Karcinom plic

Nádory plic jsou z 90 % zhoubné. Označují se také termínem karcinom nebo rakovina plic. Jen 10 % plicních nádorů je nezhoubných. Jsou to tzv. benigní nádory, které jsou obvykle klinicky němé a nezpůsobují nemocnému větší obtíže. Pouze při lokalizaci v centrálních oblastech plic mohou vést ke zúžení či uzávěru průdušek.

Karcinomy plic se dělí dle histologického obrazu, biologického chování a pokročilosti onemocnění. 

Podle histologického obrazu se rozeznává malobuněčný karcinom, velkobuněčný karcinom, adenokarcinom, karcinoid a mnohé další. Dle biologických vlastností je rozhodující dělení na malobuněčný a nemalobuněčný karcinom. Malobuněčný karcinom je méně častý, vyskytuje se obvykle ve 20–25 % případů rakoviny plic, roste rychle, brzy vytváří vzdálené metastázy, ale obvykle dobře reaguje na chemoterapii a radioterapii. Nemalobuněčné karcinomy jsou častější, zahrnují až 80 % všech zhoubných nádorů plic, rostou pomaleji, jsou snáze přístupné chirurgickému řešení, ale jsou méně citlivé na chemoterapii.

Zhoubné nádory plic patří v České republice k nejčastějším. U mužů jsou dokonce nejčastější příčinou úmrtí na nádorové onemocnění. Výskyt karcinomu plic je kolem 60 případů na 100 000 obyvatel. U mužů je výskyt výrazně častější, až 93 nových případů na 100 000 obyvatel za rok. 

Za nejvýznamnější příčinu vzniku karcinomu plic se považuje kouření. Těžký kuřák, tj. ten, který kouří 20 let 20 cigaret denně, má 10–15% riziko vzniku karcinomu plic. Jako riziková hranice se uvádí 200 000 vykouřených cigaret. Ohrožení jsou i pasivní kuřáci, zejména děti a mladiství. Jako další rizikový faktor se uplatňuje expozice radonu, azbestu a ionizujícímu záření.

Klinický průběh

Karcinom plic probíhá v počátečních stádiích obvykle bez příznaků. V pozdějších stádiích se projevuje dlouhodobým kašlem, v případě kuřáků s chronickým kašlem změnou jeho charakteru. Někdy nemocní vykašlávají krev či pozorují nitky krve ve vykašlaném hlenu. Objevuje se chrapot, obtížné polykání, dušnost, časté jsou záněty plic, které špatně reagují na léčbu antibiotiky. Nemocní jsou často unavení, trpí nechutenstvím a hubnou. V pokročilém stádiu, kdy nádor prorůstá do hrudní stěny, se objevuje bolest na hrudi vázaná na dechové pohyby. Druhotná ložiska nádoru, tzv. metastázy, mohou vyvolávat mimoplicní projevy. Mohou se objevovat obrny či bolest hlavy při metastázách do mozku, bolesti zad u metastatického postižení páteře, zlomeniny při postižení kostí či žloutenka u jaterních metastáz. Často se jako vedlejší projev nádorového onemocnění vyskytuje tzv. paraneoplastický syndrom, který zahrnuje různé kožní změny, záněty žil, hormonální poruchy a nervové obtíže.

Na možnost nádorového onemocnění upozorní lékaře obtíže nemocného či klinické vyšetření. Někdy se jedná o náhodný nález při zobrazovacím vyšetření v rámci jiného onemocnění.

Diagnostika

Zobrazovací vyšetření pomohou odhalit případné nádorové ložisko, jeho velikost a lokaci. K orientačnímu posouzení se provádí RTG plic. K podrobnějšímu vyšetření je vhodnější CT nebo MR plic. Někdy se provádí pozitronová emisní tomografie (PET).

K definitivnímu potvrzení diagnózy je nezbytné histologické a cytologické vyšetření nádoru. K odběru vzorku a posouzení stavu a vzhledu nádoru slouží bronchoskopické vyšetření. Při bronchoskopii je možné nádor vyšetřit také ultrazvukem a dle typu nádoru také ložisko chirurgicky odstranit. Vzorek nádoru se v některých případech odebírá při mediastinoskopii nebo videotorakoskopii, tj. při optickém vyšetření mezihrudí nebo hrudní dutiny či někdy punkcí jehlou přes hrudní stěnu pod CT kontrolou. 

Kvůli posouzení pokročilosti nádorového onemocnění a vyloučení metastáz se provádí ultrazvukové vyšetření břicha, MR mozku a radioizotopové vyšetření kostí.

Laboratorní vyšetření obvykle nemá pro stanovení diagnózy větší význam. Pátrání po příčině některých laboratorních abnormalit, např. chudokrevnosti či zvýšené sedimentaci červených krvinek, však může vést mimo jiné k diagnóze karcinomu plic. V rámci léčby je možné stanovovat dynamiku tzv. nádorových markerů. Jejich samotné vyšetření ale nemá pro diagnózu význam.

Terapie

Terapie karcinomu plic probíhá na specializovaném onkologickém pracovišti při plicním oddělení. Typ léčby závisí na stavu nemocného, typu nádoru a pokročilosti onemocnění. Základní léčebné postupy zahrnují chirurgickou léčbu, chemoterapii, radioterapii a nově biologickou léčbu.

Pokud to stav nemocného a typ nádoru umožňuje, volí se chirurgická léčba, která vede k odstranění nádoru. Při chemoterapii se do těla vpravují tzv. cytostatika, tj. látky, které ničí rychle se množící nádorové buňky. Cytostatik je celá řada, často se podávají v kombinaci a obvykle v několika cyklech. Radioterapie je metoda, která se využívá, pokud není chirurgická léčba možná, často v kombinaci s chemoterapií nebo před chirurgickým zákrokem ke zmenšení nádorového ložiska. Pro některé typy nádorů se volí tzv. biologická léčba. Jedná se o preparáty, které působí cíleně na nádorové buňky a ke zničení nádoru využívají vlastní imunitní systém. 

Podívejte se na výsledky studie přímo srovnávající účinnost a bezpečnost cílené léčby vs chemoterapie ve 2.linii léčby pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic a pro více informací také na prezentaci o perspektivách zhoubných nádorů plic.

Kromě protinádorové terapie potřebují nemocní tzv. podpůrné léky, které tlumí nežádoucí účinky výše zmíněných postupů a ulevují od vlastních projevů nemoci. Podávají se léky proti zvracení, léky zlepšující tvorbu červených a bílých krvinek, léky bránící ubývání kosti při metastatickém postižení skeletu, léky proti bolesti a zácpě. Při dušnosti a sníženém okysličení krve kyslík.

Nezbytnou součástí péče o nemocného je také patřičná výživa. Podvýživa a váhový úbytek vedou ke zhoršené prognóze nemocného.

Jako prevence je zásadní nekouřit. Jen cca 10–15 % nemocných s karcinomem plic jsou nekuřáci.

  • Týká se částí těla: Hrudní koš