Předvolební debata o zdravotnictví - záznam

Předvolební debata o zdravotnictví - záznam

15. října proběhla předvolební debata stínových ministrů a zdravotnických expertů osmi politických stran, které se účastní předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Debata byla vysílána živě na portálu MojeMedicina. Podívejte se na její celý záznam a připravte se na volby.  

Předvolební diskuzi pořádaly Zdravotnické noviny a internetový portál OZdravotnictvi.cz.  Debatu moderovala PhDr. Ivana Plechatá z internetového portálu OZdravotnictví a Jan Kulhavý ze Zdravotnických novin, ptali se zástupci významných médií, odborných společností a pacientských organizací.

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Dámy a pánové, dobré odpoledne. Děkuji Vám, že jste přišli sem k nám do Lékařského domu. Děkujeme České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, že nám poskytla svoje prostory pro tuto předvolební debatu. Děkujeme tedy Vám všem, kteří jste přišli, abyste diskutovali o budoucnosti českého zdravotnictví s kandidáty politických stran, kteří mají zdravotnictví ve svém ranku a na jejichž názory jsme určitě všichni velmi zvědaví. Kulatý stůl, jehož jste účastníky, pořádají Zdravotnické noviny spolu se serverem OZdravotnictví.cz, jehož zakladatelku, paní doktorku Ivanu Plechatou, zde také vítám. A dovolil jsem si ji požádat, aby spolu se mnou dnešní setkání moderovala. Když jsme u vítání, vítám samozřejmě i diváky přímého přenosu, který odtud vysíláme, a kteří mají možnost sledovat jej na portálu MojeMedicína. A zdravíme odtud z Lékařského domu i čtenáře serveru Intranet České internistické společnosti, kteří mají možnost nebo budou mít možnost tuto debatu sledovat v přepisu také v reálném čase. Já myslím, že to podstatné na úvod bylo řečeno. Nejvíce samozřejmě děkujeme našim hostům. A to už poprosím svojí kolegyni, paní doktorku, aby nám je přivítala a představila. - Děkuji. Já jsem velmi ráda, že vlastně všechny relevantní politické strany, které mají skutečně reálnou možnost ovlivňovat jak moc zákonodárnou, tak výkonnou v této zemi, po volbách do Poslanecké sněmovny, tak přijaly naše pozvání. Bohužel tedy zatím nemáme pana bývalého ministra Leoše Hegera za TOP 09, já jsem ho chtěla představit samozřejmě jako prvního, protože ostatní diskutující budu jaksi vítat podle abecedy. Takže děkuji, že přijala pozvání, Soně Markové za KSČM, je to bývala poslankyně a členka Zdravotního výboru Parlamentu. Pana Lubomíra Nečase ze Strany práv občanů Zemanovci, který je lékař a zároveň radní ve Zlínském kraji. Dále pana Antonína Nechvátala, Strana zelených, dermatovenerologa Fakultní nemocnice Motol, zároveň vedoucího sekce pro zdravotní politiku Strany zelených. Dále pana Svatopluka Němečka za Českou stranu sociálně demokratickou, ředitele Fakultní nemocnice Ostrava. Potom pana Toma Philippa, KDU-ČSL, náměstek ředitele Thomayerovy nemocnice, vítáme. Dále pana Ferdinanda Poláka za ODS, bývalého náměstka ministra zdravotnictví České republiky, pana Jiřího Štětinu za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, je to bývalý poslanec a zároveň ředitel Záchranné služby v Hradci Králové. A dále pak pana Rostislava Vyzulu za hnutí ANO, je to přednosta Kliniky komplexní onkologické péče Masarykova onkologického ústavu v Brně. Vítejte. - I já Vás všechny vítám jménem Zdravotnických novin. Co jsme si pro Vás a pro Vás přichystali? V podstatě zjednodušeně řečeno patero témat ve třech blocích. Naše setkání zahájíme takovým stručným představením základních myšlenek a vizí každého z kandidátů. Každý bude mít dvě minuty. Já si tady pak pohraji s časomírou. Já si myslím, že dokonce nám bude fungovat je to tak. Takže každému z Vás odečtu zde dvě minuty a na konci to bude pípat úžasně jako kuchyňská minutka, takže to určitě nepřekročíme. V tomto prvním bloku, který proběhne kandidát od kandidáta, nebude ještě připuštěno a nebude možnost pokládat dotazy, ale bude to pro Vás takový zajímavý přehled. Poté bude následovat druhý blok, kde půjde už o moderovanou diskuzi ke třem základním tématům. Chceme se dotknout, nebojte se, nikoli poplatků, nikoli amalgamových plomb, dnes se budeme chtít dotknout otázek obecnějších a systémovějších, budeme hovořit o roli systému, o roli ministerstva zdravotnictví v systému zdravotní péče, budeme hovořit o dostupnosti a udržitelnosti financování a budeme hovořit o roli zdravotních pojišťoven, o roli zdravotního pojištění, o tom, zda pojištění či daň, a tak dále a tak dále. To budou tedy tři bloky moderované diskuse, ve které Vás již poprosím, pokud budete chtít vstoupit do této diskuse, prosím, reagujte na to, co bylo řečeno, nebo na to, co byste chtěli od našich hostů doplnit. Nepokládejte otázky mimo téma, o kterém se bude diskutovat, protože když to nebudeme zdržovat těmito otázkami, záhy se přehoupneme do třetího bloku a ten už bude jen a jen Váš a bude určen Vašim otázkám a odpovědím na ně. Zdravíme mimoparlamentní strany, které se nás snaží odposlouchávat teď (smích). Bude to zajímavé, mohu to slíbit. Takže dámy a pánové, poďme na to. My jsme to úvodní kolečko nazvali Diagnóza a terapie českého zdravotnictví, z pohledu každého z účastníků. A protože jste si všimli, že se snažíme být spravedliví jak jen to jde, tak že například paní doktorka představovala všechny naše hosty podle abecedy, tak já si dovolím požádat naše hosty, aby ty své dvě minuty odprezentovali v tom pořadí, v jakém si jejich strany vylosovaly čísla u ústřední volební komise. Nebudeme Vás zkoušet. Kdo se hlásí jako číslo jedna? Je to pan Svatopluk Němeček, prosím, dvě minuty jsou Vaše, Diagnóza a terapie českého zdravotnictví - teď. - Dobrý den. Já musím říct, že jsem se hrozně těšil na toto setkání a trošku se odkloním, než se dostanu k tomu tématu. - Jsou to Vaše dvě minuty. - Těšil jsem se, že po několika setkáních, kde jsem měl mít možnost se konfrontovat s panem bývalým ministrem Hegerem, tady tu možnost budu mít a vidím, že mu to zase nevyšlo, ale věřím, že třeba přijde a že potom některé věci, které mě zajímají, nám vysvětlí. Tak a teď k tomu hlavním tématu. Já neřeknu nic nového, protože už to mnoho mnoho měsíců opakovaně prezentuji v médiích a ty názory neměním. Já si myslím že české zdravotnictví je na tom velmi dobře, má špičkové lékaře, provádí špičkovou medicínu, zásadní problém, který české zdravotnictví dnes má, nezpůsobili ani zdravotníci, ani pacienti, ale způsobila ho politická reprezentace, která tady v posledních minimálně třech letech byla, a to že si nechala odsát finance z toho systému. Já nerad hovořím o tom, že my podporujeme, aby se do toho systému přidaly peníze, já říkám, že je třeba vrátit, co se vysálo pryč, co se vytunelovalo, když použiji expresivního pojmu, protože když si řekneme z oficiálních dat jen ministerstva zdravotnictví, tak jenom nárůst DPH dělá šest miliard ročně, které stát si bere zpátky. Minimálně čtyři roky se vlastně ani o inflaci nezvyšovala platba za státní pojištěnce, takže to považuji dnes za hlavní klíčový problém českého zdravotnictví. Nazvu tu věc pravými jmény, myslím si, že jsme na prahu finanční krize. A myslím si, že toto je základní téma, než budu hovořit o čemkoli dalším. Toto je třeba napravit. My jsme opakovaně řekli, že zdravotnictví pro nás je prioritou. Velmi vítáme to, že se stávajícímu ministru Holcátovi povedlo prosadit navýšení platby za státní pojištěnce o čtyři celé sedm miliardy. My bychom se přikláněli k tomu původnímu návrhu sedm celých dva. Myslíme si, že už tato vláda by se měla pokusit o to, aby odkoupila pohledávky za pět miliard korun, a to si myslím, že je klíčový problém českého zdravotnictví. Budu disciplinovaný, dodržuji čas. - Skvělé. Včetně zdravice nepřítomnému Leoši Hegerovi to vyšlo úplně přesně. Číslo čtyři. TOP 09, přeskakujeme. Číslo šest, Občanská demokratická strana, pan Ferdinand Polák. - Dobré odpoledne i za mě. Já v něčem budu souhlasit, my se možná v některých věcech shodneme, v některých přirozeně ne. Začnu tou diagnózou, když je to tak hezky nazváno. Já si myslím, že ta kvalita českého zdravotnictví je jasná a známá, dobrá. Možná výborná. Nicméně bez změny systému se domnívám, že je dlouhodobě neudržitelná. To je potřeba si říct. Že ten současný systém financování, respektive současný systém veřejného zdravotního pojištění podle mě nemůže zajistit do budoucna finanční stabilitu toho systému, a tím i určitý klid a jistotu jak zdravotníkům, tak pacientům, abychom se vyhnuli nějakým velmi rychle se opakujícím stávkám, stávkovým pohotovostem a tak dále. Potom jsou takové dvě věci, které považuji za důležité, řekněme z toho provozního hlediska, a to je špatná provázanost se sociálním sektorem, speciálně tedy samozřejmě dlouhodobá péče, tam máme velké rezervy. A potom věc, která se netýká financování, ani zdravotní péče jako takové, a to je složitý a nestabilní systém postgraduálního vzdělávání lékařů. Měl bych říci také terapii nebo aspoň naznačit. Co se týká toho financování, tak si myslím, že skutečně musíme přistoupit ke změně systému toho veřejného zdravotního pojištění, k přechodu na systém, který my jako ODS nazýváme povinné ručení, ale jsme připraveni bavit se o tom, jestli to budeme nazývat nominální pojištění... Ale prostě systémy, které se osvědčily v Holandsku, Švýcarsku a tak dále. Nevyhneme se zcela jistě zvýšení spoluúčasti pacientů a já to přiznávám, takže to je potřeba také říct. Odměňovat pacienty za jejich odpovědné chování a naopak, řekněme, nechci říct trestat, ale nějakým způsobem tedy neodměňovat ty nezodpovědné. Co se týká dlouhodobé péče, tak tam vidíme cestu v objektivním hodnocení potřeb, což se dnes neděje. A co se týká vzdělávání, tak k návratu ke dvouatestačnímu systému při dodržení směrnic Evropské unie. Děkuji. - Vy jste úžasně disciplinovaní. Mnohokrát děkuji. - Vy jste nám to třikrát řekl předtím. - q(smích) Těm, co přišli dřív, jsem to řekl i pětkrát. Děkuji pěkně. Pokračujeme dále. Kdo si vytáhl jedenáctku? Tedy další v pořadí, o něco vyšší číslo. Křesťansko-demokratická unie - Československá strana lidová, KDU-ČSL. Pan Tom Philipp, jeho dvě minuty Diagnózy a terapie českého zdravotnictví. - Dobré odpoledne. Kolegové v podstatě, myslím, tu diagnózu stanovili velmi správně. Tady je jeden problém, a to je velký problém, podfinancování, které v této chvíli je dané jednak zvýšením DPH, jednak dlouhodobým nezvyšováním úhrady za státního pojištěnce. A to je problém, který je třeba řešit nyní akutně a potom samozřejmě strategicky dlouhodobě nějakým pravidelným navyšováním tak, aby se stát prostě přihlásil ke své odpovědnosti za své státní pojištěnce a dával zdravotnickým zařízením, respektive pojišťovnám dostatek finančních prostředků na to, aby o ně mohly pečovat. Dalším velkým problémem je určitý zmatek v kompetencích, který nastal v posledních letech, kdy se požaduje od pojišťovny, aby nějakým způsobem řešila zdravotnickou síť, aby řešila, kolik má být kde lůžek. Já si myslím, že to je jednoznačně role státu, kdy ten stát má jasně říct: "Za daň, kterou vybíráme, Vám zajišťujeme taková a taková pravidla, jak co se týče kvality, tak co se týče dostupnosti." A v té dostupnosti právě jsou ta lůžka, jsou ty nemocnice, jsou ti odborní lékaři, praktičtí lékaři, lékárny, prostě to, co celý ten rezort zdravotnictví objímá. Takže já si myslím, že dlouhodobě je potřeba tento zmatek nějakým způsobem srovnat, aby ta role toho státu, potažmo ministerstva byla jasná, aby definoval, co chce, aby pojištěnec dostal. Pojišťovna pak má tu svoji roli, která je také teď trochu zmatená, aby tu péči uhradila a aby nějakým způsobem dohlídla na to, jak je poskytována. A samozřejmě aby ten státem stanovený rozsah péče nasmlouvala. No a lékař má potom samozřejmě povinnost léčit, podle toho, co víceméně potřebuje pacient, a ne podle toho, jaké jsou mu dané limity. - Děkuji za Vaši Diagnózu a návrh terapie. Strana práv občanů Zemanovci, pan Lubomír Nečas. - Dobré odpoledne. Zemanovci jsme v podstatě středo-levicová strana, proto tady sedím vedle pana doktora Němečka, proto nás takhle posadili. Takže my se v podstatě moc nelišíme. Samozřejmě české zdravotnictví je, jak tady bylo řečeno, na odborné úrovni velmi vysoko. To samozřejmě si můžeme říkat i my, ale říkají to i zvenku naši kolegové zahraniční, ale to nejenom lékaři, ale to samozřejmě jsou i sestry i další střední zdravotnický personál. Co my chceme? Chceme samozřejmě zachovat solidární zdravotní systém, nechceme dělat žádné velké revoluce, ale chceme dělat určité úpravy. Představa je - samozřejmě zdravotní pojišťovny chceme, aby zůstaly veřejné, pod vlivem státu, aby rozhodně se neprivatizovaly, jak to některé strany uvažovaly, udělat z toho akciové společnosti. Co se týká finanční spoluúčasti pacientů, která je dnes kolem těch osmnácti procent, tak naše představa je, že by tato spoluúčast se neměla nějakým podstatným způsobem zvýšit. Pokud se zvýší o jedno procento, tak to není katastrofa, ale rozhodně, tak jak jsou představy, že bychom se měli přiblížit na nějakých pětadvacet procent, tak s tím my tedy nesouhlasíme. S čím ještě chceme přispět? Samozřejmě vidíme, že to odborné řízení té medicíny, chybí tady to, co tady bylo dřív, to znamená krajští a celostátní odborníci, kteří se mohou nějakým způsobem podílet na tom řízení té naší medicíny, která tady je. A co tady chybí, tak chybí tady úřad pro kontrolu zdravotní péče, to znamená jakýsi arbitr, který by měl být arbitrem mezi pojišťovnou a mezi pacientem a mezi poskytovateli zdravotní péče. Nebudu tady rozvádět regulační a další poplatky, kde se také malinko lišíme od sociální demokracie, ale o té spoluúčasti jsem již mluvil. Děkuji. - Děkuji za jasné, stručné nastínění. Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury nám zastupuje pan Jiří Štětina. Poprosím tedy o jeho dvě minuty. - Dobrý den, dámy a pánové. Já bych mohl tady reagovat na všechny diskusní příspěvky, které byly přede mnou, s většinou souhlasím, s některými bych zásadně nesouhlasil, ale o tom já hovořit nechci. Já se chci vrátit o třiadvacet let zpět, kdy jsme v nadšení takzvaně porevolučním budovali Českou lékařskou komoru a chtěli jsme co nejdříve udělat reformu zdravotnictví, tak jak by si to lékaři a samozřejmě pacienti, ti na prvním místě, představovali a zasloužili. Mně se nelíbí jedna věc, a tady bych trochu nesouhlasil s kolegou Němečkem, že to je jenom zásluha minulé vlády. Je to zásluha všech vlád, které zde byly od roku devatenáct set devadesát tři, možná od roku devatenáct set osmdesát devět. Nikomu se do reformy zdravotnictví nechtělo, protože tato reforma se musí týkat třech zásadních subjektů. To znamená - kdo poskytuje, to znamená zdravotnická zařízení, kdo to financuje, to jsou pojišťovny, a za třetí se to musí týkat i pacientů. A ten, kdo to má regulovat, je stát. A stát je buď ministerstvo zdravotnictví a nebo kraje. Já se nebudu dlouho šířit o programu Hnutí přímé demokracie Tomia Okamury, když na to přijde řeč, odpovím velmi rád, ale já bych chtěl na závěr říci, že naše zdravotnictví je kvalitní. Nemůžu souhlasit s tím, když někdo říká, že naše zdravotní je nekvalitní a nebo straší, že nebude kvalitní. Já si pamatuji zdravotnictví od roku devatenáct set šedesát pět, kdy jsem jako lékař začínal, a myslím si, že i tenkrát bylo to zdravotnictví na solidní úrovni. Děkuji. - Já děkuji, i za dodržení limitu. Tak, protože nevím, jak to doběhne, tak to nechám doběhnou takhle samo. Zdravotnictví je kvalitní, ale za jakou cenu? Ano, to bude dnes tématem diskuse. ANO a jeho kandidát Rostislav Vyzula a jeho dvě minuty. - Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já tedy poněkud nemohu souhlasit úplně se vším, co tady bylo řečeno, protože pokud máme říct diagnózu, tak musím jednoznačně potvrdit, že rakovina to není. To myslím, že ne. Dále bych to přirovnal trošku ten náš systém, teď co je, že "jde to, ale dře to". Říkáme na Moravě. A potom ještě jedno takové rčení, "už bylo lépe". A myslím si, že ono pomalu, když tak člověk sleduje zdravotnictví přes těch deset dvacet let, tak si myslím, že ta kvalita tady stále je, to bych s tím musel souhlasit. Nicméně hrozí nám, a to už teď můžeme jednoznačně pozorovat, úbytek kvalitních lékařů do zahraničí. Ono se o tom několik let mluví, ale vůbec nic se pro to nedělá a je to velká chyba. Pak se dělají nějaké krizové plány, jak to budeme řešit, které lékaře budeme získávat, ale my musíme pracovat s těmi lékaři, kteří tady u nás vycházejí školu, protože u nás vychází dostatek lékařů. Nicméně k tomu... To jede, mně se zdá, rychleji, ten čas... (smích). - Já ho podržím. - Ale já bych řekl, že jedna ze základních věcí našeho zdravotnictví je, a já jsem ji nenašel na webových stránkách ministerstva zdravotnictví, a to je nějaká dlouhodobá, jasná, udržitelná vize, strategie, jak chceme naše zdravotnictví, aby vypadalo za deset - dvacet - padesát let. To tam prostě není. Tam chybí taková věc. A to myslím, že je základem všeho toho dalšího. Jistě, chceme se zabývat pojišťovnami, chceme se zabývat zdravotnickou sítí, chceme se zabývat postgraduálním vzděláváním, kde je chaos, chceme se zabývat vztahem k odborným společnostem, jako je Lékařská komora a sesterské asociace, ale prostě v podstatě těch problémů je celá řada, nicméně chybí tomu jakási jasná strategie. - Děkuji. Vidíte, že jsme se tam vešli, do toho. Já děkuji, od odborníka to potěší nejvíc, že rakovina to není, to jsem si tady poznamenal, protože to je jasný vzkaz. Jednadvacítka, Komunistická strana Čech a Moravy, Soňa Marková. - Děkuji za slovo. Hezký den, dámy a pánové. Nemoci českého zdravotnictví tady již byly popsány, takže já se k tomu nebudu vracet. Myslím si, že to tady zaznělo. Já bych se soustředila spíše na přístup Komunistické strany Čech a Moravy k řešení problematiky zdravotnictví. Chtěla bych říci, že my vycházíme důsledně z Listiny základních práv a svobod, to znamená z článku třicet jedna, který cosi garantuje. Dále vycházíme ze základní teze, že zdravotnictví je veřejnou službou a že zdraví není zboží a kvalitní zdravotní péče musí být dostupná všem. Dále z této základní teze vyplývá, že odpovědnost nese stát, který odpovídá za dostupnost a kvalitu a musí stanovit jasné podmínky pro to, aby byla poskytována zdravotní péče. My se domníváme, že pokud chceme, aby tato zdravotní péče byla poskytována skutečně všem občanům, tak musí být vytvořen jediný správce veřejného zdravotního pojištění, to znamená jedna zdravotní pojišťovna nebo fond, který bude důsledně kontrolován nezávislým úřadem, například NKÚ. No a co se týká toho řešení, domnívám se, že je potřeba trvale zrušit stropy na pojistné, je potřeba zrušit všechny zdravotnické poplatky, je potřeba snížit sazbu DPH a vyjednat nulovou sazbu na léky. Je potřeba navýšit vůbec procento HDP, které jde do zdravotnictví v České republice, stanovit jasná pravidla pro marketingové pobídky farmaceutickým firmám, je třeba vytvořit síť neziskových zdravotnických zařízení, zavést elektronické aukce na léky, řešit podfinancování nemocnic a samozřejmě také klást důraz na prevenci, protože tady, myslím si, že je ta prevence velmi zanedbaná. - A teď nám to zazvoní. To bylo úplně přesně, děkuji. Strana zelených. Není to tím písmenem Z v názvu, nicméně vylosovala si ze všech stran zde zúčastněných nejvyšší číslo, takže jejímu zástupci Antonínu Nechvátalovi patří poslední dvě minuty tohoto zahřívacího kola. - Děkuji za slovo. Jsme v Lékařském domě a vlastně cítíme tu historii české medicíny a českého zdravotnictví. A ten systém určitě sám o sobě není špatný a česká medicína také není špatná. Myslím, že ta kvalita je srovnatelná se zahraničím. Samozřejmě je možné ji zlepšovat a dále rozvíjet. Ovšem za stávajících finančních podmínek, když procento HDP do zdravotnictví představuje sedm procent, to dost dobře není možné a je zajištěna taková bazální existence systému bez nějakého dalšího rozvoje. Takže určitě důležité je zjistit financování, patrně navýšit platby za státní pojištěnce, ale to vše až teprve po nějakém zásadním ztransparentnění systému, zveřejnění smluv zdravotních pojišťoven se zdravotnickými zařízeními i lékaři a celkového zpřehlednění toho systému. Jelikož to je velký problém a ty smlouvy jsou silně asymetrické, zejména třeba pro nemocnice, jak nedávno publikovaly Lidové noviny, jsou tam i násobné platby za stejnou diagnózu. Koncepce tedy dlouhá léta chybí, nebyla ani snad nějaká snaha na ministerstvu ji vypracovávat od dob ministra Julínka, přes pana ministra Hegera, snad i po současnost. Takže koncepce v podstatě neexistuje, jak zde bylo zmíněno, což je zcela zásadní věc. A na té koncepci by měla být shoda větší než v rámci nějaké těsné koalice. Měla by být větší shoda v politickém spektru a ta koncepce by neměla být na rok na dva, ale na delší dobu, na další horizont, aby garantovala nějaký rozvoj českého zdravotnictví. Z hlediska systému - systém zdravotního pojištění a pluralita tedy zdravotních pojišťoven je určitě vhodný, nějaké redukce na národní zdravotní službu a jednu pojišťovnu nepovažuji za vhodné. A ten systém by se měl dále kultivovat. Měla by se garantovat síť veřejných neziskových zdravotnických zařízení a ministerstvo by ji mělo určit, na což opět rezignovalo, nepostavilo se k tomu v posledních letech vůbec. Zde zmiňované veřejné zdraví je velice důležité, jelikož v současné době je to zcela okrajové. Děkuji. - I já děkuji. Ivano, zdá se, že jako diagnostici se naši hosté osvědčili. Tak uvidíme, jak to dopadne v následujícím konsiliu o té vhodné terapii. Dámy a pánové, pokud jste si nestačili zaznamenat poznámky z toho, co tady hosté řekli, máte teď příležitost. My si trošku oddechneme. Já poprosím režii o předěl a my budeme pokračovat druhým blokem. A vracíme zpátky do naší diskuse. Pokračuje kulatý stůl Zdravotnických novin a serveru OZdravotnictví.cz věnovaný předvolební debatě o budoucnosti českého zdravotnictví. - A ve druhém bloku se budeme zabývat těmi třemi tématy, které jsme dopředu našim diskutujícím zaslali. Je to tedy role státu nebo role ministerstva zdravotnictví v systému. Dále je to téma dostupnosti zdravotní péče a je to téma zdravotní pojištění nebo daň. To znamená, jakou úlohu například by měly mít zdravotní pojišťovny. My jsme si říkali, že se tady skutečně budeme zaobírat zejména tím konceptem, jak je ten systém charakterizován, jakýmy body. A proto mně dovolte jenom krátkou rekapitulaci, jak ten systém je dnes nestaven. Je charakterizován existencí pojišťoven, které mají poměrně ale minimální nástroje k tomu, aby si vzájemně konkurovaly. Největší pojišťovna VZP je podle našeho mínění pod až neúměrným politickým tlakem. Čili je otázka, jak vlastně jako manažeři se tam mohou rozhodovat. Pojišťovnický systém, ale na druhé straně s povinnými odvody, které spíše tedy připomínají klasickou daň, než pojišťovnický systém. Máme vysoký podíl veřejných peněz na financování zdravotního systému, je to až osmdesát čtyři procent. A naopak v evropském měřítku poměrně nízkou úroveň privátních peněz, které se v systému objevují, je to kolem šestnácti procent. Stát navíc je v několikajediné roli. Stát je jednak ten, který určuje legislativní podmínky, administrativní podmínky, stanovuje dokonce platby úhradovými vyhláškami, ale navíc on sám je zřizovatelem několika významných a vlastně těch největších zdravotnických zařízení plus specializované péče. Máme svobodnou volbu pojišťovny a máme svobodnou volbu poskytovatele péče pro pacienta. Na jedné straně v minulém období byla výrazně posilována práva pacientů zejména v zákonech. Je otázka, jak jsou posilována v realitě a navíc, jaké informace se našim pacientům dostávají z veřejných zdrojů, aby se tito mohli zodpovědně rozhodovat. Já jsem byla velmi ráda, že vlastně všichni jste hovořili o tom, že naše zdravotnictví je velmi kvalitní. Já bych jenom dala otazník, jestli se domníváme, že všechny segmenty našeho zdravotnictví jsou dostupné, plně dostupné, jestli některé segmenty, například segment nákladné a specializované péče nezačíná mít úzké hrdlo, pokud se jedná o prostupnost jeho a dostupnost, a jestli například by s námi dnes souhlasily rodiny seniorů nebo jinak hendikepovaných, kteří potřebují kvalitní zdravotně sociální péči. Jestli skutečně i tento druh péče je tak vysoce kvalitní. Navíc, jaká je aktuální situace našeho zdravotnictví? Ministerstvo zdravotnictví předpokládá, že schodek v pojištění na konci roku bude osm až deset miliard korun. A celkem rezort spotřebuje kolem dvě stě devadesáti miliard korun. Veřejně říká i ředitel naší největší zdravotní pojišťovny, že pravděpodobně ta aktuální opatření, to znamená nalití peněz za státní pojištěnce nebo dokonce i oddlužení a tak dále, budou určitým východiskem jenom pro pár prvních měsíců roku následujícího. Těžko budou mít dlouhodobý dopad do zdravotnictví a dokonce tady i jednoznačně padlo, že systému chybí dlouhodobá koncepce. Takže takto, jestli dovolíte, jsme si charakterizovali současný systém. - Já děkuji za vykolíkování hřiště. Takže my už jsme říkali, ta první debaktní vlna, která by se teď měla zvednout, je na roli ministerstva v systému a také na roli ministra v systému. My jsme se dohodli, že vždycky budeme začínat od jednoho za stolečků. Máme tři stolečky, tři okruhy, takže to bude celkem spravedlivé. A já jako první, když položím otázku, co cítíte, pokud byste usedli do křesla ministra, co byste museli udělat hned, co by sneslo odkladu a co byste viděli, že byste museli dělat dál? Tak celou tuto otázku předestřu ještě tím, do jakého křesla byste vlastně usedli? Pánové hovoříme o křesle. Já vím, že to zní teď možná dvojsmyslně, nicméně míněno to bylo tak - ministr zdravotnictví, potažmo zdravotníků, nebo ministr zdraví, veřejného zdraví? To je takový trošku český terminologický rozpor, kterým se někdy odlišujeme od jiných zemí. Takže poprosím, otázka směřuje k prvnímu stolku. Ministr zdravotnictví nebo zdraví? - Tak já možná začnu, ale jenom krátce. Já si myslím, že to je terminologická věc, která je nicméně problémem už ve světě. Protože když si vezmete český překlad WHO, tak my to překládáme jako Světová zdravotnická organizace, což, kdo rozumí anglicky, tak úplně bychom World Health Organisation asi nepřeložili, právě tam je to zdraví. - Stejně jako máme public health, že? - Přesně tak. Nicméně se přiznám, že to považuji tedy za úplně nejmíň důležitou věc ze všeho - jak se budeme jmenovat. I kdybychom se jmenovali ministerstvo doktorů a sestřiček, ošetřovatelek, rentgenových asistentů... takže to je fakt nepodstatné. A jenom k té Vaší otázce, abych se vrátil k té roli státu. Já si myslím, že by měla být spíše menší, že jestliže jste to nazval, jaká je představa o roli ministerstva zdravotnictví, spíše menší, jistě by mělo připravovat zdravotnickou legislativu, mělo by řekněme definovat podmínky, udělovat statuty centrům vysoce specializované péče, ale nemělo by tvořit síť. Tady se s některými kolegy jistě neshodneme, prostě to si myslím, že není role ministerstva. Kromě těch center vysoce specializované péče, která je také velmi drahá. Můžeme se bavit o dohledu nad zdravotními pojišťovnami, já se osobně domnívám, že lepší by byl samostatný úřad nebo samostatný subjekt, který by ten dohled měl na starosti. V tuto chvíli to dělá ministerstvo, je možné, aby to dělalo ministerstvo, nicméně nezávisle. Takže tam ta role se musí vyřešit. A pak samozřejmě řešení krizových situací, na to nemůžeme být připraveni. Jestliže tady budou situace jako různé epidemie, metanolová aféra a tak dále, tam se stát nezbaví své role. Nicméně opakuji, nemyslím si, že by měl tvořit síť zdravotních zařízení a podobně. - Já mám jen doplňující otázku. Vy jste říkal mimo jiné v tom představení, že je tady ten dluh v tom propojení zdravotní a sociální. Na to se musím zeptat. Bylo by to třeba to, na čem byste začal pracovat od prvního dne? A upřímně řečeno, proč, když jste byl ve vládě nebo na ministerstvu, proč jste se k tomu nedostali? - Tak já musím říct, že to věc, na kterou hrozně rád odpovím. Já jsem na tom ministerstvu byl rok a půl, tedy ještě to je taková dobrá informace, já na něm ještě pořád jsem, jestli jsem nebyl odvolán...v poslední hodině. To jste mě překvapil už na úvod, já se budu muset zeptat. - Vy jste tam byl a jste. - Ještě ráno jsem tam byl... Ale jsem tam rok a půl a musím říct, že toto je věc, které se enormně věnujeme, my jsme to opravdu připravili. A dokonce Vy, kdo jste v té problematice orientovaní, víte, že některé ty body už jsme připravili dokonce do novely zákona o zdravotních službách a doprovodných zákonů. Padla vláda a tak dále. Dostalo se to pouze do vnitřního připomínkového řízení. Takže to je zcela jasně priorita a tam se