Psychoonkologická péče ve světě a ČR

Přednáška Mgr. Kalvodové je úvodní přednáškou 1. Psychoonkologického sympózia v září 2010 v Brně a přináší informace o potřebě klinického psychologa v moderní léčbě onkologických malignit u nás i v zahraničí.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já jsem se snažila být interaktivní, takže trošku budete muset i sledovat to, co já Vám říkám i mimo. Takže prosím pěkně... Toto je moje přednáška. Podívejte se na obrázky, budou Vás provázet. Psycholog na onkologii. Něco z historie, něco ze současnosti. Přejeme-li někomu k jeho narozeninám, svátku, svatbě, čemukoliv jinému pevné zdraví, jestliže se s někým loučíme a přejeme mu taktéž pevné zdraví, jiště to něco vyjadřuje. Ve všech kulturách na světě, ve všech kulturách je spojení pevného zdraví a nejdražšího daru to, co je všechny spojuje. Zdraví je dar. Naopak nemoc samozřejmě je něco, co naprosto nechceme, co nebudeme chtít, co nás otravuje, co nás pálí, co nás tíží a co nám vlastně jakoby napovídá, že naše tělo je velice křehké a že se může kdykoli porouchat. No a nádorové onemocnění je nejhorší nemoc. To je prostě synonymum, je to ohrožení života, je to prostě všechno špatně. Jsou nebezpečnější a záludnější choroby, ale rakovina to je opravdu prokletí. Je opředena neuvěřitelnou mystikou. Co se člověku stane, proč se mu to stane, jak se mu to může stát. Je to symbolika naprosto bolestné smrti. Trvá to i dnes, kdy už téměř padesát procent onkologických pacientů je schopno vyléčení. A to jen díky tomu, že velice rychle postupují poznatky o lécích, poznatky o odborných vyšetřeních. Laboratorní metody se extrémně zlepšily. Celý svět se jakoby napíná nebo upírá svou pozornost na to, aby velice rychle dokázali lékaři diagnostikovat a léčit nemoci, které dříve byly naprosto smrtelné a které právě udělaly to odium, tu mystiku kolem onkologického onemocnění. Máme naprosto dokonale a odborně vybavené týmy. Lékaři vyjíždějí ven na stáže, na nejlepší kliniky, dívají se, jak se to tam dělá. Léků máme dostatek. Jsme v podstatě na tom úplně stejně jako všechny ostatní státy v Evropě, ve světě, je to standard. U nás se onkologie léčí ve standardu. Je velký důraz na to, aby se udržovala kvalita života onkologických pacientů. Onkologický pacient dříve vyděděný, dnes v podstatě opečovávaný všemi možnými prostředky. Dokonce je možno říci, že jak v léčbě, tak po ní, tak i v té paliativní části potom léčby, se stará tým lékařů a sester, potažmo psychologa na onkologii o to, aby život onkologického pacienta neprobíhal jenom velmi tristně. Máme dostupné vysoce sofistikované chirurgické postupy, radiodiagnostické postupy, radioterapeutické postupy a léky, úžasné léky cytostatika, která pomáhají velmi dobře pacientům s nádorovou nemocí. Ale co zůstává nezměněné, tak to je pacient. Všimněte si toho malého obrázku. To je paní, o které budeme ještě mluvit. Již zmizela. Pacient je pořád stejný, pacient je člověk. Pacient trpí fyzicky, pacient trpí sociálně a pacient trpí psychicky. Mnohdy se opravdu říká, že psychická bolest je tou největší bolestí, která se nedá odclonit tak jednoduše jako fyzická bolest. A proto je třeba vědět, že ten pacient, i když budou nejmodernější léky, i když budou nejmodernější postupy, i když se lékaři budou snažit pracovat s pacienty velmi intenzivně a sestřičky jim budou pomáhat v kvalitě života, bude to pořád člověk, který bude mít své psychické problémy, které jsou velmi velmi těžké a tvrdé. My známe všichni model Kübler-Rossové, není to jenom o onkologických pacientech, je to o všech velmi těžce nemocných lidech nebo lidech, kteří jsou na křižovatce toho ohrožení života. A jde tady i o komunikace. Ta paní, která nám před chvilkou zmizela, byla paní Elisabeth Kübler-Ross. Copak si přeje pacient. Víme to asi všichni, já to jenom shrnu. A to je opravdu, aby byl velmi brzy uzdraven. Přeje si nejmodernější léčbu, a to dokonce i tehdy, když je mu to vysvětleno, kdyby mu ta léčba nepomáhala, ba naopak ho zabíjela. Přeje si být léčen. Pacient si také přeje mít jednoho pana doktora a jednu sestřičku. Je to velmi důležité pro pacienta, který je onkologicky