Dětský onkologický pacient z pohledu vývojové psychologie - přednáška

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 a podává přehled dětské vývojové psychologie, jejíž znalost může pomoci při péči o dětského onkologického pacienta v nemocničním prostředí.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dobrý den. Já jsem si pro Vás připravila v krátkosti výtah z dětské vývojové psychologie. Omlouvám se předem za roztříštěný projev, protože jsem trošku nervózní, tak doufám, že mě omluvíte. Proč vlastně tady dnes to téma je - vývojová psychologie? Proč bychom ho měli znát, když s těmi dětmi pracujeme v nemocničním prostředí? Určitě tam nezáleží jen na tom, aby se ty děti uzdravily, ale také aby měly další možnost svého vývoje. Takže si myslím, že když ten vývoj, který má své zákonitosti, budeme znát a budeme ho respektovat, tak nás nepřekvapí třeba nějaké jejich projevy. A naopak jim budeme moct připravit to prostředí tak, aby jejich vývoj nebyl zbytečně zabržděn nebo opožděn. A případně, pokud pozorujeme, že se něco takového děje, tak můžeme včas zasáhnout a nějaká nápravná opatření navrhnout rodičům a nebo personálu toho oddělení. Začala bych tak, jak ten náš vývoj prochází. Bohužel už i novorozené děti se někdy nacházejí na jednotkách onkologické péče. K tomu bych chtěla říct pouze to, že dříve se o novorozencích (a v povědomí si myslím, že to je pořád) přemýšlelo ve smyslu, že to je taková, když to řeknu hanlivě, "složitá bílkovina", která nic necítí, nic nevidí a nemůže do svého života nijak zasáhnout. A co se mu stane v novorozeneckém období, tak ho nijak neovlivní. My dnes víme, že to není pravda. Že i ten novorozenec má ty smysly poměrně vyvinuté, reaguje zejména na svojí matku velice zásadně, pamatuje si její obličej už od prvních dnů. Pozná jí po čichu, je schopen rozeznat její hlas a odlišit ho od ostatních hlasů. Takže tam je jasné, že ta pečující osoba je pro novorozence velice důležitá. Co je pro jeho psychický vývoj velice důležité, je aby se mezi ním a matkou vytvořila takzvaná synchronie. Většina matek to zná, je na to naprogramovaná intuitivně, že to dítě povzbuzuje ve vývoji tím, že se naprosto vyladí na jeho potřeby, a nejen na jeho potřeby. Společně s ním sdílí i emoce a pozornost. Opravdu držíte to miminko a díváte se, když ono se na vás podívá, tak reagujete. "Jé, on se na mě koukl teď." A zase novorozenec reaguje zpátky na tu maminku. A ona se postupně vyladí. A to je pro ten vývoj toho novorozence velice důležité. Pokud tam dochází k nějakým asynchroniím časně a velice dlouhou dobu pro toho novorozence, tak je to nepříznivé pro jeho vývoj. Co je ještě také důležité, je že novorozenec velice citlivě reaguje na bolest a i dlouhodobé prožívání bolesti v tomto krátkém období je pro vývoj nepříznivé. Dříve se také myslelo, že cokoliv se novorozencovi udělá, tak on si to pamatovat nebude. A dnes už také víme, že to není pravda. V tomto období, novorozeneckém, pokud opravdu má dítě takovou smůlu nebo takový je jeho osud, že je na onkologickém oddělení, tak si myslím, že hlavním úkolem toho personálu a psychoonokologa je dát plnou podporu té matce, protože ta je pro něj nejdůležitější. A skrze ní to dítě dostává ten klid a tu lásku, a tím pádem se může i zdárně vyvíjet a uzdravovat. Pak tady máme kojenecké období. Proč je tam napsáno "nejdelší rok"? Nejdelší rok kojeneckého období. Protože během toho roku se stane strašná spousta věcí v tom vývoji. Nejenom že to dítě se stane z úplně bezmocného uzlíčku najednou malým a pohyblivým člověkem, ale zároveň se i z nekontrolovatelného křiku stane i řeč. Stanou