musí ta dvě ministerstva na tomto koncepčně dohodnout, ale skutečně tam souhlasím s tím, co už tady někdo řekl (a přiznám se, že nevím, kdo z kolegů), že to je věc nadstranická, věc nadčasová, když to trošičku povýším. Na tom se opravdu musíme dohodnout, ale tam se ohradím, protože tam skutečně moje sekce na tom odpracovala, si myslím, velký kus práce. - Dobře. Škoda, že výsledek... - Výsledek je připraven, ale v šuplíku. - Ano, škoda, že neprošel dál. Pošleme slovo dál, pan Tom Philipp a paní Marková se nám hlásili. - Já ještě musím reagovat na paní doktorku, která tam říkala, že v nákladné centrové péči se začínáme dostávat do úzkého hrdla. Já si myslím, že v centrové péči jsme byli v úzkém hrdle vždy a od začátku. A teď se dostanu k té roli toho ministerstva nebo eventuelně tady v tom případě částečně SÚKLu. Tam byla nějakým způsobem nastavena pravidla, pro koho tato péče je vhodná nebo komu má být uhrazena. A nikdo nemyslel na to, že když se nějak nastaví pravidla a ti pacienti budou tedy samozřejmě ta pravidla chtít využívat, to znamená budou chtít tu léčbu dostávat, že se také k tomu musí dát adekvátní budget těch peněz. Takže dochází k tomu, že pravidla jsou nastavena, pacienti je dnes znají, chtějí tu péči a zdravotnická zařízení na ně nemají ty alokované peníze. To znamená, toto se nemůže stávat. Ta role toho států musí být zodpovědná, to znamená, když se rozhodne, že nějaký druh péče bude poskytován, tak na ní musí být alokováno přiměřené množství peněz, podle toho kolik těch diagnóz v populaci je, a ty potom můžou zdravotníci čerpat. - Myslíte předem a systémově, jestli tomu dobře rozumím? - Předem a systémově, samozřejmě. - A jak byste to doporučoval? Protože my víme, že například do roku dva tisíce devět tato centrová péče byla hrazena za pacientem a dnes je určitým způsobem zastropována, takže ta centra se dostávají pravidelně do problémů. Jak byste to řešil ze své pozice - předem a systémově? - Buď musíme ta indikační kritéria pro poskytnutí té péče zúžit, což je samozřejmě nepříjemné, ale prostě musíme si za určitých okolností přiznat, že na všechno peníze nemáme. A nebo je necháme tak jak jsou, a potom tam pro tuto péči musíme alokovat přiměřené množství finančních prostředků. - A na základě čeho byste je alokoval? - Na základě spolupráce s odbornými společnostmi, onkologická, neurologická, všechny odborné společnosti mají představu a dneska už je i ta zkušenost, kolik těch pacientů je. Na začátku to bylo možná poněkud složitější, ale v tuto chvíli už je to celkem jasné, jakým způsobem ti pacienti se generují a kolik jich přibývá ročně a jestli to plató, kdy těch pacientů bude tolik, že ten odbyt pacientů, kteří už nebudou tu péči potřebovat vůči těm, kteří jsou generováni jako ti, kteří ji potřebují, tak když se to zastaví, tak je celkem vypočítatelné, kdy se na to plató dostaneme. Čili je to predikovatelné a dostávat zdravotníky do situace, kdy jsou daná pravidla, pacient je samozřejmě zná a má právo na čerpání, na druhou stranu oni nemají na ně finanční prostředky, to je podle mě od státu neseriózní. - Můžu jenom krátkou technickou na to? - Určitě. - Chtěl jsem zareagovat, protože si myslím, že řešíme trochu falešný problém. Já si myslím, že ten systém tak, jak byl nastaven pro centrovou péči, byl velmi dobře nastaven, zvláště u těch onkologických pacientů byla možnost to v podstatě v tom roce spočítat, kolik jich bude a jaká ta potřeba bude. Ale zase jsme tady u toho, že tady v tom systému chybí deset miliard. A pak si nenalhávejme, že za situace, kdy pojišťovny nemají peníze, kdy část nemocnic je málem před krachem, budeme mít dostatek peněz na to, abychom tu péči pokryli. Čili zase jsme u toho okamžiku, kdy ten deficit tady bude narovnaný, tak si myslím, že i z hlediska pojišťoven není nějaký zásadní problém tuhle péči vyfinancovat. Ale když se nám ten systém bude hroutit, tak můžeme mít stokrát nastavena systémová kritéria a prostě fungovat to nebude. - To bylo doplnění. A paní Marková. - Já jsem chtěla jenom zareagovat tady na pana kolegu, ještě současného náměstka v tom smyslu, že když nám bývalý pan ministr Heger představoval v roce dva tisíce deset svojí reformu, takzvanou, tak řekl, že se připravuje zákon o dlouhodobé péči. A ten měl platit od roku dva tisíce třináct. Ano? Já mám docela dobrou paměť, takže si to pamatuji. A mělo to být ve spolupráci s MPSV, protože tato dvě ministerstva sídlí vedle sebe. Ale bohužel za celé tři roky, a dokonce za minulé roky se nedokázala tato ministerstva mezi sebou dohodnout, i když ministři byli z jedné politické strany. A mělo tam být právě upravováno financování té léčby i to, jak vlastně budou opatrováni ti dlouhodobě nemocní, kteří potřebují jak zdravotní, tak sociální služby. Protože dlouhodobá péče je právě také otázka financování. Škoda, že ty proklamace, které tady dnes znovu zaznívají, nenašly za ty tři roky v ministerstvu nějakou oporu. - Já to musím jenom ještě doplnit jednou věcí. Já si vzpomínám, jak první rok minulé vlády byl takový jeden hezký den, kdy bylo podepsáno memorandum o spolupráci mezi oběma ministerstvy. To byl takový opravdu první konkrétní krok, takže nemůžeme říct, že se úplně nic nestalo. Podepsalo se memorandum, u toho jsem byl. Pan náměstek chtěl reagovat. - To je pravda. Když jsem nastupoval před rokem a půl, tak pět dní po mém nástupu legislativní rada vlády podruhé už vrátila věcný záměr toho zákona o dlouhodobé péči. Právě to byla první věc, kterou jsem se zabýval, jak tu situaci řešit. A ta situace se dá řešit novelou stávajících zákonů, což je připravené. Jenom technicky, že to není o tom, jestli bude nový samostatný zákon, ale dokážeme to dostat i do těch novel. - Omlouvám se, abychom posunuli debatu dále, můžeme vyjít z toho, že Vy jste přesvědčen o tom, že byste mohl sáhnout do šuplíku, vytáhnout a to, co je připraveno, by se dalo použít. Rozumím tomu dobře? - Přesně tak. - Dobrá, hlásili se nám pan Štětina, pan Nečas, pan Vyzula, v tomto pořadí. - Já budu asi stručný. - Ať jdeme k těm prioritám, prosím, hleďme dopředu. - Já si myslím, že bychom měli používat takové systémy, které jsou zaběnuté, to znamená, já jsem byl pouze na jedné zahraniční cestě, kdy jsem vedl delegaci na jednání v Německu, jinak jsem na žádném zájezdu nebyl v rámci parlamentu. A tento zájezd nebo respektive služební cesta mně hodně dala. A týkalo se to právě zdravotnictví a sociální péče. A já se divím, že my jezdíme studovat od roku devadesát do Spojených států zdravotnictví, kde je HDP sedmnáct procent, možná i více a dodneška tam nemají zdravotní pojištění. Takže já bych jenom moc apeloval, abychom zde využívali zkušenosti, které jsou od nás za hranicemi a které jsou nám blízké. - Od tohoto okamžiku moc prosím, držme se toho, co jsem říkal na začátku, co by bylo prioritou pro Vás. Pojďme se už neohlížet. Pan Nečas. - Ten ministr, pokud nastoupí, a může to být, jak mi tady říká paní Marková, samozřejmě i ministryně, tak je potřeba, aby ten ministr... On nemusí chodit vůbec na ministerstvo, ale on musí jít za svými koaličními partnery především v parlamentu, protože on musí sehnat peníze. Jeho úkolem je sehnat peníze. To, co se nepodařilo teď ministru Holcátovi, on se dostal na nějakou poloviční částku, protože to podfinancování tady jasně je. A to je ta nitka. Já myslím, že to vidí všichni. A tím pádem se odvíjí i ta role toho ministerstva zdravotnictví, čili ministerstvo zdravotnictví je garantem celé té péče všem občanům a vyplývá to z Ústavy. - Takže Vy byste začal s tím jednáním, začít shánět peníze? - Samozřejmě. Tam je důležité, ideální by bylo, kdyby se spojilo ministerstvo zdravotnictví ne se sociálem, ale s ministerstvem financí. Pak by to zřejmě šlo. - No možná kdyby ministr zdravotnictví byl ekonomickým ministrem, v tom ranku těch ministrů, co drží největší kasy. Pan Vyzula. - Já jenom krátce v podstatě k tomu, když se bavíme o tom, co by ten ministr měl hned na začátku udělat. Tak já si myslím, že na prvém místě by měl zredukovat administrativu ministerstva zdravotnictví, úplně na prvním, za druhé měl by si udělat velmi důkladnou analýzu toho, kde se eventuelně možná ztrácejí peníze. Protože my potřebujeme více peněz, na tom jsme se možná shodli, ale možná ne všechno jenom tak, že budeme kumulovat další a další a přitom se budou rozkrádat nikde jinde. My potřebujeme napřed udělat analýzu toho, co máme, a ty peníze alokovat tak, aby byly správně alokovány. Protože například u té specifické péče, u té velmi specifické jako v onkologii, tam není možné, aby nám ministerstvo v takzvané úhradové vyhlášce dalo nějaký devadesát osm procent spotřeby nákladů z předminulého roku. Ten vývoj jde tak rychle, výzkum je tak rychlý, že přináší nové a nové léky, které jsou extrémně drahé. A to si nevymysleli lékaři, že jsou tak extrémně drahé ty léky. Oni je prostě chtějí používat, protože na to mají právo a ti pacienti mají právo je dostávat. - Vy byste tedy ustanovil ten expertní tým a udělal analýzu? Jednoznačně. - Jako první krok. - Výborně. Dvě technické jsme měli. Pan Němeček, paní Marková. Dáme přednost paní Markové, protože ta chtěla reagovat. - Já jsem jenom chtěla říct, že není potřeba žádnou analýzu už dělat, protože taková analýza existuje a za minulé vlády byl vytvořen kulatý stůl k financování zdravotnictví, kde se zúčastnily všechny politické strany. Byl z toho výborný materiál, který lze použít. Bohužel jediný výsledkem toho bylo, že pan Julínek zavedl zdravotnické poplatky. Ale ta analýza, která byla pod vedením pana Ondřeje Mátla, což je ekonom, která byla vytvořena, tak by bylo možné ji použít. Tam je všechno popsané. Já jsem se účastnila toho kulatého stolu. Takže není třeba dělat analýzy, už je máme. A myslím, že stály dost. - Já jen upřesním, za předminulé vlády. Ty vlády běží... - To je rychlost. Pan Němeček. - Já jenom poznámku k těm analýzám. Já si také myslím, že bych nedělal další analýzu, že my, co se v tom tady pohybujeme, tak plus minus víme, kde nás bota trápí. A žádná analýza nám nic nového neřekne. Ale k té Vaší původní otázce, jestli ministerstvo zdravotnictví nebo zdraví... Já říkám zdravotnictví, protože primární úlohou toho ministra je, aby ten systém poskytování péče prostě byl funkční, ministr nemá řešit, jestli se bude běhat a jestli budou lidé zdraví. To jim stejně nezajistí. Ale má zajistit, pokud budou nemocní, pokud jim něco bude, aby ten systém fungoval. A jestli má být ministerstvo slabší nebo silnější, jak tady kolega říkal - já si myslím, že u nás lidé chtějí, aby za něco ministerstvo zodpovídalo, aby stát něco garantoval. A pokud to tak má být, tak musí mít silné kompetence. Vrátím se zase k tomu a budu to říkat pořád dokola, protože si myslím, že je to důležité: na prvním místě opravdu je povinností ministra zajistit finance tak, aby ten resort mohl fungovat a aby mu ho neodsávali kolegové na zachraňovaní státních financí, které stejně nakonec nezachrání. Myslím si, že je třeba velmi výrazně posílit kompetence ministerstva vůči pojišťovnám. A tady musím říct bohužel, protože ty pojišťovny zatím vůbec nikdy neprojevily nějakou snahu, že by si chtěly nějakou tu zodpovědnost vzít a chtěly by některé věci řešit. Další věc je léková politika, tam si myslím také stát trošičku selhává a podle mě tam zbytečně utíkají finance a ty úhrady se začínají v posledních dvou letech nastavovat zbytečně vysoko. - K lékové politice se dostaneme v dalších tématech, protože budeme hovořit o dostupnosti péče. A myslím si, že léky k tomu patří. - Dámy a pánové, chtěli jste se našich hostů na něco zeptat? Jen pokud chcete něco opravdu upřesnit této chvíli, pak bude prostor. Není to bezpodmínečně nutné, děkuji Vám za to, že můžeme dodržovat čas. Můžeme uzavřít toto kolo odpovědí našich hostů a připravíme se na kolo další. Ve druhém tématu bychom se měli věnovat, jak zachovat kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Mnozí z Vás tady hovořili, že úroveň českého zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni obecně. Máme data, která bychom měli dále kultivovat. Podle toho plánovat finanční zdroje. Já bych se chtěla jednak zeptat, jak do tohoto systému plánování budou zavzaty zdravotní pojišťovny, které jsou plátci zdravotní péče. A také někteří z Vás taky naráželi na problém standardů ve zdravotnictví. Předpokládám, že jsou to úhradové standardy, to znamená na co bude mít pacient nárok z veřejného zdravotního pojištění. A zároveň jste tady hovořili a vytvoření základní sítě neziskových zdravotnických zařízení, někteří u Vás. Tak bych byla jenom ráda, kdybychom se tomuto mohli věnovat v našem druhém tématu. Oslovíme druhý stůl, takže pánové, kdybyste se dohodli, kdo bude vykopávat takzvaně. - Já třeba začnu. Dostupnost a kvalita péče, to je úkol ministerstva, které to má zajistit. Co se týká kvality, tak je kvalita vzdělávání. Čili to ministerstvo se musí podílet na vzdělávání nejen lékařských, ale i nelékařských oborů. A k tomu taky musí mít vytvořený nějaký orgán, jak se postupně se likviduje ILF, tak bohužel ten stát toto podle mě také zanedbal. A musí na to někde sehnat také nějaké prostředky. To co vidíme, kde nám chybí to vzdělávání, je ta síť praktických lékařů, která nám natolik stárne, že tam je potřeba to podpořit. Taky vidíme, že stát garantuje přes kraje zdravotnickou záchrannou službu a tam vidíme, že ti lékaři dnes také nejsou. Takže jestli to chce ten stát zajistit, tak musí zajistit vzdělávání. Ta síť, to, co jsem říkal, je ta záchranka. To, co ten stát samozřejmě může dělat, je ta centrová péče, to je ta dostupnost, tak aby ta centrová péče byla zajištěna, to je také úkol státu. A tak jak se sice lišíme od těch pravicových, tak si myslím, že skutečně v každém tom kraji by měla být jedna nezisková nemocnice, která by byla řízená státem. Buď je to fakultní, která v současně době je, a nebo například tři kraje nemají fakultní nemocnice a potýkají se s velkými problémy, protože ta spádovost pacientů tam je, ta léčba tam probíhá podobně jako ve fakultních nemocnicích, ale financování tam není. Takže to souvisí s těmi úkoly. - Já s dovolením mám doplňující otázku. Vy jste řekl, že je velmi důležité, a někteří Vaši předřečníci také, vzdělaný personál, vzdělaní lékaři, soustředit se na vzdělání o péči, o kvalitním poskytování z té pozice lékařů a dalších zdravotníků. Co říkáte, zabýval