nemocný. A přeje si mít naprosto kvalitní komunikaci se všemi, kteří do něj nějak zasahují, kteří s ním pracují, s jeho tělem. Aby pracovali s empatií a aby pracovali vlídně. Čeho se samozřejmě nejvíc bojí je, že mám rakovinu, umřu. To je rovnítko. Bojí se opravdu neodvratné, brzké smrti. V tom ho podporují samozřejmě všichni okolo těmi útrpnými pohledy a tím, že ho litují a tak dál. Bojí se, že bude velmi bolestně trpět. To se dá zvládnout dneska, ale ta pověst tady pořád je. Že bude sám, že bude sám v rodině, že bude sám se sebou, že bude sám ve společnosti, že bude jako vyděděný a že bude fyzicky stigmatizován. Ať je to ablace, ať je to ztráta vlasů, my to vidíme velice často, víte to dobře sami, že mnohdy je to velmi nepřekonatelný problém. A že se dostane do finančních potíží. To vůbec není jednoduchá věc, patří to k tomu sociálnímu statusu a není to vůbec zanedbatelná záležitost. Pro pacienta od vstupu do léčby je naprosto vrcholnou - a to mi věřte, že to tak je - autoritou jeho pan doktor. Andělem strážným potom jeho sestřička. Kdo děláte ten ambulancích, víte to, kdo jste na odděleních, víte, že si žádají toho a toho a toho k lůžku, sestřičku zvláště. Jeho bezpečím je potom jeho rodina, partner, přítel, kdokoliv, komu plně důvěřuje. A proto všechny tyto tři veličiny jsou extrémně důležité, jsou to tři sloupy, které podporují pacienta v léčbě. Jsou to záchytné body a je to úleva ve všech krizích, jak fyzických, tak psychických, že takové lidi pacient má. Ale co se stane, když samozřejmě lékaři se střídají na ambulancích, střídají se u lůžka, na odděleních, sestry se nechovají třeba zrovna podle očekávání toho pacienta a podpůrné osoby dokážou selhat. Prostě odvrátí se od pacienta a nejsou s ním, protože to nezvládnou, nejde to. Takže samozřejmě psychická krize se opravdu neodvratně může přiblížit a pacient v té krizi je. A to potom vidíme, že se ocitá v psychopatologii. Jsou psychiatrické diagnózy přímo, ať je to těžká deprese, ať je to úzkostně depresivní syndrom, ať jsou to jiné a jiné psychiatrické diagnózy, kterými pacient dříve zcela běžně, normálně zdravý člověk psychicky prochází. A lékař onkolog samozřejmě zvolí to, že si vyžádá konzilium psychiatra, což je dobře. A sestra, onkologická specialistka se potom bude snažit empaticky pacientovi pomoci a někdy může až na úkor svého vlastního zdraví opravdu mu dát všechny svoje síly, možná úplně zbytečně. A podpůrné osoby se mohou samozřejmě zhroutit spolu s pacientem. A nebo reagují kontraproduktivně tak, že to tomu pacientovi spíš uškodí, než by mu to pomohlo. Vidíte tady tuto paní. Ta je zase přes celý slide, je to jenom o ní. A budeme o ní mluvit. Zase nám zmizela. Polovina sedmdesátých let ve Spojených státech, najednou se začíná velmi intenzivně uvažovat o tom, že konzilia psychiatrická na onkologiích by byla možná účinnější, kdyby tam v podstatě kontinuálně pracoval někdo s psychiatrickými, psychologickými znalostmi. A proto se na těch onkologických velkých centrech v New Yorku, v Los Angeles, opravdu v těch velkých centrech se začíná konstruktivně sbližovat psychiatrie s onkologií. A je to hlavně ta paní, co nám zmizela před chvilkou, se kterou mám tu čest se znát osobně - paní Jimmie Hollandová, psychiatrička, jejíž manžel byl onkolog a ona chodila na psychiatrii na jeho onkologické kliniky. A když měla padesát, tak se rozhodla, že sekne s psychiatrií jako takovou, že už jí to nebaví a že se svým způsobem oddá pacientům na onkologii cele. A byla tak úžasná, že začala kolem sebe shromažďovat lidi, které to bavilo. A v roce 1984 byl první kongres IPOS, to znamená Mezinárodní psycho-sociálně-onkologické společnosti. Tam jde o kooperaci psychologické, psychiatrické pomoci onkologickým pacientům. Je to už obrovská tradice, dřív to bylo po třech letech, potom se to zkrátilo, kongresy byly po dvou letech. Byly teď často v Evropě. Teď už je to po roce. A psychoonkologie jako taková začíná velmi důrazně mluvit do života onkologických center, samozřejmě ve světě. Vědecká činnost v oboru psychoonkologie je velmi rozšířena. Velmi se rozšiřuje a je módní, bych přímo řekla. Je tam široká