Zánět plic (pneumonie)

Charakteristika nemoci

Pneumonie je akutní zánět plicní tkáně, tedy sklípků a přilehlých prostor (průdušinek a mezibuněčné hmoty). Zánět může postihnout celý plicní lalok (tzv. lobární pneumonie) či pouze určitý segment (tzv. segmentální pneumonie). Zánět může na plicní tkáň také přestoupit z průdušek (bronchů) a pak je nazýván bronchopneumonie.

Nejčastějším původcem pneumonie v běžné populaci je bakterie Streptococcus pneumonie (pneumokok), Haemophilus influenzae a Staphylococcus aureus. Méně často způsobuje záněty plic Klebsiella pneumonie a Moraxella catarrhalis. Jako původci atypické pneumonie jsou označovány Legionella pneumophilla, Mycoplasma pneumoniae a Chlamydia pneumoniae nebo psittaci. Z virů jsou častými vyvolavateli zejména u kojenců a batolat RSV, adenoviry a viry chřipky. U imunitně oslabených jedinců mohou pneumonii vyvolat také některé plísně (Aspergillus fumigatus, Cryptococcus neoformans). Někteří původci pneumonie se typicky vyskytují při určitém onemocnění, např. Pneumocystis carinii u HIV pozitivních nemocných či Burkholderia cepacia u pacientů s cystickou fibrózou.

Inkubační doba a přenos onemocnění závisí na typu mikroorganismu, který pneumonii vyvolal. Nejčastější je přenos kapénkovou cestou z nemocného člověk (chřipka, Streptococcus pneumoniae), některé mikroorganismy mohou přenášet zvířata (savci, ptáci) a k nákaze může dojít přímým kontaktem či pouze prostřednictvím jejich sekretů či výkalů (Chlamydia psittaci). V některých případech je zdrojem nákazy kontaminovaná voda v klimatizacích, sprše apod. (Legionella pneumophilla).

Klinický průběh

Primární lobární pneumonie obvykle začíná náhle z plného zdraví. Projevuje se horečkou, zimnicí, třesavkou, kašlem, schváceností, bolestmi svalů, kloubů, případně pocitem dechové nedostatečnosti. Někdy může být v úvodu onemocnění průjem. Začátek zejména pneumokokové pneumonie často provází výsev oparu rtu. Kašel bývá nejprve suchý, dráždivý, posléze s produkcí hnisavého, někdy až krvavého hlenu. V případě atypické pneumonie zůstává kašel většinou suchý, dráždivý a nad dechovými obtížemi převažuje schvácenost a celkové příznaky.

U sekundárního zánětu plic, tj. zánětu způsobeného nasedlou bakteriální infekcí na virový zánět průdušek, předcházejí obvykle typické příznaky virózy (rýma, kašel, bolesti v krku...).

Jako komplikace pneumonie se může rozvinout zánět pohrudnice, pohrudniční výpotek, vznik plicního abscesu, dechová nedostatečnost až selhání plicních funkcí. Pneumonie může být provázena postižením dalších orgánů např. jater, ledvin, mozku.

Diagnostika

Lékař obvykle stanoví diagnózu na základě klinického, RTG a laboratorního nálezu.

Poslechově je nad postiženou tkání patrné oslabené dýchání, někdy trubicové, v průběhu času se objevují různé vedlejší dýchací fenomény, krepitus, chrůpky, chropy, rachoty...

Na RTG plic bývá patrno zastínění postižené tkáně, případně se může zobrazit výpotek, absces či jiná patologie. Při nejasném nálezu či netypickém průběhu se provádí podrobnější zobrazení plic pomocí CT či magnetické rezonance.

V laboratorním vyšetření jsou zvýšené parametry zánětu, vysoké CRP, sedimentace červených krvinek a zmnožené bílé krvinky. Při závažném průběhu pneumonie s postižení ostatních orgánových systémů mohou být zvýšené jaterní aminotransferázy, ledvinné parametry, přítomna porucha srážlivosti a změna koncentrace krevních plynů.

V případě potřeby se sputum či výpotek vyšetřují mikrobiologicky. Pomocí kultivačních či PCR metod se zjišťuje vyvolávající mikroorganismus. Některé mikroorganismy však nelze stanovit přímo a proto se vyšetřují protilátky proti nim z krve.

Terapie

Pneumonie s lehčím průběhem léčí obvykle praktický lékař. Kauzální terapie spočívá v podání antibiotik, obvykle aminopenicilinů či potencovaných aminopenicilinů. V případě alergie se volí antibiotika ze skupiny makrolidů, cefalosporinů či tetracyklinů. Dále se užívají léky na podporu vykašlávání (mukolytika), v případě dráždivého kašle léky tlumící kašlací reflex (antitusika). Snižuje se horečka. Nutný je klid na lůžku po dobu horeček a podávání antibiotik, dostatek tekutin. Při nekomplikovaném průběhu a vhodně zvolených ATB dochází k poklesu horeček do 48 hod a zlepšení stavu do 5 dnů. Onemocnění obvykle trvá 2 týdny, následně další cca týden rekonvalescence. S odstupem 4–6 týdnů se doporučuje kontrolní RTG plic.

U závažnějších případů pneumonie a u pacientů s očekávanými komplikacemi jako např. u těžce chronicky nemocných či naopak velmi mladých jedinců, u chřipkové pneumonie (léčba ad kapitola chřipka – odkaz) apod., je vhodná léčba během hospitalizace. Antibiotika se nasazují nejprve empiricky (dle očekávaného původce), následně se dle efektu léčby či průkazu jiného mikroba cíleně mění. Těžká pneumonie s dechovou nedostatečností, případně jinými orgánovými komplikacemi, vyžaduje pobyt na jednotce intenzivní péče, monitoraci stavu, podání kyslíku, případně umělou plicní ventilaci a další orgánovou podporu.

Prevence

Jako prevence proti pneumokokové a hemofilové pneumonii existuje v současné době očkování. Součástí dětského očkovacího kalendáře je hexavalentní vakcína, která obsahuje složku proti Haemophilovi influenzae sk. B. Vakcíny proti pneumokokovi jsou doporučované pro děti od 2 měsíců, ale nepovinné. U dospělých je doporučováno očkování proti pneumokokům u jedinců nad 60 let, u imunitně oslabených jedinců (např. po odstranění sleziny, onkologicky nemocných...) a pro pracovníky ve zdravotnictví. Vhodné je také očkování proti chřipce, které může zabránit jak primární chřipkové pneumonii, tak sekundární bronchopneumonii.

  • Týká se částí těla: Hrudní koš