byste se s tím jako ministr: byla asi před třemi týdny zveřejněna studie České lékařské komory a I. lékařské fakulty na poměrně velkém vzorku o tom, že až jedna třetina českých lékařů jsou vyhořelí. A já bych k tomu dodala: jsou tedy potenciálně nebezpeční pro své pacienty. Zabýval byste se tím? - Tak samozřejmě, ono je to trošičku strašení, protože ono to tak úplně není, protože kdybychom se podívali na sebe, jsme tady lékaři a každý třetí, že je vyhořelý, nevím, nevím. Je pravda, že ta práce lékaře je velmi náročná po té psychické stránce, to je pravda, že mnozí lékaři skutečně pracují ty přesčasy, se kterými se budeme zabývat teď po novém roce, protože tam bude problém těch přesčasových hodin, které zatím nejsou u nás v republice vyřešené. A to je ten problém těch vyhořelých lékařů, především jsou třeba AROví lékaři, kteří pracují trojnásobně i vícenásobné hodiny přesčasové a tam může dojít skutečně k chybě u tohoto. Takže ten ministr, ano, musí se tím zabývat. Patří to ke vzdělávání a patří to k tomu, aby vyřešil třeba situaci těch přesčasů a nějakým způsobem nastavil parametry, to je úkol toho ministerstva. Vyhlášky, zákony patří ministerstvu. - Jsou to spojené nádoby. Přesčasy versus odměny, ekonomická situace, to je velmi těžké. - Samozřejmě to souhlasím, ale první musí být to, co jsme tady všichni říkali, ta ekonomika - čili nalít peníze. A pak se věnujeme vzdělání. - Ano, zachytil jsem pořadí. Je pan Štětina, pan Philipp, pan Němeček. - Mě tady v tom bloku velmi zaujaly dvě věci. Jednak ta studie o vyhořelosti. Ať se na mě nikdo nezlobí já jsem lékař, který od roku šedesát devět poskytuje služby v oboru anesteziologie, resuscitace a záchranné služby. Můžu pak odpovědět kolegovi Nečasovi. S tím já nemůžu souhlasit. Protože v době, kdy my jsme museli pracovat, za ceny, za které by dnes nikdo ani nesbíral odpadky, tak jsme nemohli být vyhořelí. A já myslím, že pan kolega Polák je také anesteziolog, takže v tom jistě bude se mnou souhlasit. To je jedna věc. Druhá věc - záchranná služba. Já jsem se chtěl k tomu ještě dostat u bodu ministerstva zdravotnictví, ale myslím si, že to můžu říct i tady. Já se domnívám nebo jsem dokonce přesvědčen o tom, že stát musí říct jednoznačně, co bude platit. A je to tedy přednemocniční neodkladná péče a za druhé to je prevence. To jsou dvě zásadní věci, které musí garantovat stát v jakékoli době, levicové i pravicové. Nelze na tom vydělávat. A že nemáme lékaře? Já se obávám, že je to věcí jenom financí. Jestliže jim dáme odpovídající mzdu, tak se domnívám, že ti lékaři budou. Ale teď bychom se mohli bavit o tom, co to je, jestli to jsou dvě stovky za hodinu nebo čtyři stovky. Ale na to je také jednoduchá odpověď. Můžeme dát tolik, na co ten stát má. Děkuji. - Zachováme pořadí s dovolením, takže pan Philipp. - Já jsem právě chtěl reagovat na dvě takové informace, které tady byly. To znamená jedna informace, to je ta studie o tom vyhoření. A druhá informace, která nedlouho probleskla, že zhruba jedna třetina dostudovaných nových lékařů odchází rovnou do zahraničí. Já si myslím, že ty dvě informace je potřeba dát dohromady. Ať už to je jedna třetina vyhořelých... prostě oni se tak cítí. Můžeme si definovat, co to přesně to vyhoření je, jaké jsou kořeny. V každém případě ti lékaři se takto cítí, což je jasný indikátor toho, že něco není v pořádku. A myslím si, že to není jenom o penězích. Já s těmi lékaři mluvím dnes a denně a lékaři, zdravotní sestry, vůbec zdravotnický personál, to je personál, který lze motivovat i jinými způsoby, než jenom finančními prostředky. Protože to většinou bývají lidé empatičtí, nějakým způsobem do toho zdravotnictví vkládají sebe, mají z toho benefity nejenom finanční, ale mají z toho i osobní benefity ve smyslu potěšení z práce, potěšení z pomoci těm druhým a tak. Takže já se domnívám, že to vůbec nemůžeme brát na lehkou váhu. A když si uvědomíme, že vychovat lékaře je otázka šesti, možná osmi let, opravdového specialistu, tak si musíme uvědomit, že jsme na nějakém břehu a že se dostáváme do situace, že když ten problém nebudeme rychle řešit, jak co se týče vzdělávání, tak co se týče dalších problémů v tom zdravotnictví, tak zhruba za osm let si to vypijeme. A to si musíme tedy pánové dát pozor, protože mnozí z nás už za osm let to zdravotnictví budou hodně potřebovat. - Ano (smích), to je možná ta nejlepší motivace v tomto okamžiku, ke změnám. Pan Němeček, potom máme zde pány a paní Markovou. - Já jen tři kratičké poznámky k tomu takzvanému vyhoření, byť každý si pod tím může představovat něco jiného. Já se vůbec nedivím, respektive divím se, že to pociťuje jenom jedna třetina. Myslím si, že vzhledem k tomu chaosu, nekoncepčnosti a frustraci je takový malý zázrak, že ten zbytek se necítí vyhořelý a že s tím nemá problém. To jsou takoví trvalí optimisté, jako jsem třeba já (smích). Druhá věc, co se týče toho vzdělávání, tam si myslím, že to je jednoznačně odpovědnost státu, protože ten to nějakým způsobem deklaruje, ten to vyžaduje a ten by to měl kontrolovat. A tam si myslím, že v těch posledních letech jsme svědky opravdu rozpadu toho systému, který tady předtím fungoval podle mě velmi kvalitně. A myslím si, že to je po těch platových možnostech druhý hlavní důvod, proč jsou lékaři naštvaní a proč třeba odcházejí do zahraničí, kde ten systém je jednodušší. Jsou to, říkám, neustálé změny, myslím si, že na lékařé zvláště v těch základních oborech jsou zbytečné požadavky k tomu, že to nemůžou vykonávat v těch svých nemocnicích, kde pracují, že jsou požadavky, aby dlouhé roky byli mimo svojí nemocnici, což není reálné ani finančně, ani řekněme z nějakých jejich osobních důvodu. Takže tam si myslím, že je třeba to zredukovat. Myslím si, že to tady říkal pan kolega Polák, to znamená, aby ten systém toho základního kmene dostal alespoň zčásti tu váhu té první atestace. To je, si myslím, inspirující. A stát je od toho, aby tady deklaroval reálný počet těch rezidenčních míst, kolik těch doktorů v jednotlivých oborech dlouhodobě bude potřebovat a aby to pak reálně zaplatil tak, aby to pro ty poskytovatele i pro ty jednotlivé lékaře bylo zajímavé. - Poprosím další reakce, tak jak jsme říkali. Pan Vyzula, Polák, Marková, pan Nechvátal na závěr. Poprosím, zrychlíme trošku ty reakce? Děkuji. - Co se týká kvality, kvalita je dána několika faktory. Jistě je tam kvalita lékařů, jistě je tam kvalita zdravotnického zařízení, jistě je tam potom také stanovení třeba equity, vybavenost vůbec těch zařízení. O tom všem se dá mluvit dlouze. Mluvilo se tady o vzdělávání. To je tak chaotické mnohdy, ty zákony, které vyšly v poslední době, že jsou v nich díry. My jsme klinická onkologie, to je interní obor v podstatě, my jsme internisté ze zásady. A my nemáme povinnou interní atestaci. To je prostě základní chyba, která se stala a která se musí napravit, stejně jako další, co tam jsou. Já si myslím, že to je další ještě otázka akreditací nemocnic. To není špatný systém vůbec. To je systém dobře nastavený, ale nemocnice, i když je jich celá řada, které už tu akreditací mají, ale přesto je to nemotivuje, protože ony z toho nic nemají. To mají jako řidičák na sněžné saně v podstatě. Skoro k ničemu, i když to tak úplně není, to přeháním trošku, protože je to dobré jako nástroj toho řízení. Nikdo to nezohlední, to je chyba. - Naopak jsou trestáni za to, že k nim chce jít více pacientů, to je asi také strašná chyba toto. - To téma se trošičku rozrostlo, tak já zkusím jenom, tak jak jsme začali tou dostupností. Já si myslím, že ta dostupnost té péče není zase tak špatná systémově. Možná se můžeme bavit o tom, jestli když tam budou peníze..., ale ten systém v tomto není. Já bych tam vypíchl dvě věci. Myslím si, že jiný přístup bychom měli mít u té vysoce specializované péče, kde pokud chceme zajistit tu dostupnost a je to strašně drahá péče, tam my i jako pravicová strana jsme pro centralizaci té péče do těch center vysoce specializované péče typu komplexních onkologických center a tak dále. Jsem přesvědčen o tom, že Česká republika nepotřebuje žádných typů center více než řekněme třináct, čtrnáct, spíš třináct. Možná dvanáct. A některá třeba jenom tři. Ano? To je potřeba si říct. Nejvíce těch KOCů, traumacenter, ty prostě musíme mít v každém kraji. Co se týká u dlouhodobé péče naopak, tak tam není cestou ta centralizace, protože tu dlouhodobou péči potřebují ti lidé tam, kde bydlí většinou. Ale aby byla přístupná a všichni, kdo s tím máte zkušenosti, víte, že tam ten přístup k této péči je trošku problém, i když se to zlepšilo. Tak tam je to, že nám chybí ta objektivizace potřeb. Protože tam je zase potřeba toto. - Teď se shodujete stále, ano. - A co se týká toho vzdělávání... - Já mám pocit ale, že existuje objektivizace. Tedy já musím říct, že už před pěti šesti lety všechny kraje a regiony si dělaly komunitní plány, kde byla zcela jasná, konkretizovaná, kdo potřebuje zdravotní péči, kolik jí bude, jak bude stárnout populace. - Pozor. Dnes máte tři stejné pacienty, tři stejné lidi, klienty. Jeden může ležet ve zdravotnickém lůžkovém zařízení, jeden v pobytovém zařízení sociálních služeb a jeden bude doma a bude mít pečovatelskou službu nebo kombinaci s home care. To je fakt. Ti lidé na tom budou úplně stejně, za úplně jiných finančních podmínek. A tam je potřeba toto zavést. To je ta objektivizace potřeb, kdy musíme říct, co potřebujeme. A poslední věc, abych nezdržoval dál. Vidím, že běží ten limit. To je to vzdělávání, protože tam skutečně já vidím návrat k tomu dvoustupňovému systému za dodržení podmínek směrnice Evropské unie, což víme, že to byl ten důvod, proč se to rozvolnilo. Tam skutečně i kolegové dva vědí, že jsem i z pozice náměstka pravicové vlády s nimi to konzultoval, protože tam se musíme shodnout. Vidím ten návrat řekněme k dvoustupňovému systému. To znamená po kmeni, který by měl být dvacet čtyři měsíců, udělat jakousi malou atestaci, říct jasně, co ti lékaři mohu dělat. A ten kmen by ti lékaři měli absolvovat, ty dva roky, v podstatě z naprosté většiny v místě, kde jsou schopni pracovat. To znamená v nemocnici v Náchodě, Rokycanech, Semilech a tak dále. Ti potřebují praxi v terénu. Vůbec není důvod, aby na ten kmen byli v nemocnici v Motole, u pana ředitele Němečka nebo v Brně ve fakultce. - Díky za reakci. KSČM, paní Marková. - Děkuji. Já bych souhlasila s tím, co tady říkal pan náměstek, protože v tomto směru, myslím si, že není žádný problém, ani není problém vlastně shodnout se napříč politickým spektrem i s otázkou centrové péče a podobně. Tady v tom opravdu není problém. Ale já bych, aniž by chtěla jakkoliv snižovat debatu ohledně vyhoření a vzdělávání lékařů, tady souhlasím, já bych nemluvila jenom o lékařích, ale také o sestrách, protože myslím si, že všichni, a dokonce i zdravotníci, kteří se starají v těch různých zařízeních o ty IT a tak dále, ti také patří k těm zdravotníkům. Tak bych chtěla vrátit to slovo dostupnost k tomu pacientovi. Protože o tom jsme tady ještě nehovořili, i když to samozřejmě spolu souvisí. Já jako zástupkyně KSČM skutečně vidím problém v tom, pokud bychom měli tu cestu k dostupnosti pouze nějakým způsobem formálně ve vyhláškách jaksi charakterizovat a stanovit a dále bychom nešli. A určitě problém v těch takzvaných nadstandardech a standardech, protože jestliže by mělo to být rozděleno podle ekonomicky nejméně náročné varianty, to znamená pokud bychom rozlišovali tu péči podle toho, že bychom jí dávali těm, co by měli více peněz. Ti by měli lepší péči a ti, co by měli méně peněz, tak horší péči. Tak v tomto případě já s tím musím zásadně nesouhlasit. - Poslední reakce, Strana zelených k tomuto tématu. - Děkuji, já budu stručný. Ona vlastně ta nestabilita v tom systému, taková ta nejistota, co bude, se vlastně přenáší do vztahu lékař - pacient a do přátelskosti zdravotnictví k pacientům, takže tam často vznikají kolize, které jsou asi zbytečné a pramení z nejistoty pacientů i těch lékařů. A i třeba syndrom vyhoření nebo opotřebení lékařů coby pomáhající profese, samozřejmě i dalších pracovníků ve zdravotnictví je markantní a ta nejistota, nezajištěné financování, nejasná budoucnost, stálé změny, to se tam samozřejmě přenáší a vede k vyhrocování toho systému a toho stavu. Děkuji. - Nám z toho neustále vychází nový ministr nebo ministryně jako ten, kdo půjde jako první shánět ty peníze na stabilizaci a na to uklidnění. To mi tedy z této diskuse vychází jednoznačně. Ovšem hovořili jsme o dostupnosti, my bychom neměli asi vynechat ještě jednu důležitou věc a jsou léky. - My jsme to navíc slíbili panu Němečkovi, že o tom budeme mluvit, o lékové politice. A já s dovolením nastíním takové dva směry. Jedno jsou samozřejmě léky pro velmi početnou skupinu, ať si vememe kardiaky, diabetiky a tak dále, kde většinou jde i o generické léky. Mnoho z Vás i ve svých volebních programech říkáte, jak je mnoho úspor v této oblasti, tak bych poprosila o nějaké konkrétní návrhy. Možná pak ještě budu mít jeden dotaz, bohužel Vy jste tady, pane Poláku, jako jediný zástupce ještě současného ministerstva, tak to budu mít otázku... A potom druhá oblast, oblast léků nových, inovativních, které třeba existují na diagnózy, kde žádná jiná alternativa léku není. Tak jenom poprosím, bychom se mohli věnovat těmto dvěma oblastem a tomu, jaké tam vidíte opatření nebo co třeba dnes nefunguje. - Můžu být kritický, hned na úvod? Myslím si, že zrovna léková politika, která dnes je v podstatě plně v kompetenci SÚKLu, respektive s některými kompetencemi ministerstva řekněme někdy od konce roku dva tisíce jedenáct, doznala výrazného zhoršení z hlediska efektivity toho systému a úspor pro veřejné zdravotní pojištění. Myslím si, že minimálně pět šest miliard ročně tam zbytečně utíká. Řeknu tři konkrétní cesty, kde to vidím. V tom na závěru roku dva tisíce jedenáct ministerstvo zdravotnictví vydalo vyhláškou nový úhradový mechanismus pro generika, který je mnohem přátelštější k těm farmaceutickým firmám než ten předchozí. Více preferuje velká balení, velké síly a když se dělá přecenění těch léků, když srovnáme ten předchozí vzorec a ten nový, tak šetří stovky milionů farmaceutickým firmám. První věc. Druhá věc, v tom zákonu o léčivech byla zakotvena možnost úhradové aukce u části léčiv, která je vlastně jediným způsobem, jak snížit ceny těchto léků. Viděl jsem záznam