COVID-19 a onkologická onemocnění: Domlouvejte se s lékařem a pečujte o svou psychiku, doporučují onkolog s psychologem

Mezi onkologickými pacienty a pacientkami panuje obava z možnosti nákazy při návštěvě zdravotnického zařízení. Jaká pravidla mají pacienti dodržovat, aby návštěva ve zdravotnickém zařízení byla bezpečná?

Samuel Vokurka: Všechna zdravotnická zařízení by měla mít v době COVID-19 pandemie, stejně tak jako naše, nastavena taková opatření, aby minimalizovala riziko nákazy jak pro pacienty, tak stejnou měrou i pro personál. Rozhodně by mezi ostatní onkologické pacienty neměl vstupovat ten, kdo má projevy infekce, má zavedenu karanténu. Z tohoto důvodu bývá v rizikovějších situacích i u vstupu do zdravotnických zařízení kontrola tzv. "triáž", která  má za cíl rizikové osoby včas zachytit a omezit vstupu mezi ostatní nerizikové. Pacienti také musí být vybaveni ochranou úst a nosu, využívat desinfekci rukou, dodržovat odstupy. V případě, že by došlo náhodou ke kumulaci pacientů v malém prostoru při čekání na ošetření, je potřebné domluvit si s personálem např. možnost návratu k vyšetření s časovým odstupem a přijít později. Někteří pacienti, kteří mají velké obavy z nákazy se např. jistě mohou domluvit (a domlouvají se) i konkrétně se svým lékařem na případném odkladu návštěvy, byla-li by možná.   

Martin Pospíchal: Z pohledu psychologie můžeme říci, že mít v nastalé situaci obavy z rizika nákazy je do určité míry vlastně „normální“. Z provedených průzkumů vyplývá, že určitou míru obav, má velká část populace a onkologičtí pacienti zde nejsou výjimkou. Pokud je míra strachu příliš vysoká, je možné zkusit se strachem o něco lépe pracovat nebo vyhledat psychologickou pomoc. Pokud pacient bude chtít se strachem lépe pracovat sám, může k tomuto tématu najít příslušné zdroje na stránkách České onkologické společnosti, a to v přednášce na téma „Jak lépe zvládat strach z nákazy COVID-10“. V případě, že by pacient raději požádal přímo o odbornou konzultaci, může napsat na webovou „Psychoonkologickou poradnu“, kde dostane odpověď od profesionálních psychoonkologů.

Onkologičtí pacienti mají obavu z důsledků případného zhoršení v souvislosti s odložením léčby. Je tato obava na místě?

Samuel Vokurka: Onkologové se vždy snaží hledat optimální přístup k léčbě jednotlivého pacienta. Jsou situace, kdy opravdu není dobré nic odkládat a onkologové vždy udělají maximum pro řádné časování léčby. Na druhé straně jsou onemocnění a situace, kdy léčba snese odkladu a dokonce může být toto pro pacienta i svým způsobem přínosem, protože umožní regeneraci sil pro následné pokračování v chemoterapii. Věřte, že onkolog, který navrhne pacientovi možnost odložit léčbu, toto zvažuje vždy z řady úhlů pohledů i mimo období pandemie COVID-19 a vždy s cílem nepoškodit pacienta. Pakliže by naopak zahájení chemoterapie nebo jiné onkologické léčby nesneslo odkladu, bude jediným hlediskem aktuální zdravotní stav pacienta a nikoliv to, že prožíváme okolo nás dobu pandemie COVID-19.

Jak v době pandemie probíhá dispenzarizace onkologicky nemocných? Od pacientů víme, že se v některých případech nemohou svému lékaři dovolat a nevědí, jak se mají zachovat. Současně mají obavu, aby nedošlo ke zbytečnému zanedbání a rozvoji jejich onkologického onemocnění. Mají pacienti telefonicky kontaktovat ošetřujícího onkologa a domluvit si náhradní termín pravidelné kontroly? Jak správně postupovat?