se z toho první slůvka na konci tohoto období. Tady máte stručně popsáno, co se všechno děje. A co se týče psychosociálního vývoje, tak na začátku zhruba do toho šestého měsíce dítě začíná reagovat na lidi a začíná preferovat lidský obličej před ostatními předměty. Ale vlastně je mu to celkem jedno, jaký obličej to je. Tím pádem pro nás je nejdůležitější ten šestý až osmý měsíc, kdy se ustanovuje a navazuje takový ten velmi silný a specifický vztah k matce a nebo k pečovateli v tu chvíli. A tento vztah, pokud je dobře nastaven, tak způsobuje to, že dítě začíná zažívat separační úzkost nebo i strach z cizích lidí. Dává najevo tu úzkost, když je od matky odloučeno. Tento vztah je naprosto zásadní a důležitý pro vytváření jakýchkoli dalších vztahů v životě toho malého človíčka. Takže tady je velice důležité, aby toto proběhlo i v situaci té nemoci. Takže tam, jak už jsem říkala, je velice důležité, aby ten vztah a to pouto vzniklo - mezi matkou a dítětem. Tím pádem se snažíme a naštěstí se to tak ve většině případech děje, že je matka vždycky hospitalizovaná s kojencem. A zase my jí musíme aktivně podporovat a utvrzovat v její kompetenci, aby ona byla dítěti k dispozici a mohla o něj pečovat a vylaďovat se na něj. Také v tomto období se odlišuje "my", taková ta symbióza dítěte s matkou se najednou odlišuje, dítě najednou získává vědomí, že je samo za sebe. A je to vlastně i z toho důvodu, že se začne pohybovat, začne od té matky odcházet nebo odlaďuje se. Experimentuje s předměty, takže to je velice důležité. Tady si myslím, že je také důležité to, aby jsme podporovali tu matku, aby nebránila dítěti, pokud je to možné, i v tom nemocničním prostředí, aby mu svou úzkostností nebránila v tom přirozeném rozvoji. A právě aby se mohl rozvinout i po té interakční stránce ten kojenec. Takže i to v tom nemocničním prostředí lze jaksi zajistit. Určitou strukturovanost toho prostředí, aby to dítě mělo dost podnětů a mohlo se vyvíjet správně. Pak tady máme batole. To už je na vlastních nohou. Tím pádem je pohyblivější, zase tam dochází k velkému vývojovému skoku. Zejména v řeči, kdy na začátku roku, roku a půl umí dvacet, třicet slov. Rozumí více slovům, ale používá dvacet, třicet slov. A za rok a půl už používá sedm set slov. Takže tam je ten vývoj opět i tou řečí velice ovlivněn. Tím se rozvíjí i myšlení toho dítěte. Tady máte srovnání v tom roce a ve třech letech. Když si to přečtete, tak zase vidíte, že ten skok je velký pro to dítě. Rozvoj myšlení tím, že to batole už experimentuje cíleně s věcmi, tak jeho myšlení se začíná vyvíjet správně. Ale ještě nerozumí spoustě věcem. Když mu řeknete: "Zítra maminka přijde," tak on vám nerozumí. Úplně nerozumí třeba rozumovému vysvětlení některých těch věcí a je potřeba mu to podávat symbolicky pomocí názorných hraček nebo něčeho takového. Co se týče psychosociálního vývoje, tak i takto už vyvinuté dítě zůstává plně závislé na matce. A ta separační úzkost se stále projevuje. Možná se nám může zdát, že se projevuje více. To proto, že toto dítě už má mnohem větší repertoár těch projevů. Může už křičet, volat, je to úplně něco jiného než ten kojenec. Je tu samozřejmě také známý jev - fáze vzdoru nebo fáze negativismu, kdy dítě, jak začíná být pohyblivé, chce uchopovat ten svět okolo sebe, lézt všude a tak. A dospělí mu zabraňují. A to samozřejmě se mu nelíbí. To souvisí i s tím uvědoměním si sebe. To je naprosto přirozená fáze a zase je důležité, aby to bylo zvládnuto tak, jak z naší strany jako personálu, tak i ze strany té matky, že to k tomu vývoji zdravých dětí i nemocných dětí prostě patří. A