Prof. MUDr. Jiří Vítovec, CSc., FESC

Další díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje předního českého kardiologa.  

Salus aegroti suprema lex - Zdraví nemocného je nejvyšší zákon říká pan profesor na konci pořadu, ve kterém vypráví nejen o kardiologii a své cestě k ní, lidech, které na té cestě potkal, ale i o svých koníčkách, o studiu a o své práci ve Fakultní nemocnici u sv. Anny, které je věrný od promoce. Víte, co mají společného bojová umění, matematika a sbírka dýmek? A víte jaké rozhodnutí je nejtěžší?  

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Začínám pozdravem. No a teď bych udělal takovou rozcvičku, která vychází z Taiji, z té nejjednodušší sestavy, která se nazývá osmičková. Já jsem vyrůstal v rodině, kdy mě vychovával dědeček, profesor Klapka, známý český matematik. V podstatě jsem tíhnul spíše k přírodovědeckým oborům, ale moje maminka, která si vždycky přála, abych byl lékařem a tlačila mě do medicíny, tak já jsem říkal: "Mami, všechno budu studovat, ale určitě ne medicínu, nesnáším krev a medicínu nikdy nebudu. Všechno ostatní ano." A potom, to je ta bizarnost toho, v roce šedesát osm jsme jeli v rámci střední školy na nějaký basketbalový turnaj a studenti ze třetího ročníku mně vykládali, jak byli na pitevně a jak to tam bylo zajímavé, jak ty nervy a cévy a jak to je všechno. A já v té chvíli jsem si řekl, protože jsem nebyl rozhodnutý ještě přesně co studovat, že by to bylo zajímavé. Měl jsem tu příležitost, když jsem byl se svým strýcem na dovolené v Rumunsku, vidět prvního utopeného. A šel jsem k němu. A když jsem k němu šel, tak jsem si říkal, když to snesu, tak půjdu na medicínu. A je zvláštní, že když jsem začal tu medicínu studovat, tak jsem si jí hned od samého začátku zamiloval. To studium medicíny mě velice zajímalo. Ale já jsem v rodině jaksi obklopen matematiky. Děda byl matematik, tatínek byl stavební inženýr a obě moje děti jsou matematici. Tak já jsem taková spíše - nechci říct černá ovce, ale - výjimka v té rodině. Toto byl inspekční pokoj, nejen můj, ale lékařů pracujících na tomto oddělení. A já jsem sem přišel jako mladý, po promoci, pětadvacetiletý lékař a tady jsem vyfasoval chorobopisy svých pacientů a byl jsem nešťastný, protože jsem nevěděl, jak je léčit. Ale časem mě to naučili... Pracoval jsem na této klinice pět let a pak jsem přešel do jiné budovy této nemocnice na II. interní kliniku, kde jsem působil dvacet let. A po té době jsem se vrátil jako přednosta kliniky, protože můj předchůdce bohužel zemřel předčasně a pan děkan, což byl tenkrát profesor Vorlíček a paní ředitelka Štětková mě vyzvali, abych se přihlásil do konkursu. A ten jsem vyhrál a stal jsem se na deset let přednostou I. interní kardioangiologické kliniky. Moje sestřičky, se kterými spolupracuji každý týden, s jednou ve středu, se druhou v úterý. A s oběma spolupracuji více jak deset let. Tady ze Zuzkou, ani nebudu říkat, protože to jste ještě nebyla na světě, když já jsem nastoupil na kliniku kdysi, tak s tou dlouhodobě. A tady s Jaruškou deset let. Samozřejmě jak jsem vždycky říkal a můj učitel docent Chaloupka říkal - doktor bez sestry je nic. Přesvědčil jsem se o tom doma a tady každý den. Já jsem bohužel přišel o první manželku nešťastnou náhodou, ale měl jsem to štěstí, že jsem sehnal další manželku, se kterou jsem více jak pětadvacet let a pomáhala mi vychovat dvě mé děti velice dobře. To byla veliká opora a bez ní bych určitě ani tu habilitaci, ani tu profesuru neudělal. - Doma profesor neprofesor, všichni musí fungovat, tak jako každý jiný normální člověk. Musí se starat o vnoučata, o mě a tak podobně. Naopak doma je moje žena profesorka a já jsem takový ten výkonný praporčík. Co ona řekne, to já udělám. Je pravdou, že je mně často vyčítáno, že nejsem aktivní, že to neudělám, aniž by mně o to musela říct. Moje žena dělá v nefrologii, já v kardiologii, ono to samozřejmě má souvislost. Srdce a ledviny jedno jsou. A proto nám to tak klape. Mým jedním koníčkem bylo od čtrnácti let kouření. A přerušovaně jsem kouřil do svých třiceti let. A když jsem pacientům vykládal, jak to kouření je škodlivé pro pacienty s infarktem myokardu, tak mi jeden pacient řekl: "Pojďte blíž, pane doktore, vy tak krásně voníte Spartama." Tak já jsem se tak zastyděl, že jsem ty Sparty odhodil a stal se ze mě militantní nekuřák. Leč jsem se asi deset let po tom, co jsem vůbec nekouřil, náhodně dostal k dýmkám. A samozřejmě kouření dýmek a doutníků k tomu má tu výhodu, že člověk na tom není úplně tak závislý, aspoň já ne, na těch cigaretách jsem byl velmi závislý a pod dvacet denně jsem našel. Tak musím říct, že dýmky a doutníky kouřím tak maximálně pět do roka a