Psychologická podpora pacientů

Onemocní-li tělo, začne trpět i duše. Dokonce se první příznaky počínající nemoci mohou objevit ve změně duševního stavu člověka dříve, než choroba propukne. 

Psycholog v rámci odborné péče dokáže diagnostikovat psychopatologie, poruchy osobnosti nebo psychózy onkologických pacientů. Současně dokáže pomoci uvolnit mysl pacienta a zbavit jej úzkosti, strnulosti a strachu. Konzultace s klinickým psychologem mohou využít i rodinní příslušníci nebo zdravotníci pečující o vážně nemocné pacienty.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Komplexní onkologická centra poskytují svým pacientům služby klinických psychologů. Psycholog dokáže uvolnit mysl pacienta, zbavit ho strnulosti a poskytnout jakýsi pocit bezpečí, klidu a uvolnění. Ve zdravém těle zdravý duch. Tato obecně známá věta má také svou opačnou paralelu. Onemocní-li tělo, začne trpět i duše. Dokonce se první příznaky počínající nemoci mohou objevit ve změně duševního stavu člověka dříve, než choroba propukne. Mnozí onkologičtí pacienti si až během léčby vzpomenou, že nějakou dobu před onemocněním pociťovali únavu, skleslost a stavy úzkosti bez zjevných příčin. Předsedkyně Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti a klinická psycholožka magistra Libuše Kalvodová nám vysvětlí, jaká je role psychologa v léčbě onkologických pacientů. To, co je základní, je v podstatě diagnostika, psychodiagnostika a psychoterapie. Od toho se odvíjí potom všechno ostatní. Klinický psycholog se stará jak o pacienty, o ty především, tak o jejich blízké, o rodiny pacientů, které tam přicházejí a ptají se, jaký je stav, jak mohou pomoct svým nemocným, a potom tam je ještě jedna taková ne poslední, ale neméně důležitá část práce klinického psychologa na onkologii, a to je podpora všech zaměstnanců té kliniky k tomu, aby nevyhořeli, aby jejich problémy byly někde slyšet, abych jim mohla, nebo aby jim mohl ten klinický psycholog pomoct. Pomoci k tomu, aby zvládli tu nesmírně těžkou práci, která je kolem onkologických pacientů. My se potkáváme na odděleních, na klinice se potkáváme s nově příchozím pacientem, který je ve velmi špatném psychickém stavu, protože mu bylo sděleno, že dostal nádorovou chorobu, a nedokáže si to vůbec představit, jen má obrovský strach. Čili první, co je, tak náplní práce toho klinického psychologa je, aby ho zbavil těchto úzkostí, to znamená, v tom šokovém stavu, v jakém ten pacient je, je třeba, aby ho vzal k sobě, začal s ním domluvit a dokázal to, že ten pacient může vstoupit do terapie zklidněnější a spolupráce se zdravotníky, s lékaři, se sestrami je potom užitečnější. Mohl bych o tom hovořit dlouho, je to celé desatero. Já bych chtěl říct, že než sdělíme onkologickou diagnózu, především se musíme pacienta zeptat, jestli chce vědět tu diagnózu. Naprostá většina pacientů to vědět chce. Jedno až tři procenta nechce a časem si o tu diagnózu řekne. Naprosté výjimky si o to jenom neřeknou a ti, kteří nechtějí, abychom jim diagnózu sdělili, tak tam se ptáme: A nechcete, abychom to sdělili někomu z Vašich blízkých? Tak taková diskuse se vede. Většina pacientů řekne, že to chce, a potom tedy si o tom začnem povídat. Především tu diagnózu musíme znát. Musí být ta diagnóza udělaná, musí být udělané stádium onemocnění, abychom prostě věděli, o čem si s pacientem máme povídat. Když sdělujeme pacientovi diagnózu, tak nikdy bychom ji neměli sdělovat asi přes telefon, ani by ji neměla sdělovat