z České televize, kde pan ministr Heger si mnul ruce, jak každý rok udělá ty úhradové aukce a ušetří pět miliard. Hádejte, kolik těch úhradových aukcí se od té doby udělalo? Žádná. A) je správně. A třetí věc samozřejmě, která s tím souvisí, to je rychlost těch správních řízení na SÚKLu, které velmi velmi pokulhávají. Oni dnes, pokud mám správné informace, tak to, co měli mít do konce roku, tak z toho mají zhruba dvacet pětadvacet procent a tam dále utíkají další peníze. Čili myslím si, že na tuto oblast je třeba si posvítit. Samozřejmě že to vyžaduje nějaké nasazení od toho SÚKLu, ale myslím si, že si nemůžeme dnes ve zdravotnictví dovolit, aby nám utíkali finance. - Na druhou stranu ale musíme si uvědomit, že tady je problém reexportů. A to, že tu je problém reexportů, nám jasně ukazuje, že některé léky se dostávají výrazně pod cenu jiných, pravděpodobně v producentských státech. To znamená já bych trošku tu cenotvorbu malinko hájil, i když je to takový tenký led, protože do toho málokdo z nás docela dobře vidí. Ten SÚKL je takový trošku stát sám pro sebe. Ale nicméně ty výsledky, to znamená to, že jsou tu reexporty, hovoří pro to, že ty ceny těch léků, alespoň některých skupin, nejsou zas tak vysoké. - Já jen technická. Já si myslím, že ten reexport je řešitelný a bohužel zase zde ministerstvo zaspalo, když si vezmeme, jaká je situace na Slovensku, kde samozřejmě oni to vzali takovým tím razantním způsobem a přímo zakázali reexport některých léků. Nicméně z hlediska evropské legislativy, pokud ten lék je nedostatkový na tom vnitřním trhu, tak má možnost ta členská země po nějakou dočasnou dobu ten reexport zakázat. A myslím si, že tady se zase neudělalo nic. A představa, že budeme bránit reexportu tak, že budeme mít ceny stejné nebo vyšší jak Německo, myslím si, že na to bohužel nemáme finance. - Pan Polák chtěl reagovat. - O lékové politice bychom mohli mluvit stále, protože v lécích je strašně peněz. My se asi v některých věcech neshodneme. V čem se shodneme je, si myslím, že u SÚKLu je potřeba zlepšit rychlost těch správních řízení. To cítíme všichni, což je věc chodu toho úřadu. Je to samozřejmě samostatný úřad, nicméně prostě ministerstvo má možnost ho ovlivňovat, především řekněme personální politikou. Zase asi by nemělo do něj zasahovat více, než je zdrávo. Ale to je velký problém, protože to celé se pak oddaluje, ta reakce změn, tam to vidím, tu problematiku. Co se týká úhradových aukcí, k tomu se nevyjádřím, protože jsem tam nebyl... - To není výtka Vám. - Tak to děkuji. A co se týká reexportu, tam si jenom musíme říct, a to je pravda, že reexporty (a bez ohledu na to, že některé léky jsou u nás přeceněné), pokud ty firmy dodržují příslušnou legislativu, především zákon o léčivech, to je dneska legální byznys. Jestli je dobrý nebo špatný, záleží samozřejmě na schopnosti té které firmy. Některé se na to specializují, to samozřejmě víme všichni, ale v tuto chvíli to je legální. Pokud to tedy chceme řešit, tak musíme tedy říct: "Tento byznys je nelegální." Musíme ho zakázat, což já nepodporuji, já si myslím, že by to byla cesta zpět. Ale reexport je dnes legální. Ty firmy neporušují zákony a dodržují je. - Já jsem tedy o reexportu mluvil, oni to pánové pochopili nějak jinak. Já jsem vůbec o reexportech jako takových nechtěl mluvit. Já jsem jenom chtěl ukázat, že ty léky asi nebudou zas tak drahé a že to, co politici si velmi často dodávají do pusy, že prostě za všechno může špatná léková politika, že za všecko můžou ty ceny, které odčerpávají ty miliardy. Já si myslím, že to tak úplně pravda není, že to možná byla pravda před deseti lety, to určitě, ale že dnes už jsme někde úplně jinde. - Já jenom jednu větičku. Ten reexport vidím jako problém, když ten lék přestane být dostupný na českém trhu. - Na tom se shodneme. - V tom okamžiku by stát měl zasáhnout, měl by vydat příslušná opatření a ten český trh chránit. - Já souhlasím s panem Philippem, že ty léky u nás tak přehnaně drahé nejsou. Jasně, pojďme to zlepšit, tu rychlost těch správních řízení. Ale u nás ty léky, podíváte-li se na Evropu, my nejsme předražená země. Neříkám, že se někde nedá šetřit, ale nejsme v pozici před deseti lety. To skutečně souhlasím. - Dobrá. Poprosím paní Markovou, pan Štětina, Strana zelených také. - Tady pan Vyzula byl první. ... - Já bych chtěla přece jenom reagovat na ty reexporty, protože skutečně ta vůle tady byla, aby se to řešilo, ale bohužel vládní koalice nenašla odvahu, abychom to řešili. V poslanecké sněmovně jsme o tom dlouhodobě hovořili a bylo to připravené. Nebyly potom pro to vůle ze strany bývalé vládní koalice. To za prvé. A za druhé, proč bychom si to neměli skutečně regulovat a říkat si: "No, ještě nejsme tak moc drazí," když jde o veřejné peníze? A VZP dává čím dál víc peněz na léky. Vždyť přeci jde o veřejné peníze a Česká republika by měla mít zájem na tom, aby si tyto věci regulovala. Protože přeci to jsou peníze nás všech, protože všichni jsme potencionální pacienti. - Slibuji, že na ty regulace se zeptám ve třetím bloku vzápětí. Takže abychom to napravili, pak Vyzula, pan Štětina, Strana zelených a konec tématu. - K lékové politice. Předně, když si vezmeme statistiku toho, kolik se utratí peněz za léky v naší republice za posledních pět deset let, tak je to mírně narůstající, ale nicméně je to něco kolem padesáti osmi, padesáti devíti miliard korun stále. Takže není to nějaký strašák, že by docházelo k prudkému nárůstu exponencionálnímu a tak dále. A pokud se týká reexportu, tady není problém ani reexport, to já v tom nevidím. Protože jestliže zdravotnické zařízení má jasnou smlouvu, že distributor mu má dodává tyto léky, tak ten distributor to musí dodržet, i kdyby bylo, co bylo. Chyba je ve smlouvách v tom případě. Ale problém je tehdy, a problém tady je, že farmaceutická firma přestane dočasně vyrábět určitý lék a přestane ho dočasně do republiky dovážet. Co s ním potom? Tady by měl zasáhnout jednoznačně stát s nějakou flexibilní organizací, která by ho dovážela prostě z jiné země. Máme celou řadu možností, generik a tak dále. Takže tady by měl zasáhnout stát a nikoliv nějaký další distributor. - Role státu v zajištění dostupnosti, distribuce... - Já k lékové politice. Myslím si, že to je taková mantra, že se stále podsouvá, že stoupají náklady na léky. Ono tomu tak není. Já jsem v roce dva tisíce deset, když jsem se stal "nováčkem" v parlamentu, tak jsem si dal práci a zjišťoval jsem, jak to vlastně je s tou lékovou politikou. A zjistil jsem, a to nebylo moje zjištění, protože jsem vždy konzultoval s Českou lékárnickou komorou, s Asociací inovativního farmaceutického průmyslu, s lékárníky a tak dále, abych byl informován. Ono se to v podstatě stabilizovalo a nedochází už k tak velkým rozdílům, jak to bylo, že prostě některé firmy na našem trhu měly větší zisky než třeba jiné firmy. Ale skutečně ten reexport je věc, která je podle mého názoru i trestná. Protože jestliže pro náš stát se vyrobí v nějaké firmě lék a teď mám třeba i na mysli, pane profesore, onkologika, která jsou skutečně drahá nebo dejme tomu léky pro psychiatrické pacienty, tak samozřejmě ten, kdo je distrubuuje v České republice, tak je to v pořádku a je to samozřejmě podle plánu s tou firmou, která tento lék vyrábí. Ale už je nenormální a já bych řekl přímo zločinné, když tento lék je redistribuován přes hranice. A toto je podle mě už trestný čin. To se netýká "kšeftu", ale to se týká nedostatku těchto léků pro naše pacienty. A s tím bych se já nikdy nesmířil. A já mám jednu výhodu na rozdíl od pana kolegy Němečka, že tím ministrem nikdy nebudu. A já ho v podstatě lituji, jako lituji i pana náměstka, protože to není jednoduchá funkce a vždycky to jde na jeho hlavu. - To bylo krásně řečeno. Technickou... - Já jen, že bych se tady podepsal pod slova pana kolegy Štětiny, ale máme Evropskou unii a jeden z těch principů je volný pohyb zboží. My nemůžeme úplně volně to zastavit, nicméně opravdu, jak jsem řekl, myslím si, že v případě nedostatku na vnitřním trhu ten stát zasáhnout může. Úplně to zakázat bohužel nejde. To jsme vázáni. - Děkuji za odpověď na otázku, která ani nemusela padnout. Já jsem jí měl připravenou. - Děkuji. Já k těm lékům. Určitě by byly přínosné elektronické aukce, ale docela zajímavý je zdravotnický materiál, který vlastně regulovaný vůbec není. Ty ceny jsou diferencované, nadsazené a určitě v rámci ministerstva zdravotnictví a přímo řízených organizací by nějaké centralizované nákupy i nějaké řízení a regulace tam byla velice potřebná. To myslím k tomu. A to samé o zdravotnické technice, ta byla chaoticky rozmísťována bez nějakého systému a dřívější komise, která existovala pro zdravotnickou techniku, byla dobrá a měla by se obnovit. Děkuji. - To jsme nakousli další téma, ke kterému se možná na závěr ještě dostaneme, protože se na to naše auditorium třeba bude chtít zeptat podrobněji. V tomto okamžiku můžeme ukončit tedy to druhé téma druhého bloku. A jsme zpět na předvolebním kulatém stolu Zdravotnických novin a serveru OZdravotnictví.cz. Zdravotní pojištění nebo daň? "Z mosta do prosta" skáčeme k té třetí otázce, kterou jsme měli připravenou. Kdo má být plátcem zdravotní péče? Jakou roli mají mít pojišťovny a jakou stát v tomto systému? Obracím se na náš třetí stůl, který má právo vykopávat. Myslím si, že ve vhodný okamžik, protože pokud jsem si dobře poznamenával, minimálně dva jste se shodli v tom, že jste se vyslovili pro existenci jedné pojišťovny. Ať už tady v diskuzi, nebo jsem to zachytil předtím v novinách. Jedna pojišťovna by stačila? Pokud ano a pokud by to mělo ušetřit našemu systému, máte tak nějak alespoň rámcovou představu, v jakých procentech by se ta úspora mohla pohybovat? S dovolením spouštím časomíru na deset minut věnovaných tomuto bloku. - Já bych jenom chtěla říct, že primárně to není o ušetření peněz za provoz těch zdravotních pojišťoven, protože samozřejmě provozní fond musí být ze zákona pouze do určitého procenta a to není na ušetření tohoto. Spíš jde o ušetření celkově veřejných finančních prostředků, které v podstatě jsou skutečně ze solidárního systému. Zatím tomu říkáme zdravotní pojištění, je to spíše zdravotní daň, kterou platí zaměstnanci, platí ji OSVČ, platí tedy i osoby bez zdanitelných příjmů. A vlastně za více než polovinu České republiky to platí stát. Takže jsou to opravdu finanční prostředky veřejné, solidární, a proto je třeba, aby na ně byl dohled. A proto stačí ta jedna zdravotní pojišťovna nebo jeden fond, který bude skutečně kontrolován, a ten tok finančních prostředků bude kontrolován natolik, že ten systém nebude vysáván. To si myslím, že je základ. A k tomu je potřeba samozřejmě tu solidaritu tak trošku vrátit do toho systému, protože ona byla narušena. Byla narušena zmrazením plateb za státní pojištěnce, byla narušena zavedením stropu na pojistné na nejbohatší příjmy, byla narušena i tím, že v podstatě stát vysává ze zdravotního pojištění prostřednictvím DPH finanční prostředky. Plus nekompenzuje inflaci a tak dále. Plus když k tomu dodám, než by vznikla jedna zdravotní pojišťovna, protože to je otázka samozřejmě dohody, zdravotnictví by nemělo být kořistí strany, která zvítězí, ale mělo by být předmětem dohody. A všimli jsme si tady, že jsme se na některých věcech shodli. Takže nemělo by to být přetlačování, tak jako se to stalo třeba při schvalování takzvané reformy, že nás někdo převálcuje, ale že bychom se měli na těch základních věcech dohodnou. Takže i toto musí být dohoda. A než ta dohoda bude na tom, že nám stačí jedna zdravotní pojišťovna plus další pojišťovny, které budou dělat komerční připojištění, až jasně stanovíme, co budeme z toho veřejného zdravotního pojištění platit, tak do té doby je potřeba srovnat podmínky pro všechny zdravotní pojišťovny, které dosud existují. Protože jestli něco narušuje celkový systém hrazení té péče, tak jsou to určitě nerovné podmínky v neprospěch VZP. A tato situace měla být také dávno řešena. Měli jsme tato řešení připravena, ale bohužel přes bývalou vládní koalici to neprošlo a mě to strašně mrzí, protože to je zdravotní péče pro všechny. Ne pro "pravičáky", ne pro "levičáky", pro všechny. - Vzpomínám si na Nizozemsko, které jste tady několikrát citovali. Tam tu reformu napříč spektrem projednávali dvacet let, než něco spustili. Byla tady reakce, pan Němeček, pan Polák. - V Sociální demokracii se tato debata vedla a ty názory tam nebyly úplně sjednocené. Nicméně do těchto voleb a pro toto volební období nejdeme s tím, že chceme jednu zdravotní pojišťovnu. Ale myslím si, že s paní Markovou nemáme nějaký zásadní rozpor. Spíše bychom chtěli nechat nějakou přirozenou evoluci, ona každým rokem část těch pojišťoven nějakým způsobem sfúzuje. A myslím si, že ten systém se tam vyvíjí. Řeknu proč nejsem úplně příznivcem toho, abychom to v tom následujícím volebním období dělali. Protože v okamžiku, kdy máte jednu pojišťovnu, tak jakoby systém pojištění trošku ztrácí smysl. A pak je nasnadě udělat nějaký státní zdravotní systém. Myslím si, že to by byla tak veliká změna, že bychom zase celé volební období nic nedělali, než realizovali tuto změnu. Ale souhlasím s tím, že je třeba srovnat podmínky. VZP je dneska opravdu ta, která finančně táhne celý systém nemocnic. Je třeba posílit roli státu v těch stávajících pojišťovnách, ve správních radách, v dohledu ministerstva zdravotnictví, ať přímo, nebo nějakým úřadem. A pojišťovny by opravdu měly realizovat zdravotní politiku, kterou stát bude definovat a oni by ji měly provádět. - ODS, pan Polák. - Tak odpověď na tu první otázku, jestli zdravotní pojištění nebo daň, my jako ODS říkáme, že právě to musí být pojištění. Já jsem tím začínal v těch úvodních dvou minutách, vidím to jako zcela zásadní věc, protože dneska to je reálně daň. A to malinko, kde ty zdravotní pojišťovny soutěží, je to. Takže musí být pojištění a právě v tom my vidíme tu cestu, že se to musí změnit. Já jsem pro to, aby to bylo po dohodě. Skutečně si nemyslím, že se má tady něco měnit na čtyři roky a tak dále. Ale musí to fungovat jako pojištění. My mluvíme o komplexních zdravotních programech, proto jsem já mluvil na začátku o tom, co my nazýváme v ODS povinným ručením. To znamená pojištění, které je povinné, ale ti klienti si skutečně mohou vybrat z různých pojistných programů. Ale jsem připraven o tom