„Rakovina mě naučila radovat se z maličkostí,“ říká Pavla, kterou nemoc zastihla po narození syna
„Když vám do života vstoupí vážná nemoc, najednou přehodnotíte svoje hodnoty. To, co vám normálně přijde všední, vám najednou připadá vzácné,“ říká jednačtyřicetiletá Pavla Slováková, která se narodila ve Svitavách, ale od malička žije v Praze, kde také založila rodinu. Po narození druhého dítěte se však objevily komplikace, které nikdo nečekal. Radost z miminka brzy zkalila krutá diagnóza: rakovina prsu.
Příchod miminka na svět patří mezi nejšťastnější životní události každé ženy. Také Pavla Slováková se těšila, až svého vysněného synka sevře v náruči a ukáže novorozeného brášku své čtyřleté dcerce Terezce. Když čekala Terezku, potýkala se s náběhem na preeklampsii, měla problém se štítnou žlázou a brala léky na ředění krve. Oproti tomu druhé těhotenství probíhalo přímo ukázkově a doslova si ho užívala. „V březnu roku 2019 se mi narodil krásný zdravý chlapeček, porod proběhl přirozeně bez komplikací a já jsem se cítila dobře. V té době mi bylo 39 let,“ vypráví dnes jednačtyřicetiletá žena. Když se ohlíží zpětně, připomínalo však toto období jakési „ticho před bouří“... „Že je něco v nepořádku, jsem začala pociťovat o měsíc později. Přišlo to vcelku nenápadně. Přirozeně se mi zvětšila prsa, ale to levé mě o pár dní později začalo pobolívat. Bolest se stupňovala, až byla natolik silná, že jsem si na to místo nemohla ani sáhnout, lehnout nebo si na sebe dát malého,“ vzpomíná, kdy se objevily první náznaky zdravotních komplikací.
Myslela jsem, že je to jen zduřelá prsní žláza
Když si Pavla nahmatala v prsu útvar podobající se válečku, myslela si, že jde o zduřelou prsní žlázu. Bolest prsu, bolestivé uzliny, zatvrdliny, otok... To vše může být příznakem zánětu prsní žlázy, se kterým se potýká řada kojících maminek. „Vůbec by mě nenapadlo, že to bude něco mnohem horšího,“ přiznává. V polovině května měla dorazit ke svému gynekologovi na prohlídku po šestinedělí, a protože problémy neustupovaly, objednala se zároveň i ke klinické onkoložce MUDr. Haně Kaňkové, která úzce spolupracovala s Pavliným gynekologem. Specialistka docházela do gynekologické ambulance na prevenci, aby zkontrolovala ženy, jež měly problémy s prsy. „Po vyšetření mi říkala, že to může být zduřelá žláza, když jsem tak krátce po porodu, ale napsala mi žádanku na vyšetření sonografem. Kladla mi na srdce, že musím trvat na tom, aby vyšetření proběhlo co nejdříve a nečekala jsem dva měsíce,“ vzpomíná Pavla. Osobní zkušenost ovšem záhy ukázala, že najít mamma centrum, kde proběhne vyšetření rychle, je v dnešní době velmi složité – v centrech měli většinou termín právě až za dva měsíce. A to bylo příliš pozdě. V hledání Pavle nakonec pomohla maminka, díky níž se dostala do dobrých rukou MUDr. Marie Bendové, která tehdy pracovala v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady na oddělení gynekologicko-porodnickém pro onkologicky nemocné pacientky. „Když jsem se s ní poprvé setkala na začátku června, řekla mi, že mi v jeden den udělají sono, mamograf a biopsii. Řekly jsme si, že až se vrátí z dovolené, moje výsledky probereme. Na biopsii jsem se pak potkala s MUDr. Hanou Andrýskovou, která mi nabídla, že až bude znát výsledky, zavolá mi je, abych nemusela čekat na návrat paní doktorky Bendové z dovolené,“ vzpomíná.
