravdu v zájmu toho pacienta. Že to není projev nějaké naší liknavosti nebo nějakého našeho šetření nebo nějakých takových zevních faktorů. Ale že jsme upřímně přesvědčeni, že pro pacienta není prospěšné v té chemoterapii, biologické léčbě, prostě v té protinádorové léčbě pokračovat. A velice často se to jakoby povede nebo se to té rodině stane srozumitelným a přijatelným. A pak je to radost s nimi pracovat. Pokud je to celé o takové nedůvěře ze strany rodiny, že pacient tu léčbu nedostal, protože se obecně šetří nebo protože má Ústav nějaké ekonomické problémy. Tak pokud je to v této rovině, takové elementární nedůvěry v ten motiv toho, proč ten doktor toto rozhodnutí dělá, tak je to pak obtížná spolupráce. Je pravda, že většina rodin v dnešní době nemá zkušenost s dochováváním někoho umírajícího, takže je to pro většinu příbuzných těch pacientů naprosto nová životní situace, nová životní zkušenost a zdá se mi, že jaksi je sociologickou daností, s kterou toho mnoho nenaděláme, že dnešní mezigenerační vazby a taková jakoby rodinná soudržnost je nižší, než byla nějakých sto let nazpátek. Takže předpokládat, že by dneska masově začali lidi umírat doma, že by se stalo obecným modem dochovávání pacientů doma, mi připadá, že není reálné z hlediska sociologického, z hlediska demografického, z hlediska ekonomického. Ale na druhou stranu jsou stále rodiny, jsou pacienti, kteří si to přejí, pro které to je významné, kteří právě mají dobře fungující rodinu. A tady pak vidím jako klíčově důležité, aby v Česku vznikala podpůrná síť zařízení, která takové rodině může pomoct. To znamená jednak ambulantních zařízení třeba našeho typu, jako je ambulance při onkologickém centru, ale pak také zařízení domácí hospicové péče, které formou návštěv sestry, návštěv lékaře tu vlastně klinicky nestabilní situaci v závěru života doma zvládnou. Je zajímavé, že ono když se v Česku řekne péče o umírající, umírání, tak to hnedka asociuje hospicovou péči. Ale je potřeba říct, že v Česku v hospicech umírá dvě celé pět procent lidí. Jinak řečeno devadesát sedm celých pět procent umírá jinde, v nemocnicích, v LDNkách. Takže přemýšlíme-li o tom, jak zlepšit péči o lidi v závěru života, tak to není otázka, jak budovat další hospice, ale jak v těch místech, kde se ti lidé vyskytují, v domovech důchodců, v LDNkách a i v nemocnicích právě učinit tu paliativní péči dostupnou. Formou ambulantní, konziliární, ale i takovým jakoby obecným vzděláváním a lepším vzděláváním lékařů v komunikačním tréninku - jak o těchto otázkách diskutovat s rodinou, jak léčit bolest, jak léčit symptomy, jak přivzít pacienta do rozhodování o tom, co by si v závěru života přál. To jsou taková témata, ve kterých se mně zdá, že máme v Česku zatím několik let, nechci říct několik desetiletí zpoždění za třeba západoevropským a americkým světem, kde je opravdu řada těchto věcí předmětem takové férové otevřené diskuse s pacientem. A moje zkušenost je, že to v Česku jde, že čestí pacienti nejsou nějací zásadně jiní, že by s nimi nešlo o tom mluvit. Ale že problém já vnímám spíš na straně lékařů, kteří z důvodů různých nemají kuráž a někdy nemají ani schopnost se do tohoto žánru diskusí pouštět. Hospice v České republice existují ve dvou podobách. Jednak jako lůžkové hospice, těch je čtrnáct, jsou rozprostřené celkem rovnoměrně přibližně dá se říct. V každém kraji je jeden, v některých krajích dva hospice. Je to vlastně taková nemocnice, kde právě tým v paliativní medicíně vzdělaného lékaře, sester, ošetřovatelek, psychologa, většinou pastoračního pracovníka se