diskutovat, protože si myslím, že by na tom měla být alespoň elementární shoda, na těch parametrech. Myslím si, že stát by neměl určovat shora počet pojišťoven a říkat, že správný počet je tři, pět, sedm. Ty pojišťovny prostě mu buď na tom trhu přežijí, nebo nepřežijí. Stát by měl zajistit dohled nad férovým fungováním. Já jsem tady na začátku mluvil o tom, že si myslím, že by to neměla být úplně role ministerstva, tu roli ministerstva vidím menší. Měl by to být řekněme nezávislý úřad, kancelář zdravotních pojišťoven, ale také to asi není úplně klíčové. Nevidím rozhodně cestu v tom kopírovat Británii v NHS. To je výborný systém, který fungoval po válce. V padesátých, šedesátých letech se osvědčil, a dneska víte, že to nefunguje. To prostě není správná cesta. A rozhodně si nemyslím (a o tom jsem mluvil), že bychom měli... Tento systém, pokud s ním nic neuděláme a pouze se budeme bavit o tom, že dáme tolik a tolik pojišťoven, ale nic s ním jako neuděláme zásadně, tak to bude furt daň a cestou jedinou bude, že do toho systém budeme nalívat peníze, ať už cestou státních pojištěnců, nebo tedy zvyšováním odvodů za zdravotní pojištění, což je ve finále zvyšování daní, a to já odmítám. My se tomu jinak nevyhneme. Takže my ten systém musíme, teď řeknu ošklivé slovo, zreformovat nějakým způsobem, aby skutečně to bylo pojištěním, ale souhlasím s tím, že bychom na tom systému měli mít alespoň elementární shodu napříč relevantním spektrem. - Zatím z toho systému bohužel vytahujeme peníze. - Ale i kdybychom je dále nevytahovali, tak jestli chceme udržet kvalitu toho zdravotnictví... Víte sami, jak to jde dopředu, na tom se shodneme. Armáda a zdravotnictví, to jsou věci, kde to jde nejvíc dopředu. A to prostě neufinancujeme v tomto systému dál. - Na tom se určitě shodneme, teď je otázka, jak to udělat. Tam budu mít jednu konkrétní otázku, ale teď dodržím pořadí. Pan Nečas, pan Vyzula, kterého jsem nepřehlédl. - To, co tady bylo již řečeno, že zhruba šedesát procent našich pacientů jsou státní pojištěnci, a jestliže my takto financujeme tyto pojištěnce, to znamená děti a důchodce, tak jsou to skutečně veřejné peníze. Není to tak všude. V Izraeli samozřejmě za děti si platí rodiče, pojištění zdravotní. V Německu si důchodci platí ze svého důchodu pojištění a tak dále. Čili toto je potřeba rozhodnout, jestli nechceme jít třeba i některou jinou cestou a nebo zůstaneme u tohoto. Čili toto je dost podstatné. To, jestli bude jedna pojišťovna, my si myslíme, že to není správné, že to snížení těch pojišťoven, kterých je dnes tuším sedm, což je zbytečně moc roztříštěné, že v podstatě ta konkurence by měla být a ta konkurence může být, pokud budou dvě tři třeba ty pojišťovny. Může jich být víc, ale ten stát svým rozhodnutím to může samozřejmě zredukovat lehce, řekne kolik pojištěnců minimálně má mít pojišťovna, a tím pádem se nám to spojí. Čili lze to vyřešit. A to, co by ty pojišťovny mělo kontrolovat, co tady bylo řečeno, tak my si myslíme, že by to měl být úřad pro kontrolu ne zdravotních pojišťoven, ale zdravotní péče jako takové. Ta kontrola těch pojišťoven v podstatě dnes není žádná. Čili to je ta větší úloha toho státu. - To byl ten Váš návrh toho arbitra, že pod něj by spadalo i toto? - Tak. - Děkuji za jasný názor. Pan profesor Vyzula. - Já bych k tomu jenom dodal krátce asi toto. Pokud se týká konkurence pojišťoven, prosím Vás, o jaké konkurenci tady mluvíme? Vždyť ty pojišťovny všechny dostávají stejné peníze od státu. A nebo plus minus. Ale de facto oni musí poskytovat ze zákona, z Ústavy musí poskytovat to nejlepší, co je v současné době k dispozici - a to všem. To je dáno, to je v Ústavě. To nemůžeme nějak měnit. Takže proč máme sedm pojišťoven? To je úplně zbytečné, podle mého. Stačí nám v tom případě jedna pojišťovna, která bude státní, a potom budeme mít řadu komerčních, které se vyprofilují samy na tom, co ten trh bude potřebovat. A hlavně, vzhledem k tomu, co nám Ústava umožňuje, že můžeme dostat všechno, tak to si jednou musíme uvědomit, že to není možné, že to není udržitelné do budoucnosti. A je třeba prostě říct, na co nemáme. A každý pojištěnec, každý klient pojišťovny má právo na to, aby věděl přesně, na co je pojištěný. Aby měl jasný seznam výkonů. Ten seznam výkonů ten pojištěnec nemá. On neví, jestli může dostat platinový stent, nebo nějaký radioaktivní stent, nebo nějaký umělohmotný stent. On to neví. - Děkuji. To je druhá otázka, která nemusela padnout díky Vám, protože jsem se chtěl zeptat přesně na to, o čem se bavíme, když je to určeno. Takže děkuji pěkně. Dvě reakce, třetí reakce pan Polák a dáme prostor našemu publiku. Paní Marková, dáma byla první. - Já jen velmi stručně. Já jsem chtěla zareagovat na to, že bychom se neměli nechat tlačit stále do myšlenky, že na to nemáme, že to je neufinancovatelné. Přeci když ten stát bude prosperovat, nebudeme mít sedm set tisíc nezaměstnaných, ale budeme mít dostatek práce, ti lidé budou mít za tu práci spravedlivou odměnu, budou platit do systému, nebude mít šest milionů státních pojištěnců, budeme jich mít mnohem méně, tak bude přeci dostatek finančních prostředků na to, aby každý dostal péči, kterou potřebuje. Nenechme se do toho zatlačit a já se nechci nechat zatlačit ani do toho, že budeme lidem říkat: "Není na to, zaplaťte si to ze svého. Jo, že na to nemáte? Tak to máte smůlu...". Už od devatenáctého století existuje solidární systém, tak se nenechme do takových věcí natlačit. - Já už jsem se hlásil delší dobu, ale to nevadí. Já tedy velmi souhlasím s panem ředitelem Němečkem, protože když jsem šel sem, tak jsem říkal: "Mám říct myšlenku - jedna pojišťovna?" To znamená jedna, která bude platit veřejné zdravotní pojištění, a další komerční. Mně se líbí to, co říkal pan doktor Němeček, že samozřejmě je možno o tom uvažovat, ale ne teď hned. Evolučně. Já se musím vrátit k té mojí jediné vzpomenuté cestě do Německa. Já bych doporučil všem, kteří budou vládnout, aby se tam jeli podívat. Protože my jsme měli nabídku od jejich zdravotního výboru, že nám budou nápomocni jak v poskytování zdravotní... Ne že bychom to dělali lépe nebo hůř, ale že nám řeknou, jak na to jdou. A tam mají sto padesát osm pojišťoven a funguje to. A já si myslím, že to není v tom, jestli máme jednu zdravotní pojišťovnou a nebo jich máme deset, ale nesmí to být přerozdělování peněz. Tak bohužel pojišťovny fungují. - Právě v tom se shodneme, to jsem rád, že není to o tom počtu pojišťoven, jestli jsou tři, pět, sedm, sto padesát osm, ale jde o to, aby skutečně mezi sebou mohly efektivně soutěžit a nebylo to jen, jak říkáte, přerozdělování peněz, ten jeden systém. Tomu rozumím, ale musíme jim tu možnost dát, kdy my říkáme, že musíme mít nějaký systém těch zdravotních programů. A musím říct, že ten systém je solidární a funguje. Když se podíváte, jak funguje systém v Nizozemí i v tom Švýcarsku, které je v podstatě ještě o kus dál, má i vyšší spoluúčast. I tam je ta solidarita zachována. To musím se vymezit a říct, že to, co říkal pan Nečas, že dohled nad zdravotními pojišťovnami ano, tam se shodneme, ale nemyslím si, že máme mít dohled nad zdravotní péčí. To si skutečně tedy myslím, že nikoliv. A souhlasím s tím, teď nevím, kdo to říkal z kolegů, že pacient musí vědět, na co má právo, já bych dokonce říkal - na co má nárok. Ale to zase je o tom, že ten pacient si může rozhodnout tím, že si v nějakém programu něco připraví. To není o tom, že nedostane tuto péči. Ale jakým způsobem se pohybuje v tom systému. Ale to už bychom se dostali do systému řízené péče, což je pro někoho sprosté slovo, a já si naopak myslím, že to je velmi smysluplné slovo. - Já ještě musím, protože jsem se v tomto bloku nevyjádřil. Já bych řekl, že momentálně ty pojišťovny mezi sebou velmi čile soutěží, ale soutěží bouhužel v tom, jak s prominutím, já to slovo použiji, odrbat toho poskytovatele. A musím trochu v této chvíli pochválit malinko VZP, která se chová v tuto chvíli zrovna docela solidně, ale ty ostatní pojišťovny, některé více, některé méně, opravdu v tom nerovném postavení, kdy mezi poskytovatelem a mezi zdravotní pojišťovnou se snaží vlastně si konkurovat, kdo nám zaplatím méně. Takže oni už soutěží teď. - Poprosím pana doktora. - Já bych řekl, že zdravotní pojišťovny jsou veřejnoprávní subjekty, takže by to mělo být prostě veřejné, co vše se kolem nich děje. Mají nějaké provozní náklady, které jsou stanovené, určitě je možné je třeba trochu snížit, čím samozřejmě bude docházet ke snížení počtu zdravotních pojišťoven. Jinak ta regulace těch zdravotních pojišťoven nějaká ideální není, jelikož byla velká diskuse kolem slučování pojišťoven. A je samozřejmě problém i řetězení a monopolizace poskytovatelů péče se zdravotními pojišťovnami. A ještě závěrem bych řekl k té VZP, která má tady poměrně velké zastání, jsou tady kolegové z řad VZP. A tam byla řada kauz, jako třeba IZIP, Ora Print, asymetrické smlouvy a další věci, které dosud nejsou objasněné, takže před nějakým dalším financováním VZP bych viděl jako zásadní objasnění těchto věcí, což zatím není. - Poprosím o ty dvě zbývající reakce. Paní Marková, pak Němeček. - Já bych chtěla jen zareagovat na to, jak se tady mluvilo o těch zemích, kde to všude funguje, Německo, Holandsko a tak dále. A můžu říct, že já jsem ve všech těch zemích byla, zkoumali jsme tam ty zdravotnické systémy. A co jsme si odnesli zásadního a to mi musí tady pan kolega bývalý potvrdit je, že všude mají stejné problémy ve zdravotnictví, jako máme my. To za prvé. A za druhé, že většinově ti lidé, co tam žijí, dostávají menší zdravotní péči než u nás. Takže já bohužel nemohu souhlasit s tím, že máme všechno okopírovat z těch zemí, o kterých se tady mluvilo. Po těch osobních zkušenostech to nemohu doporučit. - Otázka je, jestli můžeme najít my ten nejlepší systém v Evropě. - Už ho máme, jenom ho stačí vylepšit. - Já si dovolím zareagovat na pana náměstka Poláka a zkusím tomu vrátit nějaký ten střet pravice a levice. První poznámka, já mám pocit, že ty stávající pojišťovny nechtějí tu konkurenci, že jim to velmi vyhovuje, že je to velmi pohodlné pro ně, oni se do ničeho pouštět moc nechtějí. A druhá věc, pan náměstek Polák tady říkal, že ideální bude, když si ti pojištěnci budou vybírat ty plány těch pojišťoven, co tam bude. Já to považuji za iluzorní, protože prostě ten pacient bude vždycky vůči tomu doktorovi v takové informační nerovnováze, že to prostě nebude fungovat. A zeptám se ještě jinak, pane náměstku, Vy jako pravice jste tady vládli sedm let v této zemi. Proč jste to za těch sedm let alespoň nezkusili udělat? - Já odpovím na tu první výzvu, že ten pacient je vždycky v tom podřízeném postavení. Já zas musím říct, když to funguje v jiných zemích, pane řediteli, proč by to nefungovalo. Ti lidé se v tom naučí velmi dobře fungovat. V tom to skutečně není. A o tom, proč to pravicové vlády nezavedly, jasně. Já jsem tam rok a půl, mám na starosti jinou sekci a navíc to by byla otázka na TOP 09, protože ODS to zdravotnictví neměla... - A Leoš Heger zase nepřišel. - Já se z toho takto vyvléknu. - Já s dovolením to jenom uzavřu jednou věcí. Ty pojišťovny měly samozřejmě i delší čas, podmínky na to budování jakýchkoli konkurenčních, alespoň nějakých, vazeb, produktů a tak dále. Nikdy se žádná z nich o tu zodpovědnost, myslím si, nepřihlásila. - Já jen, jestli můžu, abych se z toho úplně nevyvlékal. Už v době, kdy ODS měla ministra zdravotnictví, myslím teď konkrétně ministra zdravotnictví Julínka, tak toto bylo připravováno. To, že z politických důvodů se začalo nepopulárními poplatky a z politických důvodu následně se nerealizovaly podobné kroky, ale možná jinak nazývané, ale v principu, systémově podobné kroky, tak ten pokus tady byl, v době, kdy ODS měla ministra zdravotnictví. V poslední době ne. - Já s dovolením uzavřu tento blok a tuto diskuzi s tím, že jsme nakonec neplánovaně zodpověděli tu otázku, zda ministr zdraví nebo zdravotnictví, protože nám z toho přesně vyplynulo: nový ministr zdravotnictví bude muset být manažerem systému a nějakým způsobem se postavit jednak do fronty na ty peníze a řešit jeho fungování, ale zároveň jste potvrdili, že v centru bude ten pacient. A to je ten ministr zdraví. To je tím míněno, že to není systém pro systém. A s těmito slovy můžeme uzavřít celý tento blok. A nyní se můžeme obrátit do našeho auditoria, pro které je připraveno těch závěrečných dvacet minut (přibližně) našeho kulatého stolu, pro jeho dotazy. Vidím pana doktora Dostála jako prvního, prezident České lékárnické komory jako druhý, Jana Petrenko jako třetí, čtvrtý dotaz médií. Dobrá, já si to pokusím pamatovat. - Dobrý den. Protože většina z Vás usiluje o výkonnou moc, tak konkrétní dotaz. Stejně na ty filozofické věci nebude Ústavní většina, aby se to mohlo změnit. Čili je nějaký prosinec, Vy jste ministryní či ministrem zdravotnictví a z titulu své funkce odpovídáte občanům za řízení a hospodaření přímo řízených nemocnic. Nemocnice hlásí zadlužení a objevují se případy omezování péče o pacienty, jak je na konci roku folklorem. Na stole máte zprávu NKÚ ze čtyř fakultních nemocnic, která uvádí, že rozdíly v nákupních cenách léků a materiálu mezi těmito nemocnicemi dosahují až dvojnásobku. Například stejný typ defibrilátoru nakoupila jedna nemocnice za šest set tisíc a druhá přes milion. Zpráva NKÚ dále tvrdí, že tyto naše Vaše nemocnice nakupují mnohdy od jediného dodavatele, bez otevřeného výběrového řízení, někde bez písemné smlouvy. Jejich ředitelé uvádějí, že od toho jediného dodavatele dostávají slevy a sponzorské dary. Prosím vysvětlete, zda je to v pořádku. A pokud není, jaké konkrétní kroky uděláte ke změně? První je třeba říct, že asi ty organizace, pokud nebude centrální nákup zajišťován ministerstvem zdravotnictví a u některých komodit asi je to na zvážení, tak vždycky ty ceny budou mít jiné, protože s konkrétním dodavatelem dohadují konkrétní podmínky. Někdo má splatnost dva měsíce, někdo má splatnost rok. Samozřejmě to v té ceně se nějak projeví. Za druhé, pokud se v tom nálezu opravdu objeví, že flagrantně porušují zákon, tak je to samozřejmě na nějaké personální řešení, ale neznám ty detaily, takže k tomu Vám více neřeknu. Ale myslím si, že to, co z toho vyplývá, tak určitě sdružit nějakým způsobem aspoň u části komodit, které řekněme ty nemocnice potřebují jako velmi podobné nebo