sestřička, ale měl by ji sdělovat přímo lékař, který se o toho člověka stará. Měla by se sdělovat tak, aby měl ten člověk dostatek času na to, aby pochopil tu situaci, aby vlastně nejdřív přišlo k tomu, že ten lékař si toho člověka rozváže, aby s ním mohl navázat vzájemný vztah komunikace, aby vlastně s ním mohl mluvit a pak mu všechno vysvětlit, aby to pochopil. Protože to, co bývá také často, že lidé jsou vystrašení a vůbec nechápou to, co jim vlastně ten lékař říká. Oni si z toho zapamatujou pouze to, že se jedná o rakovinu, a ta rakovina okamžitě u nich vyvolává - Ježíšimarja, smrtelné onemocnění, strach, zemřu. My už na Hematoonkologické klinice Fakultní nemocnice Brno - Bohunice jsme několik let zastánci toho, že je velmi potřeba, aby u sdělování onkologické diagnózy byl nejen pacient a lékař, ale zároveň i dejme tomu staniční sestra nebo ošetřující sestra toho pacienta. A mělo by se to odehrávat v přítomnosti i pokud je tam, tak klinického psychologa. Pacientovi nikdy neslibujeme vyléčení. To by se mohlo vymstít. I ty nejjednodušší diagnózy se mohou zkomplikovat, natož potom diagnóza zhoubného nádoru. Ale vždycky mu slibujeme, že pro to uděláme všechno, že pro to máme ty prostředky, máme ty lidi, máme ty léky, máme ten tým. To je velmi důležité. Když to pacientovi sdělíme, pokud možno krátce a pokud možno hodně česky, tak přestaneme mluvit. Protože my teď očekáváme, že ten pacient bude mluvit a že se bude ptát. Zvláště mladší kolegové dělají často chybu, že do pacienta úplně hustí informace, a podvědomě proto, aby ten pacient se vlastně nemohl ptát, protože někdy ty otázky jsou těžké a nepříjemné a někteří méně zkušení kolegové se toho podvědomě bojí. Takže dát čas tomu pacientovi, aby se zeptal, a také aby mohl projevit své emoce. Protože někdy ty emoce mohou být velmi bouřlivé. Pacient může plakat, pacient na Vás může křičet, pacient se může před Vámi jakoby hroutit. To všechno musí a může proběhnout, a my nemůžeme říkat pacientovi neplačte, nebo nenadávejte mi, já za to nemůžu. My musíme ty emoce nechat, aby proběhly, a adekvátně na ně reagovat - ne je potlačovat. Psycholog si potom nechal jak pacienta, tak rodinu u sebe. A nechal je odžít ten první šokový náraz. Pacienti se objímali se svými nejbližšími, sdělovali si, plakali, prostě odreagovali si všechny negativní emoce, které se jim nahromadily při tom sdělení diagnózy. A v tomto okamžiku zůstali v klidu a v bezpečí sami sobě. A po nějaké době jsme rozebrali situaci, jaká je, byla jim okamžitě nabídnuta pomoc, a tam potom končilo to sdělování diagnózy, které ve své podstatě pak vyznělo jako velká úleva a takový ten... ta radost z toho, že něco máme za sebou a začíná léčba jako taková. Ten šok je především překvapení. Nikdo nečeká, že se něco takového stane. V tom šoku se potom může odehrávat strach, úzkost, drobně agrese, cokoliv, cokoliv, co si namyslíte z negativních emocí. Ale šok je krátká záležitost, trvá opravdu krátce, může maximálně trvat den. Po tom šoku, kdy to překvapení, úzkost a strach, se přetavuje, tak pacient se najednou jakoby vzepře všem těm zprávám, nebo všem těm informacím, které dostal, a nachází se ve fázi odmítnutí. On se bezesporu dostane do stádia, kdy nechce nic slyšet, kdy třeba tento onkologický pacient najednou řekne: To nejsou mé výsledky, vy mi lžete, tohleto... vždyť mně je úplně dobře, mně se jenom trochu udělalo špatně, to není záležitost na léčbu! A mnohdy se stává, že se odvrátí a řekne: Tak já vám nevěřím! a odchází jinam. Odchází-li jinam, v každém případě, rozumný onkolog ho nechá jít. Protože ve fázi odmítnutí nebo popření ten pacient nechce slyšet nic jiného než sám svůj vlastní hlas. Když se potom vrátí, tak se stává to, že někdy mohou zaznít výčitky ze strany zdravotníků: Podívejte se, kdybyste tu zůstal, nebyl byste v takovém stavu a mohli bychom udělat toho víc pro Vaše uzdravení. Ale toto už je volba pacienta samotného. Většinou se opravdu vracejí zpátky a to odmítnutí diagnózy, odmítnutí výsledků, odmítnutí léčby, je zákonité a může se objevit nebo respektive může se objevit u všech pacientů. Agrese je zase zákonitá reakce, psychická zákonitá reakce na špatnou zprávu. V té agresi se člověk ve své podstatě brání a udržuje si jakoby svoji integritu. V té agresi se také může stát, že odmítá vyšetření, odmítá mluvit se sestrami, dokonce odmítá své blízké, kteří si to mylně vysvětlují, jako že je nemá rád. Ale ten člověk, který leží na onkologickém oddělení, si jednoznačně říká: Vy sem přicházíte a jste zdraví. Stejně jako sestry, stejně jako lékaři. Co vy mně tady budete povídat, že se to všechno spraví a že to všechno bude. Já jsem ten, který jsem nemocný. Já vás nechci vidět. Může se stát, že v té fázi agrese odmítá pacient úplně všechno, včetně příchodu nebo návštěv svých blízkých. Takže musíme počkat, až fáze agrese pomine. Na agresi nejsou pilulky, agrese se musí zvládnout. A musí ji zvládnout ten pacient sám. V okamžiku, kdy se mu to podaří, kdy se to jako kdyby zlomí, celá taková ta situace protivenství, tak přichází něco, co je patrné u úplně všech pacientů, i kdyby třeba neprošli těmi agresivními fázemi negativních emocí. A to je smlouvání. V tom smlouvání najednou pacient chce všem kolem sebe říct, co by ještě chtěl. Má pocit, že když to neřekne, tak že nebude jeho život celistvý, že on přece ještě chce dokončit některé věci, jako je výchova dětí, dostavění domů, splnění nějakých pracovních úkolů. Prostě vždy každý člověk má nějaké přání, nějakou radost, kterou si chce splnit, aby jeho život měl smysl, aby jeho život byl dokonalý. A tím, že onemocní onkologicky, najednou cítí obrovské nebezpečí, že to nedokáže, že mu to nebude dopřáno. Takže v tomto okamžiku pacient prosí osud, Boha, přírodu, prosím všechny, kteří jsou nad ním jakoby. Prosí lékaře, prosí své zemřelé rodiče o to, aby mu dali tu šanci, aby mohl žít dál a splnit to, co si předsevzal, co ještě nedokončil. Po jisté době pozná, že to, aby si všechno splnil, je opravdu na něm a na spolupráci jako takové se všemi ostatními. Ale má obavou o to, že to nezvládne. A v tu chvíli nastupuje tady naprosto nejhorší fáze, kterou procházejí opravdu všichni lidé po špatné zprávě, a to je deprese. Deprese je tak naprosto zoufalá, psychická, složitá situace, že tam, pokud ji nezvládne ten pacient včas, tak se může stát, že v té depresi ten pacient může i zemřít. Je to neskutečně složitá situace, kdy on už nevěří vůbec v nic a stává se jenom uzlíčkem, který má v hlavě jenom takovou emoční smyčku, která říká Mám rakovinu, zemřu, nic mi není pomoci... a toto pořád dokolečka v té hlavě má. Je strašně důležité, aby kdokoliv, ať je to sestra, lékař a hlavně teda psycholog, aby velice rychle rozpoznali, kdy pacient, ten který pacient padá do deprese. A jsou neuvěřitelně dobrá psychofarmaka, dobrá antidepresiva, která jej dokážou během krátké chvíle zbavit těch účinných psychických, traumatických stavů, které má v té depresi. Zákonité vyvrcholení tady těchto psychických stavů - a to je porozumění a spolupráce. Najednou slyšíte a vidíte, jak ten pacient je schopen Vás vnímat, logicky uvažovat a spolupracovat na té léčbě, což je naprosto absolutně nejlepší. Tak. Česká onkologická společnost jednoznačně soudí, že přítomnost psychologa na onkologickém pracovišti je nutná. My máme v České republice samozřejmě onkologické pacienty ve všech nemocnicích, ve všech 200 a já nevím kolika nemocnicích, a samozřejmě, onkologičtí pacienti jsou v nejrůznějších ambulancích, ale máme také 13 komplexních onkologických center, ve kterých se soustředí pacienti s tou nejsložitější a nejdražší léčbou. Tak v těch pravidlech pro činnost těchto komplexních onkologických center je jednoznačně napsáno, že tam musí být psycholog. Většinou je to tak, že když má pracoviště onkologické psychologa, tak psycholog chodí po tom pracovišti, chodí na oddělení a nabízí svoji péči, a nebo samotní pacienti si ho vyhledávají. A někdy i lékaři, když vidí, že ten člověk se dostává... že řeší těžké problémy, že se dostává do situací, které... že to těžko psychicky zvládá, tak i jsou lékaři, kteří zavolají psychologa. Tady jsou i těžké situace, které provázejí toho pacienta. Já jsem třeba vůbec nemluvila o tom, jak je důležitý ten vztah právě s tím okolím, a že se často stává, že to okolí se stahuje, a najednou přátelé se mění jenom ve známé, a někdy se stává, že i ten nejbližší partner toho člověka opouští, kdy on má pocit, že už ten člověk jakoby je v nějakém tom stádiu, že už ta léčba jakoby zabrala a že to bude... a že ho teda může opustit, že už má dost sil na to, aby byl sám, a těch případů je velmi mnoho, kdy nevydrží ten vztah, a člověk musí řešit kromě své vážné diagnózy ještě vztahové problémy, a mnohdy i finanční problémy, protože musím říct, že nám nepomáhá ani stát v těchto oblastech, protože já když vidím, kolik mají invalidní důchody mí pacienti, tak to je naprosto na nepřežití, a jestliže řeší ve stádiu, kdy vlastně jsou skutečně nemocní, tu otázku, jestli budou bydlet, jestli má na jídlo, jestli ho nevyhodí, když nemá na nájem, jestli může zaparkovat před nemocnicí, když je ambulantní nebo musí parkovat někde dál, a vidíte, že nemůže jít, že je vyčerpaný, že je závislý na tom okolí, tak je Vám smutno, jak to funguje. Pokud pacient jako nový pacient přichází, díváme se už na to, jestli má své zázemí ve fungující rodině. Jestli jsou tam blízcí lidé, kteří s ním mohou procházet všemi fázemi, které ten pacient potřebuje k zvládnutí té léčby, a okamžitě, pokud je to možné, tak dáváme šanci členům rodiny, blízkým, aby se přihlásili o svou starost, aby se ptali. Vždycky říkáme - ptejte se, jak pacientům, tak blízkým. Ptejte se, ptejte se, potřebujete znát informace, není třeba nic zamlčovat. Takže komunikovat s členy rodiny, s blízkými pacienta, je extrémně důležité. Protože není nikdo na světě, ke komu se ten člověk přiblíží víc, kdo mu víc pomůže, nebo dokonce může i uškodit, než ti nejbližší. Lékaři, sestry, psycholog, všichni mohou nějak pomáhat. Ale přijde-li ten pacient do svého vlastního prostředí, pak by i ta celá rodina měla vědět, jak se má chovat k tomu pacientovi. V jaké fázi vlastně se ten pacient zrovna nachází. Čili komplexní konzultace členů rodiny je naprosto důležitá. A co je úplně nejdůležitější: všichni členové rodiny, nebo ti podpůrní členové rodiny, procházejí naprosto stejnými fázemi, o kterých jsme mluvili, to znamená ty fáze, základní