Byla to obrovská rána
Díky vstřícnosti lékařů ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady nabraly události rychlý spád. Sedm dní po vyšetření zazvonil Pavle telefon. Hlas doktorky Andrýskové nevěstil nic dobrého. Sdělila, že výsledky nedopadly dobře a Pavla se musí okamžitě druhý den hlásit na onkologickém oddělení u MUDr. Lenky Svobodové, tehdy Rušínové. „V tu chvíli jsem si ještě myslela, že to nebude nic vážného. Že to bude třeba podobný případ, kterým prošla moje maminka. Také jí dříve našli v obou prsech bulku a obě bulky jí vyoperovali. Ukázalo se, že útvar neměla zhoubný. A tak jsem doufala, že budu mít podobný problém,“ věřila Pavla. Do nemocnice dorazila v doprovodu své maminky, která jí byla oporou. Všechny naděje se ovšem rozplynuly, když se dozvěděla krutou diagnózu: agresivní zhoubný nádor levého prsu. „Jsem opravdu vděčná za to, jak mi MUDr. Lenka Svobodová sdělila tu špatnou zprávu, jelikož to udělala velmi citlivě a to je, myslím, pro pacienty velmi důležité. Ale i tak to byla obrovská rána. Pamatuji si, že jsem plakala, bylo to opravdu hodně bolestivé. Paní doktorka mě poučila, co mě bude v následujících dnech čekat a že to nebude lehké,“ vzpomíná Pavla. Následovala řada vyšetření: PET/CT ve VFN, ECHO na Poliklinice ve Vinohradech, zavádění podkožního portu pod klíční kost ve Vojenské nemocnici. Díky němu lze aplikovat do organismu různé látky, aniž by bylo nutné napichovat pokaždé cévu. Dále bylo třeba podstoupit genetické vyšetření, zda Pavla netrpí BRCA mutací. Výsledky byly naštěstí dobré, proto mohla již před začátkem léta dostat první chemoterapii. Psalo se 21. června 2019, když do svého těla poprvé dostala látku, která jí měla pomoci rakovinu porazit.
Místo radosti z miminka přišly chemoterapie
Život Pavly a celé její rodiny se během krátké chvíle obrátil vzhůru nohama. Všichni byli z nečekané zprávy v šoku. „Doma jsem měla sotva tříměsíční miminko, a místo toho, abychom se radovali ze syna, vše se točilo kolem mě. Rodina mi byla v léčbě obrovskou oporou, hlavně moje maminka, která se k nám musela nastěhovat a jezdila se mnou na kontroly, a manžel, který mně říkal, že musím bojovat. A v neposlední řadě děti, které mi dávaly sílu, abych to vše zvládla,“ vzpomíná Pavla na nejtěžší období svého života. Absolvovala čtyři velké chemoterapie vždy po třech týdnech a dvanáct malých chemoterapií, vždy po týdnu. Celkem se tedy jednalo o šestnáct dávek, které trvaly od června do konce listopadu. „Absolvovala jsem vyšetření na magnetické resonanci, kde mi aplikovali do krve tekutinu, která dokázala zobrazit, jak velký ten útvar je a jestli se zmenšuje,“ pokračuje Pavla ve svém vyprávění. Původní velikost byla přibližně 43×31×30 mm a po třech velkých chemoterapií se začal malinko zmenšovat. To byla dobrá zpráva! Zároveň byla Pavle také aplikována biologická léčba, která spolu s podávanými chemoterapiemi pomohla tomu, že se nádor začal zmenšovat...