velmi stejné, a využít tu sdruženou ekonomickou sílu k nějakým společným nákupům, to určitě je cesta. Protože jinak, když bude každá nemocnice nakupovat sama, tak vždycky bude mít jiné podmínky, nedosáhnete na otevřeném trhu toho, že budou nakupovat za stejně. - V této části si dovolíme s kolegyní vymínit si právo omezovat diskuzi pouze na dva diskutující, takže ještě pan Polák a půjdeme k dalšímu dotazu. Není nad to to říct dopředu, že? - (smích) Ne, v pořádku, to já jsem rád. Já si obecně myslím, že teď v prosinci, když jste tedy říkal, tak bez té Ústavní změny, tam je to prostě odpovědnost managementu těch nemocnic. Ty mají skutečně hospodařit správně. Jestli někdo je špatný, řeknu ředitel, nakupuje ty defibrilátory za dvojnásobek, tak pak nechť nechodí na ministerstvo, že má špatný hospodářský výsledek. A pak je to tedy spíše o tom personálním řešení v dlouhodobějším horizontu, ale myslím, že skutečně by stát měl mít co nejméně přímo řízených organizací, nemocnic, léčeben a tak dále. A toto by se skutečně mělo přenést. Takže toto by se vyřešilo. To, že se někde nakupuje bez výběrových řízení komodita, která je možná soutěžit, tak to je samozřejmě špatně. Tam já s Vámi jednoznačně souhlasím. Tady jenom zareaguji, s těmi splatnostmi by se to mělo v podstatě vyřešit, protože víme, že bychom se měli dostat všichni na splatnost těch šedesát, eventuálně devadesát dní. (...) Teď se bavíme o zákoně. To není obchodní politika, že by ta obchodní politika tudy jít neměla. Tak asi stručně tolik. - Děkuji. Takže jsme slyšeli názory dvou potencionálních usednuvších do křesla. Dobrá, Česká lékárnická komora. - Děkuji, dobrý den. Já bych se zeptal ohledně léků. Samozřejmě náklady na léky, to je nekončící příběh. Každý to posuzuje podle svého. Podle mého je tam potřeba základně rozlišit náklady v průběhu času na léky běžně předepisované na recept a na léky, které jsou spotřebovávány na ty nákladné diagnózy, centra a tak dále. Asi všichni víte jak se to vyvíjí. Že skutečně ty náklady na ty běžné léky u běžné populace stagnují nebo se snižují v těch posledních letech, úhrady pojišťoven rostou naopak, ale je to asi dobře, ale zase by to mělo být trošku více hlídané. A v této souvislosti otázku spoluúčasti. Jestli Vaše strany, pokud byste měli možnost, hodláte změnit ten současný model? To znamená my máme nějaký model, který se na jednu stranu tváří jako logický, započitatelný, nezapočitatelný doplatek. Nicméně nikdo už nesleduje, jestli ty léky, na které jsou nastaveny ty započitatelné doplatky, nebo ten nezapočitatelný, ten bazal je dostupný. Z části to řešíme v rámci generické substituce, přirozené, z části teď zdravotní pojišťovny chtějí dělat pozitivní listy. Ale je to prostě jeden velký chaos a pacient neví. Na mě dívají jako na exota, když se ptám kolegů z jiných evropských zemí, jestli mají různý doplatek v různých lékárnách na stejný lék. Prostě tam, kde mají solidární systém, tak je to předvídatelné. Sice se přechází od toho procentuálního postupně k nějaké třeba fixní částce, plošné částce, ale prostě jak ten limit ochranný bývá vyjádřen nějakou úhradou ze strany pacienta do nějakého limitu, ale potom už všechno hradí pojišťovna, nemají to takto rozkolísané. Tak i potom ta přímá spoluúčast na lék, který předepíše lékař a který je hrazen částečně z veřejného zdravotního pojištění, tak dostane všude se stejným doplatkem. Jestli z tohoto pohledu předpokládáte nebo budete iniciovat nějakou změnu? Děkuji. - Jestli můžu tedy zareagovat, já si myslím, právě z těch debat s pacienty a i s kolegy třeba ve zdravotnické komisi, toto je opravdu jeden z problémů, který ty pacienty strašným způsobem rozčiluje nebo nejsou schopni se s tím srovnat. Takže my určitě máme v program, že toto chceme řešit. Není to jednoduché. Znamená to přejít na jiný systém stanovení úhrady, nicméně si myslím, že tak jako třeba ty pojišťovny, souhlasím že nejsou k řešení, tak toto k řešení je. A co nejdřív. - Já si to také myslím. Pan Němeček. - Poznámku k té lékové politice. Také bych se přikláněl k tomuto názoru, ještě bych možná zdůraznil jednu věc, že co by se mělo legislativně řešit, tak si nemyslím, že je eticky správná, aby lék, který je hrazený ze zdravotního pojištění, aby na to různé zdravotnické řetězce dávaly různé bonusy. Bylo to součástí nějakých loterií a podobně. To si myslím, že v tom by měl stát zasáhnout. Myslím si, že ten stávající ochranný limit nějakou roli plní a že by měl zůstat, nicméně vrátil bych se i k tomu systému, který stát kdysi deklaroval. Že by se mělo vrátit to, a stát by na to měl dohlídnout, aby opravdu v každé lékové skupině byl aspoň jeden lék bez doplatku pro toho pacienta, aby ti lidé to pak nemuseli ex post řešit se zdravotními pojišťovnami. A ještě samozřejmě jeden bonbonek, to tady musím prodat, z programu sociální demokracie je, že my budeme prosazovat po nějakém jednání s Evropskou komisí buď nulovou, nebo pětiprocentní daň na léky hrazené ze zdravotního pojištění, což jednak ušetří systému, jednak samotnému pacientovi. - A je šance toto projednat u Evropské komise? - Pokud mám informace, tak ta záležitost je průchozí a opravdu ta možnost tady je. V některých zemích to je. Ale jde o to, abychom byli schopni to vyjednat, samozřejmě. - Budeme držet palce. (...) Pacienti a paní Jana Petrenko. - Dobrý den. My tady máme několik svědků, že jsme od začátku roku hledali způsob, jak zakotvit pacientské organizace do české zdravotnické legislativy, protože ty organizace skutečně vykonávají hodně práce, dělají to zdarma z nadšení a nebo za minimální ceny. A konečně se nám povedlo to vymyslet tak, že budou zakotvení do zákona o zdravotnických službách. A pan náměstek Polák to údajně škrtnl. A nám řekla paní ředitelka Seidlová, že prý jste řekl, že pacientské organizace žádné služby nikomu neposkytují. Jakou si myslíte, že mají roli pacientské organizace ve zdravotnictví? - Jasně formulovaná otázka. - Tady asi budu jedním z těch dvou. - To je diskriminační otázka (smích). - Já skutečně, pokud tedy se bavíme o zákonu tři sta sedmdesát dva, zákonu o zdravotních službách, tak já se tím netajím, skutečně si nemyslím, že by v tom zákoně, v těch paragrafech měla být nějakým způsobem jasně definovaná (nedokážu si to moc představit) role pacientských organizací. Stejně by tam byla deklarativní, stejně by tam bylo, že ministerstvo nebo stát nebo někdo konzultuje a tak dále. Stejně víte, že všechny tyto formulace jsou velmi vágní. Je to o té ochotě s těmi lidmi mluvit. Vy víte dobře, že když jste mě někdo požádali o schůzku, tak i když jsem třeba neviděl důvod, aby to bylo v zákoně, tak jsem se vždycky sešel. To samé se domnívám, že bude dělat každý ministr zdravotnictví. Když to bude mít v zákoně, že musí, že tato organizace například musí být připomínkovým... nebo já nevím, jak byste to tam chtěli zakotvit, tak dobře, bude. Já nevidím důvod. Já jsem někdy nazýván právním puristou. Já se za to nestydím, skutečně si myslím, že zákony mají být spíše strohé, věcné a možná je to nepopulární, myslím si, že toto do zákona nepatří. - Můžu ještě doplnit? - Určitě. - My jsme to tam potřebovali dostat z toho důvodu, že jsme se pak potřebovali odvolávat v zákoně o reklamě na pacientské organizace. A právě jsme to potřebovali někde zakotvit, pan poslanec Štětina nám s tím pomáhal, Ondřej Dostál na tom pracoval. My potřebujeme někde pacientské organizace jako legitimní součást zdravotnictví, protože ony skutečně pracují. - Já neříkám, že nepracují. A víte, paní Petrenko, že to jsem nikdy neřekl. - S dovolením od osobního to trošku zklidníme. - Já jsem neřekl, že nepracují. Pouze zastávám tento názor, že to nemá být součástí legislativy. - A já se přesto vrátím k tomu, tedy jak zakotvit místo pacientských organizací? Jenom na přirozené autoritě? - Přesně tak. Vy jste říkali, že by to bylo vágní, ale to přeci vágní být nemusí. Já teď vezmu nějaký jiný příklad, doufám, že tady mě právníci nějak nevyplísní, že jsem mimo, ale když se podívám na to, jak v zákoníku práce jsou zakotveny třeba odborové organizace, kterých je taky více, můžou vznikat nové, mohou se nějakým způsobem množit a zase jiné zanikat, takže i takovéto organizace jde zakotvit v zákoně poměrně jasně a dávají, tady v tom případě ne tedy ministerstvu, ale zaměstnavateli, poměrně přesná pravidla, jakým způsobem s nimi zacházet, jak brát na zřetel jejich názory a jakým způsobem s nimi uzavírat kolektivní smlouvy. Takže proč by to nešlo? - S dovolením připustím třetí názor. A to z toho důvodu, že pan Štětina byl jmenován jako ten, kdo s tím pomáhal. - Já budu velmi stručný. Já souhlasím s panem náměstkem, že zákony mají být stručné. Ale ty nejsou. Já už jsem ve sněmovně říkal, že zákon je podle mě pokud možno co nejméně rozvitá věta, protože čím širší věta, tak tím potom jsou další odklady. A pan doktor Dostál by mě dostal tam, kam bych chtěl, protože já právník nejsem. Takže já se domnívám, že by měly být v zákoně ty pacientské organizace. Ne samozřejmě všechny, protože jich máme minimálně stovku, z nichž některé jsou (nechci se někoho dotýkat), ale mělo by být jasně stanoveno, co to je pacientská organizace. Mělo by to být součástí zákona. A mohlo to býti i v tom zákoně o reklamě. - Děkuji. Naprosto jasný názor. Média nám dlouho mlčela. - Dobrý den. Hana Válková z iDNES. Já mám tu otázku ale postavenou tak, že nevyhovuje těm pravidlům, která jste tady nastolil. Já bych chtěla poprosit, aby každý nám tady řekl, byť stručně, to, co na začátku tady od dvou řečníků zaznělo. A to je zvyšování spoluúčasti pacientů. Stačilo by mi, jestli ano, jestli ne. A pokud ano, tak o kolik a jakým způsobem. - A na co, jo? - Třeba (smích). - Vezmeme to jako kolečko, nebudeme dávat pořadí. Vezmeme to tentokrát opačným směrem, takže od Zelených. Zelení vždycky byli poslední, budou první. - Děkuji. Spoluúčast pacientů, snad mírné navýšení, ale revize doplatků za léky v rámci lékové politiky, navýšení maximálně do dvaceti procent a ochranný limit zahrnující veškerou péči včetně doplatku na léky do čtyř tisíc. - Pan Štětina. - Spoluúčast je dnes, jak zde padlo, minimálně kolem těch osmnácti procent. Čili hnutí Úsvit nezvyšovat. - Paní Marková. - KSČM samozřejmě nechce zvyšovat spoluúčast pacientů, naopak chceme zavést tak zvanou sociální klauzuli, která by pomáhala těm, kteří jsou nízko a středně příjmoví a u kterých by mohl právě nedostatek finančních prostředků být bariérou přístupu k té zdravotní péči. - Musím se zeptat, doplňující: sociální klauzuli ve zdravotnických zákonech o zdravotním pojištění nebo v sociálních zákonech? - Já si myslím, že záleží na dohodě, kam dáme tuto klauzuli, protože je důležité hlavně, aby existovala. - Pan Nečas. - Já už jsem to říkal na začátku. My nechceme zvyšovat, chceme ponechat, ale nebráníme se nadstandardům v minimálním rozsahu samozřejmě stanoveném zákonem. - Já asi paní Válkovou nepřekvapím za sociální demokracii. To znamená v žádném případě spoluúčast nezvyšovat. Myslíme si, že doba zvláště v těch regionech je velmi špatná, že spousta lidí opravdu obrací každou korunu. Naopak si myslíme, že po případném zrušení zdravotnických regulačních poplatků ta spoluúčast by měla ještě klesnout. - To byl pan Němeček. Pan Phillip. - KDU si určitě nedává jako svůj cíl zvyšovat spoluúčast, to je samozřejmé. Jde o to ten systém nastavit tak, aby byl sociálně únosný, aby možná i ta spoluúčast, která teď je, třeba nebyla tak vysoká nebo aspoň nějakým způsobem byla regulovaná právě pomocí ochranných limitů, které je možné i zpřísnit. - Pan Polák. - Já už jsem to říkal. My jako ODS vnímáme realitu, takže nechceme slibovat nemožné, chceme být korektní. Já se domnívám, že se nevyhneme zvýšení spoluúčasti řekněme v horizontu několika let na úroveň kolem dvaadvaceti procent. Celkově cestu, když jste se ptala, tak vidíme právě v těch zdravotních programech, ale v možnosti se tedy na to připojistit. Ten systém takto musí být nastaven. Ale obecně si myslím, že v řádu let kolem dvaadvaceti procent. - Pan Vyzula. - Já sedím tady napravo, takže zřejmě to bude spíš jiný názor, ale musím podpořit tady pana náměstka Poláka. To, že se nebude zvyšovat spoluúčast, prosím vás, to je jenom čirý populismus. To není realita. My máme nejnižší spoluúčast v Evropě a my si to nemůžeme dovolit zase, tak bohatí nejsme. Pochopitelně spoluúčast nebude zase enormní, my počítáme něco kolem dvaceti procent, ale na druhé straně ty nesmyslné regulační poplatky je nutno už konečně jednou zrušit. - Děkuji. To by mohla být tečka v tomto okamžiku. Já se obracím na kolegyni Ivanu Plechatou, ne z toho důvodu, že bych chtěl vědět její názor na zvyšování spoluúčasti, ale zajímal by mě názor OZdravotnictví.cz na tento kulatý stůl. - Já bych chtěla zejména všem poděkovat, všem účastníkům, myslím, že zástupci osmi stran si na nás udělali čas. Za to jim velmi děkuji. Děkuji za jejich věcnou a konstruktivní diskuzi. Samozřejmě děkuji auditoriu a lidem v auditoriu, že s námi setrvali, že aktivně vystupovali, ptali se, poslouchali. A tak bych to shrnula, že snad můžeme být trochu klidní, že se zdá, že v dalších letech bude více prediktabilní naše zdravotnictví, že nás velké a razantní změny pravděpodobně nečekají, žádná reformní smršť nás také nečeká, že pravděpodobně většina kandidátů má spíše tendenci systém nějakým způsobem stabilizovat, zejména finančně. Věříme, že ho tedy stabilizují tak, aby nebyl v krizi za další rok, ale že budou přemýšlet trošku alespoň v horizontu tří až pěti let. A zároveň bych měla velké přání, aby měli chuť, energii a čas při jakýchkoliv změnách, i třeba jenom kultivaci toho systému, konzultovat se všemi klíčovými hráči v systému. A moc bych se přimlouvala, aby jedni z těch klíčových zástupců byly právě pacientské organizace a jejich zástupci, protože, jak už to tady kolega Kulhavý řekl, pacient by skutečně měl být v centru všeho našeho konání. Takže ještě jednou děkujeme pěkně a na shledanou a loučíme se v tuto chvíli i se všemi, kteří nás poslouchali v online vysílání na serveru MojeMedicína.cz. - Děkujeme a na viděnou u voleb. Snad jsme Vám pomohli.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Poslechněte si nesestříhaný záznam  živé diskuse. Debata proběhla v několika blocích, nechcete-li poslouchat celý záznam, klikněte na téma, které vás nejvíce zajímá, video se posune k žádanému tématu: 

