prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c.

První díl cyklu GALEOS (GAlérie LÉkařských OSobností) představuje onkologa Jiřího Vorlíčka, ředitele Masarykova onkologického ústavu v Brně a předsedu České onkologické společnosti ČLS J.E.P.  

Poslechněte si o 43 letech lékařské profese pana profesora, bývalého ředitele největší onkologické nemocnice v zemi a předsedy České onkologické společnosti, dříve zakladatele a přednosty hematoonkologické kliniky v Brně, děkana Masarykovy university a také nositele medaile za Zásluhy o stát v oblasti vědy.

Jaká byla jeho první noční služba na podzim 1969? Jak prožíval porevoluční léta? Jak vznikla Hematoonkologická klinika Fakultní nemocnice Brno? Jak moc se změnily výsledky léčby zhoubných nádorů krve? A jak žije nyní a co ho těší?

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já jsem lékař 43 let a já jsem 40 let vlastně dělal lékaře. Nejdřív úplně toho u lůžka, lékaře sekundáře, a postupně potom přednostu kliniky. A teď už tady pátý rok dělám úředníka. Já jsem úředník na Masarykově onkologickém ústavu. Jsem úředník, který to tady má udržovat, aby ústav fungoval, takže jsem tady ředitel. Mě onkologie obecně zajímala, tak jsem přišel na onkologický ústav. Tenkrát se to jmenovalo onkologickým ústav krajského ústavu národního zdraví. A zeptal jsem se, jestli nemají místo, a oni měli. To co byla pro mě třeba veliká rána, první rána, když jsem po nějaké době začal sloužit noční služby, při mé první noční službě zemřelo šest pacientů. což se mimochodem už nikdy v životě potom nestalo. ale zrovna moje první služba byla takováto. Dlouho jsem se z toho vzpamatovával, pořád jsem hledal, co bylo špatně, proč to tak bylo apod. I když to byli pacienti, kteří byli ve stádiu choroby, kdy jim nebylo pomoci. Tak to byl velmi tvrdý úder na moji psychiku. Tenkrát v roce 1969 na podzim. Já jsem ovlivněn politickými změnami. Na plné pecky jsem žil od 45 let, poněvadž byla změna režimu. Upřímně řečeno, my jsme se flákali a užívali jsme si - ženské, pití, sladký život, z práce o půl čtvrté. A pak to začalo. Pak to začalo od pětačtyřiceti najednou teda přednosta kliniky, takže 12 13 hodin denně, spousta starostí, ale svoboda. V roce 1987 1988 se v Brně stavěla nová fakultní nemocnice a uvažovalo se, jaké tam budou obory, jaké tam budou kliniky. Já jsem měl tehdy osvíceného šéfa, který se jmenoval prof. Klabusa, který chtěl, aby interní meicína už tenkrát se rozdělila na jakési podobory. Tak jsme se domluvili, že to bude hematoonkologická klinika a tenkrát můj šéf byl současně děkan, tak si to prostě rozhodl a řekl: "Ty tam budeš přednosta té kliniky." A to bylo v létě 1989 a já jsem se 1. listopadu stal přednostou. Sháněl jsem po celém jihomoravském kraji, když jsem byl s mediky na stáži, jednoho ze svých výborných doktorů jsem třeba objevil ve Vyškově a úplně jsem mu změnil život. Přešel za mě, jeho ženě jsem našel místo v Brně, přestěhovali se. A potom přišel 17. listopad a najednou se otevřely brány, otevřely se dveře, tak jsem mohl pro ty lidi mnoho udělat. Poslal jsem je do světa i sám jsem se podíval na kratší dobu do světa. Prakticky všichni, kteří tenkrát u mě pracovali, odjeli na nějaké zahraniční stáže. Lidé začali přijíždět k nám a my jsme najednou viděli, že svět je velký a možnosti jsou daleko větší, než které jsme doposud měli a myslím, že jsme si to tenkrát v 90. letech ohromně užívali. Když já jsem začínal, tak lidé s akutní leukémií umírali v řádu týdnů, včetně