Smažená jídla chutnala jako spálené pneumatiky
Období, kdy Pavla procházela chemoterapiemi, bylo velmi složité. „Vypadaly mi vlasy a musím říci, že člověk vizáží vypadá opravdu hrozně – nemá obočí ani řasy, je pobledlý a velmi unavený. Dcera, která se mnou vše prožívala, se mě ptala, kdy budu vypadat zase jako dřív. Do toho jsem přestala cítit i konečky prstů, té chemie bylo ve mně už hodně. Celkově byla léčba velice náročná, jelikož se to neobešlo bez vedlejších účinků, které prostě k podávané chemoterapii patří. Naštěstí jsou v dnešní době dostupné léky, které nevolnosti z chemoterapie zmírní,“ vysvětluje Pavla. Přesto jí však nebylo dobře. Chemoterapie jí ničila chuťové buňky, takže když jedla něco smaženého, cítila v ústech, jako by se pálily pneumatiky. Moc toho pozřít nedokázala, přesto věděla, že jíst musí. Dělal jí dobře slepičí vývar, který jí maminka po chemoterapiích vařila, a také zázvorový čaj. Popíjely ho společně a vytvořily si z toho rituál. Zároveň když jí nebylo nejlépe, maminka jí předčítala z knihy Deník Raka od Terezy Schillerové. „Pamatuji si, že jsme v létě trávily čas na chalupě. Bylo vedro 35 stupňů a já se choulila pod dekou a měla zimnice. Mamka mi předčítala z této knihy, kde autorka i s trochou humoru popisovala vedlejší účinky chemoterapie. V tu chvíli jsem věděla, že to prostě k léčbě patří,“ pamatuje si Pavla, u které se po třetí velké chemoterapii dostavila vedle zimnice i slabost. Nemohla ani dětem číst pohádky, jelikož delší mluvení ji dráždilo ke kašli. Zadýchávala se, často jí tekla krev z nosu. „Ale ta síla, že tu nemoc porazím za každou cenu, mě nutila, abych zaťala zuby a všechno kolem nevnímala tak intenzivně. A hlavně abych nedala nic znát před dětmi. Chtěla jsem, aby neviděly ustaranou maminku, ale maminku, se kterou je i legrace a zvládnout se to prostě musí,“ říká. Jedna z věcí, která jí pomáhala, byl také talisman pro štěstí. Hledala něco, co by si mohla s sebou nosit po celou svoji léčbu a navodilo jí to pocit, že jsou děti a manžel s ní. Dostala proto od nich jelínka zvaného Sanitatem – ochránce. Bylo u něj uvedeno, že jeho jméno znamená uzdravení, zažene každou nemoc a dodá každé ženě neuvěřitelnou sílu a má také velký dar léčit. „Tohoto jelínka jsem pak nosila celou léčbu a nosím ho ještě teď, když chodím do nemocnice. Jsem ráda, že ho mám. A také jsem dostala od dětské paní doktorky Ivy Koubové putovní uzdravovací kamínek z daleké Indie, který pomohl k uzdravení i jiným lidem. I ten u sebe stále mám, nosím ho a opatruji ho,“ dodává.
Nejsem kompletní, ale jsem tady pro svou rodinu
Protože v mateřských školkách se zejména v podzimním období často šíří virózy i dětské nemoci, raději nechala Pavla svou dcerku Terezku na konci listopadu doma, aby se nevystavovala riziku nákazy, jelikož 16. 12. ji čekala operace. Aby jim společný čas lépe utíkal, stále společně něco vyráběly. „Také jsme do kalendáře napsaly čísla od 1 do 16. Po každé chemoterapii jsme s mamkou postupně čísla škrtaly, až jsme došly k poslednímu, což jsme s rodinou i oslavili. A to jsem si oddychla, že jsem všechny ty chemoterapie zvládla a žádnou léčbu jsem nemusela z nějakého důvodu přerušit,“ vzpomíná Pavla. Poslední chemoterapií ovšem léčba ještě nekončila. Před Vánoci čekala Pavlu operace, kterou provedla její lékařka MUDr. Marie Bendová. Pavla při ní bohužel přišla o celý prs. V následujícím roce v březnu pak ještě absolvovala další operaci: podstoupila hysterektomii neboli odstranění dělohy, děložního čípku a obou vaječníků. Její rakovina prsu byla totiž hormonálního typu, proto u ní lékaři tímto radikálním zákrokem vyvolali umělý přechod, aby zamezili hormonálním změnám v období menstruace – tím se problém eliminuje a sníží se riziko recidivy. „Nesmutním kvůli tomu, říkám si, že i když nejsem kompletní, je pro mě důležitější, že tu jsem. A tak to bere i moje celá rodina,“ myslí si Pavla a jedním dechem dodává, že pro ni i jejího manžela byla tato nemoc obrovskou životní zkouškou, kterou ovšem ustáli. „Můžu říct, že mám super chlapa, který mě v této složité situaci podržel. Pro nemocnou ženu je velmi důležité, že se manžel nebo přítel z toho psychicky nesesype. Naštěstí se nám toto nestalo. Spíš naopak, tuto nemoc jsme brali jako něco, co společnými silami musíme zvládnout.“