Diskutovali: 
  • Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. (TOP 09)
  • Mgr. Soňa Marková (KSČM)
  • MUDr. Lubomír Nečas (SPOZ)
  • MUDr. Antonín Nechvátal (SZ)
  • MUDr. Svatopluk Němeček, MBA (ČSSD)
  • MUDr. Tom Philipp, Ph.D., MBA (KDU-ČSL)
  • MUDr. Ferdinand Polák, Ph.D. (ODS)
  • MUDr. Jiří Štětina (Úsvit)
  • Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc. (ANO)
Medailónky diskutujících na portálu OZdravotnictví.

* Kritériem pro výběr účastníků diskuze byl výsledek předvolebního průzkumu agentury Tn aISa pro ČT ze dne 5. 9., kdy šanci na překročení 5% hranice pro vstup do PS PČR splnily: ČSSD, KSČM, TOP09, ODS, ANO, Úsvit, SPOZ, SZ, KDU-ČSL.

 

      

 

Klíčová slova: video - film; zdravotnictví

Související články

Předvolební debata o zdravotnictví - živý přenos od 15 hodin

Co bude s českým zdravotnictvím po volbách? Kdo se chopí kormidla a kam jej bude směřovat? Portál MojeMedicina Vás zve na živé internetové vysílání předvolební diskuze na stránkách MojeMedicina v úterý 15. 10. 2013 od 15.00 hodin.

Co se událo v onkologii, hematoonkologii, transplantační medicíně, nefrologii a revmatologii v roce 2011? Jaké jsou úspěchy a co by se mělo změnit?

Objevte rakovinu tlustého střeva včas - videa

Nedávejte svému nádoru tlustého střeva šanci, nezaslouží si to!