dětí. Dneska se děti vyléčí skoro všechny. A dospělých se vyléčí vysoké procento. Celá onkologie se změnila, není to už dnes obor, kde všichni musí zemřít, je to obor, kde se lidé uzdravují. Medicína si sáhla na molekulární úroveň a my jsme začali zjišťovat, jak které léky působí na molekulární úrovni, co se tam děje, co se tam děje s nádorem. Já jsem potom po roce 2000 několikrát zažertoval v tom smyslu, že kdo v hematologii řekne slovo krvinka, tak že je to sprosté slovo. Tam se to už skoro říkat nedá, poněvadž tam už existují jen molekuly na krvinky nikoho nezajímají. Což je samozřejmě vtip. Ale byla to veliká molekularizace, která posunula skokově medicínu dopředu a učinila ji ovšem obtížnější, výrazně obtížnější. To pracoviště je zajímavé tím, že se tady vlastně jeden druh diagnózy řeší komplexně. A protož je tady jakási tradice, že se tady lidé chovají velmi dobře k pacientům, možná to původně bylo v tom, že pacientům se v minulosti nedalo vůbec pomoci a všichni je litovali, tak tady je zacházení s pacienty velmi kultivované. Samozřejmě všude se stane výjimka. My jsme byli pět let po sobě zvolení jako z hlediska pacientů nejoblíbenější pracoviště, což není dané kvalitou léčby, protože tu pacienti nepoznají, ale je to dané kvalitou péče a jednáním s pacienty. Já osobně jsem takzvané čisté vědě nikdy nevěnoval. Vždycky jsem se věnoval jenom klinické vědě. Ale měl jsem na klinice několik lidí, kteří byli mimořádně invenční a kteří se vědě skutečně věnovali. A i dnes se rozvíjejí tím způsobem dál, že mají na vědu v tom smyslu, že jim dneska tisknou články těch nejprestižnějších časopisech na světě, z čehož mám samozřejmě velkou radost. Když my jsme začínali v 90. letech, byli jsme rádi, když jsme publikovali v českém písemnictví, potom v dalším desetiletí jsme se snažili dostat do světového písemnictví a dnes, když jsem z kliniky pátý rok pryč, tak se z kliniky běžně publikuje, jakoby ta klinika stála někde v Londýně nebo v Chicagu. Já vím o jedné své dobré vlastnosti. Mám rád, když jsou kolem mě chytří lidé, pokud možno ještě chytřejší než já. To je hrozně výhodné, protože ti lidé vám pomáhají, pracují na vás a posunují vás dopředu. A to jsem vždycky nějakým způsobem dokázal. Takže z mé kliniky za 20 let vzešlo osm univerzitních profesorů, kteří dnes vedou různá pracoviště a samozřejmě jeden z mých žáků vede kliniku dál. Já nevím, jestli mám nějakou životní filozofii. Já mám to štěstí, že mám hrozně rád svoji práci, která je pro mě současně zábavou. Musím říct, že to je hrozně prima. A mám také štěstí, že jsem doposud ani já, ani moji nejbližší nedostali žádnou ošklivou chorobu. To považuji jako lékař za moc důležité. A každý den si uvědomuji, jak je to důležité, protože já jsem každý den v konfrontaci s lidmi, kteří jsou nešťastní, protože jsou vážně nemocní. A když jsme k tomu přidali ještě koníčky, o kterých jsme hovořili, tak musím říct rouhavou věc, že jsem šťastný člověk. Jak jsme se Pepo seznámili? Přes umění, určitě, samozřejmě. Přes Janouškovi. Už vím. Ano, přes umění. Já jsem tak vychovávaný v rodině. Můj tatínek mě vodil na výstavy a velmi se o to zajímal. A povídal mi o tom, ale nesbíral, protože moje maminka byla velmi racionální, o tohle se moc nezajímala a vždycky, když tatínek chtěl koupit nějaký obraz, vysvětlila mu, že je něco důležitějšího doma, a nepochybně měla pravdu. Ta možnost sbírat je hodně o partnerských vztazích a nebo potom být strašně bohatý člověk, což nejsem. Ale když je člověk