Bez pomoci maminky bych to zvládla jen těžko
Pavla vystudovala střední školu technicko-hospodářskou a následně vyšší odbornou školu managementu, obchodu a služeb. Pracuje ve sportovní firmě jako senior finance accountant, ale protože je nyní již šest let na rodičovské dovolené, do práce nechodila, tudíž nemusela řešit dilema, zda při léčbě nadále pracovat či nikoliv. Jak ale každá dvojnásobná maminka potvrdí, péče o domácnost a malé ratolesti je často náročnější než zaměstnání na plný úvazek. Kdyby se proto k Pavle nenastěhovala její maminka, které v zaměstnání umožnili pracovat částečně z domova, nedokáže si představit, jak by situaci zvládla. „V České republice se moc neřeší, jak pomoci rodinám, kde onemocněla maminka dětí. Je krásné a velmi důležité, že tu jsou organizace, pomáhající zjistit o nemoci více informací, je tady také nadace, která rodinám pomáhá finančně. Ale chybí mi tu něco nebo někdo, kdo pomůže přímo v dané rodině s věcmi, jako je úklid, vaření nebo starání se o děti, když mamince zrovna po chemoterapii není dobře. Pokud nemáte svoji maminku, babičku anebo někoho, kdo by vám pomohl, je velice těžké udržet normální chod domácnosti,“ ví Pavla ze své zkušenosti. Aby pomohl nemocné mamince tatínek, musí většinou opustit svoje zaměstnání a tím pádem rodina ztratí veškerý finanční příjem, který dříve měla. „Věřím, že by se mnohým tatínkům ulevilo, kdyby tu nějaká pomoc v podobě takové „tety“ byla. A určitě by pomohla i rodinám, kde třeba o maminku přišli, vrátit se do normálního života. Přála bych si, aby tady něco takového vzniklo,“ říká Pavla, která po skončení léčby začala ve své firmě pomáhat dálkově na home office – i proto, aby přišla na jiné myšlenky.
Raduji se z každého probuzení
Léčbu Pavla ukončila minulý rok, v září 2020. Od té doby chodí na pravidelné čtvrtletní kontroly, takže je už rok v remisi. V současné době ji žádná další léčba nečeká a pevně věří, že už to tak zůstane napořád. Rok a čtyři měsíce dlouhý boj ji velice poznamenal. „Najednou přehodnotíte svoje životní hodnoty, to co vám normálně přijde všední, vám najednou připadá vzácné. Vlastně se radujete z každé maličkosti a z toho, že se druhý den probudíte do života. Už jsou pro mě podstatné jiné věci: především zdraví, rodina a žádný stres. Hlavně ten stres při samotné léčbě hraje obrovskou roli. Ne nadarmo se říká: Co tě nezabije, to tě posílí. U mě to platí dvojnásob,“ tvrdí Pavla. Její lékařka jí vždy říkávala: Mějte se ráda! A tak ji poslechla... „Teď už vím, že stres nikomu nepomáhá a spíš škodí. Tak se nestresuji a více si všeho vážím. Dokonce více vnímám i svoje okolí, jsem všímavější k nemocným lidem nebo k seniorům. Vidím to, co jsem dříve třeba přehlížela. A mám radost, když můžu někomu udělat radost,“ dodává. Jelikož ji stále baví s dcerou vyrábět různé věci, rozhodly se loni před Vánoci společně vytvořit šestnáct svícnů – každý za jednu chemoterapii, které ji sice ničily, ale zároveň je za každou z nich vděčná. Právě díky nim se dnes může zase radovat ze života a být tu pro své děti i rodinu. Všech šestnáct svícnů s dcerou rozdaly – sestřičce, lékařce, do stacionáře... Tímto symbolickým gestem v sobě uzavřela těžkou životní zkoušku, která ji postihla, a udělala za vším pomyslnou tečku.