zároveň tady je velká - možná někdy pro ten nemocniční pobyt - nevýhoda, že v tomto období začíná dítě navazovat vztahy s vrstevníky, začíná si s nimi hrát. Pokud je to možné, tak mu to je umožněno. Někdy ale bohužel ty lékařské procedury a celková léčba to neumožní tak, jak by si to dítě zasloužilo nebo chtělo. Pak tady máme předškoláka. Kouzelný svět předškoláka. To jsem použila z knížky Cesta životem od profesora Říčana. Kouzelný svět je to nazváno proto, že nejenom že předškolák využívá fantazii, obrovsky, vlastně pokaždé, když přemýšlí, tak používá fantazie. Ale je tam hlavně pro nás jedna důležitá věc, že on má takzvaně magické myšlení. Egocentrické myšlení. Je to přesně tak, on vidí ten svět, tak že se všechno děje kvůli němu. Dítě se ptá maminky: "Maminko a měsíček svítí, když já spinkám?" A není mu to jasné. Uchopuje ten svět také tak, že se vše děje kvůli němu. Takže má pocit, že si některé věci vyvolal. Že to je jeho vůle, co se stalo. A také dává věcem a jevům lidské vlastnosti. "Sluníčko je hodné, že svítí." A "mrak je zlý, že nám ho zakryl" a tak dále. V tomto období tohoto myšlení musíme brát také i to, že děti někdy začínají přemýšlet o smrti například. A v tuto chvíli ji neberou jako něco nezvratného, konečného. Jejich myšlení jim to neumožňuje. Taky se na konci tohoto období řeší otázka školní zralosti, která samozřejmě tou léčbou a pobytem může být značně komplikovaná. Na prvním místě musíme zdůraznit to, že to je věk hry. Dítě v tomto období by si mělo hrát. A musí si hrát, protože to je způsob, jakým se vyvíjí a jakým uchopuje ten svět. Takže i v tom nemocničním prostředí mu to musíme umožnit. Pokud možno nějak zvlášť ty hry nestrukturovat a nechat ho, ať si hraje. Využít k tomu samozřejmě i ostatní děti, pokud je to možné. A povzbuzovat to. V mladším školním věku dochází k velké změně, už ne tolik tělesné, ale ke změně myšlení, kdy z toho magického myšlení se překloní to dítě do střízlivého realisty. Začíná ten svět chápat tak, jak je, proč to tak je. Nejdříve je závislé na autoritách, co mu řekne třeba paní učitelka. A pak už samo si začne ověřovat ty informace. Chápe už věci logicky, tím pádem už i my, pokud s ním komunikujeme ohledně léčby, pobytu v nemocnici a tak dále, tak bychom mu už měli dát srozumitelné informace, protože je schopen už je nějakým způsobem vstřebat. A v tomto období také začíná většinou díky tomu střízlivému realizmu kromě jiného chápat i smrt, jako něco už definitivního. A můžou se objevit i otázky, zvýšený zájem o tuto problematiku a například i strach z ní, který bude následovat i v těch dalších obdobích. Co se týče psychosociálního vývoje, tady musíme brát v úvahu, že zdravé dítě, pro něj je středobodem tohoto věku škola. Ve škole se učí všem dalším sociálním dovednostem, najít si místo v kolektivu. Učí se také pracovat, už si jenom nehraje. Musí také dělat úkoly a něco vytvářet v té škole. To, jak mu to ve škole jde, jak se zapojuje, jaké má vědomosti a dovednosti, je velmi důležitým ukazatelem vývoje. Jak pro dítě samotné, tak zároveň pro rodiče. Takže v tuto chvíli se to propojuje a pokud je to možné, tak by to dítě do školy mělo chodit. A pokud to není možné, tak nějakou náhradu v té nemocnici by mělo mít. Měli bychom vědět, že jakmile do té školy nechodí, tak to je velké ochuzení jeho vývoje, které mu bude chybět. Toto období povedu jen krátce, protože potom bude následovat přímo vstup mojí kolegyně o pubescentních pacientech. Myslím si, že není potřeba rozebírat, jak se ten pubescent mění. Všichni víme, možná si to ještě pamatujeme a nebo to máme doma. Takže víme, že tam