Virová hepatitida D

HDV je pouze lidský RNA virus. Někdy bývá označován také jako delta agens. Jedná se o tzv. satelitní virus, který není schopen samostatného přenosu a množení. K tomu vyžaduje přítomnost viru hepatitidy B (HBV). Povrchový antigen HBV (HBsAg) tvoří také obal HDV. HDV má 3 genotypy, které mají různý geografický výskyt a odlišný průběh onemocnění.

HDV je odolný vůči tukovým rozpouštědlům a vysoké teplotě.

Onemocnění se vyskytuje celosvětově. Endemicky v některých jihoamerických zemích, jižní a střední Africe, Středomoří. V ČR se prakticky nevyskytuje. Cca 5 % nemocných s chronickou hepatitidou B je infikováno HDV.

K přenosu VHD dochází podobně jako u HBV krví nebo pohlavními sekrety. K infekci může dojít současně s VHB (koinfekce) nebo později, během akutního či chronického onemocnění VHB (superinfekce).

Inkubační doba onemocnění je 30 až 50 dní.

Klinický obraz VHD je podobný jako u ostatních virových hepatitid. Tj. ikterus kůže, sklér, tmavá moč, světlá stolice, bolesti břicha, pocit na zvracení, nadýmání...

Při koinfekci VHD s VHB však méně často dochází k přechodu VHB do chronického stádia. Klinicky se koinfekce projeví dvoufázovým vzestupem jaterních transamináz AST, ALT.

Při superinfekci VHD na chronicky probíhající VHB může dojít k akutní exacerbaci (novému vzplanutí) chronické hepatitidy, k rychlé progresi do jaterní cirhózy či k rozvoji fulminantního průběhu.

Diagnóza VHD se stanoví na základě přítomnosti protilátek anti HDV IgM metodou ELISA u akutního onemocnění. Postupně dochází k jejich poklesu a vzestupu IgG. U chronické HDV jsou přítomny protilátky IgM i IgG. Ve specializovaných laboratořích se vyšetřuje pomocí PCR metody nukleová kyselina HDV RNA a antigen HDAg.

Specifická léčba proti VHD neexistuje. Onemocnění se léčí pouze symptomaticky. Jako prevence je účinné očkování proti VHB.