Smířit se s celoživotním onemocněním a naučit se s ním žít nebývá snadné. Udržet si psychickou pohodu může být mnohdy nad pacientovy síly a pak nezbývá než vyhledat odborníka. Jak a komu může pomoci psycholog, o tom v rámci cyklu podcastů Tohle můžeš aneb jak hacknout hemofilii hovořila Mgr. Barbora Váchová, psycholožka z Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.
Obecně se lidé obrací na psychologa nejčastěji tehdy, kdy jim už delší dobu není po psychické stránce dobře. Často je to období spojené s dlouhodobým stresem nebo s nějakými těžkými životními momenty. Pokud dojdeme do bodu, kdy už situaci nezvládáme řešit běžnými způsoby, pak je čas vyhledat odborníka.
Široká veřejnost často nemá jasno v konkrétních odbornostech. Psychiatr je lékař, který se specializuje na diagnostiku a léčbu duševních obtíží neboli nemocí a může předepisovat léky. Na rozdíl od psychologa, který se po studiu humanitně zaměřeného oboru obecně zaměřuje na lidské prožívání, a to jak u lidí zdravých, tak nemocných. Psychologové se mohou uplatnit nejen ve zdravotnictví, ale zaměřují se i na psychoterapii. To mají společné s psychoterapeuty – ve zdravotnictví jde buď o psychology, nebo lékaře, kteří splní další poměrně přísná kritéria. Mimo zdravotnictví tak bývají označováni lidé, kteří mají nějaké vysokoškolské humanitní vzdělání a zároveň absolvují komplexní psychoterapeutický výcvik. Ti poté na rozdíl od psychologů nedělají žádnou psychodiagnostiku, ale zaměřují se čistě na psychoterapii, tedy dlouhodobé individuální provázení lidí v nějaké náročné životní situaci.
Diagnóza jakéhokoliv závažného onemocnění je pro člověka většinou šok. Dlouhodobá nemoc navíc přináší do života jistá omezení a nutnost změn, což jsou situace, ve kterých mohou lidé pocítit nutkání vyhledat odborníka. Co se týká malých hemofiliků, nejprve je ta největší tíha na rodičích, kteří po diagnóze nastavují režim a adekvátní opatření. Ve chvíli, kdy dítě dospívá, se pak vlastně znovu učí, jak nemoc a život s ní uchopit. Ovšem i když se pacienti s vrozenou nebo chronickou nemocí naučí žít, může se stát, že ať už náhle, nebo postupně přestanou vše zvládat. To všechno jsou okamžiky, kdy mnozí začnou hledat odbornou pomoc.
Léčba hemofilie je spojena s aplikací léku, která probíhá injekčně. To může být pro některé, zvláště dětské pacienty problém. I zde může psycholog pomoci. Jak říká Mgr. Váchová: „Prvním krokem je, aby podání léků nebo odběry probíhaly v co nejmenším stresu. Když nastane čas a dítě se začne učit aplikovat si lék samo, je vhodné vyzdvihnout to, že má nad procesem a nacvičováním (třeba s panenkou) kontrolu, jedná samostatně. Pokud je potřeba, psycholog může být svojí přítomností prostředníkem mezi dítětem, rodiči i sestrou, která učí malého pacienta aplikaci léků, nebo může pomoci rodičům, jak se nastavit a podpořit sami sebe, aby pak účinně mohli podporovat svého potomka.“
Část hemofiliků trpí bolestmi vinou poškozených kloubů a řada pacientů se právě bolesti obává nejvíce. Mgr. Váchová podotýká: „Bolest je komplexní fenomén, kdy je přítomna i psychická složka, nejen fyzická. Hraje roli, jak bolest vnímáme, jak jí rozumíme. Žít s ní je obtížné a pacient může ocenit provázení na této cestě, kdy s psychologem o bolesti mluví a společně hledají, co pomáhá. To je jeden směr. Ten druhý může být více konkrétní ve smyslu nácviku nějakých relaxačních technik nebo dechových cvičení nebo toho, jak odvést pozornost jinam a získat lepší kontrolu nad prožíváním bolesti a jejím ovládáním.“ Toto se samozřejmě neodehraje během jednoho sezení. Je potřeba nastavit dlouhodobou spolupráci a hlavně trpělivost. Vždy záleží na pacientovi, na jeho chuti zkoušet a nacházet, co pomáhá.
Pokud chce hemofilik nebo pacient s jinou chronickou nemocí kontaktovat psychologa, měl by se obrátit na svého ošetřujícího lékaře v centru, kde je léčen. Možnost navštívit psychologa nabízí řada větších nemocnic. Jinak se lze obrátit přímo na ambulanci klinického psychologa nebo zavolat na krizovou linku či linku důvěry. Obvyklá doba sezení u odborníka bývá 50 až 60 minut, ale záleží na dohodě s pacientem. Na začátku psychologa zajímá vše o nemoci, o tom, jak svůj stav pacient prožívá, co funguje, co je pro něj těžké, co řeší a podobně. Podle získaných informací se pak postupuje dál. Někdo chce třeba jen jednorázovou konzultaci, jiný pacient potřebuje chodit pravidelně. Pak se psycholog stává po lékaři dalším průvodcem nemocí a spolu s pacientem hledá, jak pomoci a ulevit.