mezinárodní spolupráce psychologů, psychiatrů, právě na základě těchto kongresů. V České republice před ustanovením těch třinácti komplexních onkologických center bylo jenom málo klinik, které si do slova a do písmene dovolily vybavit svůj tým klinickým psychologem. Tradičně to byl Žluťák, potom samozřejmě Motol u dětí a tady od ustavení přes dvacet let už fungoval na hematoonkologii psycholog. V současné době je to opravdu zlepšení, ale když se dovím třeba z Ostravy, že dlouho hledají psychologa na své centrum onkologické a že žádného psychologa nemůžou sehnat nebo najít, je to také tím, že práce psychologa na onkologii je extrémně, extrémně zatěžující. To Vám potvrdí úplně všichni, kteří sedí tady vpředu, kteří jsou členové, kteří jsou kolegové. Existují také výuková vědecká univerzitní pracoviště, která se opravdu dobře snaží vzdělávat lékaře v té psychosomatické medicíně, aspoň okrajově, ale není to psychologická nebo psychiatrická péče, která jde hlouběji do psychiky onkologického pacienta. Ojediněle na filozofických fakultách, odkud přicházejí psychologové, se objevují pouze práce, které jsou o výzkumu na onkologických pracovištích. Samozřejmě musíme také zdůraznit, že existují občanská sdružení, která poskytují psychoterapeutické služby pro onkologické pacienty. Mnohdy jsou to podpůrné skupiny, které pracují velmi dobře. Tady dole, to víte, kdo to je, že? Pan Freud už nám zmizel. Co dělá psycholog na onkologii. To, co dělá klinický psycholog všude. Samozřejmě má v ranku psychodiagnostiku, od toho je atestován. Psychodiagnostika patří do jeho ranku působnosti, takže diagnostikuje všechny ty psychopatologie, kterými může onkologický pacient procházet v průběhu léčby. Pracuje v oblasti psychoterapie, většinou v krátké terapii po tu dobu, co ten pacient je třeba hospitalizován, a nebo pokračuje dál s ním. Pak jsou to mnohé jiné odborně vedené formy psychoterapie, může to být relaxace, jsou to hypnózy, jsou to stavy, kdy pacienti chodí na pracoviště, kde dělají ergoterapii, muzikoterapii a tak dál. Všechny tyto věci jsou důležité. Psycholog pracuje také v rodinné podpůrné psychoterapii, protože důležitým článkem, naprosto zásadním článkem v podpoře pacienta, je jeho rodina. Je to také kontaktní osoba pro pacienty v remisi, v době, kdy už jsou uzdraveni. Včera mi přišla maminka úžasné mladé ženy, která zemřela. Byla to jediná dcera rodičů, před devíti lety zemřela na velmi těžkou formu leukemie. A její maminka devět roků hledala v sobě sílu, aby se vrátila tam, kde jí dcera zemřela. Ale přišla a vydechla si, protože viděla, že tam pár lidí ještě zůstalo, pár těch bodů, které ona ještě znala. A přišla nám poděkovat, po těch devíti letech našla odvahu přijít. Čili i v té rodině je nutno velmi dobře pracovat a velmi úspěšně je to potom bráno i tím pacientem. Potom podpůrná péče pro členy zdravotnického týmu, to tady říkala paní náměstkyně, to je neuvěřitelně důležité. Máme-li dobře ustavený tým sester, které si rozumí s lékaři, je to vždycky to nejlepší pro onkologického pacienta. Takže klinický psycholog - nedílná součást týmu, to víte dobře. Činnost psychoonkologické sekce vidíte tady. Můžete si nalistovat její práci na www.linkos.cz a já Vám opravdu vážně děkuji za pozornost, díky.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Podívejte se i na další přednášky webcastu Přednášky z 1. psychoonkologického sympózia - webcast.

Související články

Přednášející úvodem představuje činnost Nadačního fondu dětské onkologie Krtek a detailně představuje jeden z jeho projektů, zaměřeného na péči o děti v terminálním stádiu onkologického onemocnění v domácím prostředí.

Přednáška pomocí kazuistiky ukazuje, co může sociální pracovník nabídnout pacientovi a jeho rodině, kteří se vlivem nepříznivého zdravotního stavu dostávají do krize a v této situaci se neorientují. 

Přednáška zazněla na 2. Psychoonkologickém sympóziu v září 2011 ve FN Motol a věnuje se účelu a postupu separace krvetvorných buněk u dětských pacientů. Popisuje přípravu dítěte na separaci, její průběh, komplikace a specifika separace velmi malých dětí a přístupu k dětskému pacientovi.