normální střední třída, tak je to o partnerských vztazích, aby o to ten partner měl zájem a aby to společně prožívali, aby na to měli podobné vidění. Tak my tady stavíme obrovskou stavbu, univerzitní kampus, která je stavěná z půjčky, za kterou ručí stát, a pak tady stavíme další budovy, které jsou za evropské peníze, a dohromady to dělá celou řadu miliard. A když se postaví takovéto věci, tak samozřejmě stavební firmy na tom vidělají nějaké peníze. Doposud to probíhalo tak, že ředitelé firem byli natolik osvícení, že když dokončili pavilon nebo dva pavilony, tak se nám podařilo s nimi domluvit že tu sochu zaplatí, za což jim musíme poděkovat. Rektor Masarykovy univerzity už dávno, předminulý rektor, jmenoval určitou skupinu lidí, která se má starat o uměleckou výzdobu kampusu. A já mám to štěstí, že jsem člen této skupiny. Tak se samozřejmě toho účastním. A zrovna teď jsem u sochy Josefa Jankoviče, což je můj velmi oblíbený sochař, se kterým se znám 40 let. Mám o něho nějaké drobnosti a jsem moc rád, že tento významný slovenský nacionalista má na Moravě krásnou sochu a že je dokonce rád, že tady tu sochu má. Já tomu samozřejmě nerozumím, tomu umění. To je jako se ženami, těm taky nerozumím, ale obojí mám rád. To je ten základní postoj. Asi jsem podlehl módnímu trendu, že hraji golf, protože před dvaceti lety jsem o golfu skoro neslyšel. Ale určitě to nehraji kvůli tomu, abych se tam s někým setkala nebo seznámil anebo z toho něco užitečného pro moji práci nebo osobní život vydobyl. Určitě to nehraji kvůli prestiži nebo tak, i když přiznám, že když to pěkně letí anebo když teda jako to ve správnou dobu dostanu do jamky, tak mi to přinese radost. A když mi to nejde, jsem torchu naštvaný, ale nehraji pro výsledek, ani to nepočítám. Z počátku jsem to počítal, protože jsem musel udělat určitý hendikep, aby mě pustili na všechna hřiště, tak jsem hrál nějaké turnaje a takové. Teď už ani prakticky turnaje nehraji, teď si to jenom užívám. Já se odevšad vracím rád. A dokonce je to tak, že když potom přijedu z nějaké cesty, tak jsem mírně překvapen, jak se mi to doma líbí. Znamená to pro mě i pro moji ženu hodně. To bydlení. Jsme tady strašně rádi, proto jsme spolu hodně často, protože moje žena je onkologická sestra, která má za sebou roční pobyt v londýně a dlouhodobý pobyt v Americe a navíc mi z ošetřovatelské stránky umí ohromně poradit, takže rozumím tomu provozu dříve na klinice a teď na Masarykově onkologickém ústavu, kde byla náměstkyní pro ošetřovatelskou péči stejně jako v Bohunicích. Tak to je moje žena. Co jsem to proved? Zase něco. Manželka inspektora Colomba taky nebyla nikdy vidět. To škrtněte, samozřejmě, ale ve filmu moje žena nebude. Má pocit, že si potřebuji zachovat určité soukromí. A to se zachovává jednak tím, že neukazuji všechno, co mám, a neříkám všechno, co si myslím.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c.

  • do roku 2014 ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně
  • předseda České onkologické společnosti ČLS J.E.P.
  • založil a 21 let vedl Interní hematoonkologickou kliniku Fakultní nemocnice Brno
  • 6 let byl děkanem lékařské fakulty Masarykovy university v Brně
  • klinické onkologii je věnuje od roku 1969
  • v roce 2007 byl prezidentem republiky oceněn Medailí za Zásluhy o stát v oblasti vědy

Líbil se vám tento díl? Podívejte se ještě na bonusové materiály.


Tři diplomy


Jak se buduje klinika


O vědě a poznání

Klíčová slova: GALEOS; osobnost; video - film