Pneumotorax

Charakteristika nemoci

Pneumotorax (PNO) je charakterizován jako přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině, která je spojená s různým stupněm kolapsu plicní tkáně. 

Pohrudniční dutina je uzavřený prostor, který obklopuje plíce. Od okolí ho na straně přiléhající k hrudní stěně ohraničuje blána, tzv. pohrudnice, na plicní straně poplicnice. V pohrudniční dutině je tlak oproti atmosférickému nižší.

Do pohrudniční dutiny může vzduch vniknout z vnějšího prostředí poraněním hrudní stěny a pohrudnice nebo z průdušek poškozením plicní tkáně a poplicnice. Pokud dojde k jednorázovému vniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny, označuje se PNO jako uzavřený, při přetrvávání komunikace jako otevřený. Ventilový PNO vzniká nasáváním vzduchu při vdechu a uzavřením otvoru při výdechu. Dochází tak postupnému hromadění vzduchu a přetlaku v pohrudniční dutině (tzv. tenznímu PNO).

PNO může vzniknout spontánně u jinak zdravého člověka, typicky u vysokých mladých mužů, kteří mají výskyt PNO v rodině. Ke spontánnímu PNO dochází také u lidí, kteří již nějakou plicní chorobou trpí a PNO je vlastně komplikací tohoto onemocnění (např. u vrozených plicních cyst, cystické fibrózy, bulózního emfyzému, plicních zánětů či chronické obstrukční nemoci plicní). Traumatický PNO je způsoben úrazem, iatrogenní poraněním při invazivních lékařských zákrocích.

Klinický průběh

PNO se projevuje náhle vzniklou dušností, suchým kašlem a bolestí na hrudi. Nemocný může mít promodralou kůži a sliznice.

Komplikací PNO je tenzní PNO, výpotek v pohrudniční dutině, přítomnost krve či hnisu tamtéž, srdeční selhání s nízkým tlakem a zvýšenou srdeční frekvencí.

Diagnostika

Ke stanovení diagnózy PNO vede fyzikální a zobrazovací vyšetření.

Lékař při fyzikálním vyšetření nalézá poslechově oslabené až neslyšné dýchání, zvučnější poklep. Na postižené straně hrudníku mohou být vymizelé dýchací pohyby, v případě lokalizace vlevo oslabené srdeční ozvy. U tenzního PNO je zvýšená náplň krčních žil, promodrání kůže a sliznic, zvýšená tepová frekvence, snížený krevní tlak, na kůži patrný podkožní emfyzém (tj. zduření postižené oblasti) a pohmatově třaskání.

RTG hrudníku je základní zobrazovací metoda. K upřesnění plicního nálezu je možné doplnit CT. Někdy se také provádí sonografické vyšetření hrudníku.

Součástí vyšetření u PNO je krevní vyšetření. Hodnotí se základní biochemické parametry, krevní obraz, srážlivost, alfa1antitrypsin a krevní plyny.

V případě podobných obtíží jako u PNO je potřeba pomýšlet i na jiné diagnózy, např. plicní embolii, infarkt myokardu, zápal plic, blokády hrudní páteře a jiné.

Terapie

Léčba závisí na typu a tíži PNO a celkovém stavu nemocného. Probíhá obvykle za hospitalizace, jen malý spontánní PNO bez příznaků lze léčit ambulantně. Vhodný je klidový režim, podávají se léky tlumící bolest a kašel. Kyslík zlepšuje okysličení krve a rychlejší vstřebávání PNO.

V případě menšího PNO stačí odsátí přebytečného vzduchu z pohrudniční dutiny jehlou. Při závažnějších projevech je nutná hrudní drenáž. Drén se ponechává v pohrudniční dutině obvykle 24 hodin, zevní konec je ponechán pod vodou či napojen na aktivní sání.

Pokud PNO nereaguje na výše zmíněnou léčbu a je nutné ošetřit příčinu, která k PNO vedla (prasklá bula, cysta...), volí se chirurgické řešení. Někdy se odstraňuje část pohrudnice nebo plíce. V některých případech se do pohrudniční dutiny aplikuje talek.

Spontánní PNO často recidivuje, u kuřáků více. Chirurgická léčba riziko recidiv snižuje.

  • Týká se částí těla: Hrudní koš