Ženy jsou velké bojovnice!
Léčba rakoviny prsu je běh na dlouhou trať. Když běžela Pavla na trase v obtížném terénu, kromě jejího nejbližšího okolí nikdo další nevěděl, čím si prochází, co prožívá a kolik úsilí a bolesti jí každý krok stojí. Doufá však, že definitivně protrhla cílovou pásku a rozhodla se, že je čas o svém boji otevřeně promluvit. „Nelituji toho, že jdu s pravdou ven, když tento příběh pomůže třeba i jiným ženám,“ uvádí důvod, který ji vedl k tomu, že zveřejní svou osobní zpověď. I ona, když se dozvěděla svou diagnózu, hledala často na internetu a dostala se k různým organizacím, četla příběhy žen, jež nemocí prošly, a hltala informace, které tehdy potřebovala znát. „Jen mě mrzí, že Mamma Help, jedna z nejznámějších organizací působících v této oblasti, ukončil v době covidové svou činnost,“ říká. „Chtěla bych všem ženám vzkázat, že se to dá zvládnout, i když to není jednoduché. Ženy jsou ale od přírody velké bojovnice! Lidé se bojí o této nemoci mluvit, už samotné slovo RAKOVINA nikdo nemá rád. Nikdo si nepřeje touto nemocí projít. Přesto by rakovina neměla být pro nikoho tabuizovaná. Hlavně se poslední dobou ukazuje, že je hodně lidí, kteří touto nemocí trpí a že se bohužel začíná řadit mezi běžná onemocnění. Ale jedno velké pozitivum to má: Dnešní doba je tak pokroková, že už se dá léčit, pokud se na to přijde relativně včas,“ uvádí Pavla. „Také bych chtěla ženám říci, aby nepodceňovaly jakoukoliv bolest a raději zašly k doktorovi. Rakovina v mém případě byla velmi rychlá, ale protože jsem přišla k doktorovi včas, dala se úspěšně léčit. Je lepší si nemyslet, že je to banalita a že to přejde – jako v mém případě, kdy se zdálo, že jde jen o zduřelou prsní žlázu. Tenkrát mě musel asi tam nahoře osvítit anděl, že jsem to začala řešit, i když jsem si mohla říci, že to nic vážného nebude a že to nechám být. Možná, když si nějaká žena přečte, čím jsem si prošla a za jakých okolností, pošle ji to s nějakým nejistým pocitem ke svému gynekologovi – a je to tak správně. Hodně důležité je nic neodkládat! A také bych vám chtěla říci, že v tom nejste samy. Je hodně žen, které tuto nemoc třeba teď prožívají s vámi nebo si jí už prošly. Buďte k sobě hodné a myslete také na sebe samotné, to vám ze srdce moc přeji,“ vzkazuje. Zároveň by chtěla prostřednictvím svého příběhu velice poděkovat všem lékařům a sestřičkám ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kteří se o ni starali. „Děkuji za jejich citlivý přístup a péči a v neposlední řadě pak celé svojí rodině, že mě podporovali a stáli při mně v této nelehké životní zkoušce. DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI,“ uzavírá Pavla svůj příběh.
Čtěte dál
M-CZ-00002326