snaží o takovou komplexní péči o pacienta v závěrečné fázi života. Ty hospice, tak jak fungují, se snaží o to, aby to bylo takové domácké prostředí. Čili v hospicech je dá se říct standardem to, že jsou tam jednolůžkové pokoje, že tam je pro rodiny možnost trvalého pobytu s tím pacientem a že tam je taková veliká snaha o to, aby tam pacient mohl žít tak, jak je možno nejvíc autenticky - podle svého. Denní režim hospicu není o tom, že by v šest naběhly sestry odebírat krve a přestýlat postele. Ale denní režim je vlastně individualizovaný přáním, preferencí pacienta. To je lůžkový hospic. Ale samozřejmě část pacientů by si moc přála, aby závěr svého života mohla prožít doma, a pak to vlastně funguje tak, že takovýto tým lidí vyjíždí za pacientem domů a toto ovšem zatím v Česku naráží na to, že z hlediska úhrady této péče jaksi není pojišťovnou přijatý model toho, že by platil návštěvu třeba lékaře, paliativního specialisty u pacienta doma. Čili se stále předpokládá, že je-li pacient doma, že celou péči zajišťuje praktický lékař. A zde jsou veliké rozdíly. Jsou praktičtí lékaři, kteřá to dělají výborně, jsou praktičtí lékaři, kteří to dělají méně dobře, a potom vlastně pacient i přesto, že by si přál být doma, rodina by si přála v péči pokračovat doma, tak protože zde není lékař, který by to zaštítil, pacient dá se říct proti své vůli končí v nemocnici, protože to bez toho lékařského zaštítění není zvládnutelné, ta péče doma. To je velká, řekl bych bolest současné české situace, že řada pacientů a rodin nemá dostatečnou podporu, tu odbornou paliativní podporu pro to, aby mohli pečovat. Co je důležité, aby všichni věděli. Člověk, který odchází ze života, by nikdy neměl zůstat sám. V každém případě by měl aspoň ten psycholog, který mluví s rodinou, ale většinou to dělají osvícení lékaři, kteří znají ten stav pacienta, říci rodině, aby byla s tím pacientem co nejčastěji, co nejvíc. A co je úplně nej nej nej nejdůležitější je, aby jsme se nepřestali těch lidí dotýkat. Lidí kteří odcházejí. Lidé, kteří odcházejí a umírají by měli mít neustále vedle sebe někoho, kdo se jich může a kdo se jich dotýká. Protože dotek je to spojení ještě se životem, které ty lidi uklidňuje. Pacienty, kteří jsou před branami smrti, uklidňuje a oni vědí, že mají vedle sebe někoho, s kým mohou sdílet ten obrovský smutek z odcházení. Takže prosím, prosím, jestli o něco mohu prosit, pak je to o doteky pacientů a všech lidí, kteří odcházejí ze života, kteří umírají. Cílem paliativní léčby je prodloužení života a zmírnění potíží, které nevyléčitelné onemocnění působí. Tedy udržení co nejvyšší kvality života pacienta. Smyslem lékařských kontrol v rámci symptomatické paliativní péče je včas zachytit a řešit potíže, které může nemoc způsobit. Například bolest, dušnost, únavu a depresi. Lékař by měl po celou dobu podávání paliativní léčby s pacientem aktivně komunikovat. Tyto zásadní rozhovory se často odehrávají v omezeném časovém rámci ambulantní kontroly, proto je důležité, aby se i pacient na rozhovor předem připravil. Také pravidelná komunikace pacienta s rodinnými příslušníky a přáteli a sdílení emocí může mít léčebný význam. Někdy je zajištění dobré péče v domácím prostředí velmi složité. V takovém případě je možné využít hospicovou péči. Čas umírání je dobou krize, strachu a nejistoty nejen pro pacienta, ale i pro jeho blízké. Důležité je nebát se klást i složité otázky o nemoci a prognóze a hledat odpovědi společně s ošetřujícím lékařem. Příště se těším na viděnou.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa: