O právech pacientů a také o právech pojišťenců

Přednáška JUDr. Ondřeje Dostála, Ph.D., LL.M. z Platformy zdravotních pojištěnců ČR zazněla na 6. ročníku Celostátního setkání pacientů s maligním lymfomem 21. října 2011 v Praze.

TIP: Pro lepší zážitek zvolte režim "Celá obrazovka" (ikonka vpravo dole na liště)

Video

Textový přepis

Tip: Kliknutím na místo v textu, přetočíte přehrávané video.

Já bych dnes chtěl vést tu přednášku ani ne tak, že tady budu hodinu nebo hodinu a půl mluvit. Spíše tak, že se budeme bavit o tom, s jakými problémy se lze setkat v oblasti zdravotnictví při čerpání zdravotní péče, ať už v nemocnicích či jinde. Jaké jsou problémy, jaké jsou příčiny, co se s tím dá dělat z pohledu pacienta, z pohledu pacientského sdružení a pokud jsou mezi Vámi i lékaři, tak z pozice lékaře. Právníci jsou obvykle vnímáni ve zdravotnických kruzích skrz takový ten náhled žalob a trestních oznámení proti lékařům. Já se dnes budu hodně tomuto tématu vyhýbat, protože se domnívám, že jsou významnější práva nebo významnější oblasti v tom překryvu práva a zdravotnictví, zejména to, jak se dostat k péči, kterou si solidárně hradíme jako společnost a která v poslední době trošičku přestává být dostupná. Samozřejmě pokud není poskytnuta dostatečná péče, ta kterou by pacient skutečně potřeboval, tak to může vést na konci dne k nějakým žalobám nebo trestním oznámením, ale určitě je to něco, čemu je potřeba se spíše vyhýbat, snažit se tomu předcházet, aby ten průšvih nenastal, protože v podstatě začínat od té hrozby právní odpovědností určitě nepomáhá důvěře mezi zdravotníkem a pacientem. Když se tedy podíváme na to, jak bych asi dnes strukturoval tu přednáškovou část, nejprve bych řekl něco o tom, jak funguje zdravotní systém, jak je to s cenou a kvalitou té nabízené zdravotní péče, co může být překážkou pro pacienta, když přijde do nemocnice, jaké tlaky působí na lékaře, na vedení nemocnice, jak jsou na tom zdravotní pojišťovny. Je to trošku technické, pokud by to nebylo srozumitelné, rád cokoli upřesním. Tady ještě odbočím chviličku. Všechno, co budu říkat, je k dispozici zdarma díky Úřadu kraje Vysočina, který na svých stránkách, na zdravotnickém portále má asi stostránkovou publikaci, která je zadarmo ke stažení v elektronické podobě, jmenuje se Práva a povinnosti pacientů. Takže kdyby se kdokoliv chtěl dozvědět více o tom, co tady budu říkat, je to tam napsané. Teď to budeme dokonce upravovat, protože přišly nějaké nové zákony, tak aby to odpovídalo těm novým zákonům. To tam tedy je všechno k dispozici. Předesílám pro případné dotazy, že nejsem úplný odborník na problematiku sociálního zabezpečení. Tady ale spolupracujeme rádi s Národní radou zdravotně postižených, kde jsou kolegové právníci, kteří právě toto velmi dobře umí. Zpět k tomu tématu. Poučený a informovaný souhlas, to jsou právě důležitá práva, která už dnes v zákonech máme. Tedy ta by měla vést k tomu, aby se pacient dozvěděl, čím je nemocný a jak se co nejefektivněji léčit. Samozřejmě pokud to v probíhajících reformách bude znamenat i nějaké peníze, musí se dozvědět, kolik to bude stát a zda je možné tu péči čerpat bezplatně či nikoliv. Od práv pacientů je dobré svým způsobem odlišit práva pojištěnce. Každý občan, který onemocní, je pacientem, ale současně je také pojištěncem u nějaké zdravotní pojišťovny, což když je zdravý a pracující, pro něj znamená, že musí odvádět té pojišťovně peníze povinně, respektive tak činí jeho zaměstnavatel. Ale pak když onemocní, tak zase má nějaká práva, která jsou v zákoně vymezena a které jsou vymahatelná, byť sporů proti zdravotním pojišťovnám ze strany nemocných občanů je zatím poměrně málo. Ono se toto asi poměrně brzy změní. Zdravotnická dokumentace je důležitá, protože možná se budeme dostávat do situací, kde budeme muset prosazovat právo na nějaký druh péče, na to, aby nám byla poskytnuta, aby nám byla uhrazena. A v takových případech zpravidla poneseme takzvané důkazní břemeno. Budeme muset prokázat, že jsme tu péči skutečně potřebovali. K tomu je dobré umět získat přístup ke zdravotnické dokumentaci, což je dnes právo každého pacienta, abychom mohli pracovat s nějakými konkrétními důkazy, listinami. Podíváme se tedy na to, jak to vypadá i se spory, jaké spory mohou vzniknout, jak nám v tom může pomoci třeba i lékař, ke kterému máme důvěru. Toto je takový úplně nejjednodušší model našeho zdravotnického systému. Jak už jsem řekl, ten občan je v podstatě v dvojroli, jednak toho nemocného, pacienta, který se léčí v nějakém zdravotnickém zařízení, v nějaké nemocnici, a jednak pojištěnce, který má ze zákona právní vztah se svojí zdravotní pojišťovnou a může po ní nějaké věci chtít, aby za něj uhradila té nemocnici. Ten vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem, to je v podstatě smlouva, která není příliš odlišná od jiných smluv o dílo v právu - například když si člověk nechá opravit něco v bytě nebo auto, v každém případě zde je povinnost toho zdravotnického zařízení poskytnout kvalitní službu a povinnost pacienta za tu službu zaplatit. U nás ale v naprosté většině případů ten pacient neplatí z toho důvodu, že za něj platí systém zdravotního pojištění, čili do to vztahu dvou vstupuje ještě ten třetí, ta zdravotní pojišťovna, která tu vykázanou službu tomu zdravotnickému zařízení má zaplatit. Pokud jsem pojištěnec, tak mám právo na to, aby moje zdravotní pojišťovna nasmlouvala dostatek nemocnic, ze kterých si budu moci kteroukoli vybrat a do které když přijdu, po mně nebudou chtít peníze, ale tu péči mi poskytnou právě na smlouvu s tou zdravotní pojišťovnou. Pro mě je tedy zadarmo, nebo já zaplatím jako pojištěnec jenom regulační poplatek, ale nebudu platit ty desetitisícové či statisícové náklady té mojí péče. Mám tedy právo, aby moje pojišťovna zajistila dost smluvních nemocnic, do kterých budu moct přijít. Problém nám vzniká na pomezí mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, který zjednoduším na to, že ty zdravotní pojišťovny neplatí zdravotnickým zařízením dost. Pokud se podíváme ještě jednou na ten vztah mezi tou nemocnicí a tím pacientem, tak pracovníci nemocnice jsou povinni poskytnout tomu pacientovi péči na základě současných dostupných poznatků medicínské vědy. To je současný paragraf jedenáct zákona o péči o zdraví lidu. Když se mluví o tom poskytnout péči tak zvaně lege artis, to znamená právě zkratku pro to, co v zákoně píší - jako péči na základě současných dostupných poznatků vědy. Tedy pokud existuje třeba i velmi nákladná péče, která ale může pacientovi pomoci, pracovníci nemocnice ho s možností takové péče musí seznámit a musí mu ji nabídnout, poskytnout. Pokud by tak neučinili, jednají protiprávně a kdyby došlo k nějaké škodě z toho, že pacient dostane tu potřebnou péči pozdě nebo ji nedostane vůbec a kvůli tomu se jeho zdraví zhorší, tu nemocnici může v krajním případě ten pacient i žalovat. Čili zdravotnické zařízení by vždycky mělo, ta nemocnice by vždycky měla tomu pacientovi tu vhodnou, potřebnou péči, pomáhající s tou jeho chorobou nabídnout. Problém je v tom, že to není tak, že nemocnici by zdravotní pojišťovna zaplatila jednotlivě každé ošetření každého pacienta v plné výši, co to tu nemocnici stálo. Z důvodů, které jsou v podstatě politicko-ekonomické, zdravotní pojišťovny většinou platí nemocnicím takzvaným paušálem. Ale dost to zjednodušuji, on ten způsob, jak beží peníze mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, je velmi složitý. Ale v podstatě nemocnice má určitý rozpočet, včetně někdy speciálních rozpočtů na tu nejnákladnější péči, například takzvané biologické léky, které jsou velmi drahé, které mohou stát za rok třeba statisíce korun. Ta nemocnice má na daný rok od zdravotní pojišťovny určitý rozpočet a ve chvíli, kdy přečerpá tento rozpočet, například proto, že léčí příliš nákladně příliš mnoho pacientů, to co je navíc, to už si ta nemocnice nese sama, to jde do jejího dluhu, to jí zdravotní pojišťovna neproplatí. Pravidla pro ty vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními utváří ministerstvo zdravotnictví, které každý rok vydává takzvanou úhradovou vyhlášku. Teď se bude vydávat úhradová vyhláška pro rok 2012 a tam v podstatě ministerstvo říká, zase trošku zjedodušuji, ale to podstatné - tady ministerstvo říká, že zdravotní pojišťovny zaplatí zdravotnickým zařízením zpravidla pouze určitý balík peněz, který odpovídá zhruba tomu, co tyto pojišťovny platily těmto nemocnicím v minulých letech. To znamená, že pokud ta nemocnice v minulých letech měla rozpočet třeba sto milionů, tak v letošním roce bude mít (ono se to v posledních letech trošku snížilo) rozpočet třeba devadesát osm nebo devadesát pět milionů. S tím, že pokud by poskytla zdravotní péči v daném roce třeba za sto padesát milionů, protože tam přijdou noví pacienti, kteří budou vyžadovat drahou léčbu, pořád dostane z těch peněz v podstatě jenom těch sto milionů a těch padesát ztratí. Co to znamená pro tu nemocnici... Ten, kdo řídí tu nemocnici, ten manažer si v podstatě musí poradit. On musí zachovat tu nemocnici v černých číslech, tak aby mu nekrachovala. To znamená, musí říct svým lékařům: Podívejte, Vy tady máte pro Vaše oddělení jenom tolik a tolik peněz, pokud si s těmi penězi neporadíte, pokud budete léčit v podstatě více a překročíte ty limitace, tak my s tím budeme mít veliký problém a my Vás nějakým způsobem, milí lékaři, za to nějak potrestáme. Buďto tak, že nedostanete odměny, nebo že Vám budeme dělat různé formy pracovně-právní šikany. Takže ten lékař, který pak hovoří s tím pacientem, který je tady na tom červeném vztahu lékař - pacient nebo zdravotnické zařízení - pacient, by mu měl nabídnout tu nejlepší péči a poskytnout mu péči dle současných dostupných poznatků medicínské vědy, tak musí uvažovat nad tím, že od svých nadřízených má nějaký strop peněz, který v daném roce smí proléčit. Proto když otevřete noviny, vždycky to vzniká na podzim, dřív to vznikalo koncem podzimu, kdy v podstatě došly ty peníze na ten daný rok a pacienti začali zjišťovat, že jim říkají: Podívejte, musíte počkat do příštího roku, nebo 1.0 Vás nemůžeme zařadit do nějaké léčby, přesto že je ta léčba akutní, přesto že Vaše onemocnění postupuje, prostě tu léčbu nemůžeme nasadit. To je právě příčina tady toho. Jak postupuje hospodářská krize, tak letos už se tyto zprávy začaly u zvlášť nákladných onemocnění objevovat už počátkem léta, pokud jste sledovali případy lidí s roztroušenou sklerózou, kteří potřebují poměrně rychle nasadit poměrně nákladnou léčbu, má-li ta léčba být účinná. Ta léčba byla odkládána, oni se dozvídali, že na ni budou čekat třeba i šest měsíců, když ta maximální čekací doba jsou tři měsíce. Čili to bylo něco, co se za ty pacienty muselo řešit. A i to je to, čím se zabývá naše Platforma pojištěnců. Proč? Protože ten nárok toho pojištěnce, toho občana na zajištění té hrazené péče, ten je postavený v zákoně a nemůže ho zrušit v podstatě nějaká smluvní nebo vyhlášková regulace, která říká, kolik nemocnice dostane od pojišťovny. Prostě ten pojištěnec má právo se té potřebné péče někde dobrat. Ono je to někdy poměrně složité, ale většinou to spočívá v tom, že si pacient, případně jeho zástupce (nejlepší je nějaké hodně dobře funkční pacientské sdružení) dojdou na tu příslušnou nemocnici za tím ředitelem a zeptají se, jak je možné, že ta péče není poskytnuta. Pak si buď ten ředitel poradí, a nebo odešle ty stěžovatele na příslušnou zdravotní pojišťovnu. V podstatě mezi tou nemocnicí a tou zdravotní pojišťovnou musí vždycky existovat cesta, jak vykomunikovat a jak se domoci toho, aby ten náš zákonný nárok, který každý nemocný má, aby byl naplněn. Poďme se podívat tedy ještě na několik paragrafů ze zákona. To, co si musíme nebo co je dobré si v tento moment pamatovat, pokud očekáváme, že bychom potřebovali čerpat zdravotní péči, to je ten paragraf jedenáct, odstavec jedna zákona dvacet o péči o zdraví lidu. Ten říká, že zdravotní péči poskytují ta zdravotnická zařízení v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. To znamená, že pokud by poskytovala nemocnice nějakou péči levnější, avšak neúčinnou, nebo zastaralou a tak dále, porušuje toto ustanovení zákona, podle kterého běží většina sporů mezi pacienty a zdravotníky o ty peníze nebo ty trestní spory. Podobně i právo na poučení znamená, že mám právo dozvědět se o péči dle současných dostupných poznatků medicinské vědy, kterou bych si mohl vybrat, kterou bych mohl chtít. Čili závěr je, že mám právo dozvědět se o tom, co je takzvaně medicinsky indikováno, co podle postupů zpravidla stanovených odbornou společností je vhodné na moji nemoc a na stadium nemoci, ve kterém jsem. Tuto věc mám taky právo čerpat a to zdravotnické zařízení má povinnost mi to poskytnout. Samozřejmě druhá věc je, zda takto náročnou péči za mě někdo uhradí. Na to už se musíme podívat do jiného zákona. Tady to mám podle barviček, jak jsem měl ty šipky na tom prvním obrázku. To je to, co je v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, v tom zákoně čtyřicet osm, kde máme v paragrafu jedenáct a následujícím popsáno, co všechno máme právo čerpat zadarmo. To, co v tomhle zákoně není popsáno, že máme právo čerpat zadarmo, nebo je to vyloučeno z nároku zadarmo, to sice stále máme právo po těch zdravotnících chtít, ale to už si zaplatíme sami. Takže pokud například ten zákon čtyřicet osm říká, že v oblasti zubního lékařství se hradí pouze amalgamové plomby, to znamená, že pokud budeme chtít nějaké bílé krásné porcelánové věci, tak ty stále můžeme od zubaře chtít, ale už si je budeme platit. Nicméně pokud jde o většinu nákladných léků a nákladných terapií, právě v oblasti, se kterou (jak jsem se zkusil dívat) jste se zabývali, ty v režimu toho zákona jsou, ty vyloučeny nejsou. To znamená, že tam máte právo v podstatě na to, aby toto bylo poskytnuto bezplatně. Ona to říká i Listina základních práv a svobod - že občané mají právo na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Takže když tato čtyřicet osmička, tento zákon o pojištění nevylučuje nějaký druh péče, není možné, aby nás o ten nárok obrala nemocnice nebo zdravotní pojišťovna cestou toho, co si mezi sebou domluví. Když se podíváme na to, co je možno chtít po zdravotní pojišťovně, když přicházíme do nemocnic a ty nám říkají, že v podstatě péče nebyla zaplacená, proto jí nebudou poskytovat. Povinnost pojišťovny podle paragrafu čtyřicet šest tohoto zákona je zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům, přičemž tuto povinnost plní ta pojišťovna prostřednictvím zdravotnických zařízení, se kterými uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. To znamená, že pokud nemocnice nedostaly peníze, a tím pádem o nás odmítají pečovat, přestože máme nárok na takovou péči zadarmo, ta chyba je právě v nesplnění právní povinnosti zdravotní pojišťovny a to je často vhodné napadat nejen právně, ale osvědčuje se to napadat i mediálně, protože to je jediné, z čeho mají pracovníci zdravotních pojišťoven skutečně obavu, když pacient řekne do médií, že pojišťovna neplní. Právem každého pojištěnce je zvolit si jakékoli smluvní zdravotnické zařízení svojí pojišťovny. Každá pojišťovna si vytváří svojí takzvanou síť zdravotnických zařízení, síť nemocnic, s tím že nikde není psáno, že každá nemocnice by měla právo být smluvní nemocnicí té naší pojišťovny, ale jak i vyplývá z toho paragrafu čtyřicet šest, pojišťovna musí mít dostatek nemocnic, dostatek smluvních zdravotnických zařízení, aby ti lidé měli kam jít a nemuseli cestovat po celé republice. Pokud si zjistíme, že daná nemocnice je smluvní zařízení naší pojišťovny, což je celkem jednoduché prostřednictvím internetu, tak si můžeme do takové nemocnice zajít a požadovat, abychom byli přijati a aby nám byla poskytnuta ta péče, kterou ta smlouva pokrývá. Samozřejmě mimo smluvní zdravotnické zařízení máme právo na péči, ale pouze na péči nutnou a neodkladnou. Pro tu odkladnou péči musíme do smluvní nemocnice. To říkám proto, že v některých jiných oblastech, v jiných diagnózách se na nás obraceli pacienti, které posílají ty nemocnice od čerta k ďáblu, a říkají: Podívejte, Vy jste v Praze jen přechodně, Vy máte trvalý pobyt v Táboře nebo v Budějovicích..., Vy jste spádoví v Táboře nebo v Budějovicích. My Vás tady v Praze nepřijeme. To je velmi nešikovné, pokud ten pražský pacient už tady má normálně byt a v těch Českých Budějovicích se akorát například narodil, ale už tam dávno není, a měl by tam dojíždět z práce za péčí. Není tomu tak, takový postup není správný ze strany té nemocnice, protože to právo zvolit si jakékoli smluvní zdravotnické zařízení v podstatě neumožňuje, aby ti pacienti byli odkazováni do nějaké spádové oblasti. Ten pacient se tím nemusí řídit. Právem pojištěnce je čerpat tu hrazenou péči bezplatně. To znamená, že pokud jsem ve smluvní nemocnici, která mi v rozsahu smlouvy poskytuje tu péči, tak po mě nemůže chtít žádné peníze navíc - různé praxe spočívající v tom, že musím zaplatit nějaký sponzorský dar, aby se o mě začali starat, jsou protiprávní a zpravidla naplňují znaky trestného činu podvodu. K tomu se můžeme kdyžtak dostat v diskuzi. Těch způsobů je v poslední době až nepříjemně mnoho. Pacient má právo nejen na péči, ale také na léky a zdravotní pomůcky zase v tom rozsahu, ve kterém to stanoví zákon čtyřicet osm. Tady samozřejmě si musíme uvědomovat stále, ten ekonomický tlak, který v podstatě tiše vytváří ten systém na tu nemocnici a kterým tu nemocnici tlačí k tomu, aby té péče pokud možno neposkytovala příliš mnoho, abychom s těmi penězi vyšli. Nicméně ta práva pojištěnce vždycky vyplývají jen ze zákona, případně z nějakých zákonných omezení, takže nějaká vyhláška, tedy podzákonný právní předpis, kterou nevydává parlament ale ministerstvo, nebo dokonce nějaká smlouva, kterou si pojišťovna domluví s nemocnicí, nás nemůže o tento nárok okrást. Takže například v onkologické léčbě ten nárok toho jednotlivce, který je pojištěncem a potřebujete tu péči, ta péče je medicinsky indikována, není závislý na ročním období. To, že prostě v roce 2012 došly peníze, to není argumentem, to není problémem toho pojištěnce. Nezáleží to na počtu jiných pacientů. Pokud Vám budou říkat, že letošní limit byl třeba dva nebo tři tisíce pacientů pro nějaký typ nákladné léčby, to není argument, protože ten pojištěnec má ten nárok za sebe. Ten nárok není závislý na tom, jestli už tu péči čerpala velká nebo malá skupina jiných pacientů. Ten nárok má každý individuálně, každý sám. Konečně, v jakékoli části republiky jsou všichni pojištěnci, všichni odvádí zdravotní pojištění za stejných podmínek, takže není přípustné, aby v regionu A (třeba v Praze) ta péče dostupná byla a v regionu B (třeba v Jihlavě nebo Karlových Varech) dostupná nebyla. To by bylo špatně, to by bylo nepovolenou diskriminací. Pokud jde o léky, dobré je vždycky podívat se, zda lék, který chceme čerpat, je lékem hrazeným ze zdravotního pojištění. Tady je to trošku složité. To rozhodování o zařazování léků do té hrazené sféry provádí Státní ústav pro kontrolu léčiv, který stanoví cenu a úhradu toho léku. Ta cena je maximální cena, za kterou tady výrobci smějí prodávat, pro zjednodušení, a ta úhrada je to, kolik z té ceny pokryje naše zdravotní pojištění. Samozřejmě pokud ta úhrada je menší než ta cena, rozdíl mezi cenou a úhradou je doplatek, který bude muset zaplatit ten pacient. To platí u léků předepsaných ablulantními specialisty nebo praktickými lékaři, pokud čerpáme péči včetně léků v nemocnici, tak tam je to jiné, tam to ten pojištěnec zpravidla nehradí. Každý pacient má právo na to, aby nějaký lék, který je vhodný, byl plně hrazený. A to alespoň jeden v té skupině vhodných léků - aby byl plně hrazen. To říká paragraf patnáct zákona čtyřicet osm. Je dobré vědět, že existuje takzvaný limit, takže i pokud si na léky doplácíme, ty doplatky se nám zásadně počítají do limitu, který u lidí nad šedesát pět let činí dva a půl tisíce korun a u lidí pod šedesát pět let pět tisíc korun. Ve chvíli, kdy už jsme na doplatcích a na těch třicetikorunách zaplatili více než tento limit, to znamená - já kdybych zaplatil víc než pět tisíc korun, to, co v daném roce zaplatím navíc, to mi na konci vrátí zdravotní pojišťovna, na to je právní nárok. Čili já můžu na doplatcích nejvíce zaplatit za rok pět tisíc korun, to je určitý ochranný prvek. Dobré je znát paragraf šestnáct zákona. Může se stát, že bude vynalezen, vymyšlen nějaký úplně nový lék, který ještě nemá stanovenou úhradu, ani cenu tím Státním ústavem pro kontrolu léčiv, a tedy by nám ho pojišťovna nehradila, ale nám může pomoct a je jedinou možností léčby. Je to nějaká unikátní nová léčba. Tady ten zákon čtyřicet osm o veřejném pojištění v paragrafu šestnáct říká, že je-li nějaký typ péče jedinou možností péče o pacienta, potom se hradí, s tím že ovšem je zapotřebí souhlas revizního lékaře. Ten revizní lékař musí prozkoumat, jestli ten nehrazený nový lék je skutečně jedinou možností péče o nás. Pokud ano, musí nám ho zdravotní pojišťovna uhradit, pokud ne, pokud existuje z těch známých jiných léků nějaká alternativa, v takovém případě nám doporučí tu alternativu. Dobré je též vědět, že kdyby byl problém s dostupností péče v České republice, například časový, je možno čerpat péči i v jiných zemích Evropské unie, kdy zásadně je možné, aby ta péče v zahraničí nám byla též uhrazena zdravotní pojišťovnou. U nemocniční péče to zásadně vyžaduje předchozí schválení tou naší pojišťovnou, ovšem pokud bychom na tu péči čekali příliš dlouho, tak nám v podstatě pojišťovna nesmí to předchozí schválení odepřít. To už bylo prožalováno i několika pacienty z jiných zemí proti svým státům. Když tedy ten stát osekal příliš tu péči, která je poskytována doma, ten pacient si tu péči čerpal v jiné zemi a účinně přinutil ten stát, aby tu svojí povinnost splnil a tu péči alespoň někde zaplatil. Toto je ustanovení paragrafu dvacet tři o poučení. Čili zdravotník informuje pacienta o účelu a povaze poskytované zdravotní péče každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. To poučení by tedy mělo být vždy dáno včas. Vzhledem k tomu, jak se pacientův stav vyvíjí. Mělo by popisovat účel, tedy zdravotní stav pacienta, co je podle poznatků odborných společností medicinsky indikováno, čím se ten pacient potřebuje léčit a jak. Jaká rizika s tím jsou spojena, jaké jsou různé alternativy léčby, kterými se ten pacient může vydat a mezi kterými si může vybrat. Samozřejmě měl by pacienta poučit též o důsledcích těch jednotlivých alternativ, jaké jsou s tím například spojeny nepříjemnosti, doba hospitalizace, bolestivost a tak dále. Aby ten pacient se mohl rozhodnout, zda takovou péči chce, či zda zvolí nějakou jinou variantu. Samozřejmě protože část péče už je dnes hrazená přímo pacientem, tak to, co si ten pacient přímo hradí, to musí předem vědět, to musí ten lékař tomu pacientovi předem říct - že si bude muset určitou část té péče zaplatit, pokud to tak je, zase aby to ten pacient mohl předem zvážit. Zdravotnická dokumentace. Dobré je vědět, že všechno, co se děje při poskytování péče, musí lékař průkazně, pravdivě a čitelně zapsat do zdravotnické dokumentace. Ta dokumentace musí být průběžně doplňována a všechny zápisy musí být datovány. To je důležité proto, že kdybychom vedli spor, ať už se zdravotnickým zařízením, nebo typičtěji v rámci dnešního tématu se zdravotní pojišťovnou, budeme se potřebovat podívat do zdravotnické dokumentace, požádat si o přístup, tak abychom mohli doložit té zdravotní pojišťovně, že skutečně je zapotřebí, aby nám byla poskytnuta a uhrazena nějaká, třeba i nákladná péče, protože náš zdravotní stav byl zjištěn tak, jak je popsán ve zdravotní dokumentaci a jinak, bez té léčby to nejde. Přístup do zdravotnické dokumentace má od roku 2007 od května pacient sám přímo, v podstatě je na to právo přímo ze zákona, pacient může kdykoliv do zdravotnické dokumentace nahlédnout, ofotit si jí, případně si pořídit kopie. Pacient nemusí vykonávat toto právo sám, může výkonem tohoto práva i někoho pověřit, například pokud sám není ve zdravotním stavu, aby si chodil něco shánět, může dát plnou moc třeba příbuznému nebo kolegovi z pacientského sdružení nebo třeba i nějakému právníkovi. S tím, že takový člověk potom bude moci za něj do té dokumentace nahlédnout a ta nemocnice bude mít povinnost toho zástupce, toho plnomocníka do té zdravotnické dokumetace pustit. Samozřejmě pokud je pacient hospitalizován, pokud je přijat do nemocnice, tak má právo v tom souhlasu s přijetím do nemocnice uvést, které další osoby kromě něj mohou do dokumentace nahlížet. To je praktické, protože pokud se ten pacient dostane například do stavu, kdy nebude schopný vnímat, nějaký příbuzný nebo kamarád bude moci nahlížet do zdravotnické dokumentace a kontrolovat, zda se nestalo něco, co by se stát nemělo. Ono to poskytování péče zejména ve větších nemocnicích je často záležitostí trošičku rizikovou, může dojít k omylu, k zaměnění pacientů, zaměnění léků a tak dále. Může někde propadnout sítem informace o tom, že pacient je třeba na něco alergický a mezi odděleními si to lékaři nepředají. A pak právě často ten pomocník, ten zákonný zástupce nebo ten plnomocník může na takovou věc upozornit, a tím pádem třeba nějaký nepříznivý stav odvrátit. Sám s tím mám určité zkušenosti. Pokud je pacient buď dítě, a nebo je duševně nezpůsobilý, má zákonného zástupce ustanoveného soudem. Pokud je dítě, tak má samozřejmě zákonného zástupce rodiče. Tito mohou do dokumentace nahlížet za to dítě nebo za toho duševně nezpůsobilého. Když dojde k nějakému sporu. Samozřejmě sporům je potřeba co možná předcházet, ale z důvodu těch ekonomických tlaků, o kterých jsem hovořil, to často nebude úplně tak jednoduché. Když už se něco stane, zpravidla se dá žaloval nemocnice, dá se žalovat nemocnice i o hodně peněz, ale to je něco, co v podstatě primárně nechceme. My chceme, aby se ten průšvih nestal. Nechceme řešit jeho následky, když už se stal. Nás zajímá spíše ta dostupnost té zdravotní péče. A na to je důležité, aby pacient znal svoje práva jakožto pojištěnce, věděl tedy, že má právo na to, aby mu byla péče poskytnuta a uhrazena zdravotní pojišťovnou, a také znal ty problémy, které má ten lékař. Mnozí lékaři by chtěli pacientům poskytnout to nejlepší a vnímají sami velmi úkorně, že je jejich nadřízení nutí k tomu, aby šetřili penězi a aby těm pacientům v podstatě nedávali to, co si ti lékaři myslí, že je pro ty pacienty nejlepší. Takže mnohdy nám ti lékaři budou sami ochotni pomoci, ale vždycky si musíme být vědomi, že se budou setkávat se značným odporem ze strany svého nadřízeného nebo ekonomického náměstka. Je dobré vědět, že pokud nedůvěřujeme z nějakého důvodu lékaři, máme právo na volbu jiného lékaře či jiného zdravotnického zařízení. Pokud se děje něco špatného, domníváme se, že péče nám není poskytována, kterou bychom dostávat měli, je vhodné komunikovat s revizními lékaři své pojišťovny, případně s tou pojišťovnou jako takovou, protože my si tu pojišťovnu platíme, není to žádná charita, my těm pojišťovnám odvádíme každý rok dvě stě dvacet miliard a jejich role je za ty peníze, které si z toho vezmou na provoz, aby hájily naše práva a umožňovaly nám se k té péči dostat, dávaly nám informace a všeobecně nám pomáhaly. Pokud to nedělají, je potřeba to změnit. Pacient má právo na objektivní poučení o zdravotním stavu, tedy má právo se dozvědět, jakou péči potřebuje, co s ním je. Bývá často vhodné pořídit si z tohoto záznamu určitou kopii. Pokud se tedy ptáme na to, jestli ta péče, kterou potřebujeme, je hrazena, tak by nám měl dát vždycky ten lékař pravdivou informaci včetně toho, kde se péče dobereme, v jaké časové lhůtě... Pokud by ta lhůta byla příliš dlouhá, zase je to důvod obrátit se na zdravotní pojišťovnu a ptát se, jak je možné, že péče, kterou máme dostat během dvou měsíců, jinak se náš zdravotní stav zhorší, tak na ni je čekací doba třeba šest měsíců. To je zase věc, která je problémem té zdravotní pojišťovny. Vždycky je dobré, pro případ komunikace s kýmkoli, s nemocnicí, s ředitelstvím nemocnice, s pojišťovnou, dělat si zápisy nebo posílat dopisy. To proto, že ty se pak dají použít v tom, když se nám něco nelíbí. Můžeme pak říkat: Ano, oni mám toto stanovisko dali, tak ať se teď nevymlouvají, že vlastně nic takového neříkali, protože my to tady máme na papíře. Dobré je mít nějakého zástupce, jednak pro situace, kdy by nám nemoc bránila v tom, abychom se hájili sami efektivně. Také pokud v pacientském sdužení, které funguje dobře, jsou lidé, kteří mají zkušenosti, tak je dobré, aby se na ně ty problémy delegovaly. Tito pak už v tom mají určitou praxi a jsou schopni to řešit rychle a efektivně. To pacientské sdružení je poměrně klíčové, zejména u těch nákladnějších diagnóz je ta jeho role vysoká. Důležité změny v právu, poslední snímečky. Prošly nám dvě novely toho zákona čtyřicet osm o pojištění, které mají některé nepříjemné věci v sobě zahrnuté. Zvyšuje se nemocniční poplatek na sto korun ze současných šedesáti za den pobytu. Stejně tak jsou nové zákony o službách, zákon o zdravotních službách, který nám nově definuje to lege artis, to měřítko kvality, kde náležitou odbornou úrovní se nově rozumí poskytování zdravotních služeb sice podle pravidel vědy, ale také s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. To tam bylo dopsáno, to je poměrně nepříjemné pro pacienty, protože ta nemocnice už není povinna poskytovat bez dalšího tu péči dle současných dostupných poznatků medicinské vědy - tečka. Ale může se v podstatě vymlouvat na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, což zase posílí role pacientského sdružení, aby zjistili, které ty nemocnice ty možnosti mají, kam je dobré chodit a které je nemají, a tam v podstatě ta péče nebude poskytnuta tak kvalitně. Poslední, co jsem chtěl ukázat, to jsou ty takzvané nadstandardy. Jsme často strašeni tím, že si budeme muset připlácet za volbu lékaře, za to, že nebudeme dlouho čekat, za některé typy zákroků vždycky a podobně. Ono je to mnohdy trošičku mediální humbuk, protože ta možnost těch takzvaných nadstandardů, těch příplatků je poměrně velmi omezena. Tady si dovolím upozornit jenom, jak to funguje. Vždycky musí existovat základní varianta, která je pro pacienta účinná a která je hrazená. Pouze tehdy, pokud existuje nějaká varianta dvě, která má stejný terapeutický účinek jako ta levnější, plně hrazená, ale z nějakého důvodu je dražší, tak v takovém případě si pacient bude připlácet rozdíl mezi tou náročnější variantou a tou základní variantou. Čili pokud máme dvě cesty, jak dosáhnout nějakého zdravotního výsledku, obě jsou stejně účinné a jedné je levná, druhá je drahá, tak tu drahou si budeme muset připlatit v mezích toho rozdílu. Důležité je si všimnout tady toho slovíčka stejný terapeutický účinek. Pokud by totiž ta dražší varianta neměla stejný terapeutický účinek, ale lepší, třeba jen o trošku, byla třeba jen o trošku účinnější nebo méně bolestivá, tak už podle zákona nemůže být tou ekonomicky náročnější, příplatkovou variantou, ale protože má různý terapeutický účinek, tak bude tou základní variantou, která je plně hrazena. Toto je hodně technické a myslím, že kolem toho bude spousta sporů, protože ministerstvo si trošku mylně myslí, že může zpoplatnit spoustu věcí, které mají lepší terapeutický účinek, než ty základní varianty, a bude asi u soudu přesvědčeno, že tomu tak není. Já Vám děkuji za pozornost. My jinak jako Platforma zdravotních pojištěnců provozujeme v tento moment web a brzy bude snad call centrum, kam bude možné zavolat na nějaké telefonické dotazy. Když bude cokoli potřeba, příručka je na tom webu, na tom portále kraje Vysočina a též na zde uvedené webové adrese (toto je e-mail na mě) je možno dobrati se nějakých konrétnějších dotazů. Zase rád bych Vás nabádal k tomu, abyste byli spojeni, abyste využívali pacientského sdružení, aby ty dotazy byly využitelné vždycky nejenom pro toho, kdo se ptá, ale i pro ostatní, kteří můžou mít stejný problém. Já Vám děkuji za pozornost a otevírám debatu, předávám slovo Vám, jsem Vám k dispozici po zbytek času.

Podcast

Přehrajte si zvukovou stopu videa:

Související články

Nadační fond pomáhá pravidelnými měsíčními příspěvky rodinám s dětmi, kde otec, matka a nebo některé z dětí trpí onkologickým onemocněním, a které se vlivem této zákeřné nemoci dostaly do finanční tísně.

Přednáška Mgr. Alice Pickové, sociální pracovnice FN Motol a LF UK, zazněla na 1. Psychoonkologickém sympóziu v září 2010 v Brně a poskytuje informace o sociální pomoci rodinám s nemocnými dětmi. Přednáška je původně určena pro odborníky, ale rodiče nemocných dětí, zde najdou klíčové praktické informace o pomoci rodinám nemocných dětí.

Na jaké dávky má rodina nemocného dítěte nárok? Jaké jsou problémy s přiznáváním příspěvků, dávek a výhod? Výčet  hlavních příspěvků: příspěvek na péči, rodičovský příspěvek, mimořádné výhody - průkazky.