Samuel Vokurka: Obavy pacientů chápu a o nemožnosti opakovaně se dovolat také vím. Nemohu hodnotit situace v konkrétních pracovištích, ale na rozdíl od první vlny COVID-19 na jaře 2020, kde byly výrazné obavy o přenos nákazy v čekárnách a ordinacích, a kdy se řada dispenzárních kontrol posouvala, je většinou nyní v této druhé vlně spíše snaha o plné pokračování provozu i bez omezení dispenzarizací, tak jako to máme zavedeno i u nás na pracovišti. Je ale možné a také nutné počítat s tím, že v případě oslabení dostupnosti personálu by tyto kontroly musely být přesouvány na později. V každém případě, považuji za vhodné snažit se domluvit s ošetřujícím onkologem případný náhradní nejbližší možný termín dispenzární kontroly, byla-li původně v plánu.

Pacienti by uvítali "manuál" nebo přehledné shrnutí postupu, v jakém případě a kdy se odkládá vyšetření, zákrok nebo kontrola a jak postupovat. Můžete to, prosím, okomentovat?

Samuel Vokurka: Obávám se, že manuál, který by měl postihnout řešení takového postupu a brát při tom ohled na jednotlivé diagnózy, stádia nemoci, probíhající a plánovanou léčbu, stav pacienta, další onemocnění a také přání pacienta by musel mít stovky stran. Tak jako se musí každému pacientovi léčba přizpůsobit na míru, tak je také nutnost individuálního hodnocení možnosti odkladů vyšetření, léčby a kontrol. Doporučuji snažit se najít důvěru v ošetřující personál, snažit se mít jasno v plánu dalšího postupu, v termínech a při nejasnostech toto včas probrat s ošetřujícím.   

Martin Pospíchal: Pohledem psychologie bych rád dodal, že zde je to opravdu hodně o komunikaci mezi lékařem a pacientem. Z mojí praxe mohu potvrdit, že pokud lékař informuje pacienty a ujistí se, že byla informace dobře pochopena, tak k pochybám o postupu na straně nemocných většinou nedochází. Domnívám se, že je to o konkrétní komunikaci v každém specifickém případě, tedy „na míru“ jak říká pan profesor Vokurka. Léčba je mimo jiné také výslednicí vztahu mezi lékařem a pacientem, oba mají svůj díl odpovědnosti a na jejich vzájemné domluvě záleží. Pokud je projeven zájem o pacienta ze strany lékaře a důvěra nastolena, komunikace většinou funguje bez problémů.

Jakou máte zkušenost s individuální úhradou léčby z veřejného zdravotního pojištění (§16) v období pandemie?

Samuel Vokurka: Nezaznamenal jsem žádné omezení.

Onkologická léčba je často provázena celkovou únavou a dalšími obtížemi. Jak si poradit v situaci, kdy je pacient na léčbě a navíc je pozitivní na COVID-19?

Samuel Vokurka: Pakliže byla podána onkologická léčba a pacient je COVID-19 pozitivní, musí být tento pacient upozorněn na vyšší rizikovost a zajištění včasné návštěvy s nejspíše rovnou hospitalizací na vyhrazeném specializovaném COVID pracovitšti, kde by byla zajištěna adekvátní podpůrná a další specializovaná léčba při komplikaci.
COVID-19 pozitivita neznamená automaticky zákaz podání onkologické léčby. Rozhoduje konkrétní stav pacienta. Samozřejmě z důvodu ochrany personálu a ostatních pacientů musí být zajištěn speciální režim. Je-li možné, pak je u COVID pozitivního pacienta vhodné i onkologickou léčbu odložit do doby, kdy již bude jasné, že u pacienta nedojde k rozvoji aktivního COVID onemocnění.

Pro onkologické pacienty je stresující, že se často hovoří o smrti s COVIDem právě u onkologických pacientů. Cítí se více ohrožení, než ostatní. Co byste pacientům v této souvislosti poradil?

Samuel Vokurka: Základním pravidlem v běžném životě je dodržení obecně doporučovaných ochranných opatření - ochrana úst a nosu, čistota rukou, udržení odstupu, omezení návštěv míst s kumulací osob (nákupy, MHD, oslavy). Onkologičtí pacienti patří mezi obecně rizikovější skupiny, nicméně nejedná se o riziko, které by extrémně vyčnívalo nad všechny. Stejným způsobem se hovoří o riziku seniorů, obézních, či pacientů s cukrovkou. Doporučil bych obezřetnost, obzvláště v případě pacientů s více rizikovými faktory, ale určitě by bylo chybou hermeticky se uzavřít před světem. I takto lze udržovat základní kontakty s okolím, chodit pravidelně ven na procházky a pokusit se nepropadnou úzkosti a depresím ze zpráv o COVIDu.     

Martin Pospíchal: Z pohledu psychologie je možností hned několik. Pokud se pacient cítí ve stresu a prožívá nejistotu, je možné s těmito pocity do určité míry pracovat. Podrobnější doporučení k práci se stresem najdou pacienti na webu Linkos v sekci: Jak lépe zvládat svoje onemocnění. V případě intenzivnějších pocitů nejistoty ze současné situace se, velmi obecně řečeno, může každý člověk snažit udržovat dvě úrovně psychické rovnováhy ve vztahu k tématu COVID-19. Jde tedy o dvě základní doporučení:

První z nich souvisí s vyvážením negativního a pozitivního. Vhodné zde může být doporučení typu „v životě je čas na starosti a na radosti“. Pokud mám být konkrétní, tak například nemusí být od věci se jednou denně (či jednou za čas) informovat o aktuálním vývoji situace a příslušných omezeních spojených s COVID-19. Na straně druhé, pokud člověk od rána do večera sleduje zprávy o nárůstu nemocných, tak to psychické stabilitě příliš nepomáhá. Je tedy dobré věnovat se i něčemu jinému a svoji pozornost zaměstnat činností, která se současnou situací nesouvisí. Zkrátka něčím, co člověku přináší radost. Tedy hlídat si zmiňovaný čas „na radosti a čas na starosti“ a jejich vzájemný poměr.

Druhé  doporučení je vyvážení myšlenek z pohledu času. Například aktuální tlak z médií nás hodně směřuje do budoucnosti. Média generují možné katastrofické scénáře ve zdravotnictví, politice, ekonomice apod. Přísně řečeno jde o scénáře, které zatím nejsou realitou, ale v myslích člověka už začínají dopředu generovat obavy. Doslova nám „kazí“ prožívání přítomnosti a mohou vést ke zvýšení pocitů úzkosti a negativních emocí směrem do budoucnosti obecně. Budoucnosti, která zatím nenastala, nebo možná vůbec v katastrofické podobně nenastane. Podrobněji se této oblasti věnuje webový seminář na téma „Zvládání nejistoty a pocitů ohrožení“ u onkologicky nemocných a čtenáři zde mohou nalézt více obdobných doporučení a metod pro každodenní praxi.

Zástupce pacientských organizací zajímá, jak v této době pečovat o své blízké v terminálním stavu onemocnění. Lze se i při současných protiepidemických opatření domoci návštěv v nemocnici?

Samuel Vokurka: Návštěvy onkologických pacientů v terminální fázi onemocnění by neměly být zakazovány a podle mého názoru a zkušenosti mohou být realizovány s určitými omezeními i v rámci současných protiepidemických opatření bez ohrožení zdravotnického personálu a jiných pacientů. Úplný zákaz návštěvy blízké osoby u onkologicky těžce nemocného a nevyléčitelného pacienta považuji za neetický. Na druhé straně je nutnost respektovat komplikovanou situaci v pandemii COVID a na možnostech a okolnostech návštěvy se předem přesně domluvit s ošetřujícím personálem.

Martin Pospíchal: Zájem projevený o pacienta v terminálním stavu onemocnění ze strany blízkých je důležitý jak pro něj, tak pro samotné blízké. V případě, že je to možné, je to jistě žádoucí. Pokud to možné není, může být částečnou (byť rozhodně nikoliv plně adekvátní) kompenzací i forma zprostředkovaná (tedy skrze telefon, či jinou komunikační platformu). V praxi ale vidíme, že ne vždy je tato cesta možná a ne vždy je pacient takovéto zprostředkované komunikace schopen. Oblasti péče o naše blízké je věnována rozsáhlá část na webu Linkos s názvem „Když nám onemocní někdo blízký“, kde je možné najít užitečná doporučení.

Pokud se blízkým onkologicky nemocného nepodařilo setkat se s pacientem ještě před jeho úmrtím, může pro ně být náročnější celou situaci psychicky zpracovat. V takovém případě dává smysl obrátit se na psychologa, který blízkým zesnulého člověka může pomoci vyrovnat se případně s nevyřešenými emocemi. Opět můžeme odkázat na „Psychoonkologickou poradnu“, kde dostane odpověď od profesionálních psychoonkologů.

Obavy z neznámého, z toho, že v naprosté většině patří onkologičtí pacienti do nejohroženější skupiny, ale i ztráta sociálních kontaktů a samota se svou nemocí. To jsou další negativní aspekty, které přináší pro onkologické pacienty současná situace. Co byste jim poradil?

Martin Pospíchal: Máte pravdu v tom, že současná situace na mnohé pacienty tíživě dopadá. Nechci situaci zlehčovat tím, že vše stačí vyřešit několika doporučeními ze strany psychologa. Přesto mnoho mých klientů, ale i pacientských organizací shledává jako užitečné „Dvanáctero pro zvládání obav z COVID-19“, které jsem připravil společně s mými kolegy.

Vím, že pro mnoho mých pacientů je současná situace velmi tížívá, tíživější než pro zdravého člověka. Přesto bych si dovolil nabídnout i jiný pohled. Pohled, který jsem získal právě od těch pacientů, kteří současnou situaci (i přes onkologickou diagnózu) dobře zvládají. Situace s COVID-19 je totiž v mnoha aspektech podobná situaci, kdy jim lékař oznámil onkologickou diagnózu. V ten okamžik jim to ovlivnilo zdraví, práci, volný čas, vztahy, ekonomickou situaci a výhled do budoucna. Situace spojená s COVID-19 je v těchto aspektech velmi podobná a někteří z nich jsou schopni této zkušenosti s nemocí využít při lepším zvládání současných omezení. Tyto zkušenosti jsou zpracovány v článku „Co s námi dělá nechtěná změna“, který je opět pro čtenáře volně k dispozici a obsahuje řadu inspirací.

Ohledně omezení sociální kontaktů je to skutečně pro mnohé z nich tíživé. Do určité míry se dají kontakty „nahradit“ zprostředkovanou komunikací (on-line přenos), to ale není zdaleka pro všechny generace. Ale i to je z části řešitelné. U starších generací může například pomoci ošetřující personál v domovech, který jim pomůže se spuštěním on-line zařízení, máme s tím dobré zkušenosti. Pokud tato cesta není možná, může pomoci častější volání přes telefon ze strany blízkých apod. Mám potřebu říci, že i to málo, někdy dokáže zázraky. Zároveň se i my, psychologové snažíme působit on-line cestou a nabízet tak, alespoň nějakou formou interakci a sdílení jejich příběhů na straně jedné a našich doporučení na straně druhé. Jak je možné shlédnout například v semináři „Síla vztahů“, který je pro pacienty připraven.

Pane profesore a pane doktore, děkujeme vám za rozhovor.