fáze psychické odezvy Elisabeth Kübler-Rossové, jako ten pacient samotný. Čili, i oni jsou v depresi, i oni jsou v odmítání, i oni prosí, i oni jsou v šoku. To, co je nejdůležitější, je, aby tu podpůrnou osobu chtěla ta osoba, která je nemocná, aby tam byl navázaný vztah k ní, a nejlépe vždy je, aby to byl ten nejbližší. Protože většinou chodí partneři spolu, když se něco takového stane, nebo chodí maminka s dítětem, ale někdo někoho si vodí, protože postupem času ten člověk ani nemůže dojít sám, protože je vyčerpaný a nedojel by třeba ani sám domů po chemoterapii, když je ambulantně řešena. Ale mluvíte-li o člověku, který je cizí, tak je důležité navázat vztah. A ten vztah se musí navázat. Ten nejde navázat ze dne na den. Já když poznám svého pacienta, tak to vždy chviličku trvá, než on pochopí, jak mu můžu pomoci, co vlastně mu můžu říct, čím jsem mu nebo můžou být prospěšná. A teprve potom on chodí a svěřuje se, protože ví, že má místo, kam může přijít, a kam může vlastně ty své starosti dát a může je rozebrat, může si je utřídit, a může se uklidnit, a může se hlavně dozvědět, co dál, co bude dál. Protože to, co je nejhorší, je, když vlastně neví, co se s tou psychikou děje. A já se setkávám s pacienty, kteří přijdou a mají pocit, že se z toho zblázní, že už to dál nevydrží, a vůbec třeba nevědí, že to patří do těch jednotlivých fází a že je to naprosto normální, a že to prostě odezní, že ty fáze se střídají a že přijde doba, kdy zase bude lépe. Komunikace je nesmírně závažná věc a nesmírně obtížná věc. Já vždy, když se mě někdo ptá, co chybí české medicíně, tak já vždy říkám: Máme přístroje jako v západní Evropě, máme léky jako v západní Evropě, máme vzdělané lékaře, máme vzdělané sestry. To, co ještě úplně dobře neumíme, to je komunikovat s pacientem. Stále ještě přetrvává takový ten paternalistický způsob, že my pacientovi se snažíme něco přikázat a moc se s ním nebavit. A i když se ty věci za dvacet let postupně mění, tak zdaleka ještě nejsou optimální. Ta komunikace by měla být vlastně taková, aby se navodila vzájemná důvěra. Velký problém v té komunikaci je v tom, že pacient, zvláště onkologický pacient, by si velmi přál, aby měl jednoho lékaře a ten by se o něho staral po celou dobu choroby - od začátku až do konce, a pak ho ještě tedy kontroloval samozřejmě dlouhá léta po tom. To většinou není možné. Nejen proto, že onkologická diagnóza si vyžaduje nejrůznější druhy léčby, třeba léčbu chirurgickou, radioterapií, léčbu medikamenty, farmakologickou léčbu, tak se tam vystřídá celá spousta lidí, a takový ten ústřední člověk, který by byl člověka ve všem koordinoval, se někdy trochu ztrácí a ti lidé se střídají. Ale přesto se o to samozřejmě snažíme. Dnes je to z hlediska moderního právního systému takové, že vlastně cokoliv ten pacient chce, tak to se děje. Když se pacient nechce léčit, tak mu to vysvětlíme a neléčíme ho. Ptáme se ho před všemi vyšetřovacím zákroky i před všemi léčebnými úkony, jestli s tím souhlasí. Podepisuje poměrně složité souhlasy. Takže ta práva pacienta se velmi výrazně zlepšila. Ale na druhou stranu, někteří pacienti to nevidí jako úplně pozitivní, protože část pacientů - ta část je stále menší - by chtěla říct: Dělejte se mnou to, co považujete za nejlepší, na nic se mě neptejte, já Vám budu důvěřovat. A je to pro něho dobré. My se snažíme i s těmito pacienty komunikovat ve smyslu, aby se s tím vyrovnali, s tím, že se o tom bavíme, protože je to dobré nejen pro