je to spíš teď taková ta sběratelská činnost. V podstatě k tomu oboru ve většině případů právě přispějí učitelé a přátelé. A já musím říct, že musím jmenovat od profesora Semráda, docenta Chaloupky, profesora Štejfy, to byli mí učitelé. Ještě bych zmínil profesora Braveného, který pracoval na II. interní klinice. Tak to byli lidé, kteří mě k té kardiologii připoutali. A pan profesor Klabusay, který mě nechal i v rámci té klinické farmakologie tu kardiologii dělat. A pan profesor Špinar a paní profesorka Špinarová, se kterými v podstatě tu kardiologii dělám od svých čtyřiceti pěti let. Bible kardiologů na celém světě, vydání pana profesora Braunwalda, toto je sedmé vydání. A kdybychom ji srovnali - rok sedmdesát pět. Čili to je třicet let. Třicet let kardiologie. Pane Minařík, jak se daří? - Mizerně. - Co tě trápí nejvíc? Mně se líbí práce s pacienty. To je na prvním místě. A ta kardiologie je takový trošku vítězný obor, na rozdíl od onkologie, ale samozřejmě jsou případy, kdy nepomůžeme. A bohužel jedinou jistotou, která tady je, je smrt. Ale i k té smrti můžeme toho pacienta dovést nějak důstojně. Medicína má další ještě výhodu, že když by člověk nebyl fascinován tou pomocí, tak může dělat vědu. A pak v neposlední řadě může i učit, když někoho baví předávat ty zkušenosti mladým, tak to je také fascinující. Mě třeba baví učit a předávat ty své zkušenosti mladším a doufat, že se jednou o mě postarají. Musím říct, že šestý ročník letos je takový šikovný. Já vždycky, když udělají státnici, tak říkám slovy profesora Vorlíčka: "Když uděláte státnici z interny, znamená to, že bych se od vás nechal léčit." Protože můj obor je kardiologie a léčba srdečních onemocnění, tak se samozřejmě nabízí sbírat motivy srdeční. A já právě sbírám. Dokonce tady, když se podíváme na ty obrázky některé, tak ty byly malovány právě s tím záměrem srdečním. Se to tak střídá, když bych řekl, srdce a ženy. To jsou takové dvě inspirující - a naštěstí ženy nemám jako zaměstnání, ale jako koníčka. Asi v roce dva tisíce tři docent Kára přišel s nápadem spolupráce s Mayo klinikou a tu myšlenku vybudovat špičkové kardiologické centrum v Brně začali. Celkem s týmem pana profesora Vítovce jsme pracovali na projektu ICRC deset let, takže samozřejmě museli jsme tomu věnovat hodně času a trošku i změnit tu náplň naší práce, která původně byla zaměřena jenom na klinický výzkum a klinickou medicínu. A velkou část toho úsilí jsme museli věnovat zcela jiným oblastem, to znamená přípravě žádostí do vlády, jednání s představiteli vlády, přesvědčovat politiky... A byly doby, kdy tato část naší práce byla silně dominantní. Já letos končím a předávám žezlo paní profesorce Špinarové a budu jejím zástupcem pro věci školské a zůstávám na klinice, ale už ne jako přednosta, protože si myslím, že do nové budovy má přijít nový člověk a jsem rád, že je to moje zástupkyně, kamarádka, rodinná přítelkyně paní profesorka Špinarová, která si myslím, že bude důstojným nástupcem. A já si troufám říct ještě lepším, než jsem já. Jeden z mých velkých koníčku a takových dětských snů byla fotografie a je fotografie. A dokonce jako patnáctiletý jsem chtěl díky tady tomuto fotoaparátu Werra 3 jít studovat na FAMU fotografii, ale dědeček rozumně uznal už tenkrát, že asi bych nebyl tak dobrý fotograf, tak řekl: "Ne, budeš dělat něco pořádného." Ale ta fotografie mně zůstala. To bylo poměrně brzo po promoci, když jsem nastoupil na tuto kliniku, tak umírala pacientka s těžkou srdeční vadou a já jsem musel zahájit resuscitaci se sestřičkou a pak udělat rozhodnutí, zdali v té resucitaci pokračovat, nebo ne. A je asi pravda, že jsem tušil, že ten konec je neodvratný, to je vždycky asi to nejtěžší. Zahájit resuscitaci a ukončit resuscitaci. A to i když člověk má zkušenosti čtyřicet let práce v medicíně, tak musím říct, že toto rozhodnutí je vždycky velice těžké a snahou je kvalita života toho nemocného. Samozřejmě "salus aegroti, suprema lex", zdraví nemocného, zákon nejvyšší. A tím jsem se snažil řídit.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

prof. Prof. MUDr. Jiří Vítovec, CSc., FESC

  • kardiologii se věnuje od roku 1982
  • 10 let vedl 1. interní kardioangiologickou kliniku LF MU a FN u sv.Anny v Brně
  • od roku 2002 je držitelem prestižního titulu FESC Evropské kardiologické společnosti 
  • 6 let byl proděkanem Lékařské fakulty MU v Brně 
  • podílel se na vybudování Centra mezinárodního výzkumu ICRC ve FN u sv.Anny v Brně

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.


Co mne na kardiologii baví nejvíce


Studium a anatomie


Student na praxi


Moje cesta za kardiologií

Klíčová slova: GALEOS; kardiologie; osobnost; video - film