Akceptace potřeb onkologických pacientů

V současné době se psychologická pomoc onkologickým pacientům začíná dostávat do systému poskytování komplexní péče o pacienta  jako nezbytná součást léčebného postupu. Východiskem se stalo poznání, že tito pacienti bez ohledu na množství oficiálních informací a na validitu informací neoficiálních,  dospějí  k pravdě o své situaci.  Právem se tedy ptají co bude dál, jakou kvalitu, jaké trvání a smysl bude mít jejich další život s nemocí. Jestliže vezmeme v úvahu potřeby nemocných tak, jak je vidí sami pacienti, pak by psychologická pomoc a konkrétní psychoterapie měla kontinuálně zajistit lidský rozhovor, emoční podporu a poradenskou službu v nejširším slova smyslu. Domnívám se, že to jsou základní předpoklady, od kterých se odvíjí reálná žádoucí změna postojů k vlastní nemoci cestou osobního a osobnostního zrání. Psychologická a psychoterapeutická pomoc pacientům vytváří především dostatečně příznivé prostředí pro vyjádření pocitů, obav, starostí a nadějí nemocných. Při chápání potřeb pacientů dodává tato pomoc odvahu a sílu a projeví víru v tom, že se podaří i v tak složité situaci najít individuálně přijatelné řešení.

Základní potřebou pacienta po prvním kontaktu je mít naději a důvěru v obecném smyslu. Pacient pochopí, že bude aktivním a dlouhodobým spolupracovníkem lékaře a že jeho podíl na překonání nemoci bude mimořádně důležitý. V tomto prvním rozhovoru je role lékaře nezastupitelná. Velmi často se ukazuje potřeba, aby byli první informaci přítomni i členové rodiny nemocného. Pacient se v nemoci necítí sám a je poté lepší možnost uspokojit další prioritní potřebu pacienta  - mít kvalitní rodinné zázemí.

V současné době je přijímán odbornou veřejností názor, že pacient má být informován pravdivě o své nemoci. Tento názor však zapomíná vzít v úvahu psychický stav pacienta v danou chvíli i jeho celkový duševní stav. Pacienta je třeba informovat způsobem přiměřeným jeho chápání. Po tomto prvním kontaktu – pak-li že byl správný -  bude pacient ochoten k další spolupráci s lékařským a ošetřovatelským týmem.

Zde poprvé nastává velmi důležitá role osobnostního zrání pacienta, protože zde se vytváří důvěra mezi lékařem a pacientem, důvěra v sebe a důvěra v uzdravení.

Od prvního kontaktu nemocného s lékařem musí mít pacient v každém okamžiku pocit, že lékařům na něm záleží, že začíná léčba a že má stále naději. Musí plně chápat stav, že bude nucen ke zlepšení svého zdravotního stavu podle svých možností přispívat.

Lékař dává najevo pacientovi jeho pozitivní snahu cítit se platným partnerem v boji o své zdraví. V této činnosti by měl lékař projevovat trpělivost, opravdový zájem o svého pacienta a nikdy ale opravdu nikdy mu nebrat naději. Cílem je tedy vybudovat základ, od kterého se může pacient dostat k uzdravení.

Náhle se objeví možnost výběru ve smyslu aktivního boje s nemocí a aktivní spolupráce s lékařem nebo možnosti vzdát to. Na základě nových zkušeností se nemocný rozhodne být jiný, přičemž právě jeho nemoc mu slouží jako záminka ke změně.

Nemocný se rozhodne změnit své chování pod vedením svého ošetřujícího lékaře či lépe pod vedením celého týmu specialistů, kteří se mu v nemocnici věnují. Zde je třeba připomenout, že nemoc jako je akutní leukémie velmi často zruší dosavadní pevná pravidla podle kterých se pacient ve svém dosavadním životě řídil. Tím se zároveň se změnou chování mohou objevovat náznaky řešení u zdánlivě neřešitelných problémů, kterých má nemocný v tuto chvíli velmi mnoho. Pacient si začíná uvědomovat, že je v jeho silách problémy řešit, nebo se s nimi nějak vyrovnat.

Také zjišťuje, že porušením starých pravidel život nekončí a že změny v chování nezpůsobí ztrátu osobní identity.

Získá větší svobodu jednat a více možností uspořádat si nově život. Uvolní se potlačované pocity a zvýší se psychická energie. Díky tomuto často pomine i deprese.

Souhrn

Uzdravený pacient je zdravější než zdravý. V našem kontextu je tím myšlen stav pacienta po uzdravení (alespoň relativním) ve srovnání se stavem před nemocí. Velmi podobné poznatky platí pro pacienty, kteří aktivně přistupovali k léčbě své vážné nemoci. Pacienti získali psychickou sílu, pozitivní pohled na sebe samé, pocit, že si sami dokáží řídit vlastní život – a to vše představuje vyšší úroveň psychického vývoje. Mnozí takoví pacienti mají změněný, pozitivní přístup k životu a díky tomu nejsou jen pasivní oběti nemoci.

Poznání, že změna chování a postojů může být otázkou života a smrti, je významnou motivací ke změně. Mnoho  pacientů si díky nemoci uvědomili, že již nemohou opomíjet své skutečné potřeby. Tato žádoucí změna chování jim dovolila změnit sociální podmínky a umožnila jim osobnostní růst, dovolila jim vyjadřovat vlastní pocity a přání otevřeně a přímo. Ale bez nemoci jako podnětu by dále žili v tichém zoufalství.

Závěr

Zcela zásadní je uvědomit si, že potřeby uspokojované prostřednictví nemoci jsou naprosto oprávněné.

Byla zde vyjmenována celá řada potřeb a psychologických situací, do níž se pacient trpící akutní leukémií může dostat. Plná a otevřená akceptace těchto potřeb může být jedním z terapeutických vzorců vzájemného vztahu lékař – pacient a následného vedení v nemoci, které končí osobnostním růstem.

Pacient nesmí být  v léčbě pouze pasivní figurkou, která se nechá léčit, ale musí být aktivním spolupracovníkem a partnerem lékaře.

V každém případě však jak pacienti tak ošetřující tým začnou plně spolupracovat až tehdy, splní-li se základní předpoklad lékařsko - terapeutického vztahu: Naučí se vzájemně otevřeně hovořit o tak závažných věcech, jako je: nemoc, bolest, umírání a smrt.