dochází k obrovským tělesným i psychickým změnám. Já bych spíše zmínila ty vývojové úkoly, které v tomto období to dítě má splnit. A to začít se emancipovat od té závislosti na rodině. To si myslím, že je takový přirozený úkol, který ty děti plní. A samozřejmě děti, které jsou hospitalizovány, jak jsme třeba tady slyšeli, půl roku s nějakými přestávkami, jsou závislé na těch rodičích jak fyzicky, tak i společensky, protože se vlastně pohybují pouze s nimi. Tím samozřejmě trpí a nemůžou ten úkol splnit. Ten pubescent také začíná preferovat vztahy k vrstevníkům, což zase, pokud je dlouhodobě hospitalizován, se mu příliš nemůže dařit nebo je to prostě omezené. A také má hledat vlastní roli a vlastní identitu. Vědomí, co on je. Pokud zase on je větší čas v té nemocnici, narušuje to i tento vývojový úkol. Takže je to pro ně velice složité, pokud to těžké onemocnění je postihne. A ty starší "děti" od těch patnácti do dvaceti let, na vrcholu mládí, krásy a dychtivosti - to jsou určitě ty zdravé děti. A chtějí tam být i ty děti nemocné. A je to období, kdy by přesně měly být nejkrásnější, nejbystřejší, nejzdravější a oni třeba nejsou - takže tam je to pro ně pak velký boj o ten vývojový úkol. Tady je vlastně to, co by se mělo dít během normální adolescence. A ty vývojové úkoly v tomto období jsou právě ukončit nebo vážně začít už tu emancipaci od rodiny. Dítě odchází buď do učení nebo na vysokou školu nebo se odstěhuje. Mělo by přesunout ty nejhlavnější vazby z rodiny na vrstevníky. A nacházet svou identitu. Vědět, kdo jsem, kam patřím, kam směřuji. A opět adolescent, který je dlouhodobě upoután na lůžko nebo hospitalizován, těžko tyto vývojové úkoly bude plnit tak jako adolescent zdravý, který může se svým životem manipulovat, jak chce. Takže to byl takový stručný přehled. Doufám, že jsem vás úplně nezahltila a neuspala. Takže teď, když známe ty zákonitosti nebo si je někde přečteme, tak se můžeme snažit těm dětem v nemocničním prostředí umožnit to naplnění těch vývojových potřeb, které oni mají. I když jsou nemocné a samozřejmě jde nám o to, aby se uzdravily, ale musíme myslet i na to, že oni mají i svoje přirozené potřeby. A měli bychom přijímat jejich emoce, které vycházejí vlastně i třeba z nesplnění těch vývojových úkolů, pokud možno vlídně a s takovým pochopením. Měli bychom také během celé doby léčby, ať už těch pubertálních, ale i těch kojeneckých, novorozeneckých dětí podporovat rodiče, protože skrze ně těm dětem proudí ta láska. A pokud my podpoříme rodiče, rodič bude pokud možno klidný, jistý, což samozřejmě nebude na sto procent, ale bude vědět, že jeho nezastupitelné místo je vedle toho dítěte, tak tomu dítěti to obrovsky pomůže. Takže to bylo všechno.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu 2. psychoonkologické sympózium - webcast.

Související články

Přednáška, která zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol, přináší informace o 12 leté činnosti nadačního fondu Krtek, jež spolupracuje s Klinikou dětské onkologie FN Brno a svou činností na poli osvěty, vzdělávání, výzkumu a konkrétní podpory pomáhá onkologicky nemocným dětským pacientům a jejich rodinám.

Je prožívání kvality života pacientů mužů odlišné od pacientek?

Muži a ženy jsou dva odlišné „světy", mající v určitých ohledech rozdílné vnímání ale zejména rozdílné potřeby.

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 a zabývá se vývojovými zvláštnostmi onkologických pacientů v pubertě, jež výrazně ovlivňuje prožívání vážné nemoci, která postihuje pacienta nejen fyzicky, ale i na úrovni psychické, psychosociální a ekonomické.