toho pacienta, ale upřímně řečeno i pro toho ošetřujícího lékaře, protože když ten pacient ty věci nemá vysvětlené, tak se pak může stát, že si na něco stěžuje - právě proto, že mu to vysvětlené nebylo. Já si myslím, že to, co je nejdůležitější, to, co může klinický psycholog nebo vlastně psycholog, který se zabývá onkologickými pacienty, konkrétně nabídnout svým klientům, je porozumění. Nejsou to metody, které vycházejí vlastně z teorie, protože ta teorie málokdy dosahuje toho člověka, tam se nedá nic změřit, nedá se změřit bolest, nedá se změřit utrpení toho člověka. Takže to nejdůležitější je porozumění, podpora toho člověka naučit ho v určitých fázích třeba relaxační metody nebo ho zvládat, zvládat ta různá období, to své chování, překonat ty těžkosti, které vlastně... které ho provázejí, které vlastně souvisí i s vedlejšími účinky léčby, s nepříjemností určitých zákroků, naučit se odpoutávat ho od nějaké té pozornosti právě na ty konkrétní věci. Řešit s ním partnerské, vztahové, sociální problémy, ale zároveň naučit se řešit s ním i ty problémy, které se týkají právě konečnosti, právě otázky bolesti, a tam už máme celou řadu metod, které můžou pomoct v rámci terapie, léčby bolesti, a tam už se potom můžeme dostávat i k filozofickým otázkám, k utrpení a tak dále, a tak dále. Já mám zkušenost s psychology v onkologii dlouholetou a velmi dobrou, a neumím si představit, že bych pracoval v týmu, kde by nebyla podpora pacientů, ale i personálu od klinického psychologa. Musím říct, že klinických psychologů je velmi málo v onkologii. Dělat onkologického psychologa je nesmírně těžké a u řady těch psychologů to časem vede k jakémusi vyhasnutí a k jakémusi pocitu, že už to dá dělat nemohou. Řekl jsem, že je jich málo. Dokonce ani v těch třinácti komplexních onkologických centrech není ve všech ten psycholog, který by se věnoval pouze těm onkologickým pacientům, a v některých centrech je prostě psycholog, který je v té nemocnici pro řadu dalších oddělení, a pak samozřejmě ty onkologické pacienty nestíhá tak, jak by měl. Ale vyplývá to z toho, že těch lidí je málo. To je nesmírně těžká práce, je to práce vysilující a práce, která toho člověka nakonec nějakým způsobem může úplně strávit. Pokud by se chtěl kdokoliv obrátit, ať už to budou pacienti, nebo blízcí, na psychologa, který se specializuje na psychoonkologii, je tu jedinečná možnost, kterou tam máme, a to je na stránky www.linkos.cz. To jsou stránky České onkologické společnosti, kde si najde sekci psychoonkologie. V té sekci je poradna a všichni členové psychoonkologické sekce jsou schopni odpovědět, respektive poprosit toho člověka, aby je kontaktoval, když už je to opravdu vážná situace. A toto je způsob, kterým se můžou velice rychle dostat k těm erudovaným psychoonkologům v Česku. Psycholog v rámci odborné péče dokáže diagnostikovat psychopatologie, poruchy osobnosti nebo psychózy onkologických pacientů. Současně dokáže pomoci uvolnit mysl pacienta a zbavit jej úzkosti, strnulosti a strachu. Konzultace s klinickým psychologem mohou využít i rodinní příslušníci nebo zdravotníci pečující o onkologicky nemocné pacienty. Pamatujte na to, že o své zdraví se musíte sami aktivně starat. Nikdo jiný to za Vás neudělá. Informace jsou důležité, protože pouze dobře informovaný pacient se můžou lékaře správně ptát a žádat nejlepší dostupnou zdravotní péči a léčbu. Mějte se hezky a příště na viděnou.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa: